V nedeľu Božieho milosrdenstva bude Svätý Otec sláviť omšu i modlitbovú vigíliu. + Panna Mária v La Salette – Rím stratí vieru a stane sa Sídlom Antikrista. Kňazi sa stanú stokou!

Papez a B.Milosrdenstvo
Vatikán 31. marca – Druhú Veľkonočnú nedeľu slávi Katolícka cirkev na celom svete ako nedeľu Božieho milosrdenstva. Tento rok pripadol sviatok, ktorý zaviedol sv. Ján Pavol II., na nedeľu 3. apríla. Pápež František bude v tento deň o 10.30 hod. sláviť na Námestí sv. Petra vo Vatikáne omšu pre tých, ktorí sa hlásia ku spiritualite Božieho milosrdenstva. Deň pred tým, v sobotu 2. apríla o 18.00 hod., bude pred Vatikánskou bazilikou viesť modlitbovú vigíliu.


Božie milosrdenstvo sa úzko spája so životom a odkazom sestry Márie Faustíny (1905-1938), známej pod občianskym menom ako Helena Kowalska. Ani nie 20-ročná vstúpila do Kongregácie sestier našej Panej Milosrdenstva. Svätica vynikala osobitnou zbožnosťou k Panne Márii a ku sviatostiam Eucharistie a zmierenia.
>
Práve tam nachádzala silu znášať všetky útrapy, ktoré obetovala Bohu za Cirkev. S húževnatosťou sa modlila najmä za veľkých hriešnikov a zomierajúcich. Denník sestry Faustíny s názvom „Božie milosrdenstvo v mojej duši“ sa stal pre mnohých veriacich na celom svete príručkou oddanosti Božiemu milosrdenstvu. -ej-

http://sk.radiovaticana.va/news/2016/03/31/liturgick%C3%A9_sl%C3%A1venia_p%C3%A1pe%C5%BEa_v_nede%C4%BEu_bo%C5%BEieho_milosrdenstva_/1219263

 

Panna Mária v La Salette – Rím stratí vieru a stane sa Sídlom Antikrista. Kňazi sa stanú stokou!

Tu predkladáme kompletné posolstvo Panny Márie z La Salette, imprimatur, spísané pastierkou – Malániou Calvatovou.

Zjavenia Panny Márie – pravé zjavenia – bývajú veľmi ojedinelé, spravidla veľmi krátke, ale s veľmi mocným úderným posolstvom. Nie sú to zjavenia ktoré veľa hovoria, povedia akési klišé, aby sa ľudia modlili, postili, chodili na omšu – ale keď si vezmeme štyri klenoty mariánskych zjavení (Lurdy, La Salette, Fatima, Akitu), Panna Mária nás nešetrí, nehovorí ľúbeznými slovami, ale tvrdo nás napomína – na našu falošnú humanistickú dobu – priam nás bičuje slovami.

La Salette nie je príliš obľúbeným zjavením pre dnešnú Cirkev, pretože hovorí o kňazoch ako o stoke a o Ríme ako o sídle antikrista, ktorý úplne stratí vieru. Kam sa má katolík dnes obrátiť, keď Cirkev blúdi, keď zastáva falošné viery, synkretizmus, vydáva spoločné vyhlásenia so židmi, s moslimami, pravoslávnymi, protestantmi, keď všetky tieto skupiny potrebujú Kristovu pravú Cirkev katolícku?! Kam sa obrátiť, keď Cirkev v minulosti chránila vieru, keď to bolo potrebné, tak aj svätou vojnou – spomeňme Viedeň alebo Lepante a dnes Cirkev miesto obrany viery a obrany kultúry, dedičstva našich predkov – sem pozýva úhlavných nepriateľov kresťanstva – moslimov, ktorých sem z pozadia dopravili druhí nepriatelia katolíckej viery – talmudskí židia!? Cirkev miesto obrany národa, dnes hlása akúsi falošnú toleranciu a práve tých, ktorí chcú brániť národy Európske, vlastná Cirkev strieľa a križuje, pod plášťom slobodomurárskych hesiel – toto sú fašisti, nacionalisti, extrémisti.

Kam sa má katolík obrátiť, keď chce nasledovať opravdivo Krista Pána, v protive proti svetu? Veď samotná Cirkev sa stala svetskou a už ľuďom nehovorí, že svetskosť privádza ľudí do pekla – ale naopak – hovorí ľuďom falošné učenia, že na svetskosti nie je nič zlého, už sme prekonali dobu, kedy sa zo sveta robil strašiak! Proti tomuto postoju je však náš Pán, ktorý jasne hovorí, že Jeho svet nenávidel, bude aj nás. Ak nás svet miluje, ak sa dostaneme na prvé stránky bulváru ako správni katolíci, sme na falošnej ceste ku spáse.

Kam sa má obrátiť katolík, keď v tomto svete nie je ani jeden svätý ako tomu bolo v minulosti?! Svätí ľudia písali zbožné knihy ktoré sa čítali v celom katolíckom svete, ale Panna Mária hovorí, že vo svete bude mnoho zlých kníh – aké trefné na dnešnú dobu, keď aj v katolíckych kníhkupectvách, sú na 99% zlé knihy tých, ktorí majú od svätosti poriadne ďaleko, alebo sú tam knihy zmiešané s protestantizmom, židovskou či inou vierou.

Kam sa má katolík obrátiť, keď chce sláviť omšu v katolíckom latinskom tridentskom ríte, ktorý mu je odopretý a nahradený protestantsko-slobodomurársko-katolíckym rítom?! Ak chcú kostol evanjelici, ak chcú kostol ateisti na koncertné vystúpenia, ak chce nejaká skupina kostol na čokoľvek svetského – nie je problém. Ale ak chcú veriaci kostol na slávenie jedine pravej latinskej tradičnej omše, na ktorú je uvalená anatéma, kto by ju odopieral alebo menil – Cirkev to odrazu nedokáže povoliť. Môže byť Cirkev v rukách antikrista, môže byť Rím sídlom antikrista?

