‘Papa haereticus’? + ​Názory katolíckeho združenia rodín na exhortáciu

Linz, 12.4.2016 (kath.net) Katolícke internetové noviny kath.net začali novú sériu „Katolíci sa pýtajú – kňaz odpovedá“. Veriaci môžu posielať otázky na tému „Viera a Cirkev“.
krist-and-antikrist-1024x640
„V súčasnosti najmä tzv. „tradicionalisti“ veľmi kritizujú pápeža. Niekedy počuť dokonca pojmy ako „antikrist“, alebo „falošný prorok“. „Môže existovať falošný pápež? Môže pápež viesť kresťanov do bludného učenia? Čo treba vtedy robiť? Môže falošný pápež byť aj zosadený? Odpovedá kňaz z „Kňazského bratstva sv. Petra“ páter Walthard Zimmer:

Otázka „papa haereticus“, teda otázka, či môže byť pápež aj heretický, to znamená, že vedie ľud do bludného učenia, sa pred Prvým vatikánskym koncilom kládla stále znova. Vyhlásením dogmy o neomylnosti pápeža sa táto otázka rozhodla prinajmenšom na celkom presne obmedzený prípad: pápež nemôže nikdy hlásať bludné učenie ako dogmu a všetkých kresťanov zaviazať, aby toto bludné učenie prijali. (Pravidlá dogmy: definitívne rozhodnutie otázky viery alebo morálky pápežom, ktorý výslovne hovorí ako pastier a učiteľ všetkých veriacich, povinnosť všetkých veriacich toto rozhodnutie aj prijať … – To sa v ostatných 150 rokoch stalo iba dvakrát: v r. 1854 dogmou o Nepoškvrnenom počatí a v r. 1950 dogmou o telesnom Nanebovzatí Panny Márie.)
Vo všetkým ostatných prípadoch sa nemôže a nesmie hovoriť o neomylnosti.
Otázka, či pápež môže aj osobne zastávať herézu, zodpovedal kardinál Leo Scheffczyk v knihe: „Rozhodná viera – oslobodzujúca pravda: Rozhovor o katolíckej viere a Cirkvi s Petrom Christophom Dürenom. (Vyd. Stella Maris, 2003, str. 192):

„Teoretickým prípadom „papa haereticus“ (pápeža, ktorý hlása bludné učenie) sa občas zaoberala stredoveká kánonistika. Hoci tento prípad nikdy nenastal … a zrejme ani nenastane, platí vo všeobecnosti zásada:
Ak by pápež prepadol osobnej heréze a verejne ju zastával, tak stráca svoj úrad. Môže byť potom aj súdený Cirkvou. Ale vlastné núdzové právo pre tento prípad Cirkev nepozná.“
V Lexikóne pre teológiu Cirkev (LTHK) pod heslom „pápež“ (LTHK z r. 1960: 8, 45) čítame:

„Plná moc úradu právoplatne zvoleného pápeža sa osobnou hriešnosťou neruší (ale verejnou herézou a schizmou z jeho strany áno, pretože iba ako úd Cirkvi môže byť jej hlavou).“
Dôvod straty úradu je naznačený v posledných slovách: heréza automaticky vylučuje človeka z Cirkvi. Niekto, kto je vylúčený z Cirkvi, nemôže byť súčasne jej hlavou.
Dodnes sa však nikdy neobjasnilo, ako sa má strata úradu konštatovať, vysloviť, alebo presadiť. Na to sú rôzne názory teológov, jasné učenie v tomto bode nie je.
Celkom inou otázkou je, či pápež môže Cirkvi škodiť, alebo veriacich viesť do bludného učenia? V tejto forme je táto otázka však tak všeobecne formulovaná, že je žiadúce ju presnejšie rozlišovať. Cirkevné dejiny ponúkajú mnohé príklady, že pápež môže Cirkvi materiálne alebo politicky nemúdrymi či dokonca nesprávnymi rozhodnutiami škodiť. Rovnako sú príklady pre hriešne a málo príkladné správanie, ktoré vyvolávali pohoršenie a tak aj ľudí viedli do „bludu“.
Rovnako stojí niekde medzi herézou a nejakou škodou, keď pápež v otázkach viery vydáva dvojzmyselné a nejasné výpovede, ktoré robia veriacich nedôverčivými, či sa tu jednoznačná náuka Cirkvi skutočne ešte jasne zastáva. Prečo hovoriť zahmlene, keď to možno povedať aj celkom jasne? Mediálne prijímanie takýchto vyjadrení môže potom zmätenie a uvádzanie do bludov ešte podstatne zvýšiť.
Divine-mercy-Three-o-clock

