Nová skupina na ochranu života v parlamente EÚ. + Božie triedenie. + Ovce opustené pastierom

Štrasburg, 25.4.2016 (kath.net/pm) 019 045 – „Dodať ochrane života a ľudskej dôstojnosti ten priestor v parlamente, ktorý tieto dôležité témy potrebujú,“ – to je úloha „pracovnej skupiny pre ľudskú dôstojnosť“ (working group human dignity) s členmi z viacerých frakcií, ktorú založil nemecký europoslanec Arne Gericke (Strana za rodinu) spolu s holandským kolegom Basom Belderom (Strana za reformu štátu).
nenarodení

Obaja poslanci sú členmi európskej kresťanskodemokratickej strany ECPM. „Svoju prácu chápeme ako ideovú fabriku a základ nadfrakciovej siete kresťanských politikov,“ povedal Gericke. Témou prvého zasadnutia bola „Paliatívna medicína a hospic a neodnímateľnosť ľudskej dôstojnosti“.

Na myšlienku založiť pracovnú skupinu prišli Gericke a Belder v priebehu konkrétnej politickej práce: „V Európskom parlamente existuje toľko druhov presadzovaných rezolúcií, v ktorých ľavičiari, zelení alebo liberáli začínajú neskrývané útoky na ochranu života a ľudskú dôstojnosť – proti tomu môžeme vyhrať iba, ak sa lepšie pospájame.“ Gericke uvádza ako príklady exemplárne správy poslankyne Márie Noichlovej (SPD), Marca Tarabellu a Edite Estrelovej, ako aj neúspešnú rezolúciu za aktívnu eutanáziu – iniciované sociálnymi demokratmi, liberálmi a zelenými.
„Proti tomu všetkému sa chceme s našou pracovnou skupinou odhodlane stavať. V zásade je to viac ako len ideová fabrika – dáva nám to aj možnosť rýchlejšie konať ponad frakcie a našu prácu ochrancov života lepšie zosieťovať.“
Prvé stretnutie bolo mnohosľubné: „Viac ako 30 účastníkov – a ešte oveľa viac pozitívnej ozveny,“ povedal Gericke. S Antonim Montserratom ako zástupcom Európskej komisie a hlavný rečníkom podujatia získali on a Belder absolútneho experta na paliatívnu medicínu na európskej úrovni.
Skupina sa má stretávať každý mesiac, aby prediskutovala aktuálne témy ochrany života a ľudskej dôstojnosti. Kooperačnými partnermi majú byť popri európskej kresťanskodemokratickej strany ECPM (European Christian Political Movement) aj cirkevní zástupcovia a zväzy: „Chceme plodný dialóg ďaleko ponad hranice Európskeho parlamentu,“ povedal Gericke, viceprezident novej pracovnej skupiny. –zg-

 

 

Boží třídění

Záležitost se vyostřila. Stojíme před velkými a bolestnými rozhodnutími. Máme však jistotu, že všemohoucí Pán nás vede skrze svou nejsvětější Matku. Také inspirovaná slova modlitby jsou obtěžkána závažným, ale osvíceným významem. Zavalila nás slova nepravosti (Ž64, 4) Kéž dá Bůh, aby slova podlých, která v této chvíli znějí hlasitěji než slova spravedlivých, nezavládla nad naším svědomím. Má slova nepominou (Mk 13, 31), ujišťuje nás náš Mistr, a to stačí. Jistě, chtěli bychom, aby spravedliví mluvili silně a jasně, ale momentálně se zdá že si zasluhují Žalmistovo odsouzení: Všichni kazí, na co sáhnou, a jsou k ničemu (Ž 14, 3). A co horšího, není to forma pasivní rezistence, i dobří pastýři, jak se zdá, jsou všichni rozptýleni nebo sešli s cesty; v každém případě, pokud se neprobudí, budeme muset usoudit, že se z toho či onoho důvodu stali neužitečnými.

Přesně před 300 lety, 28. dubna 1716 zemřel velký patron naší „virtuální farnosti“ svatý Ludvík Maria Grignion z Monfortu. Tak významné výročí nemůže přejít bez povšimnutí. Alespoň pro nás. Vyzývám proto všechny, aby se tento čtvrtek pomodlili sami nebo ve skupině jeho Horoucí modlitbu. Dalo by se říct, že byla sepsána pro naši dobu; jeho prorocké charisma bylo více než zřejmé:

Je tu doba, abys jednal podle tvého slibu. I porušili tvůj zákon (Ž 118, 126), opustili tvé evangelium, proudy nepravosti zaplavily zemi a strhují dokonce i tvoje služebníky. Celá země se nachází v žalostném stavu, bezbožnost usedla na trůn, zpustošení zasáhlo svaté místo (srov. Mt 24, 15) »Pane, spravedlivý Bože, dopustíš ve svém rozhorlení, aby všechno podlehlo zkáze? Vše se nakonec stane jako v Sodomě a Gomoře? Budeš stále mlčet a nadále mít strpení? Nemá se naplnit tvá vůle jako v nebi tak i na zemi, nemá se upevnit tvé království? Nezjevils již dávno jednomu ze svých přátel budoucí obnovu církve? Nemají Židé uznat pravdu?«

Je možné, že světec pravé mariánské úcty, obdařený nadmíru citlivým svědomím, pokud jde o nezbytné meze křesťanského života každé doby, chápal je poněkud vyhroceným způsobem; ale ani náboženské podmínky jeho epochy, jakkoliv vyžadovaly nápravu, jak se zdá, neospravedlňují jeho invektivy. Po kalvínské krizi a tzv. náboženských válkách financovaných nezbytnými bankéři, kteří se zařekli, že zničí křesťanství, Francie znovu rozkvetla ve víře díky aplikaci dekretů tridentského koncilu, byla zde celá plejáda nejlepších duchovních autorů a účinná obnova kléru, který vycházel z nových seminářů svatý a připravený, zatímco nové řády a kongregace jak aktivního tak kontemplativního života nabídly církvi postavy mimořádných světců. Riziko, když už, bylo spíše opačné, vyvolané přehnanými moralisty jako v případě jansenistů, pohotově potlačených ať už na úrovni civilní nebo církevní, alespoň za Alpami.

Není možno si vysvětlit pesimismus svatého Ludvíka Marii, třebaže by se týkal onoho liberalismu oděného do pokroku a běsnícího proti katolické „pověře“, který se rozšířil v XVIII. století, ze kterého viděl jen prvopočátky. V každém případě, zemi, prošlapanou nohama neúnavného putujícího misionáře, který zemřel předčasně ve věku 43 let, postihl o osmdesát let později hrozný útisk způsobený pekelnými zástupy, které vyslali pařížští jakobíni. Právě ze země, která se nazývala milovanádcera Církve, povstane antikrist, který jako blesk dorazí do Říma a zajme papeže. Bude se zdát, že s církví je konec, ale Prozřetelnost měla jiné plány. Po tuctu let bude efemérní císař u Moskvy zastaven a to bude to pro něho začátek konce. Těch několik let vlády nicméně postačí, aby znovu ovládly Evropu včetně Itálie a papežského státu masonské lóže, které vyvolají tzv. liberální revoluce, bolševickou revoluci a dvě světové války.

Naplnilo se tedy Monfortovo proroctví již těmito světovými událostmi? Vždyť k znesvěcení svatyně a zpustošení na svatém místě ještě nedošlo, alespoň ne v aktuální formě. Náboženství bylo napadáno zvenčí, ale teprve nyní ničení propuká zevnitř. Sodoma nebyla ještě uvedena do Božího města a neoděla se oděvem jeho důstojnosti. Teologické a morální pravdy nebyly ještě překrouceny těmi, kteří by je měli bránit a hlásat: Diminutae sunt veritates a filiis hominum. (Odešla pravda od synů lidských) (Ž 11, 2).

Stalo se tak teprve nyní. Dosud nikdy se nehřešilo proti Duchu Svatému tak zjevně. Dospělo to až k tomu, že papežský dokument tvrdí: »Milosrdenství je plnost spravedlnosti a nejjasnější zjevení Boží pravdy« (AL 311), ale ve stejném chvíli je ve stejném listě milosrdenství prezentováno jako popření pravdy a spravedlnosti, když jednání, které svévolně sešlo s cesty Božího zákona, je ospravedlňováno, protože Boží zákon byl deklasován na základě inspirace osobního rozhodnutí (prostě proto, že někomu působí příliš velké potíže pochopit hodnoty vložené do obecně dobře známé morální normy).

Pokud je známo, Přikázání zavazují na základě skutečnosti, že byla stanovena od Boha, a nikoliv na základě subjektivního pojetí individua. Ale nejnovější světsko-kostelní morálka se již nesklání před Bohem, ale před „Já“.