Cirkev sa vzdala katolíckej omše, vzdala sa katolíckeho katechizmu, mnohých katolíckych modlitieb, kostolov smerom na východ, postavených podľa tradície Cirkvi v tvare kríža, kde tieto kostoly boli nahradené budovami ťažko rozoznateľnými od svetských budov, k tomu prispôsobené vo vnútri tak, aby tam mohol mať bohoslužbu v budúcnosti moslim, žid, buddhista. Cirkev sa vzdala učenia svätých, vzdala sa indexu zakázaných kníh, učiteľského úradu ktorý inak pracoval predtým a inak dnes. Vzdala sa hlásania evanjelia, keďže vyhlásila spásu všetkým náboženstvám, čo znamená, že Ježiš Kristus je iba jedným z mnohých, cez ktorého je možná spása. Cirkev sa vzdala základných pilierov viery a rúcajú sa ďalšie piliere ako je rodina, pápežská moc, ktorá sa dnes stala iba symbolom a nie skutočnou mocou Petra. V takomto zmätku Cirkev vo svojej histórii ešte nebola, napriek tomu samu seba klame a s tým miliardy úbohých duší, že je to takto v poriadku.

Panna Mária veľmi tvrdo kritizuje Cirkev a nie je div že plače nad tým, čo sa v Cirkvi deje a bude diať. Vypočujme si varovania, ktoré nám naša nebeská Mama zanechala, pretože La Salette a Akita, nám dávajú obraz Fatimy, ktorú nemáme podnes zverejnenú, napriek tomu, že Cirkev síce zverejnila Fatimu, ale iba slová sestry Lucie, nie slová našej Mamy. Ak Cirkev nezverejnila slová Panny Márie – určite sa tieto slová hlboko dotýkajú práve Cirkvi. Napokon La Salette nám vykresľuje to, čo neskôr vo Fatime potvrdzuje – ide o vieru, ide o to, že ľudia končia v pekle, pretože verili v bludy, do ktorých sa Cirkev nechala zlákať. Hľadajme katolícku vieru, žime katolíckou vierou, i keď aj na tradičných katolíkov dopadá svetskosť a akoby zatvorená Božia truhlica milostí z nebies. Napriek tomu robme čo je v našich silách a nedajme sa pomýliť lacným evanjeliom, lacnou Božou milosťou bez pokánia, bez zmeny svojho života od smrti, ku Kristovi.

Průběh zjevení z La Salette

Tady je zpráva o zjevení, sepsanou malou pastýřkou roku 1878 a vydanou s církevním imprimatur msgre Zoly, biskupa v italské Lecce.

„18. září 1846 jsem byla jako obvykle sama a pásla krávy svého panstva.Kolem jedenácté jsem viděla přicházet malého chlapce. Při jeho spatření jsem se polekala, protože každý věděl, že se vyhýbám jakékoli společnosti. Pak chlapec přišel na doslech a řekl mi: ,Maličká, jdu k tobě, jsem totiž z Corpsu.’ Při těch slovech jsem mu dala jasně najevo, že o jeho společnost nestojím. Ustoupila jsem o několik kroků a řekla: ,Nikoho tu nechci, přeji si být sama. Ale chlapec šel za mnou a pokračoval: ,Ale jdi, nech mě u sebe, můj pán povídal, že mám pást své krávy s tvými; jsem přece z Corpsu. Nicméně jsem od něj poodešla a dala mu znovu najevo, že tu nikoho nechci. Pak jsem se opodál posadila do trávy a povídala si s květinkami milého Pánaboha.

Po nějaké chvíli jsem se ohlédla a viděla, že se Maximin posadil poblíž, a rychle řekl: ,Nech mě tady, budu úplně hodný. Převážila však moje nedobrá povaha. Rychle jsem vstala a beze slova odběhla kus dál, kde jsem si dál rozprávěla s květinami. Ale Maximin se nevzdal a opakoval, že nehodlá mluvit a bude způsobný, že mu byla dlouhá chvíle, že jej za mnou poslalo jeho srdce atd. Slitovala jsem se nad ním ukázala mu, aby se posadil; pak jsem si dál povídala s květinami milého Pánaboha. Maximin rychle přerušil mlčení a začal se smát (myslím, že se mi posmíval). Podívala jsem se na něj a on řekl: Zažeňme čas a hrajme si.

Neodpověděla jsem, protože jsem si neuměla hrát s ostatními; byla jsem pořád sama. A tak jsem se dál bavila s květinkami. Maximin přišel s úsměvem až ke mně a prohlásil, že květiny nemají uši, aby mě slyšely, a že bychom si tedy měli spolu hrát. K tomu jsem však neměla vůbec chuť. Odhodlala jsem se však s ním alespoň mluvit, a tak mi vyprávěl, že těch deset dní, kdy ještě musí být u svého pána, rychle uteče a pak půjde do Corpsu ke svému otci.

Během jeho povídání zazněl zvon z La Saletty. Naznačila jsem Maximinovi, aby pozdvihl duši k Bohu. Smekl čapku a na chvíli se odmlčel. Pak jsem mu řekla: ,Chceš poobědvat?’ ,Ale ano’, řekl a posadil se. Vytáhla jsem z příruční tašky jídlo, které mi dala na pastvu moje vrchnost, a podle svého zvyku jsem špičkou nože udělala na žemli křížek a malou dírku, než jsem se do ní zakousla, a potichu jsem řekla: ,Je-li uvnitř ďábel, ať vyjde, je-li tam milý Bůh, nechť zůstane!’ A rychle jsem zase dírku zakryla. Maximin se nahlas rozesmál a vykopl mi žemli z ruky, takže se začala kutálet po svahu, až nakonec zmizela.

Měla jsem ještě kus chleba, který jsme společně snědli, a pak jsme si hráli. Tu mě napadlo, že Maximin vlastně musí mít ještě hlad, a ukázala jsem mu na místo v hoře, kde rostlo hodně borůvek. Poslala jsem jej tam a on také hned odešel. Natrhal si nejen pro sebe, ale ještě mně přinesl plnou čapku. Večer jsme společně sešli do údolí a domluvili se, že budeme naše krávy pást společně.