V súčasnosti presne toto zažívame s posynodálnym dokumentom „Amoris Laetitia“. Hoci sú tam jasné výpovede, ako „že každé prelomenie manželského zväzku odporuje Božej vôli …* [291] alebo: „Iné formy spojenia zo zásady odporujú tomuto ideálu …“ [292] – sú tu predsa mnohé všeobecne formulované pastoračné poukazy, aby sa ľudia v iregulárnych situáciách prijímali s jemnocitom, každému jednotlivcovi treba pomôcť nájsť jeho vlastnú cestu [297] a nikto sa nesmie cítiť vylúčený – ktoré vyvolávajú nevôľu. Už nesmieme hovoriť, že takíto ľudia žijú v ťažkom hriechu a nesmú pristúpiť k prijímaniu? To, že médiá a inoverci tieto výpovede teraz interpretujú tak, akoby sa pristupovanie k prijímaniu dalo zariadiť u príslušného farára a že už nie sú pre to nijaké pevné pravidlá, chápe sa takmer ako samozrejmé. Úplne neopodstatnené však takéto interpretácie tiež nie sú. Tu vedie pastoračný, homiletický jazyk pápeža k zneisteniu veriacich – a to je na škodu Cirkvi.

Čo robiť v tejto situácii?
Prvé a najdôležitejšie je dôkladne sa informovať. Nie všetko, čo pápež údajne povedal, aj naozaj povedal, mnohé je často interpretované jednostranne a dôležité výpovede sa často úmyselne vynechajú. …
Kto si myslí, že je informovaný, pretože čítal niečo v električke v Linzi na monitore, čo sa o 200-stránkovej exhortácii povie dvomi vetami, nesmie sa diviť nad nedostatkami vo svojich vedomostiach.
Po druhé nesmieme zatrpknúť. Mnohí trpia, ak ich jednoducho opečiatkujú ako tradicionalistov, večne sa sporiacich.
Pritom sa miešajú mnohé prvky. Všetko, čo niekto niekde povie sa dáva na úroveň náuky Cirkvi. Keďže na pripomienky často nevieme reagovať teologicky, pomáhame si „vyšším“ argumentom a citujeme údajné zjavenia – z takéhoto, ktoré sa nazýva „Varovanie“ pochádza aj označenie „falošný prorok“ pre pápeža – a zatrpkne sa, lebo sa tým nikoho nedá presvedčiť. A mnohí reagujú potom ostrými slovami.
Smilnica
Označením pápeža ako „falošného proroka“ sa však prekračuje hranica, ktorú prekročiť katolíkom nie je dovolené!
Ale aj k týmto ľuďom treba pristupovať v milosrdenstve.
Po tretie katolícku vieru máme a musíme brániť a objasňovať pravými argumentami. Kto stále falšuje katolícku vieru – aj keby to bol teoreticky pápež – tomu treba tak ako sv. Pavol sv. Petrovi odporovať priamo do tváre.
Preto treba verejne odporovať aj kardinálovi, ktorý v súvislosti s pripustením znovu zosobášených rozvedených k prijímaniu sa nazdáva, že treba rozlišovať, či niekto „svojvoľne zničil manželstvo, alebo jednoducho zostal sám a nešťastný; možno s deťmi a má veľké problémy s touto situáciou“.
Vlk v kozi baranka
Nie, pán kardinál, práve pre otázku pripustenia k prijímaniu nemá toto rozlišovanie význam, pretože vlastný dôvod odlúčenia sa od Krista nie je osobná vina alebo nevina za rozpad prvého manželstva, ale dobrovoľne uzavreté a žité druhé manželstvo.
Pri všetkom ľudskom pochopení pre ťažké životné situácie musíme myslieť najmä na tých statočných ľudí, ktorí v ťažkých manželských situáciách často s veľkými obeťami dodržiavajú Božie prikázania, tým, že z manželstva vôbec neuniknú, alebo zostanú sami, aby touto obetou predsa ešte zachránili vlastný zmysel manželstva: že obaja dosiahnu večný život. –zg-

