Kluby Rotary z celého sveta u pápeža. + Nezlučiteľnosť kresťanskej viery a slobodomurárstva. + Encyklika „Humanum Genus“ Leva XIII. odsudzujúca slobodomurárske združenia

Kluby Rotary z celého sveta u pápeža

Vatikán, 1.5.2016 (KAP) 019 072 – Až 9000 rotariánov z celého sveta sa cez víkend zúčastnilo audiencii u pápeža Františka na Námestí sv. Petra. Predtým prezident zastrešujúceho zväzu medzinárodnej dobročinnej organizácie, K.R. „Ravi“ Ravindran, pri podujatí pódiovej diskusie s jezuitskou službou utečencom a organizáciami OSN v Ríme vysvetlil nové cesty pomoci utečencom.
Rotariáni prišli do Ríma pri príležitosti púte rotariánskej púte v Svätom roku milosrdenstva.
Pri krátkom stretnutí Františka a prezidenta klubov Rotary na konci generálnej audiencie v sobotu, pápež podľa slov Ravindrana pochválil angažovanosť organizácie v oblasti očkovacích programov proti obrne. Ravindran pre Rádio Vatikán povedal, že vidí „veľkú synergiu myslenia s týmto pápežom“. František je podľa neho „príkladným vzorom rotariána, pretože robí presne to, čo by mal robiť každý rotarián“.
Rotariáni majú podľa vlastných údajov 1,2 milióna členov, ktorí sú organizovaní v 35 000 Rotary kluboch. Ako sami uvádzajú spoločenská a humanitárna angažovanosť spolkov obsahuje pôsobenie v oblasti šírenia mieru, boj proti chorobám a chudobe a tvorbu trvalo udržateľných lokálnych hospodárskych systémov.
Do globálneho vykorenenia detskej obrny investoval Rotary od r. 1985 podľa vlastných údajov 1,5 miliardy dolárov. K tomu sa pridávajú osobné aktivity a hodiny nasadenia členov v očkovacích programoch. -zg-


‚Ježiš ma oslobodil od homosexuality’.

Ferndale, 29.4.2016 (kath.net/LSN/jg) 019 067 – Americký internetový misionár Michael Voris oznámil, že pred svojím obrátením na katolícku vieru bol dlhé roky aktívny homosexuál. Potvrdil, že Ježiš ho od toho oslobodil, tak ako mnohých ľudí pred ním vyviedol z hriechu. Spomenul aj modlitby svojej matky, ktorá obetovala svoju ťažkú chorobu za jeho obrátenie.
Michael Voris prevádzkuje internetovú stránku „Church Militant“ (Cirkev bojujúca), ktorá sa zasadzuje „proti erózii katolíckej viery v ostatných 50 rokoch“.
Vždy sa priznával k tomu, že predtým žil v stave ťažkého hriechu. Keby bol vtedy zomrel, bol by zatratený, ako píše. Nikdy nezamlčoval, že išlo o porušovanie prikázania cudnosti, ale bližšie ich povahu nedefinoval, pretože to nepovažoval za potrebné, ako povedal Voris vo videu.
Zo spoľahlivých zdrojov sa teraz dozvedel, že v Arcidiecéze New York sa teraz zhromažďuje materiál týkajúci sa jeho bývalého života a je úsilie ho zdiskreditovať. Preto sa rozhodol, že sám vyjde na verejnosť a otvorene prezentuje svoj bývalý život, ako hovorí Voris.
Po štúdiu komunikačných vied bol Michael Voris úspešným televíznym žurnalistom. Za svoju činnosť dostal štyri ceny „Emmy“. -zg-

Kanadská ochrankyňa života vyšla z väzenia

Toronto, 29.4.2016 (kath.net/LSN/jg) 019 066 – Kanadská ochrankyňa života Mary Wagnerová bola po 135 dňoch z väzenia prepustená. Bola zatknutá 12. decembra 2015 a odsúdená za „obťažovanie verejnosti“! Wagnerovú zatkli v potratovej klinike v Toronte. V čakárni tam chcela presvedčiť tehotné ženy, aby sa rozhodli pre svoje dieťa.
Sudkyňa prepustila Wagnerovú na podmienku a prikázala jej nasledovné: Nesmie sa priblížiť k nijakej potratovej klinike v kanadskej provincii Ontario na viac ako 100 metrov. Musí sa držať od prevádzkovateľov potratovej kliniky, v ktorej bola zatknutá. -zg

 

Nezlučiteľnosť kresťanskej viery a slobodomurárstva

Úvahy rok po vyhlásení Kongregácie pre náuku viery

(L OSSERVATORE ROMANO, 23.2.1984)