Následující den, 19. září 1846, jsem se spolu s Maximinem vydala na cestu. Stoupali jsme vzhůru do hor. Zjistila jsem, že Maximin byl velice dobromyslný a mírumilovný, a rád mluvil o věcech, které mě zajímaly. Byl také rozumný a netrval na svém názoru; byl jen trochu příliš zvědavý. Kdykoli jsem se od něj poněkud vzdálila a chtěla na chvíli být sama, rychle přiběhl a díval se, co dělám a jak mluvím s květinami milého Pánaboha. Když přišel pozdě, vyptával se, co jsem říkala. Bylo pozdní ráno. Řekla jsem mu, aby natrhal květiny, že si z nich uděláme ,ráj’. Pustili jsme se do díla a za chvíli jsme měli hodně pestrobarevných květů. Z vesnice bylo slyšet zvonění Anděl Páně, protože počasí bylo jasné a bez mráčku. Poté, co jsme společně vzdali čest milému Bohu, řekla jsem Maximinovi, že bychom měli naše krávy vyhnat na malou plošinku poblíž rokle, protože jsou tam pěkné kameny, z nichž si vystavíme ,ráj’. Vyhnali jsme tam krávy a pak jsme si snědli naše skromné jídlo. Potom jsme snášeli kameny a stavěli si z nich malý domek, jenž pozůstával z přízemí, představující obytnou místnost, a poschodí, které bylo v našich představách ,rájem’.

Poschodí bylo bohatě vyzdobené květinami různých barev a girlandami ze stonků. Celý ,ráj’ byl zakrytý velkým plochým kamenem, také posetým květy. Kromě toho jsme všude kolem rozvěsili věnce. Když byl ,ráj’ hotový, prohlíželi jsme si jej. Přišla na nás ospalost a tak jsme si lehli do trávy asi dva kroky od ,ráje’ a usnuli. Když jsem se probudila a neviděla naše krávy, zavolala jsem Maximina a oba jsme stoupali vzhůru k malému pahorku. Odtamtud jsem uviděla, že naše krávy se pokojně rozložily. Sestupovala jsem zase dolů a Maximin mi šel naproti. Náhle jsem uviděla zářivé světlo, jasnější než slunce, a stěží jsem dokázala vyrazit: ,Maximine, vidíš to tam dole? Proboha!’ Současně mně vypadla z ruky hůl. Nevěděla jsem, co se mně v tom okamžiku úžasného udalo, ale cítila jsem se tím být přitahována, přemožena úctou a srdce mně pádilo rychleji než já sama.

Upřeně jsem hleděla na nehybné světlo a když se pak jakoby otevřelo, spatřila jsem uvnitř ještě silnější, které se pohybovalo, a v jeho středu jsem uviděla nesmírně krásnou paní, sedící na našem ,ráji’ a držící obličej v dlaních. Krásná paní se postavila. Sepnula ruce na hrudi, když nás pohlédla, a řekla:

,Pojďte sem, mé děti, nebojte se, chci vám sdělit velké poselství.’ Tato přívětivá a duši posilňující slova mně dovolila k ní přiběhnout, a mé srdce by se nejraději navždy u ní ukrylo. Když jsem přišla zcela blízko k její pravici, začala mluvit a současně jí z očí kanuly slzy:

,Pokud se můj lid nebude chtít podřídit, budu nucena nechat dopadnout paži svého Syna; je tak mocná a těžká, že ji nemohu zadržet. Jak dlouho již pro vás trpím! Když chci, aby se vás můj Syn nezřekl, musím se k němu bez přestání modlit. Avšak s vámi to nepohne. Můžete se modlit a namáhat, jak chcete, ale nikdy nedokážete splatit námahu, kterou jsem pro vás vynaložila. Šest dnů jsem vám dala k práci a sedmý vyhradila pro sebe, a vy mně jej nechcete přiznat. A právě to dělá ruku mého Syna tak těžkou.

Povozníci promluví jen tehdy, když mému Synovi zlořečí. To jsou dvě věci, které ruku mého Syna dělají tak těžkou. Když se úroda zkazí, je to vaše vina. Poslední rok jsem vás slyšela klít na bramborách. Ale vás to nevzrušilo, ba naopak – když je najdete shnilé, proklínáte a zneužíváte jména mého Syna. Brambory budou i nadále hnít a na Vánoce už nebudou žádné.’ Přemýšlela jsem, co znamenala slova ,brambory’ nebo ,zemáky’; myslela jsem, že se jedná o jablka. Krásná a dobrotivá paní uhodla mé myšlenky a začala znovu: ,Nerozumíte mi, mé milé děti. Povím vám to jinak.’” (Překlad z francouzštiny zní): „,Když máte obilí, nevysejete je. Všechno, co zasejete, sežere zvěř. Co přesto vzejde, rozpadne se při mlácení v prach. Přijde velký hladomor. Ještě předtím však se budou děti pod sedm roků chvět v horečkách a umírat v náručí lidí, ostatní se budou z hladu kát. Ořechy se urodí špatné a hrozny shnijí. Krásná paní, která mě uchvátila, zde ustala, a po nějakou dobu jí nebylo rozumět. Viděl jsem však, že pokračuje, jako by mluvila, a její rty se líbezně pohybovaly.

Maximinovi se tedy dostalo sdělení tajemství. Pak se Nejsvětější Panna obrátila ke mně a sdělila mi tajemství ve francouzštině.

Zde je úplné tajemství tak, jak mi jej řekla: ,Melánie, co ti teď řeknu, nezůstane navždy tajné. V roce 1858 je můžeš uveřejnit. Kněží, služebníci mého Syna, se stali stokou nečistoty pro svůj hanebný život, nedostatek zbožnosti při celebrování svatých tajemství, lásku k penězům i pro sklon k poctám a zábavám. Ano, život kněží volá po pomstě, a ta se již vznáší nad jejich hlavami. Běda kněžím i ostatním služebníkům Božím, kteří svou nevěrou a špatným životem znovu křižují mého Syna! Hříchy lidí volají do nebe a po pomstě, která již stojí za dveřmi. Není zde nikoho, kdo by pro lid prosil o milosrdenství a odpuštění. Nejsou již žádné šlechetné duše, není nikoho, kdo by byl hoden přinést věčnou oběť neposkvrněného Beránka pro dobro světa. Bůh bude trestat dosud nevídaným způsobem.