Hlas rodiny: Katolíci nemohou akceptovat prvky apoštolské exhortace, které ohrožují víru a rodinu
Vyhlášení apoštolské exhortace Amoris laetitia papežem Františkem znamená ukončení synodálního procesu, jemuž dominovaly snahy podkopat katolické učení v otázkách spojených s lidským životem, manželstvím a rodinou, včetně nerozlučitelnosti manželství, antikoncepce, metod umělého oplodnění, homosexuality, „genderové ideologie“, práv rodičů a dětí a dalších. Tyto pokusy o překroucení katolické nauky oslabují svědectví Církve o pravdách přirozeného i nadpřirozeného řádu a ohrožují dobro rodiny, zejména jejích nejslabších a nejzranitelnějších členů.

Apoštolská exhortace Amoris laetitia je velmi dlouhý dokument, který se týká široké škály otázek souvisejících s rodinou. Je v ní mnoho pasáží, které věrně odrážejí katolické učení, to však nemůže zmenšit a nezmenšuje závažnost těch částí, jež podkopávají nauku a praxi katolické církve. Hlas rodiny má v úmyslu předložit v následujících dnech a týdnech úplnou analýzu závažných problémů, které exhortace vyvolává.

Hlas rodiny vyjadřuje následující první obavy s nejvyšší úctou vůči papežskému úřadu a výhradně z upřímného přání pomáhat hierarchii v hlásání katolického učení o životě, manželství a rodině a prosazovat skutečné dobro rodiny a jejích nejzranitelnějších členů.

Máme za to, že vyjádřením těchto obav plníme svou povinnost jasně stanovenou Kodexem kanonického práva, který uvádí:

„Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící“ (kánon 212 § 3).

Připuštění „znovusezdaných rozvedených“ ke svatému přijímání

Amoris laetitia v celé kapitole VIII. (odstavce 291–312) navrhuje řadu opatření, která připravují cestu k tomu, aby „znovusezdaní rozvedení“ mohli přistupovat ke svatému přijímání bez skutečného pokání a nápravy života. Tyto odstavce:

obsahují zmatený výklad katolické nauky o povaze a účincích smrtelného hříchu, přičitatelnosti hříchu a povaze svědomí;
používají ideologický jazyk místo tradičního církevního pojmosloví;
uvádějí selektivní a zavádějící citace z předchozích církevních dokumentů.
Obzvlášť znepokojivý příklad zavádějící citace najdeme v odstavci 298, který zmiňuje Familiaris consortio papeže Jana Pavla II., kde se říká, že existují situace, kdy se „muž a žena nemohou z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni“. V exhortaci Amoris laetitia je však vynechána druhá část věty papeže Jana Pavla II., která konstatuje, že takové páry se „zaváží, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům“ (Familiaris consortio, 84).

V poznámce pod čarou k této zavádějící citaci navíc čteme:

„V těchto situacích mnoho lidí, ačkoli znají a akceptují možnost žít ‚jako bratr se sestrou‘, kterou jim nabízí Církev, poukazuje na to, že jestliže chybí určité vyjádření intimity, ‚často dochází k ohrožení věrnosti a trpí dobro dětí‘ (Druhý vatikánský koncil, Gaudium et spes, 51).“[1]

Dokument uvádí tento mylný názor, aniž by vysvětlil, proč se jedná o falešný přístup, konkrétně, že:

každý sexuální akt mimo platné manželství je vnitřně špatný a vnitřně špatný akt nelze nikdy ospravedlnit, a to ani dobrým účelem;
„věrnost je ohrožena“ akty sexuální intimity mimo manželství, avšak věrnost je žita, když se dva lidé v neplatném svazku zdrží sexuální intimity z věrnosti původnímu manželství, které zůstává platné;
z citace vyplývá, že děti trpí, protože jejich rodiče s pomocí Boží milosti žijí čistě. Takoví rodiče však svým dětem naopak dávají příklad věrnosti, čistoty a důvěry v Boží milost.
Dokument cituje Gaudium et spes, ale pasáž je vytržena ze souvislosti a uvedený argument nepodporuje. Z kontextu je jasné, že Gaudium et spes mluví v souvislosti s plozením o katolících žijících v manželství, nikoli o lidech, kteří spolu žijí v neplatném svazku. Celá věta zní takto:

„Kde je však důvěrný manželský život přerušen, tam může být nezřídka ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí: tehdy se dostává do nebezpečí výchova dětí i odvaha mít další“ (Gaudium et spes, 51).[2]

Je tedy obtížné vyhnout se závěru, že apoštolská exhortace přinejmenším nastoluje možnost, že cizoložné sexuální akty mohou být v některých případech ospravedlnitelné, a kvůli tomu, aby to odůvodnila, cituje Gaudium et spes zavádějícím způsobem.

K dalším postojům, které oslabují katolickou nauku o přijímání svátostí, se Hlas rodiny ještě vyjádří.

Rodičovská práva a sexuální výchova

Amoris laetitia obsahuje oddíl nazvaný „Potřeba sexuální výchovy“ (odstavce 280–286), který zabírá více než pět stran, aniž by uváděl jedinou zmínku o rodičích. Naopak se zmiňuje o „vzdělávacích institucích“. Sexuální výchova je však „základním právem a povinností rodičů“ a „musí se dít stále za jejich pečlivého vedení jak doma, tak ve vzdělávacích ústavech, které pro své děti zvolili a které mají kontrolovat“ (papež Jan Pavel II., Familiaris consortio, 37). Opomenutí tohoto učení je vážným zklamáním pro rodiče v době, kdy jsou rodičovská práva ve vztahu k sexuální výchově terčem vážných a trvalých útoků v mnoha zemích světa i v mezinárodních institucích. Amoris laetitia v tomto oddíle nezmiňuje žádný z předchozích církevních dokumentů, které toto právo jasně potvrzují, zato však cituje psychoanalytika Ericha Fromma spojeného s Frankfurtskou školou. Předcházející zmínky o rodičovských právech (odstavec 84), jakkoli vítané, nemohou nahradit vynechání rodičovských práv v tomto oddíle.

Svazky homosexuálů

Amoris laetitia se drží podobného přístupu, který se uplatnil předtím v synodních dokumentech, a naznačuje, že „stejnopohlavní svazky“ mohou poskytovat „určitou stabilitu“ a mohou vykazovat jistou podobnost či souvislost s manželstvím:

„Musíme uznat velkou rozmanitost rodinných situací, které mohou poskytovat určitou stabilitu, i když faktické či stejnopohlavní svazky nelze klást jednoduše naroveň s manželstvím“ (odstavec 53).

V mezinárodních institucích existuje velký tlak na odmítnutí tradičního chápání rodiny pomocí jazyka, který mluví o „rozmanitosti“ nebo „různosti“ forem rodiny. Naznačování, že „stejnopohlavní svazky“ jsou součástí „velké rozmanitosti rodinných situací“, je přesně tím, proti čemu prorodinné organizace těžce bojují. Používáním tohoto jazyka apoštolská exhortace podkopává úsilí prorodinného hnutí o ochranu pravdivé definice rodiny a v důsledku toho o ochranu dětí, jejichž prospěch a zdravý vývoj závisí na struktuře rodiny, jak ji chce Bůh.

Nutno podotknout, že odstavec 251 opakuje autentickou nauku Církve, že „nejsou absolutně žádné důvody k tomu, aby byly homosexuální svazky pokládány za jakkoli podobné nebo byť vzdáleně analogické Božímu plánu pro manželství a rodinu“.

„Genderová ideologie“

Amoris laetitia podporuje ústřední aspekt „genderové ideologie“, když tvrdí, že „nesmíme zapomínat, že biologické pohlaví (sex) a socio-kulturní pohlaví (gender) lze rozlišovat, ale nikoliv oddělovat“ (odstavec 56). Toto přijímání principu, z něhož vychází genderová teorie, oslabuje jinak vítanou kritiku této ideologie a jejího vlivu obsaženou v dokumentu. Falešná představa, že biologické pohlaví je odlišitelné od tzv. „genderu“, se poprvé objevila v 50. letech a je základem „genderové ideologie“. Odpor proti následkům „genderové ideologie“ bude nemožný, přijmeme-li jeho mylný první princip.