26. novembra 1983 Kongregácia pre náuku viery uverejnila Vyhlásenie o slobodomurárskych združeniach (por. AAS, LXXVI,/1984/300).
Niečo viac než rok po jeho zverejnení môže byť vhodnou príležitosťou poukázať v krátkosti na význam tohto dokumentu.
Odkedy začala Cirkev vyslovovať voči slobodomurárstvu svoj negatívny postoj, viedli ju k tomu mnohé praktické i doktrinálne dôvody. Neodsudzovala slobodomurárstvo len pre jeho podvratnú činnosť, ale od prvých pápežských dokumentov, dotýkajúcich sa tohto problému, a zvlášť encykliky „Humanum Genus“ Leva XIII. (z 20. apríla 1884), Magistérium Cirkvi odmietlo v slobodomurárstve filozofické myšlienky a morálne chápanie, ktoré nie sú v zhode s katolíckou náukou. Pre Leva XIII. tieto sa v podstate niesli v racionalistickom naturalizme, ktorý inšpiroval jeho plány a činnosť proti Cirkvi. Vo svojom Liste k talianskemu ľudu „Custodi“ (z 8. decembra 1982) Lev XIII. napísal: „Uvedomme si, že kresťanstvo a slobodomurárstvo sú podstatne nezmieriteľné, takže zapísať sa do jednej znamená oddeliť sa od druhej“.
Keď v rokoch 1970-1980 bola posvätná kongregácia v súlade s niektorými biskupskými konferenciami, zvlášť zainteresovanými do tohto problému z dôvodu, že niektoré kresťanské osobnosti nadviazali dialóg s predstaviteľmi niektorých lóž, ktoré sa vyhlasovali, že nie sú nepriateľské ba dokonca priaznivo naklonené Cirkvi, toto hodnotenie slobodomurárstva z doktrinálneho hľadiska sa nemohlo prehliadnuť a nevziať do úvahy.
Dnes hlbšie štúdium priviedlo Kongregáciu pre náuku viery k tomu, aby potvrdila svoje presvedčenie o hlbokej nezlučiteľnosti medzi princípmi slobodomurárstva a princípmi katolíckej viery.
Odhliadnuc od posudzovania praktického postoja rozličných lóží, viac či menej nepriateľského voči Cirkvi, Kongregácia sa svojim vyhlásením z 26.11.1983 zamerala na hlbšie a podstatnejšie zakotvenie problému: na rovine nezlučiteľnosti princípov a teda na rovine viery a jej morálnych požiadaviek.
Vychádzajúc z tohto doktrinálneho základu – ktorý je napokon v súlade s tradičným postojom Cirkvi, ako to dokazujú vyššie citované dokumenty Leva XIII. – vyplývajú z neho nutné praktické dôsledky, ktoré platia pre všetkých veriacich, ktorí prípadne vstúpili do slobodomurárstva.
Na margo tvrdeniam o nezmieriteľnosti princípov sa však dnes z niektorých strán namieta, že podstatou slobodomurárstva je práve skutočnosť, že nepredkladá žiadne „princípy“ v zmysle nejakého filozofického alebo náboženského postoja, ktorý bol záväzný pre všetkých jeho členov, ale že skôr zhromažďuje, bez ohľadu na hranice rozličných náboženstiev a svetonázorov, ľudí dobrej vôle na základe humanistických hodnôt, pochopiteľných a prijateľných pre všetkých.
Slobodomurárstvo sa tak údajne stáva spájajúcim prvkom pre všetkých, ktorí veria v Architekta Vesmíru a cítia sa zaviazaní tými základnými morálnymi normami, ktoré vyjadruje napríklad Desatoro, a teda vraj nevzďaľuje nikoho od jeho náboženstva, naopak, podnecuje ho patriť k nemu ešte viac.
Na tomto mieste nemôžeme diskutovať o mnohých filozofických a historických problémoch, ktoré sa skrývajú za takýmito tvrdeniami. To, že aj Cirkev sa po Druhom Vatikánskom koncile usiluje podnecovať k spolupráci všetkých ľudí dobrej vôle, iste netreba pripomínať. Začleniť sa do slobodomurárstva však určite presahuje túto opodstatnenú spoluprácu a má dôležitejší a rozhodujúcejší význam než toto.
Predovšetkým treba pripomenúť, že spoločenstvo „slobodných murárov“ a ich morálne záväzky sa javia ako progresívny systém symbolov, výnimočne dôležitého charakteru. Prísna vnútorná disciplína ktorá tu vládne, zosiluje účinnosť vzťahu medzi symbolmi a ideami. Atmosféra činnosti v tajnosti prináša okrem iného pre členov nebezpečie, že sa stanú nástrojom v stratégií, ktoré sú im neznáme.
Aj keď sa tvrdí, že relativizmus sa tu neberie ako dogma, predsa sa tu predkladá relativistické symbolické chápanie a relativizujúca hodnota takejto morálne-rituálnej komunity, s hrozbou môcť byť eliminovaný, sa stáva práve rozhodujúcou.
V takomto kontexte, rozličné náboženské spoločenstvá, ku ktorým patria jednotliví členovia lóží, nemožno považovať za iné, ako obyčajné zinštitualizovania širšej a nezachytiteľnej pravdy. Hodnota takéhoto zinštitualizovania sa teda javí nutne relatívna voči tejto širšej pravde, ktorá sa prejavuje viac v komunite ľudí dobrej vôle, čiže v slobodomurárskom bratstve.
Pre kresťana katolíka však nie je možné žiť svoj vzťah k Bohu dvojakým spôsobom, deliac ho na formu humanitárnu – nadkonfesionálnu, a formu internú – kresťanskú. Nemôže pestovať s Bohom vzťahy dvoch druhov, ani vyjadrovať svoj postoj k Stvoriteľovi symbolmi dvoch odlišných druhov. To už by bolo niečo celkom iné, ako spolupráca s ľuďmi dobrej vôle, hoci vychádzajúcich z rozličných princípov. Okrem toho kresťan katolík nemôže mať plnú účasť na spoločenstve svojich bratov a zároveň pozerať na svojho kresťanského brata zo slobodomurárskeho pohľadu, teda ako na „profánneho“.
Aj keby, ako sme povedali, by to nebola vyslovená povinnosť vyznávať relativizmus ako náuku, napriek tomu relativizujúca sila takéhoto bratstva, svojou vlastnou vnútornou logikou, má v sebe schopnosť premeniť štruktúru aktu viery takým radikálnym spôsobom, že je neprijateľná zo strany kresťana „ktorému je drahá jeho viera“ (Lev XIII.).
Toto zvrátenie v základnej štruktúre aktu viery sa deje okrem toho morbidným spôsobom a bez toho, že by si ho človek uvedomil: pevné priľnutie k Božím pravdám, zjaveným v Cirkvi sa mení v jednoduchú príslušnosť k inštitúcii, považovanej ako osobitný prejav popri iných, tak isto možných a platných, ktorými sa človek orientuje na večnosť.
Pokušenie ísť týmto smerom je dnes o to silnejšie, že plne zodpovedá istým názorom, prevládajúcim v súčasnej mentalite. Presvedčenie, že pravdu nemožno poznať je typickou charakteristikou dnešnej epochy, a zároveň základným prvkom všeobecnej krízy.
Práve zvažujúc všetky tieto prvky, Vyhlásenie Posvätnej Kongregácie tvrdí, že vstúpenie do slobodomurárskych združení „zostáva v Cirkvi naďalej zakázané“ a veriaci, ktorí tam vstúpili „sú v stave ťažkého hriechu a nemôžu pristupovať k svätému prijímaniu“.
Týmito poslednými slovami Posvätná Kongregácia ukazuje veriacim, že takéto vstúpenie je objektívne ťažkým hriechom, a upresňujúc, že príslušníci slobodomurárskych združení nemôžu pristupovať k svätému prijímaniu chce zcitlivieť svedomie veriacich na vážne dôsledky, ktoré treba vyvodiť z ich rozhodnutia vstúpiť do slobodomurárskeho lóže.
Napokon Posvätná Kongregácia vyhlasuje, že „nespadá do kompetencie miestnych cirkevných autorít vyjadrovať sa o povahe slobodomurárskych združení úsudkom, ktorý by zahŕňal odvolanie toho, čo je vyššie stanovené“. V tomto súvise sa text odvoláva aj na Vyhlásenie zo 17. februára 1981, ktorý už vtedy vyhradzoval Svätej Stolici každé vyjadrenie sa o povahe týchto združení, ktoré by zahŕňalo odvolanie vtedy platnej kánonickej normy (kan. 2335).
Tak isto aj nový dokument, vydaný Kongregáciou pre náuku viery v novembri 1983 vyjadruje rovnaké úmysly rezervovať Svätej Stolici posúdenie, vyplývajúce z tu formulovaného úsudku o nezlučiteľnosti princípov slobodomurárstva s katolíckou vierou, o vážnosti zapísania sa do lóže a o dôsledkoch, ktoré z toho vyplývajú na pristupovanie k svätému prijímaniu. Táto smernica poukazuje, že napriek rôznorodosti, ktorá môže jestvovať medzi jednotlivými slobodomurárskymi poslušnosťami, zvlášť v ich vzťahu k Cirkvi, Svätá Stolica v nich vidí niektoré spoločné princípy, ktoré si vyžadujú rovnaké hodnotenie zo strany všetkých cirkevných autorít.
Činiac toto Vyhlásenie, Kongregácia pre náuku viery nemala v úmysle zneuznať úsilie tých, ktorí s potrebným súhlasom Dikastéria, pokúšali sa dosiahnuť dialóg s predstaviteľmi Slobodomurárstva. Ale od chvíle, keď sa javilo nebezpečie, že sa medzi veriacimi rozšíri mylné presvedčenie, podľa ktorého je príslušnosť k slobodomurárskej lóži dovolená, považovala za svoju povinnosť dať im poznať autentický názor Cirkvi na túto vec a upozorniť ich, že táto príslušnosť je nezlučiteľná s katolíckou vierou.
Len Ježiš Kristus je totiž Učiteľom Pravdy a len v ňom môžu kresťania nájsť svetlo a silu, aby žili podľa Božích plánov, pracujúc na skutočnom dobre svojich bratov.

Nezlučiteľnosť kresťanskej viery a slobodomurárstva


Rotary klub – Rotariánstvo – Rotariáni

Čo je to? Medzinárodný spolok, ktorý sa za veľmi krátku dobu úţasne rozšíril po svete. Jedny ho pokladajú za nový druh slobodomurárstva, kým iní tvrdia, ţe sa mu má dôverovať a výstrelky, ktoré tu a tam sa javia ako nepriateľské cirkvi, treba pripočítať na vrub jednotlivcom, alebo jednej skupine, nie však celému zdruţeniu.
Prvý Rotary klub zaloţil advokát Paul P. Harris v Chicagu 23. februára 1905, druhý v St. Franciscu 1908, a následne nato rýchlo vznikali iné kluby, najskôr v Amerike, potom aj na druhých miestach po celom svete. Ich znakom je zubaté koleso zo šiestimi lúčmi a nápisom