Běda obyvatelům země! Bůh na ně vylije plný kalich svého hněvu, a nikdo neujde mnoha metlám. Hlavy a vůdci Božího lidu zanedbali modlitbu a pokání, a démon jim zatemnil rozum. Stali se bludnými hvězdami, které ďábel přitahuje, aby je zničil. Bůh dovolí starému hadovi zasévat roztržky a sváry mezi vládce, do všech vrstev i rodin. Přijdou tělesné i duševní bolesti. Bůh přenechá lidi sobě samým a bude sesílat tresty po řadu pětatřiceti let. Lidská společnost se nalézá v předvečer nejstrašlivějších soužení a největších revolucí. Lidstvo se musí připravit na vládu železného karabáče a vypít do dna kalich Božího hněvu. Náměstek mého Syna, papež Pius IX., již po roce 1859 nebude moci opustit Řím. Je však odhodlaný a velkomyslný, a také bojuje zbraněmi víry i lásky: Budu s ním. Nechť se má na pozoru před Napoleonem. Je licoměrný, a kdyby chtěl být jednoho dne papežem i císařem, Bůh se od něj brzy odvrátí. Je orlem, který chce stoupat stále výš a výš, až padne na ostří vlastního meče, kterého nyní užívá k donucování národů. Itálie bude potrestána za ctižádost setřást sladké j ho Pána. Bude vydána na pospas a krev bude proudit všude. Kostely zůstanou zavřené nebo znesvěcené, kněží a řeholníci budou vyhnáni, zasvěcováni smrti a krutě zabíjeni. Mnozí z nich se vzdají víry a počet těch, kteří od pravé víry odpadnou, bude nesmírně velký; mezi nimi dokonce i biskupové.

Papež nechť je na stráži před divotvůrci, neboť se blíží čas, kdy se objeví nejúžasnější události na zemi i ve vzduchu. V roce 1864 bude Lucifer spolu s velkým množstvím démonů vypuštěn z pekla. Démoni budou kus po kuse podrývat a podlamovat víru, a podaří se jim dokonce zaslepit i Bohu zasvěcené osoby do té míry, že přijmou ducha špatných andělů. Pokud se jim nedostane mimořádné milosti, většina řeholníků zcela ztratí víru a mnoho duší uvrhnou do zkázy. Na zemi převládnou špatné knihy a duchové temnoty všude uspí službu Bohu. Budou mít velkou moc nad přírodou; v mnohých chrámech se těmto duchům bude sloužit. Lidé budou zlými duchy přenášeni z místa na místo, a mezi nimi i duchovní, protože se nenechají vést pravým duchem evangelia, který je duchem pokory, milosrdenství a horlivosti ke cti Boží. Duchové zemřelých budou probuzeni k životu. To znamená, že mrtví, kteří žili na zemi, na sebe vezmou podobu spravedlivých duší, aby tak snáze sváděli lidi. Tito zdánlivě k životu vzbuzení mrtví, mezi nimiž se skryjí démoni, budou hlásat jiné evangelium, odporující Ježíšovu evangeliu a popírající nebe i peklo. Všechny tyto duše jako by se znovu usadily ve svých tělech.

Všude se budou odehrávat nejpodivuhodnější zázračné věci, protože pravá víra vyhasla a falešné světlo zaslepuje svět. Běda mužům Církve, kteří se zaměstnávají výhradně hromaděním bohatství, udržením své moci a pyšným panováním. Náměstek mého Syna bude mnoho trpět, protože Církev bude po nějaký čas vystavena velkému pronásledování. Ano, bude to doba temna a Církev projde hroznou krizí. Protože svatá víra v Boha upadá v zapomnění, chce se každý vést sám a cítí se být nadřazený sobě rovným. Bude odstraněn veřejný řád i zplnomocnění Církve. Řád a spravedlnost budou pošlapány; všude budou vidět jen vraždy, nenávist, žárlivost a rozbroje, zmizí láska k vlasti i rodině. Svatý Otec bude hodně trpět. Zůstanu s ním až do konce, abych přijala jeho oběť. Zlí mu budou mnohokrát usilovat o život, aniž by mu však mohli uškodit, ale ani on, ani jeho nástupce se nedožijí vítězství Církve. Vlády budou mít všechny stejný cíl, spočívající v odstranění všech religiózních principů a ve vytvoření prostoru materialismu, ateismu, spiritismu a všem možným druhům nepravostí.

V roce 1865 bude vidět znesvěcení svatých míst. V klášterech budou práchnivět ,květy Církve’ a démon se pyšně vypne k roli krále srdcí. Představení religiózních společenství budou muset být při přijímání nových členů velice opatrní, protože ďábel použije veškeré své vychytralosti, aby do klášterů propašoval osoby oddané hříchu. Po celé zemi se rozšíří výstřednosti a sklony k tělesným požitkům. Francie, Itálie, Španělsko a Anglie se ocitnou ve válce, a ulicemi poteče krev. Francouzi budou bojovat mezi sebou, Italové s Italy. Pak přijde hrozná všeobecná válka. Na nějaký čas se Bůh neupamatuje ani na Francii, ani na Itálii, protože tam evangelium Ježíše Krista již není známo. Démoni rozpoutají celou svou zlobu a zuřivost; lidé se budou vzájemně zabíjet až do domů. Při prvním úderu Jeho meče se celá příroda zachvěje děsem, protože výstřednosti a zločiny prorazily nebeskou klenbu. Paříž bude vypálena, Marseille poničí zemětřesení. Mnohá velká města se zachvějí a budou zničena otřesy země. Všechno se zdá být již ztraceno, všude panuje jenom vraždení a je slyšet pouze řinčení zbraní a rouhání.

Spravedliví budou hodně trpět; jejich modlitby, pokání a slzy budou stoupat k nebesům, a celý národ bude prosit o prominutí a smilování, o moji pomoc a přímluvu. Tu Ježíš Kristus aktem své spravedlivosti a velkého milosrdenství ke spravedlivým nařídí andělu všechny své nepřátele usmrtit. Všichni pronásledovatelé Kristovy Církve i lidé, kteří se oddávali hříchu, naráz zahynou a země bude vypadat jako poušť. Pak Bůh uzavře mír s lidmi a usmíří se s nimi. Bude se sloužit Ježíši Kristu, jej vzývat a chválit. Všude rozkvete láska k bližním. Noví vládci budou pravou rukou Církve svaté, mocné a silné Církve, která bude pokorná, zbožná, chudá a horlivá podle příkladu ctností Ježíše Krista. Všude bude kázáno evangelium a lidé udělají ve víře velký pokrok, protože zavládne jednota mezi dělníky Páně a lidé budou žít v bázni Boží. Mír a pokoj mezi lidmi nebudou mít dlouhého trvání. Pětadvacet let přebohaté úrody je nechá znovu zapomenout, že hříchy lidí jsou příčinou všech trestů na zemi. Předchůdce Antikrista se svými oddíly ze všech národů bude bojovat proti pravému Kristovi, který je jediným spasitelem světa; bude prolévat hodně krve a usilovat o zničení úcty k Bohu, aby si dodal jeho zdání.