Útoky na nevinný lidský život

Amoris laetitia neřeší obrovskou hrozbu pro nenarozené děti, staré lidi a postižené. Střízlivé odhady naznačují, že za poslední století byla umělým potratem zničena více než miliarda nenarozených životů. Přesto je v dokumentu, který se zabývá problémy rodiny a má 264 stran, jen malý počet letmých zmínek o potratu. Vůbec se nezmiňuje o ničení způsobeném umělým oplodněním, které rovněž vedlo ke ztrátám miliónů lidských životů. Absence seriózní diskuse o útocích na životy nenarozených je v tomto kontextu vážným opomenutím.

Také zmínky o euthanasii a asistované sebevraždě jsou přes rostoucí celosvětový tlak na jejich legalizaci minimální. Chybějící adekvátní pojednání o této hrozně je dalším velmi politováníhodným opomenutím.

Antikoncepce

Amoris laetitia neopakuje katolickou nauku o užívání antikoncepce odpovídajícím způsobem. To je znepokojivé pochybení vzhledem ke skutečnosti, že:

oddělení plodivého a jednotícího účelu sexuálního aktu je hlavním katalyzátorem kultury smrti;
v této oblasti existuje rozšířená neposlušnost a neznalost nauky Církve právě proto, že hierarchie hlásání této pravdy opomíjí.
Také pojednání o svědomí v dokumentu je vadné jak v odstavci 222, který se zabývá „odpovědným rodičovstvím“, tak v kapitole VIII., jež se týká připuštění těch, kdo žijí ve veřejném cizoložství, ke svátostem. Obzvlášť znepokojivý je odstavec 303, zejména tento výrok:

„Svědomí však může učinit více než jen uznat, že daná situace objektivně neodpovídá celkovým požadavkům evangelia. Může rovněž upřímně a čestně uznat, co je v dané chvíli nejvelkodušnější odpovědí, kterou lze Bohu dát, a s určitou mravní jistotou dospět k přesvědčení, že to je to, co žádá sám Bůh v konkrétní složitosti omezení daného člověka, i když to dosud není objektivně v plnosti ideál. Každopádně pamatujme, že toto rozlišování je dynamické; musí zůstat stále otevřeno růstu a novým rozhodnutím, které mohou umožnit uskutečnění ideálu plnějším způsobem.“

Zdá se, že tento výrok přejímá falešné chápání „principu graduality“ a naznačuje, že existují jisté okolnosti, kdy se hříchu nejen nelze vyhnout, ale dokonce je tím, co si Bůh pro daného člověka aktivně přeje. To by bylo jasně nepřijatelné.

Závěry

Toto je jen stručný úvod do četných problémů, které v exhortaci Amoris laetitia nacházíme. Plně vystihnout vše, co z textu vyplývá, bude vyžadovat další studium, je však již naprosto zřejmé, že dokument neposkytuje jasný a věrný výklad katolické nauky a nevyhnutelně vede k závěrům, které by mohly vyústit v narušení neměnného učení katolické církve a disciplíny, jež z něho neoddělitelně vyplývá. Náš počáteční přehled poskytuje dostatečné důvody k tomu, abychom tento dokument považovali za ohrožení neporušitelnosti katolické víry a skutečného dobra rodiny.

Znovu opakujeme, že tuto kritiku vznášíme s velkou úctou k papežskému úřadu, avšak s vědomím povinností, jež jako katoličtí laici máme vůči dobru Církve, i své povinnosti chránit rodinu a její nejzranitelnější členy, kterou máme jako aktivisté pro život a pro rodinu.

Zdroj: voiceofthefamily.com
Přeložila Lucie Cekotová.

[1] Všechny citace z apoštolské exhortace Amoris laetitia byly přeloženy z angličtiny stejně jako zbytek textu, neboť autorizovaný překlad do češtiny není zatím k dispozici. Celý text exhortace v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, italštině, portugalštině a polštině je k dispozici na vatikánských stránkách. Není bez zajímavosti, že chybí text v latině. Pozn. překl.

[2] Druhý vatikánský sněm – dokumenty, Řím: Křesťanská akademie, 1983.

http://www.tedeum.cz/2016/04/09/hlas-rodiny-katolici-nemohou-akceptovat-prvky-apostolske-exhortace-ktere-ohrozuji-viru-a-rodinu/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.