„Rotary International―. Vysvetľujú ho takto:
a) pretoţe sa majú zhromaţďovať členovia kaţdý týţdeň u jedného podľa poradia;
b) pretoţe má zomknúť v jedno jednotlivcov, obce i národy;
c) je to vývoj slobodomurárskeho trojuholníka.
Avšak pravdepodobne naznačuje účel zdruţenia, ktorým je vytvorenie jedinej, silnej, široko
rozvetvenej organizácie, a ňou povzniesť ľudskú spoločnosť.
Taliansky veľvyslanec v Londýne, barón Chiaramonte Bordonaro, vystihol zameranie klubu prostredníctvom zasadania londýnskeho Rotary klubu, takto: „Je to druh Spoločnosti národov, avšak väčšej než je ona, hoci nepracuje navonok; jej hlavným cieľom je, aby sa národ s národom čo najviac zjednotili v každej oblasti ľudskej pôsobnosti, inteligencie a vedy.“
Podľa talianskeho advokáta Omera Ranelletti, sekretára Rotary klubu v Ríme, bolo po desiatich rokoch od zaloţenia Rotary 15 tisíc členov, dnes ale, t. j. v roku 1928, ráta sa ich na 132 tisíc, zdruţených v 2630 kluboch, ktoré prináleţia k 42 civilizovaným národom.
Angličan James Henderson zaloţil prvý taliansky klub v Miláne pred ôsmimi rokmi. Teraz (1928) má Taliansko v hlavných mestách do dvadsať klubov. Fašisti im nedôverovali, pokladajúc ich za slobodomurárske kluby, ktoré sú v Taliansku zakázané. Rotariáni potom urobili vo svojich časopisoch vyhlásenie, ţe sú nezávislí na slobodomurároch a ţe celým srdcom lipnú na fašistickom reţime. K tomu poznamenali viedenské slobodomurárske noviny: „Wiener Friemaurer Zeitung“ 1927: „. ..diese mussten alles mögliche tun, um nicht für verkappte Freimaurervereinigungen gehalten zu werden.“
Od tej doby sa šíri po Taliansku pod ochranou fašistov, Mussolini vyhlásil, ţe im praje, taliansky kráľ sa stal čestným členom Rímskeho klubu, korunný princ i ďalší princovia savojského rodu dali sa zapísať do Rotary klubov v rôznych mestách.
Rotary Club sa riadi stanovami, spoločnými pre celý svet. Zmenu v niektorom bode stanov smie schváliť iba medzinárodný kongres Rotary. Za aktívnych i čestných členov sa prijímajú len osoby významné, plnoleté, ktoré sú charakterné a bezúhonné a pracujú v akejkoľvek oblasti ľudskej ţivota. Vo výbere sa postupuje prísne, prísna je i disciplína klubov, a tak tvoria akúsi aristokraciu ľudskej spoločnosti.
Aţ na niektoré výnimky má byť podľa stanov zastúpené kaţdé odvetvie len jedným aktívnym členom, ale tlač viacerými členmi. Áno kaţdý väčší denník môţe mať svojho zástupcu v klubu tej krajiny, kde vychádza. Z toho vidno, akú dôleţitosť prikladá Rotary tlači. Kluby sú vcelku autonómne, riadené radou šiestich aţ deviatich členov, ktorá vymenováva rôzne komisie a tie potom pracujú. Viacej klubov sa zoskupuje pod interprovinciálne vedenie a tieto jednotky pod internacionálne riaditeľstvo, ktorého sídlo je v Chicagu; toto vydáva rozkazy pre celú organizáciu a vedie si tak obozretne, ţe nezasvätenec jeho plány neodhalí. Politiku vylučuje, zaoberá sa podľa štatútu len hospodárskymi, sociálnymi a mravnými otázkami.
Chce zušľachtiť všetky pracujúce vrstvy, dať priemyslu národné a svetové poslanie a urobiť z obchodu uţitočnú, dôstojnú a čestnú činnosť. Tvrdia, ţe zaloţili novú filozofiu, v ktorej zlúčili praktickú anglosaskú povahu s latinskou citlivosťou, ţe vzbudili záujem o počestnosť — čo bezpochyby veľmi zaváňa slobodomurárstvom. Základnou pohnútkou všetkých rotariánov a všetkej ich aktivity je: slúţiť ľudskej spoločnosti. Kaţdé zamestnanie je dobré a má ideálnu hodnotu, ak slúţi ľudskej spoločnosti. Aby umoţnili spoluprácu všetkým, vylučujú zo svojich zásad kaţdé Credo i nacionalizmus.
„Náš plán,“ hovorí advokát Harris, „vylučuje skoro úplne Credo, oslavuje aktivitu, a je prístupný protestantom, katolíkom, židom, kresťanom i budhistom. Máme byť spiatočnícki, či postupovať s dobou? Veľký cieľ, ktorý sme si vytýčili, a ktorý chceme s nadšením dosiahnuť, je usilovať o dohodu a šíriť ju, snažiť sa o dobrú vôľu všetkých a všeobecný mier.“

 

„Rotariánska morálka― pripája Herman Dons, „nemá národnosti, ani náboženstva, nepatrí žiadnej politickej strane, je podivuhodne a stoicky neutrálna v najširšom zmysle slova a nanajvýš blahodarná; okrem toho je univerzálna a tým smeruje k medzinárodnej propagácii a aktivite.“ „Rotary“, vraví advokát Ranelletti, „má úplnú a absolútnu autonómiu v programe, v myslení i v činnosti, je oslobodená od každého puta, každého predsudku i rázu náboženského, politického a iného. Sme a budeme žiarlivo na stráži nad touto autonómiou.“
Podľa tejto filozofie sú všetky náboţenstva rovnaké, a ich morálka je výnimočná a stojí nad
morálkou všetkých náboţenstiev. „Osservatore Romano― opisuje, ako sa konajú stretnutia rotariánov v Amerike (a aj inde): Prijímajú sa členovia každého náboženstva; obyčajne pozvú na stretnutie protestantského pastora i katolíckeho kňaza. Všetci členovia sú povinný zúčastniť sa stretnutia raz týždenne, ktoré sa koná obvykle popoludní. Obedujú,
každý za svoje. Spievajú sa rôzne piesne; jeden prednáša o nejakom predmete, ktorý zaujíma všetkých. Vládne medzi nimi duch bratstva a rovnosti.

 

Oslovujú sa krstným menom. Katolíckych laikov je pri Rotary málo; skôr len tí, ktorý sú závislí na protestantoch alebo s nimi v obchodnom spojení. Žiaľ i kňazi sa zúčastňujú, aj keď výnimočne. A veľmi často sú kompromitovaní, keďže ráz zábavy, reči a skutkov pri tom je veľmi klzký a ľahkomyseľný. Preto nechápe „Osservatore―, ako môţu byť kňazi členmi Rotary; istotne o tom duchovné úrady nevedia. Významní členovia Rotary nosia pri schôdzkach odznaky na stuhe, podobné slobodomurárskym odznakom.
Aký je katolícky postoj k tejto rotariánskej otázke? Predovšetkým je isté, ţe zakladateľ Rotary, advokát Harris, bol slobodomurárom, slobodomurármi boli aj prví členovia. Hlavný riaditelia Rotary, ak nie sú sami slobodomurármi, tak stoja pod ich vplyvom, ba mnohí sú otvorenými slobodomurármi. Celý program Rotary je veľmi podobný programom iných spolkov, zaloţených slobodomurármi.
Tieto sa snaţia zdruţiť a priviesť pod priamy vplyv slobodomurárstva rôzne stavy a triedy spoločnosti: chlapcov, dievčatá, ţeny i muţov. „Wiener Freimauer Zeitung“ ich nazýva „odnožami amerického slobodomurárstva“ a hovorí, ţe mnohé uţ zapustili veľmi hlboké korene. Pre zdruţenie muţov boli vytvorené „kluby― rozmanitých typov.
Rotary Cluby sú nielen svojím pôvodom, ale aj svojimi prejavmi, svojimi vzťahmi i svojou
činnosťou slobodomurárske. V Mexiku sa spolu s Callesovou vládou podieľali na krutom prenasledovaní katolíckej cirkvi a vyvinuli aktívnu protestantskú propagandu. Arcibiskup zo Santiaga vydal pre svojich veriacich túto inštrukciu: „Hľa, konkrétny príklad metódy Rotary Clubu: mexická Y. M. C. A. (YMCA) organizovala pred rokom veľkú zbierku pol milióna pessos na podporu protestantskej propagandy.

 

Zjazdu spisovateľov predsedal metodistický biskup Mojžíš Saenz, podtajomník ministerstva vyučovania. Katolícki poddaní boli donútení vydržiavať vlastnými peniazmi protestantskú propagandu! A medzi poprednými činiteľmi, poverenými zbierkou na tieto protestantské fondy Y. M. C. A (YMCA)., boli a aj verejne vystupovali mexický rotariáni.“ (Ord. list. Arcib. Santiago z 31. marca 1927.)