Země bude trestána všemožným soužením (vedle moru a hladu, které všude zavládnou). Válka bude stíhat válku až do poslední, kterou povede prostřednictvím deseti králů Antikrista. Tito králové mají všichni stejný cíl a budou jediní, kdo po-vládne světu. Než se tak stane, bude světu dán jistý způsob zdánlivého míru; nebude se myslet na nic jiného než na zábavy a radovánky. Špatní se budou oddávat všemožným hříchům. Avšak děti svaté Církve, děti víry, mí skuteční následovníci, budou posilovat lásku k Bohu a ctnostem, které jsou mně nejdražší. Těší mne pokorné, Duchem Svatým vedené duše! S nimi budu bojovat až do naplnění času. Příroda volá po pomstě na lidech a oni se chvějí hrůzou v očekávání toho, co je za zločin znečištění země musí postihnout. Otřese zemí, otřese těmi, kteří jste slíbili sloužit Ježíši Kristu, ale v nitru zbožňujete jen sami sebe, otřese jimi, neboť Bůh vás vydá svému nepříteli za to, že jste svatá místa ponechali zkáze. Mnohé kláštery již nejsou Božími domy, nýbrž revíry Asmodeje, démona nečistoty.

V ten čas vzejde Antikrist z hebrejské řeholnice, falešné panny, spojené se starým hadem, mistrem smilstva, a jeho otcem bude biskup; již ve chvíli svého narození bude soptit rouhání proti Bohu. Bude mít již také zuby, slovem, půjde o ztělesněného Satana. Bude děsivě křičet, provádět podivuhodné věci a živit se výhradně ohavnostmi. Bude mít bratry; i když nepůjde o ztělesněné démony, přesto budou dětmi zla. Ve věku dvanácti let již budou nápadní odvážnými vítězstvími; záhy každý z nich stane v čele armády a bude podporován pekelnými pluky. V pořadí ročních dob nastane chaos a země bude vydávat jen špatné plody. Hvězdy přestanou putovat po pravidelné dráze. Měsíc bude odrážet jen slabé, načervenalé světlo. Voda i oheň upadnou na zeměkouli do křečovitých záchvěvů a hrozná zemětřesení zničí pohoří i města.

Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista. Démoni budou s pomocí Antikrista provádět na zemi i v povětří neslýchané věci, a lidé budou stále horší a horší. Bůh dohlédne na své věrné služebníky i lidi dobré vůle, evangelium bude všude kázáno, a všemu lidu i všem národům bude známa pravda. Naléhavě na zemi apeluji a volám všechny skutečné učedníky živoucího Boha, který panuje na nebesích. Vyzývám všechny opravdové následovníky vtěleného Krista, jediného a pravého Spasitele lidstva, volám svá dítka, mé skutečně zbožné, kteří se mně oddávají, abych je vedla ke svému božskému Synovi.

Volám takové, které takřka nesu v náručí, takové, kteří žijí v mém duchu. A konečně volám apoštoly konce času, věrné učedníky Ježíše Krista, kteří pohrdají vším pozemským, žijí v chudobě a pokoře, v modlitbě a odříkání, v cudnosti a spojení s Bohem, v utrpení a nepoznáni světem. Je čas, aby se dali poznat a šířili po zemi světlo. Pojďte a ukažte se jako mé milované děti! Jsem s vámi a ve vás, dokud bude víra vaším světlem, které vás ozařuje v těchto dnech hrůzy a děsu. Dychtěte po horlivosti ve velebení Ježíše Krista. Bojujte, děti světla, vy počtem malé stádečko, které všechno vidí a poznává, neboť přišel čas časů, doba konce. Církev se zatemní a svět upadne do zděšení. Avšak Henoch a Eliáš, naplněni Duchem Svatým, budou na místě. Promluví z nich moc Boží a lidé dobré vůle uvěří v Boha, mnoho duší bude utěšeno. Mocí Ducha Svatého výrazně pokročí a odsoudí ďábelské bludy Antikrista. Běda obyvatelům země! Přijdou krvavé války a hladomory, epidemie a nakažlivé choroby. Jako strašlivé krupobití bude pršet hmyz a zvířata. Hromové rány zachvějí městy a zemětřesení pod sebou pohřbí celé země. V povětří budou slyšet hlasy, lidé budou bušit hlavami o zdi a přivolávat smrt, ale ta si je se svými hrůzami najde jinde. Ve všech končinách světa poteče krev. Kdo přežije, neukrátí-li Bůh dobu zkoušek? Krví, slzami a modlitbami spravedlivých se Bůh nechá obměkčit. Henoch a Eliáš musejí zemřít, pohanský Řím zmizí. Z nebe bude dštít oheň a pohltí tři města.

Celý kosmos naplní zděšení a mnozí se nechají svést, protože nectili pravého Krista, který mezi nimi žil. Nastal čas, slunce se zatemňuje, jen víra bude žít. Přišel čas, propast se otvírá. Již je zde nejvyšší pán temnot; šelma se svou družinou se zjevila a vydává se za spasitele světa. Pyšně se dává poznat a zdvihá se k nebi; dech svatého archanděla Michaela ji však potlačí. Bude svržena na zem, která se již po tři dny nachází v ustavičných bědách, objeví se ve svém ohnivém těle. Pak však bude navždy i s celým doprovodem uvržena do propasti pekelné. Voda a oheň země budou očištěny od všech pyšných výtvorů lidí a všechno se obnoví. Bude se sloužit Bohu a velebit jej.” Poté mně Nejsvětější Panna předala, rovněž ve francouzštině, pravidla nového duchovního řádu. Nato promlouvala dál, jak následuje: „Pokud se obrátíte, kamení a skály se promění v obilí, a brambory budou všude v zemi. Modlíte se pilně, mé děti?” Oba jsme odpověděli: „Ne, Paní, ne příliš.” „Mé děti, musíte tak svědomitě činit ráno i večer. Pokud to nejde jinak, modlete se Otčenáš a Ave Maria, a když máte dost času a chcete být snaživější, pak se modlete víc. Na mši chodí jen několik málo straších žen, a ostatní po celé léto každou neděli pracují. Pouze v zimě, kdy nevědějí co s časem, jdou na mši, a to jen proto, aby si náboženství dobírali. V postní době se sbíhají k řeznickým krámům jako psi.