Je všechno ztraceno? Jistěže ne. Pán prostě provádí své třídění a rozlišuje své věřící od pokrytců, ty první očišťuje a ty druhé demaskuje ve světle svého triumfu nad otcem lži. Náš úkol je naléhavý více než kdy jindy, zvláště vůči nejistým a zmateným, jeho služebníky nevyjímaje. Udělejme, co je možné, abychom je vytrhli z ohně věčného a zapálili v nich plamen lásky, který hoří v Srdci Ježíšově a Mariině. Tam přebývejme a dejme zaznít ve svém srdci jejich výzvám, aby byla slyšitelná jejich jasná a ryzí slova. Tak skrze nás Bůh odpoví na modlitbu sv. Ludvíka a vyšle apoštoly posledních časů:

„Žádám od Tebe kněze svobodné Boží svobodou, odpoutané od všeho, od příbuzných podle těla a od přátel podle světa, od majetku, starostí a rozpaků, nevolníky Tvé lásky a Tvé vůle, muže podle Tvého Srdce, kteří nemají vlastní vůli, která by je poskvrňovala a zdržovala, a kteří jenom konají vůli Tvou. Žádám od Tebe muže, kteří porážejí všechny Tvé nepřátele jako noví Davidové holí Kříže v jedné a prakem svatého růžence v druhé ruce. Pravé syny Marie, tvé svaté Matky, počaté a zplozené z Její lásky“……(viz)

Don Elia, 23. dubna 2016

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=bozi-trideni

 

Rösner: Ovce opuštěné pastýřem

Papež František s sebou minulý víkend při návratu z ostrova Lesbos vzal do Vatikánu tucet muslimů. Význam toho gesta je určitě všem jasný, spoustě lidí jsou jasné i důsledky, jež z toho budou plynout. Nechci se teď zamýšlet nad nimi, ani nad tím, jak dráždivě to zapůsobilo na nevěřící svět, popř. na důvody, proč tak učinil. Jedním z nich, který zatím nikdo nezmínil, bude podle mne asi i jeho potřeba mít ve Vatikánu někoho, komu by mohl mýt nohy i přes rok…

Chtěl bych se na tuto causu podívat jinýma očima – očima těch, které na Lesbu nechal, očima syrských křesťanů. Snažím se vžít do kůže těchto vyznavačů Ježíše Krista, kteří opravdu prchali před válkou, kteří ve své domovině a možná i v onom táboře na Lesbu zakoušeli pronásledování či přinejmenším ústrky všeho druhu od mohamedánů a kteří šťastně dosáhli zdánlivě svobodného světa. Najednou se dozvěděli, že k nim má zavítat ten, jehož ve svých vískách či městečkách vnímali jako zástupce Krista na zemi, jako vrchního pastýře, jako někoho, komu mohou věřit. Ponechme teď stranou rozporuplnost řady Františkových kroků – toto lidé žijící kdesi v zapadlém koutku Sýrie vůbec nemuseli reflektovat, mohli ho znát jen podle jména, jen jako nástupce sv. Petra, aniž byli blíže obeznámeni s děním v dnešním Vatikánu. Zůstaňme čistě jen na té lidské rovině – oni se opravdu dychtivě těší na někoho, o kom se jim dříve ani nesnilo, že ho uvidí – na samotného Petrova nástupce. Těší se na toho, k němuž tam daleko na Východě vždy s láskou vzhlíželi jako k pevné opoře, a živí v sobě možná i naději, že přijíždí, aby je povzbudil či aby jim pomohl, postaral se o ně.

A najednou prásk! Všichni tito natěšení věřící, všichni ti, kdo se jako ovce těšili na svého pastýře, se dozví, že je ponechal svému osudu a že v rámci jakéhosi pro ně nepochopitelného gesta vzal odsud pryč dvanáct jiných, takříkajíc z jiného ovčince, a to ne proto, aby je zachránil pro nebe, ale aby vyjádřil svůj politický názor. Nejprve odsloužil mši z nedělní liturgie Dobrého Pastýře a poté ovce, které živily naději, že přišel, aby je vyzvedl z propasti a vzal na ramena, nechal bez povšimnutí…

To jejich rozčarování muselo být hrozné a pocit zrady děsivý. Je to, jak kdyby dítě netrpělivě čekalo na svého otce na nějakém táboře, kde řádí epidemie, těšilo se nedočkavě, až přijede a zachrání je, a pak se zdrceně a se staženým hrdlem dívalo, kterak odtud v náruči odnáší někoho jiného. Musela by to pro ně být rána přímo na komoru a těžko přetěžko by si k takovému otci hledalo napříště cestu.

S podobnými pocity museli pohlížet na Františkova záda syrští křesťané na ostrově Lesbos. Nedovedu si představit, že mu za to aplaudovali. Museli cítit nůž zrady v srdci při vědomí, že je víra v Krista v této chvíli předem diskvalifikovala z výběru, který prováděl ten, jehož právě Kristus poslal, aby pásl Jeho ovce. Nabízí se otázka, nakolik a zda vůbec tyto opuštěné ovce budou odteď slyšet v hlasu tohoto pastýře hlas Toho, do Jehož ovčince patří.

Libor Rösner

http://www.tedeum.cz/2016/04/24/rosner-ovce-opustene-pastyrem/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.