Robert Greenfield, protestant a slobodomurár, píše vo svojej práci „Náboženská otázka v Mexiku“ (New York, 20. december 1927), ţe slobodomurárstvo pouţíva v Mexiku a v iných štátoch latinskej Ameriky Y. M. C. A. (YMCA) a rotariánov k potláčaniu katolicizmu a chce ho vyhubiť s koreňmi, aby rozšírilo panamerický vplyv. Revue veľkej švajčiarskej slobodomurárskej lóţe, menom »Alpina«, opisuje stretnutie lóţe, na ktorom sa jednalo o Rotary Kluboch, a uverejňuje ich mravný zákonník, ich cieľ, povinnosti a hlavné body
ich filozofického systému. S uspokojením uvádza, ţe v rotariánskych kluboch je mnoho »bratov«, čo vraj je ľahko pochopiteľné, ak sa zoberie do úvahy, akými zásadami sú vedený. (Bern, 30. apríla 1927.)

 
Bulletin španielskeho Veľkého Orientu (11. január 1928) píše: „Prednedávnom otvorilo slobodomurárstvo dvere doktorovi Vincenci Dávile, prezidentovi venezuelského Rotary, ktorý tu prednášal. Lahodilo nám, keď sme počuli, že sú slobodomurári znamenitými
propagátormi ich klubu, a že nás pokladajú za svojich starších bratov, veď je medzi nami a nimi toľko styčných bodov.“

 
„Wiener Freimauer Zeitung“, orgán Veľkej viedenskej lóţe (1928), tvrdí, ţe v Londýne je veľmi kvitnúca slobodomurárska lóţa, ktorej členmi môţu byť len rotariáni.
V iných krajinách, kde by otvorené slobodomurárske stanovisko Rotary Klubu bolo nepriaznivo prijaté, počínajú si veľmi prefíkane. Radi prijímajú za členov aj dobrých katolíkov, kňazov, ba i biskupov, ktorí istotne nepoznajú ich úmysly, a rozprávajú o náboţenstve vo svojich listoch veľmi úctivo. Tak sa robilo hlavne v Španielsku, kde chceli odstrániť prudkú polemiku tlače o povahe Rotary.
Áno, ich bulletin uverejnil, pravdaţe vymyslenú, správu o audiencii, ktorú vraj povolil Pius XI. skupine rotariánov po medzinárodnom kongrese Rotary v Ostende 1927. Rovnako španielskymi novinami prebehla správa, ţe národný kongres rotariánov, ktorý sa uskutočnil v máji 1928 v Barcelone, bol zahájený spevom: Veni Creator. Bolo to napísane na oklamanie verejnosti. „E1 Siglo futuro“ dňa 12. júna uverejnil pravdu: kongresisti po bankete v Manserrato navštívili tamojšiu slávnu svätyňu, a ich dámy, ktoré ich sprevádzali, zaspievali tam mariánsku pieseň! To bolo všetko.
(Pokračovanie v budúcom čísle)
(Podľa Civiltá Cattolica, 1928, 1929.), J. Bouzek, in Časopis katolíckeho duchovenstva roč. 71 (96),
1930, zošit 9-10, s. 824-831.;http://depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_19145;http://katolickakultura.sweb.cz/rotary_club/rotary_club.html

spracoval ThDr. Ondrej Chalachan, PhD.

http://www.grkathe.sk/dokumenty/casopis/2011/14-2011.pdf

Humanum genus – O lobodomurároch (Lev XIII.)

Pokolení lidské se rozdělilo na dva tábory stojící v ostrém protikladu, a to již tehdy, když závistí ďáblovou hanebně odpadlo od svého Stvořitele a Dárce nebeských darů, od svého Boha. A z těchto táborů jeden se ustavičně bije za pravdu a ctnost, druhý za to, co je s pravdou a ctností v rozporu. První tábor je království Boží na zemi, pravá to Církev Ježíše Krista, a ti, kdož k němu chtějí přináležet z hloubi duše své a cílevědomým úsilím o spásu, jsou ponoukáni k tomu, aby sloužili Bohu a Jeho Jednorozenému Synu celou svou myslí, s nejvyšším vypětím své vůle.
Druhý tábor je královstvím Satanovým, jemuž jsou poddáni všichni ti, kdož se řídí neblahým vzorem svého vůdce a prarodičů, vzpírající se uposlechnout věčného Zákona Božího a mnoho věcí podnikající bez ohledu na Boha, mnoho pak proti Bohu. Toto dvojí království, jež se podobá dvěma obcím, řízeným protichůdným zákonodárstvím a sledujícím protichůdné cíle, jasně zřel a popsal sv. Augustin a těmito slovy stručně a výstižně vyjádřil příčinu, jež oběma dala vznik:
„Dvě lásky zplodily dvě obce: pozemskou totiž lásku k sobě, ústící až v pohrdání Bohem, nebeskou vpravdě lásku k Bohu, ústící až k pohrdání sebou.“ (De civitate Dei, XIV 17)

Zednářství obcí Satanovou
Vybaven nejrozmanitějšími zbraněmi a s využitím nejrůznější bojové taktiky srazil se během všech těch století jeden tábor s druhým, i když ne vždy se stejným zápalem a náporem. V dnešní době je však zřejmo, že stoupenci zla vcházejí ve spiknutí a za vedení a podpory tzv. zednářů – svazu, jež je široko a daleko rozvětven a má pevnou organizaci – šikují se k rozhodnému boji. Vždyť již vůbec neskrývají svých úmyslů a v nejvyšší opovážlivosti povstávají proti Božímu Majestátu, Církvi svaté veřejně a otevřeně chystají záhubu, a to s tím cílem, aby úplně oloupili, kdyby to bylo možné, křesťanské národy o dobrodiní, vykoupená Ježíšem Kristem, Spasitelem světa.
Nás pak v zármutku nad těmito zly pudí láska, abychom často volali k Bohu:
„Hle, jak zuří nepřátelé Tvoji a Ti, kdož Tě nenávidí, pozvedají hlavu. Na lid Tvůj se tajně smlouvají a v úradu vcházejí proti Tvým svatým. Pojďte, praví, vyhladíme je z počtu národů.“ (Žalm 82, 2-4)

Účel encykliky
Za tak naléhavého nebezpečenství, v době tak strašného a tvrdošíjného útočení na křesťanství, je Naší povinností upozornit na nebezpečí, ukázat na nepřítele a podle svých možností čelit jejich záměrům a taktice, aby nezhynuli ti, jejichž spása nám byla svěřena, a království Kristovo, které Jsme přijali do své ochrany, ať nejen je silné a neporušeně trvá, ale ať stále vzrůstá po celém světě o nové členy.

Podstata a síla zednářství
Římští velekněží, Naši předchůdcové, ve své ustavičné bdělosti o spásu křesťanského lidu velmi rychle rozpoznali tohoto úhlavního nepřítele, vynořujícího se na světlo denní z temnot tajného spiknutí. Věděli kdo je a oč usiluje, dovedli také myslet na budoucnost a pohotově varovali vládce a národy, aby se nedali nachytat taktikou a nástrahami, přichystanými k jejich oklamání.
První upozornil na toto nebezpečí Klement XII. r. 1738 (Cont. In eminenti); jeho konstituci potvrdil a obnovil Benedikt XIV. (Const. Providas 1751) a v jejich stopách kráčel Pius VII. (Const. Eclesiam a Christo Jesu, 1821) a Lev XII. pojal do své apoštolské konstituce „Quo graviora“ (13. 3. 1825) akta a dekrety předcházejících papežů o této věci a potvrdil je s konečnou platností. (Const. z 13.3.1825).
V témže smyslu vyzněly projevy Pia VII. (Encyklika Traditi, 1829) a zvláště pak Pia IX. (Encyklika Mirari vos, 1832).
Když byla již zjevně odhalena organizace i duch zednářské sekty podle toho, jak se projevovala navenek i z průběhu soudních procesů, když byl zveřejněn jejich řád, obřady i písemné doklady, k nimž se nezřídka družila ústní svědectví zednářů samých, pozvedl tento Apoštolský stolec svého hlasu a veřejně prohlásil, že zednářská sekta byla ustanovena proti právu lidskému i Božímu, aby vyvíjela neméně zhoubnou činnost proti křesťanství jakož i proti státu. Proto s největším důrazem zakázal, aby se nikdo nestal členem zednářského svazu a stanovil tresty, jimiž Církev zpravidla velmi těžce postihuje provinilce.
Toto opatření popudilo k hněvu zednáře, kteří soudili, že se mohou vykroutit nebo alespoň oslabit pádnost těchto hlasů odsouzení jednak tím, že jimi budou opovrhovat, jednak tím, že se uchýlí k pomluvám, a obvinili papeže, kteří příslušná rozhodnutí učinili, že buď nejsou spravedlivá, nebo že jsou upřílišněná. Takovým způsobem se tedy pokusili zlehčit vážnost a závažnost apoštolských konstitucí Klementa XII., Benedikta XIV., Pia VII. a Pia IX. Popravdě se však vyskytli příslušníci sekty, kteří doznávají, i když neradi, že opatření římských papežů jsou zcela oprávněná, přihlédne-li se ke katolickému učení a církevní kázni. Ukázalo se, že v této věci s papeži úplně souhlasí mnohé hlavy států a státníci, kteří si vytkli za úkol informovat Apoštolský stolec o zednářském svazu nebo sami o sobě je odsoudit k trestu vydáním příslušných zákonů, jako tomu bylo v Holandsku, Rakousku, Švýcarsku, Španělsku, Bavorsku, Savojsku a jiných částech Itálie.