Neviděly jste nikdy shnilé obilí, mé děti?” Oba jsme zase odpověděli: „Ne, Paní.” Tu se Nejsvětější Panna obrátila na Maximina: „Ale ty, mé dítě, jsi spolu se svým otcem jednou něco takového mohl vidět poblíž Le Coinu. Muž, kterému tam patřil kus země, řekl tvému otci: ,Pojďte a podívejte se, jak je moje obilí zkažené. A pak jste tam šli. Tvůj otec vzal do ruky několik klasů, vymnul je, a vysypal se z nich prach. Cestou domů, jen půl hodiny cesty do Corpsu, ti otec dal kus chleba a řekl: ,Vezmi, mé dítě, a pojez z něj letos, protože nevím, kdo z něj bude jíst napřesrok, když je obilí tak zkažené.” Maximin řekl: „Ano, to je pravda, Paní, pak už jsem na to nemyslel.” Nejsvětější Panna ukončila svůj projev ve francouzštině: „Tedy, moje děti, sdělte to všemu mému lidu.” Překrásná Paní překročila potok a po dvou krocích nám ještě jednou řekla, aniž by se obrátila (neboť jsme ji sledovali, protože nás svým zářivým zjevem a ještě více nesmírnou dobrotou tak nadchla, až se mně srdce chtělo rozskočit): „Je dobře, mé děti, dejte to vědět všemu mému lidu.” Pak pokračovala k místu, odkud jsem se rozhlížela po našich kravkách. Její nohy se dotýkaly jen vrcholků trávy, aniž by je sebeméně ohýbaly.

Když došla na malý pahorek, krásná Paní se zastavila; pospíchala jsem za ní podívat se, kterou cestou se bude ubírat. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na naše krávy i na vrchnost, které jsem sloužila. Navždy a bezpodmínečně jsem se upsala své Paní; už nikdy jsem ji nechtěla opustit a následovala jsem ji rozhodnuta sloužit jí po celý život. S mojí Paní jsem zapomněla na náš „ráj” a měla jsem jen jedinou myšlenku: ve všem jí bezpodmínečně sloužit. Věřila jsem, že dokáži udělat všechno, co by ode mě požadovala, protože se mně zdálo, že má nesmírnou moc. Hleděla na mne s láskyplnou dobrotou, kterou jsem k ní byla přitahována. Přála jsem si být se zavřenýma očima v jejím náručí. Nedopřála mně však k tomu čas. Nepozorovatelně se vznesla ze země asi do výše jednoho metru nebo o trochu víc. Pak se na chvilku volně vznášela ve vzduchu, pohlédla k nebi, a potom vpravo i vlevo k zemi. Potom se na mě podívala tak laskavýma a dobrotivými očima, že jsem věřila být přitahována do jejího nitra, a zdálo se mně, že se moje srdce plně otvírá jejímu. A zatímco se mé srdce rozplývalo nevýslovně hřejivým pocitem, postava mé dobré Paní mizela pořád víc. Zdálo se mně, jako by světlo kolem ní zhoustlo a tím mně bránilo Nejsvětější Pannu vidět. Světlo tedy zaujalo místo postavy, která se před mýma očima ztrácela. Dalo by se také říci, že se tělo mé Paní měnilo v světlo, když mizela. Pak světlo v podobě koule začalo pomalu stoupat přímo vzhůru.

Nemohu říci, zda se jeho rozměry při tom zmenšovaly, nebo to byl odstup, který způsobil, že jsem světlo viděla stále menší, čím výše vystoupalo. Vím jen tolik, že jsem tam ještě dlouho stála se zdviženým obličejem a upřeně se dívala na světlo, a to i poté, co nakonec úplně zmizelo. Konečně jsem odtrhla oči od oblohy a podívala se kolem sebe. Spatřila jsem Maximina, jak na mně hledí, a řekla jsem mu: „Memine, to musí být milý Bůh mého otce, nebo nejsvětější Panna či nějaký velký světec.” A Maximin ukázal rukou do vzduchu a zvolal: „Ach, kdybych to jen byl věděl!” Večer 19. září jsem sestoupili dolů do vesnice o něco dříve než obvykle. V domě svých zaměstnavatelů jsem nejdříve uvázala krávy a poklidila stáj. Ještě jsem s tím nebyla hotová, když přišla moje paní a se slzami v očích mně řekla: „Mé dítě, proč jsi ke mně nepřišla vyprávět mně, co se vám v kopcích přihodilo. Když Maximin své pány nezastihl doma, protože ještě pracovali na poli, přišel k nám a vyprávěl všechno, co viděl a slyšel.” Řekla jsem své paní: „Měla jsem to v úmyslu, ale předtím jsem chtěla dodělat svou práci.” Po několik minutách jsem pak přišla do domu a paní mně řekla: „Vyprávěj, co jsi viděla. Pasáček od Bruita (to byla přezdívka Pierra Selmeho, Maximinova zaměstnavatele) mně všechno pověděl.”

Začala jsem s vyprávěním a během něj se vrátili domácí lidé z pole. Moje paní plakala, když slyšela nářky a varování naší láskyplné Matky, a pak jim řekla: „Zítra (v neděli) jste chtěli jít na pole kosit obilí; nechte toho a poslyšte, co se tomuto děvčeti a pasáčkovi Pierra Selmeho přihodilo.” Pak se obrátila ke mně: „Vyprávěj znovu všechno, co jsi říkala.” Začala jsem tedy znovu, a poté můj pán řekl: „To je jistě Nejsvětější Panna nebo snad velká světice, kdo přišel na příkaz milého Boha, ale je to stejně dobré, jako by přišel On sám. Musíme se řídit tím, co světice řekla. Jak to uděláte, abyste to všechno jejímu lidu sdělili?” Odpověděla jsem: „Vy už mně řeknete, jak si mám počínat, a já to také ráda udělám.” Pán se podíval na svou matku a bratra, a dodal: „Musíme o tom uvažovat.” Poté šel zase každý za svou prací. Bylo po večeři. Maximin a jeho zaměstnavatelé přišli za mým pánem povědět o tom, co jim chlapec vyprávěl, a také se poradit, co dělat. „Zdá se nám,” řekli, „že je to Nejsvětější Panna, vyslaná milým Bohem; soudíme tak ze slov, kterých použila. A také vám řekla, že to máte sdělit jejímu celému lidu.

Asi bude nezbytné, aby tyto děti šly celým světem a oznamovaly, že každý má uposlechnout Božího příkazu; pokud ne, dopadne na nás hrozná pohroma.” Po chvíli ticha se můj pán obrátil na mne a Maximina, a řekl: „Víte, co musíte udělat, mé děti? Zítra hned ráno jděte za panem farářem a vypravujte mu, co jste viděly a slyšely. Povězte mu přesně, jak celá věc proběhla; on vám už poví, co máte dělat.” 20. září, den po zjevení, jsem se časně ráno s Maximinem vydala na cestu. U fary jsem zaklepala na dveře. Otevřela hospodyně pana faráře a ptala se, co si přejeme. Řekla jsem jí (ve francouzštině, kterou jsem nikdy nemluvila): „Rádi bychom mluvili s panem farářem.” „A copak mu chcete povědět?” „Chceme mu říci, že jsme včera pásli naše krávy v pohoří Baisses, a poté, co jsme poobědvali… atd.” (Vyprávěli jsme jí většinu proslovu Nejsvětější Panny.) V tu chvíli zazněl kostelní zvon; bylo to poslední zvonění ke mši. Abbé Perrin, farář v La Salettě, který nás zaslechl, prudce rozrazil dveře. Plakal, bil se do prsou, a zvolal: „Mé děti, jsme ztraceni, Bůh nás potrestá. Ach Bože, to byla Nejsvětější Panna, která se vám zjevila!” Pak odešel odsloužit mši. Maximin, já a hospodyně jsme se na sebe bezradně dívali. Pak Maximin vyhrkl: „Já… já teď půjdu za svým otcem do Corpsu,” a rozloučil se s námi. Protože jsem od svého panstva neměla příkaz vrátit se hned poté, co promluvím s panem farářem, věřila jsem, že nedělám nic chybného, když se zúčastním mše.

Šla jsem tedy do kostela. Mše začala a po prvním evangeliu se pan farář obrátil k farníkům, snažil se jim vylíčit zjevení, které se předchozího dne na jednom z kopců udalo, a zapřísahal přítomné, aby v neděli nepracovali. Jeho řeč byla přerušována vzlykáním a pláčem, a všichni farníci byli velice pohnuti. Po mši jsem se vrátila ke svému panstvu. Pan Peytard, který je dodnes starostou v La Salettě, se mně přišel vyptat na celou událost se zjevením, a poté, co se ujistil o pravdivosti mého vyprávění, odešel přesvědčen. Až do svátku Všech svatých jsem zůstala ve službě u svého panstva. Poté jsem byla ubytována u řádových sester v mé domovské obci Corps. Nejsvětější Panna byla velká a ztepilá. Působila však éterický, jako by jí snadno mohl pohnout sebeslabší závan vzduchu; přesto byla nehybná a stála naprosto pevně. Její rysy byly důstojné a vyžadovaly si úctu, ale ne tak, jak je tomu u velkých pánů tohoto světa. Její důstojnost si žádala uctivou lásku. Její pohled byl tak mírný i pronikavý současně. Oči Panny jako by hovořily s mýma, ale tento hovor byl důsledkem hlubokého a živého pocitu štěstí z úchvatné krásy, který mne zcela naplňoval. Přívětivost jejího pohledu a výraz nepopsatelné dobroty dával jasně cítit, že přitahuje a současně se rozdává. Byl to výraz lásky, který se nedá popsat ani slovem, ani písmem. Oděv Nejsvětější Panny byl stříbřitě bílý a jasně zářivý, ale neměl v sobě nic hmotného: Byl složen pouze ze světla a lesku, byl jako živý a třpytivý; nenacházím k tomu odpovídající výraz ani možnost nějakého přirovnání. Svatá Panna byla celá z krásy a lásky; při pohledu na ni jsem toužila s ní splynout. Všechno z ní dýchalo důstojností, nádherou a vznešeností neporovnatelné královny.

Jevila se tak bělostná, bezúhonná, oslňují nebeská a svěží jako panna. Zdálo se, jako by z jejích stříbřitých a čistých rtů splývalo slovo láska. Vypadala jako předobrá matka, ztělesněná dobromyslnost a láska k nám, naplněná soucitem a milosrdenstvím. Koruna z růží na hlavě byla tak nádherná a zářivá, že si o tom nelze udělat představu. Různobarevné růže nebyly pozemské; byla to nádherná kytice, obklopující hlavu Panny ve formě koruny, a přesto byly tyto růže živé. A ještě něco! Z nitra každé růže vycházelo tak překrásné světlo, že mocně uchvacovalo a dodávalo jim nevídaný lesk. Z růžové koruny probleskovaly oddenky jako ze zlata i další květy, ozdobené brilianty. Všechno pak bylo jako planoucí diadém, který sám zářil jasněji než naše pozemské slunce. Nejsvětější Panna měla na hrudi překrásný kříž, který vypadal jako pozlacený. Říkám pozlacený, tedy ne z masivního zlata, protože jsem již několikrát viděla pozlacené předměty rozličného zabarvení, které na mne zapůsobily mnohem silněji než obyčejný kus zlata. Na krásném a jasně zářícím kříži byl vyobrazen Kristus: Byl to náš Pán s rozepjatýma rukama při ukřižování. Na stranách kříže, téměř až na samém konci, bylo na jednom kladivo, a na druhém kleště. Barva těla Ukřižovaného byla přirozená, avšak mocně vyzařovala. Světlo, vycházející z celého těla, mělo tvar oslnivě se lesknoucí dýky, která mně pronikala až do srdce. Občas to vypadalo, že je Kristus mrtvý, jeho hlava byla skloněná a tělo vypadalo zhroucené, jako by z kříže mělo odpadnout, kdyby nebylo přidržované hřeby.