Opatření papežů a skutečný stav věcí
Co je však nanejvýš důležité, události potvrdily prozíravost Našich předchůdců; jejich předvídavé a otcovské starosti však nedošly ani vždy a všude žádoucího úspěchu. A to jak pro pokrytectví a vychytralost postižených sektářů, tak pro nerozvážnou lehkomyslnost právě těch, kteří měli mít největší zájem na tom, aby byli ustavičně ve střehu. Proto se během půldruhého století zednářská sekta mimo očekávání neobyčejně rozšířila; odvahou a lstí pronikla do všech odvětví státního života a nabyla takové moci, že jak se zdá, již státy téměř ovládla.
Tento rychlý a nebezpečný rozmach postihl Církev, moc vládců a obecné blaho právě tou pohromou, jakou Naši předchůdcové již dávno předvídali. Dospělo to tak daleko, že pro budoucnost je nutno mít velké obavy, nikoliv o Církev, jež má daleko pevnější základ, než aby se dala zviklat přičiněním lidským, ale o osud těch států, v nichž má příslušnou moc ta sekta, o níž jednáme, nebo jiné sekty, které se zednářům propůjčují za jejich pomocnice a náhončí.

Nutnost papežova zásahu
Z těchto důvodů jsme nahlédli, jakmile jsme se ujali vedení Církve a plně jsme si uvědomili nutnost čelit vahou své vážnosti proti tomuto velkému zlu, pokud je to v Naší moci. Proto také jsme se vypořádali, když se Nám naskytla vhodná příležitost, se stěžejními zásadami, jež jsou zřejmě proniknuty zvráceností zednářských ideí.
Tak v encyklice „Quod apostolici numeris“ jsme se jali usvědčovat přeludy socialistů a komunistů, v jiném pak okružním listě „Arcanum“ jsme usilovali o obhájení a vysvětlení pravého a pravdivého pojmu rodinné pospolitosti, jež tkví a pramení v manželství, nadto pak ještě v encyklice, začínající slovem „Diuturnum“, jsme vyložili ideu politické moci podle zásad křesťanské moudrosti, jež je v podivuhodné shodě se samotnou přirozeností věcí, s blahem národů a vládců.
Nyní jsme si však vytkli po vzoru Našich předchůdců upřít zcela svou pozornost právě na zednářský svaz, na jeho celkové učení a zaměření, na jeho tradiční názory a způsob jednání, aby tím stále více byla objasňována jeho moc působit zlo a aby se tím přispělo k zabránění nákazy zhoubného moru.
Jsou různé sekty, jež se sice liší jménem, obřady, organizační formou a původem, poněvadž však mají jakýsi společný cíl a druží se k sobě názorovou podobností v hlavních věcech, shodují se ve skutečnosti se sektou zednářskou. Ta je jakýmsi ústředím, odkud se rozcházejí a kam se opět všechny vracejí. A ačkoliv se zdá, že tyto sekty nyní nechtějí právě zůstat v temnotách ukryty a scházejí se za denního světla a před očima občanů vydávají své časopisy, nicméně pronikneme-li hlouběji do věci, zůstávají tajnými společnostmi a podržují si svou taktiku. Vždyť většina věcí je u nich zahalena rouškou tajemství a platí tam zákony, že musí s největší bedlivostí zůstat utajeny netoliko před nečleny, ale i před velmi mnohými příslušníky sekty. Sem patří jejich nejdůvěrnější a hlavní cíle, jména nejvyšších předáků spikleneckých organizací, všelijaké tajemné schůzky úzkých kroužků, a rovněž i jejich rozhodnutí, jakými prostředky mají být provedena a kterých lidí se má k tomu použít. Ten účel zajisté sleduje i ono mnohonásobné kastovnictví mezi zednáři, jež se týká jak práv, tak i povinností a úkolů. K němu vede promyšlené rozlišení řádů, stupňů a přísná kázeň, jež jim vládne. Zasvěceným zednářům se s největším důrazem nařizuje, aby se zavázali, ba zvláštní přísahou odpřísáhli, že nikdy, nikomu a žádným způsobem neučiní náznak o svých soudruzích, dorozumívacích znameních a učení sekty. Tak pod vylhaným zevnějším zdáním a s uměním ustavičného přetvařování vynakládají zednáři co největší úsilí, jako kdysi manichejci, aby se skryli a neměli jiných svědků kromě svých lidí. Vyhledávajíce tajné kouty, poněvadž to jim skýtá výhody, nasazují si masku literátů a filosofů, sdružujících se k „prohloubení“ svého „vzdělání“; stále mají na jazyku, že usilují o pokrok civilizace, že překypují láskou k sociálně slabým, že se chtějí lidu postarat jenom o větší blahobyt a aby co největší počet lidí měl podíl na výhodách, jež skýtá občanská společnost. Avšak tyto úmysly, i když by byly myšleny upřímně, přece nejsou jejich posledním cílem.
Nad to jsou ještě přijímaní členové nuceni slíbit a zaručit se, že budou na slovo poslušni svých vůdců a mistrů, že jim budou zcela poddáni a oddáni, že jsou připraveni na každý jejich pokyn a na pouhé znamení vykonat rozkaz; budou-li jednat jinak, pak se podrobí všemožným hrozným trestům i samé smrti. A vskutku, nezřídka jsou smrtí trestáni ti, o nich se soudí, že zradili tajné učení nebo že se vzepřeli vykonat uložený rozkaz, a to s takovou odvahou a obratností, že vrah velmi často unikne spravedlnosti, pronásledovatelce a mstitelce zločinů.
Avšak žít v přetvářce a chtít zůstat utajen, zavazovat si lidi jako otroky a při tom je ani dostatečně neuvědomit, komu vlastně slouží za nástroj, zbavit je vlastní vůle a používat jich ke každému zločinu, ozbrojit pravici k vraždě a tím si zajistit beztrestnost za spáchaný zločin – toť strašná nelidskost, neslučitelná s přirozeným řádem věcí. Proto pouhý rozum a pravda usvědčuje společnost, jsoucí předmětem Našich úvah, že je v rozporu se spravedlností a přirozenou mravností.

Zednářství a naturalismus
A je to tím zřejmější, že také jiné, a to skvělé důkazy usvědčují zednářský svaz, že se svou přirozenou povahou příčí mravnosti. I když lidé vynikají velkou vychytralostí v utajování a jsou zvyklí lhát, přece nemůže nenastat takový případ, aby se nějak neprojevila příčina, která je taková podle svých účinků. Nemůže dobrý strom nésti ovoce špatné, aniž strom špatný ovoce dobré.(Mat. 7, 18).
Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nejvýš trpké, neboť z naprosto jistých údajů, které jsme výše uvedli, vyplývá to, v čem její zájmy vrcholí, totiž od základu zničit veškeren řád náboženský a státní, jak byl vytvořen křesťanskými zřízeními, a podle svých ideí vytvořit jiný, vyvozený z ryzího naturalismu.

Zednářství a zednáři
Je však záhodno, aby to, co jsme řekli nebo co řekneme, bylo chápáno o sektě zednářské, vystižené ve své podstatě a pokud je organisačně nadřízena spřízněným a sdruženým společnostem; neplatí to však o jednotlivých příslušnících těchto společností. Mezi nimi zajisté se mohou vyskytovat – a to nikoliv výjimečně – i lidé, kteří sice nejsou bez viny, poněvadž se zapletli do společností takového druhu, přece však nemají sami o sobě účast na hanebných činech, ani neznají konečného cíle, jehož se tajné společnosti snaží dosáhnout. Rovněž ze samotných sdružení některá snad ani vůbec neschvalují krajní závěry, k nimž by měla logicky dojít, ježto nutně vyplývají ze společných zásad, kdyby je hanebnost sama neodstrašovala svým hnusem. A opět místní a časové okolnosti nutí některá sdružení, aby si vytkla rozumnější cíle, než by si sama přála neb jaké jiná sdružení sledují. A přece se proto nemají pokládat za cizí zednářskému svazu, protože ten nelze ani tak posuzovat podle činů a dokonaných skutečností, jako podle ideové základny.

Naturalismus v zednářské praxi
Je pak jádrem učení naturalistů, jak již samotné jméno dostatečně naznačuje, že lidská přirozenost a lidský rozum mají být učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Podle toho se buď pramálo starají o své povinnosti vůči Bohu, nebo je podvracejí neurčitými a bludnými názory. Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají žádné náboženské dogma, žádnou pravdu, kterou by neobsáhla lidská chápavost, žádného učitele, jemuž by se slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu. Poněvadž je pak jedinečným a jen katolické Církvi vyhrazeným úkolem plně obsáhnout a neporušeně uchovat učení od Boha přijaté i vážnost Učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými prostředky k spáse, proto se proti ní obrací největší hněv a nápor protivníků.
Povšimněme si nyní, jak si počíná sekta zednářská v oboru náboženském zvláště tam, kde může jednat podle svého, a vůbec usuďme, zda se – jak se zdá – v praxi důsledně nezasazuje za provádění zásad naturalistů.
Vynakládá se zajisté dlouhé a houževnaté úsilí, aby v občanské společnosti nic neznamenal Učitelský úřad Církve, nic neznamenala její vážnost, a proto obecně hlásají a bojují za to, že náboženství a stát mají být úplně odděleny. Tím vytlačují ze zákonodárství a státní správy velmi blahodárný vliv katolického náboženství. A v důsledku toho se domnívají, že státy mají být vedeny úplně bez zřetele na zřízení a příkazy Církve.
Nemají však věru dost na tom, že nedbají Církve, nejlepší vůdkyně, dokud proti ní nepřátelsky nevystoupili a ji neurazili. Je zajisté dovoleno beztrestně napadnout samotné základy katolického náboženství slovem, perem i vyučováním. Nešetří se práv Církve a sahá se na výsady, jimiž byla Bohem obdařena. Ponechává se jí co nejmenší svoboda jednání, a to zákony, které zdánlivě nedělají dojem, že by ji příliš znásilňovaly, jež však byly jen proto vydány, aby omezovaly její svobodu. Rovněž vidíme, že na kněžstvo doléhají mimořádné a těžké zákony, aby početně klesalo a bylo zbaveno všech prostředků, zbytky církevního jmění podléhají velmi přísné vázanosti a jsou vydány libovůli státních úředníků, řeholní pospolitosti byly zrušeny a rozptýleny.

Boj proti papežství
Vpravdě již dlouho zuří boj proti Apoštolskému Stolci a římskému papeži. Nejdříve ho sice zbavili pod předstíranými záminkami jenom světské vlády jakožto záštity jeho svobody a práva, brzo však byl vehnán do postavení nespravedlivého a zároveň nesnesitelného, poněvadž mu byly ze všech stran působeny nesnáze, a to v dnešní době dospělo tak daleko, že stoupenci těchto sekt již otevřeně vyhlašují to, co bylo dlouho předmětem jejich tajných jednání, že se totiž má odstranit posvátná moc papežů a z kořene vyvrátit samotné papežství, jež je zřízením Božím. A i kdyby nebylo jiných důkazů, dosti to naznačuje svědectví lidí zasvěcených, z nichž většina častokrát, jak již dříve tak i opětovně v nedávné době prohlásila za skutečný cíl zednářstva, že s nesmiřitelnými projevy nepřátelství stíhají co nejtvrději vše katolické a že nespočinou dříve, dokud neuvidí v troskách vše, co římští papežové ustanovili na poli náboženském.

Zednářská taktika
To pak, že noví příslušníci sekty nejsou vůbec nuceni, aby se zříkali katolicismu, nejen že neodporuje zednářským záměrům, ale naopak jim spíše slouží. Především touto taktikou snadno oklamávají lidi prostoduché a neobezřelé a nechávají otevřené dveře pro vstup mnohem většího počtu dalších. A dále tím, že přijímají do svých řad příslušníky všech možných náboženství, dosahují v praxi toho, že jim vštípí ten velký blud dnešní doby, že není třeba se o náboženství starat a že mezi náboženstvími není rozdílu. Tento postup je zajisté myšlen k zániku všech náboženství, především katolického, které nelze bez vrcholného bezpráví srovnávat se všemi ostatními, poněvadž jediné ze všech je pravé.

Popírání nadpřirozených pravd
Naturalisté jdou však ještě dále. Když se v zásadních věcech dali na nesprávnou cestu, nezadržitelně upadají do krajnosti, ať už pro slabost lidské přirozenosti, ať z dopuštění Boha, postihujícího spravedlivými tresty jejich pýchu. Tím se stává, že nemají jasného a pevného názoru o pravdách, jež se dají jasně pochopit přirozeným světlem rozumu, k nimž patří zajisté tyto:
existuje Bůh,
lidská duše je úplně oproštěna od hmoty a je nesmrtelná.
Avšak týmž bludným směrem pluje zednářská sekta a naráží na táž úskalí. I když totiž v celku vyznávají, že Bůh existuje, přece sami dosvědčují, že s tím všichni jednotlivci úplně nesouhlasí a že nemají v této věci pevného a vyhraněného názoru. Ostatně se ani netají tím, že právě otázka existence Boží je u nich hlavním pramenem a důvodem k roztržce, ba je známo, že i v nedávné době vyvstal mezi nimi nemalý spor o této věci.
Ve skutečnosti dává sekta svým zasvěcencům úplnou volnost, aby mohli plným právem hájit své stanovisko, že Bůh je i že Bůh není. A ti, kdož příkře popírají existenci Boha, jsou beze všech obtíží „zasvěcováni“ jako ti, kdož se domnívají, že Bůh sice existuje, mají však o Něm zvrácené názory, jako tomu bývá u panteistů, což ovšem není nic jiného, než ponechat jakémusi nesmyslnému zdání Boží přirozenost, její pravou existenci však popřít. A když se tato nejzákladnější pravda vyvrátí nebo se jí otřese, musí nutně zakolísat také ty pravdy, k jejichž poznání nás vede přirozený řád, že vše povstalo svobodným aktem vůle Boha stvořitele, že svět je řízen Prozřetelností, že duše lidská nezaniká a že po tomto pozemském životě nadejde jiný.