Pocítila jsem hluboký soucit, ráda bych celému světu vyjevila svou neznámou lásku a vlila do duší smrtelníků nejněžnější příchylnost a největší vděčnost Bohu, který nás přece vůbec nepotřebuje, aby byl vším tím, čím je, co byl a na věky bude. A přesto, ty lidem nepochopitelná lásko, jsi se stal člověkem a chtěl za nás zemřít, ano, zemřít, abys do našich duší vštípil památku nekonečné lásky, kterou nám prokazuješ! Jak jsem nešťastná, že neumím popsat lásku, jakou k nám chová náš Spasitel. Na druhé straně jsme ovšem šťastni, že můžeme tím silněji cítit, co neumíme vyjádřit! Jindy se zase Ukřižovaný zdál být živoucí. Hlavu držel vzpřímenou, oči otevřené a působil dojmem, jako by na kříži visel z vlastní vůle. Také to vypadalo, že mluví. Patrně chtěl ukázat, že visí na kříži za nás, z lásky k nám, že k nám cítí stále novou lásku a také že jeho láska od počátku roku 33 byla stejná jako dnes a potrvá až na věky. Svatá Panna plakala téměř ustavičně, když se mnou promlouvala. Slzy jí kanuly až na kolena a pak mizely jako záblesky světla. Jak ráda bych ji utěšila, aby neplakala. Přesto se mi zdálo, že musela ukazovat své slzy, aby dokázala svou – lidmi téměř zcela zapomenutou – lásku. Chtělo se mi vrhnout se jí do náručí a zvolat: ,Moje předobrá Matko, tak ráda bych tě milovala za všechny lidi světa!’ Měla jsem však pocit, jako by mně řekla: , Je jich mnoho, kteří mne neznají. Potácela jsem se mezi životem a smrtí, protože jsem na jedné straně viděla tolik lásky, tolik touhy po lásce, a na druhé straně tak mnoho chladu a lhostejnosti… ,Má Matko, má krásná a dobrá Matko, má lásko, srdce mého srdce!’ Slzy naší Matky sebeméně nesnižují důstojnost královny a vladárky, naopak ji činily ještě krásnější, mocnější, laskavější, mateřštější a úchvatnější, a nejraději bych jí zadržela slzy, naplňující mé srdce soucitem a láskou. Vidět plakat matku, a k tomu takovou Matku, bez možností a schopnosti j i utěšit a její bolest proměnit v radost – kdo si to umí představit?

Má předobrá Matko, máš od Boha všechny přednosti, sama jsi tak dobrá a navíc vyzařuješ všechnu Boží dobrotu. Bůh překonal sám sebe, když tě stvořil jako své pozemské i nebeské veledílo. Nejsvětější Panna měla na sobě žlutý fěrtoch. Co říkám – žlutý? Měl v sobě svítivost mnoha sluncí. Nebyla to žádná pozemská materie, nýbrž mnohotvárná a zářivá nádhera. Slovem, všechno na Svaté Panně přímo vyzývalo k uctívání a lásce k Ježíši ve všech etapách jeho pozemského života. Panna měla dva náhrdelníky, z nichž jeden byl o něco silnější než druhý. Na užším visel kříž, o němž jsem již mluvila. Tento náhrdelník (neumím jej jinak pojmenovat) působil jako zdroj nemírné světelnosti. Boty (jak jinak je mám nazvat) byly bílé, ale stříbřitě bělostné a obroubené růžemi. Květy byly nepředstavitelně krásné a z každého prokmitával plamínek. Na botách byly ozdoby ze zlata, ale ne z pozemského, nýbrž z rajského zlata. Pohled na Pannu byl sám o sobě dokonalý ráj. Měla v sobě všechno, co může uspokojit, neboť země byla zapomenuta. Nejsvětější Panna byla obklopena dvojím světlem. První, jí bližší, dosahovalo až k nám a nevýslovně zářilo. Druhé světlo se šířilo poněkud dále od Paní, a my jsme se v něm nacházeli. Bylo nehybné (jinak řečeno, třpytilo se, nesršelo), avšak jasnější než světlo našeho pozemského slunce. Přesto nám však toto mohutné světlo oči neunavovalo.

Kromě již zmíněných světel a lesku ještě všude z postavy i odění Nejsvětější Panny vyzařoval svazek světelných paprsků. Hlas krásné Paní byl vlídný; okouzloval, uchvacoval a činil srdci dobře, uklidňoval a konejšil. Zdálo se mně, jako bych jím byla navždy nasycena a mé srdce tančilo a chtělo jí vyjít vstříc. Oči Panny, naší laskavé Matky, nelze lidskou řečí popsat. K tomu by byl zapotřebí serafín, ba snad výrazivo samotného Boha, který stvořil Neposkvrněnou Pannu, mistrovské dílo své všemohoucnosti. Oči Marie byly tisíckrát krásnější než nejvyhledávanější brilianty, diamanty a ostatní drahokamy. Zářily jako dvě slunce, byly laskavé a čisté jako zrcadlo. V těch očích bylo možné spatřit ráj. Slovem, na Panně všechno neodolatelně přitahovalo. Čím déle jsem na ni hleděla, o to silněji jsem si přála se na ní dívat, tím více jsem ji milovala ze všech svých sil. Oči Neposkvrněné byly jako brána k Bohu, kudy bylo vidět vše, co opájí duši.

Když se mé oči setkaly s pohledem Matky Boží, která je i mojí Matkou, cítila jsem v nitru nesmírnou lásku a ujištění, že jsem také milována. Naše oči promlouvaly vlastní řečí a já jsem ji milovala tak, že bych ji nejraději políbila. Její oči vyvolávaly v celé mé bytosti lehké chvění, a já jsem neudělala sebemenší pohyb, který by jí snad mohl být nepříjemný. Samotný pohled očí Nejčistší Panny by stačil být nebem blaženého, dokázal by duši zasvětit do všech záměrů Všemohoucího ohledně událostí smrtelného života, byl by schopen přimět duši k ustavičné chvále Pána a k odčinění hříchů. Pohled Matky soustřeďoval duši na Boha a ze všech pozemských věcí, které považujeme za tak důležité, dělal pouhou dětskou hru. Tak ráda bych slyšela mluvit více o Bohu i o tom, co se týká jeho vznešenosti a nádhery. Hříchy jsou jediné zlo, které Panna vidí na zemi. Bolestí nad tím by zemřela kdyby jí Bůh nezachoval při životě. Amen.

Maria od Kříže, oběť Ježíšova, rozená Malánie CALVATOVÁ, pastýřka z La Saletty. Castellamare, 21. listopadu 1878

http://pravykatolik.sk/2016/04/01/panna-maria-la-salette-rim-strati-vieru-stane-sa-sidlom-antikrista/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.