Důsledky naturalismu v životě veřejném i soukromém
Když se pohřbí tyto pravdy, jež tvoří základ přirozeného řádu a hlavní pilíř poznání a životní praxe, tu se brzy projeví následky toho v mravním životě jedince i společnosti.
Přecházíme mlčením ctnosti nadpřirozené, které bez zvláštní Boží přízně a Božího daru nikdo nemůže uskutečňovat, ba ani jich dosáhnout; je zajisté samozřejmé, že po nich nenacházíme ani stopy u těch, kteří nechtějí znát a opovrhují Vykoupením lidského pokolení, Boží milostí, svátostmi a blažeností, které mají dosáhnout v nebi.
Mluvíme o povinnostech, jež vyplývají z přirozené mravnosti. Bůh totiž, Tvůrce světa a zároveň jeho prozíravý Vládce, věčný zákon, přikazující zachovávat přirozený řád, zakazující je porušovat, poslední lidský cíl, nesmírně povznesený nad věci lidské mimo dosah pohostinství na tomto světě – to jsou prameny, to jsou zdroje veškeré spravedlnosti a mravnosti.
Jestliže ty se odstraní – což dělají naturalisté stejně jako zednáři -, bude znemožněno poznání, v čem spočívá znalost dobra a zla a oč se opřít. Mravouka, která je jedině přijatelná pro zednářský svět a v níž chtějí vychovávat dospívající mládež, musí být ta, kterou nazývají buď občanskou nebo laickou nebo svobodnou – jinými slovy mravouka, v níž není ani náznaku o náboženství. Jak je však tato morálka ubohá, jak postrádá vší pevnosti a při každém závanu vášní se kymácí, toho postačující ukázkou je politováníhodné ovoce, které se již částečně ukazuje. Kde došlo k odstranění křesťanského řádu a kde se pak laická morálka ujala celkem svobodné vlády, tam rychle berou za své šlechetné a neporušené mravy, nabývají půdy strašné a bludné názory a den ze dne se šíří zločinnost. A nad tím se běduje a naříká, a totéž nezřídka dosvědčují i velmi mnozí z těch, kteří to neradi přiznávají, nutí je však k tomu zřejmá pravda.
Poněvadž je mimo to lidská přirozenost poskvrněna prvotním hříchem a tudíž mnohem náchylnější k neřesti než ke ctnosti, je vůbec nutným předpokladem mravnosti držet na uzdě nezřízené choutky ducha a pudovou stránku podřídit rozumové. V tomto boji je velmi často nutné zhrdnout pozemskými zájmy a podrobit se velkým útrapám a obtížím, aby rozum zvítězil a udržel si svou vládu. Avšak naturalisté a zednáři, nemajíce vůbec víry v pravdy Bohem zjevené, popírají, že otec lidského pokolení zhřešil, a proto se domnívají, že svobodná vůle není vůbec „oslabena a nakloněna ke zlému“. Zásadně přehánějí skvělé vlastnosti lidské přirozenosti, jedině do ní kladou podstatu a pravidlo spravedlnosti a nemohou pochopit, že je třeba ustavičného boje a vrcholné vytrvalosti, aby byl zdolán nápor a ovládnuty choutky lidské pudové stránky.
Proto také vidíme, že se běžně lidem nabízí hojnost všech možných lákadel k probouzení vášní: denní tisk a brožurky, postrádající vší úměrnosti a studu, divadelní představení, vyznačující se nestoudností, náměty děl cynicky čerpané podle zásad tak zvaného realismu, všelijaké důmyslné a vyumělkované prostředky k změkčilému a rozmařilému životu, slovem všechny ty rafinovanosti, lichotící touze po rozkoši, jež mají oslabit a uspat ctnost. Takto jednají hanebně, za to však zcela důsledně ti, kdo potlačují naději na nebeská dobra a veškerou svou blaženost připoutávají k věcem pomíjejícím a tíhnou s ní takřka pod povrch země.

Zkáza mravů v zednářském plánu
K potvrzení toho, co bylo řečeno, může posloužit skutečnost, kterou lze obtížněji slovy vyjádřit než ji pochopit. Poněvadž totiž lidem prohnaným a vychytralým nikdo nesloužívá s takovou otrockou povolností jako ti, jichž duch je vysílen a podlomen vládou vášní, vyskytli se v zednářské sektě mužové, kteří vyhlásili a navrhli, že se mají plánovitě a uměle nasadit všechny páky, aby dav vybil své vášně ničím neomezenou zlovůli; jen tímto způsobem bude úplně v jejich moci a povolným nástrojem ke každému zločinu.

Rodina a výchova
Pokud jde o rodinné soužití, dá se celé učení naturalistů vystihnout takto: Manželství je jenom jakýmsi druhem občanské smlouvy; právem lze je rozvázat se souhlasem těch, kdož smlouvu uzavřeli, moc nad manželským svazkem náleží těm, kdož řídí stát. Při výchově dětí se jim nemá vštěpovat žádný pevný a vyhraněný názor; je záležitostí každého z nich, aby si samy zvolily své náboženství. V tom se však s naturalisty úplně shodují zednáři, a nejen že se shodují, ale již dlouho se snaží, aby tyto názory pronikly do mravů a do denního života. V mnohých krajinách, a to i katolických, je uzákoněno, že není žádného sňatku kromě civilního, jinde zákony umožňují rozluky, jinde se vynakládá úsilí, aby to co nejdříve bylo dovoleno. A tak vývoj směřuje k tomu, aby se změnila podstata manželských svazků, jež se mají stát nejistými a vratkými spojeními, které spřáhne vášeň a zase rozváže, změní-li se vrtochy.
S největším záluskem spiklenců také sekta zednářů směřuje k tomu, aby na sebe strhla výchovu mládeže. Vyciťují, že snadno mohou podle své libovůle utvářet poddajný a ohebný věk a tak jej usměrnit jak chtějí. Proto nedovolují, aby na výchově a vyučování dětí měli podíl služebníci Církve ani jako učitelé, ani jako vychovatelé, a již na více místech dosáhli toho, že výchova dospívající mládeže zcela podléhá laikům a ve výchově mravní je dán výhost jakémukoliv poučení o oněch největších a nejsvětějších povinnostech, jež váží člověka k Bohu.

Rovnost a volnost – zednářské heslo
Následují zásady politické vědy. V tomto oboru stanoví naturalisté, že všichni lidé jsou rovnoprávní a že jejich postavení je po všech stránkách úplně stejné. Každý jedinec je svou přirozeností svobodný, nikdo nemá práva druhému poroučet; chtít pak, aby lidé byli poslušni jakékoliv autority, pokud vychází odjinud než od nich samotných, znamená je znásilňovat. Je tedy lid svrchovaným pánem: vládnout lze jen s pověřením nebo souhlasem lidu, takže je zajisté dovoleno zbavit vládce jejich hodnosti i proti jejich vůli. Zdrojem těchto občanských práv je buď lid nebo vládní moc ve státě, a to jen taková, která odpovídá moderním představám. Mimo to je záhodno, aby stát byl bezbožecký; není důvodu, proč by se při různých formách náboženství dávala přednost jedněm před druhými- všechna musí být postavena na stejnou úroveň.
Je pak více známo, než aby to bylo třeba dokazovat, že tytéž nauky nacházejí stejného zalíbení u zednářů a že podle jejich obrazu a vzoru chtějí utvářet státy. Vždyť již dlouho o to usilují všemi silami a prostředky, a tím právě razí cestu mnohem radikálnějším sektářům, kteří z toho překotně vyvozují ještě horší závěry a vymýšlejí si majetkové vyrovnání a společné užívání všech hmotných statků po odstranění stavovských a majetkových rozdílů.

Stručné odmítnutí zednářských zásad
Z toho, o čemž jsme v hrubých rysech pojednali, dostatečně vyplývá, čím vlastně je zednářská sekta a jakými cestami se ubírá. Hlavní zednářská dogmata jsou v tak velkém rozporu s rozumem a logikou, že nemůže být nic zvrácenějšího. Chtít ze světa sprovodit náboženství a Církev, kterou Bůh založil sám a k nesmrtelnosti ji ostříhá, chtít po osmnácti stoletích znovu přivolat pohanské mravy a zřízení, to je znamení velkorysé hlouposti a nanejvýš opovážlivé bezbožnosti. A není ani méně strašné ani snáze snesitelné to, že se odmítají dobrodiní, jež Ježíš Kristus získal svou dobrotou nejen jednotlivým lidem, ale i rodinné a občanské pospolitosti, dobrodiní, která jsou i podle úsudku samotných nepřátel křesťanství převeliká. V tomto zběsilém a ohavném úsilí se takřka dá rozpoznat ona nesmiřitelná nenávist a pomstychtivost, jíž Satan plane proti Ježíši Kristu.
Podobný je i druhý cíl zednářů, kteří se horlivě pokoušejí podvrátit hlavní základy spravedlnosti a mravnosti, a nabízejí se za pomocníky těm, kdož jako hovada chtějí, aby bylo dovolené, cokoliv se jim zlíbí, což není nic jiného než dohánět lidské pokolení k potupné a nečestné záhubě. Zvětšují zajisté zlo ona nebezpečí, jež podle plánu mají postihnout jak rodinné tak občanské soužití. Jak jsme již jinde vyložili, dle souhlasného názoru takřka všech náboženství a všech dob, existuje v manželství cosi posvátného a závazného; Boží zákon pak stanoví, že je manželství nerozlučitelné. Kdyby bylo připraveno o svůj posvátný charakter, kdyby je bylo dovoleno rozloučit, pak nutně bude rodina vydána na pospas nejistotě a zmatkům, ženy budou zbaveny své důstojnosti a o děti a jejich potřeby nebude spolehlivě postaráno.
Nevěnuje-li stát žádnou péči náboženství a při uspořádání a státní správě nebere vůbec zřetel na Boha, jako by vůbec neexistoval, pak je to zaslepenost, o jaké nebylo slýcháno ani u pohanů, neboť v jejich smýšlení a cítění tak pevně tkvěla představa netoliko o bozích, ale byli do té míry přesvědčeni o nutnosti státního kultu, že se domnívali, že snáze lze nalézti město bez půdy než bez boha. Vždyť pospolitost lidského pokolení, k níž svou přirozeností tíhneme, byla ustanovena Bohem, původcem lidské přirozenosti. Od Něho pak jako od svého Počátku a Zdroje prýští mohutný pramen nespočetných dober, jimiž příroda oplývá. Proto jako jsme coby jednotlivci hlasem samotné přirozenosti vybízeni Boha zbožně a svatě ctít, poněvadž jsme od Něj obdrželi život a dobra, jež jsou životu dávána do vínku, a z týchž důvodů mají Jej ctít národy i státy. Proto je jasné, že ti, kdož chtějí občanskou společnost zbavit každé náboženské povinnosti, počínají si nejen nespravedlivě, ale také nemoudře a nerozumně.
Poněvadž se pak lidé rodí, aby se z vůle Boží sdružovali v občanskou pospolitost, je i vládní moc tak nezbytným poutem občanského svazu, že se nutně musí rozpadnout, pokud se toto pouto odstraní. V důsledku toho je vládní autorita odvozena od téhož Původce, který zplodil společnost. Z toho pak logicky vyplývá, že vládce je služebníkem Božím, ať jím je kdokoliv. Proto, pokud to vyžaduje cíl a přirozená povaha lidské společnosti, sluší se poslouchat spravedlivých rozkazů zákonité moci nejinak než velebnosti Boha, Vládce všehomíra a je největším omylem tvrzení, že to záleží na vůli lidu, vypoví-li poslušnost, kdykoliv se mu to zachce.
Podobně nikdo nepochybuje, že všichni lidé jsou si vzájemně rovni, přihlédneme-li k společnému původu a přirozenosti, k poslednímu cíli, jenž je každému člověku vytčen, k právům a povinnostem, které z toho přirozeně vyplývají. Poněvadž však nemohou mít všichni stejné vlohy a vzájemně se liší jak duševními schopnostmi, tak tělesnými silami a ohromně se liší mravy, vůlí a povahovými rysy,
proto nic tolik nepodporuje rozumu, jako chtít vše bez rozdílu zahrnout v jedno a onu do důsledku provedenou rovnost zavést do zřízení politického života. Jako se dokonale utvářené lidské tělo skládá ze skloubení a spojení údů, jež se liší svým tvarem i funkcí, jsou-li však uvedeny v soulad a na svém místě, vytvářejí krásný a silný celek, prokazující nezbytné služby, tak také ve státě vykazují jedinci, kteří jej tvoří, takřka neomezenou různorodost. Kdyby pak tito jednotlivci byli považováni za rovné a každý mohl jednat podle své libovůle, nebude nic nestvůrnějšího než takový stát. Naopak, ponechá-li se rozložení stupňů důstojenství, zájmů a dovedností, a pracují-li jednotlivci podle svých schopností ke společnému dobru, budou skýtat obraz státu, jenž je dobře uspořádán a odpovídá přirozenému řádu.
Ostatně se z těch buřičských bludů, o nichž jsme se zmínili, musí státy obávat největších hrůz, neboť po odstranění bázně Boží, úcty k Božím zákonům, po zhrdnutí vážností vládců, když se dovoluje a schvaluje zvůle povstání, když vášně davu jsou vybičovány ke svévoli a jedinou uzdou je strach před trestem, tu nutně musí dojít ke všeobecné revoluci a k podvrácení stávajícího řádu. A právě tento revoluční převrat promyšleně plánují a otevřeně vyhlašují socialistické a komunistické svazy, a ať neříká zednářská sekta, že počiny socialistů a komunistů jsou jí cizí, poněvadž jednak příliš přeje jejich záměrům, jednak stojí s nimi na téže názorové základně. A nesahá-li se ani všude ani ustavičně k nejradikálnějším pokusům, nesmí se to přičítat ani učení sektářů, ani jejich vůli, ale působení světla Bohem zjeveného náboženství, které nelze uhasit, a také zdravější části lidstva, jež odmítá otroctví tajných společností a statečně čelí jejich bláznivým pokusům.

Zednáři při práci
Kéž by všichni posuzovali strom podle ovoce a poznali sémě a původ zel, která na nás doléhají, nebezpečí, která nám hrozí. Máme co dělat s nepřítelem vychytralým a lstivým, jenž lichotí sluchu národů a vládců a jedny i druhé nachytal populárními frázemi a pochlebováním. Tím, že se zednáři vetřeli do přízně vladařů předstíráním přátelství, sledovali ten cíl, aby právě je získali za mocné spojence a pomocníky k potlačení katolicismu. Aby si je úplně osedlali, vytrvale pomlouvali Církev, že ze žárlivosti svádí s vladaři boj o královskou moc a práva. Když se touto taktikou zabezpečili a nabyli odvahy, počali získávat ohromnou moc v státní správě, stále připraveni otřást základy říší a strhat hlavy států, lživě je obviňovat a vypovídat, kdykoliv se zdálo, že si při výkonu vlády počínají jinak, než je zednářským přáním.
Nejinak si pošklebováním tropí posměch z národů. Plnými ústy rozhlašují fráze o všeobecné svobodě a blahobytu, národ zaslepili tvrzením, že prý Církev a vladaři jsou hlavní překážkou, aby se lid povznesl z nespravedlivého otroctví a nouze, svým novotářstvím uvedli lid do varu a probudili u něho žízeň ke zdolání jedné i druhé moci. Nicméně se však spíše jen čeká a doufá v budoucí blahobyt, než aby byl uskutečněn. Naopak, lid je ještě více ujařmován a nucen odříci si i to ulehčení v bídě, jehož by se mu snadno a v hojné míře mohlo dostat, kdyby jeho poměry byly upraveny podle křesťanského zřízení. Cokoliv však lidé podnikají proti řádu Boží prozřetelností ustanovenému, sklízí za to jejich pýcha takový trest, že na bídný a jen na oko skvělý osud narážejí právě tam, kde ve své nerozvážnosti očekávali osud šťastný, odpovídající jejich přání.

Církev, vládcové a dobro lidu
Církev pak s největším důrazem přikazuje lidem, aby poslouchali Boha, vrchního Vládce nad vším. Křivdilo by se jí tedy a byl by to špatný názor, že buď žárlí na světskou moc, nebo že si částečně přivlastňuje moc vládců. Církev naopak v plném rozsahu ukládá jako povinnost a zavazuje ve svědomí dávat světské moci to, co je spravedlivé jí dávat. Poněvadž pak vládní moc odvozuje od samého Boha, velice tím přispívá k důstojnosti světské moci a nemálo jí pomáhá při získávání úcty a blahovůle občanů. Církev též jako přítelkyně míru a živitelka svornosti zahrnuje všechny mateřskou láskou. Dbá jedině toho, aby byla lidem nápomocna a proto učí spojovat spravedlnost se shovívavostí, vládu se spravedlností a zákony s umírněností – ničí právo se nesmí porušovat, musí se pracovat k udržení řádu a klidu ve státě, soukromou i veřejnou péčí se musí ulehčovat bídě, a to v nejvyšší možné míře.
Ale právě proto se domnívají nebo – abychom užili slov Augustinových – chtějí, aby se lidé domnívali, že křesťanské učení není slučitelné s dobrem státu, poněvadž nehodlají vybudovat stát na pevných základech ctností, ale na beztrestnosti neřestí.
Na základě tohoto pojednání bylo by především ve shodě s politickou prozíravostí a nutné pro záchranu celku, aby se vládcové a národy nespojovali se zednáři, ale aby se spojili s Církví k odrážení zednářských útoků.

Odsouzení zednářství
Ať se toto tak těžké a příliš rozšířené zlo bude jakkoliv vyvíjet, je Naší povinností, ctihodní bratři, plně se věnovat hledání léků. Poněvadž zajisté chápeme, že nejpevnější naděje spočívá v síle Bohem zjeveného náboženství – zednáři je tím více nenávidí, čím větší strach z něho mají -, proto pokládáme za nejdůležitější použít tohoto nejzdravějšího zdroje jako pomocníka proti společnému nepříteli. Proto My uznáváme platnost všech i jednotlivých opatření a potvrzujeme svou Apoštolskou autoritou, cokoliv Naši předchůdci římští papežové ustanovili, aby čelili konání a pokusům zednářským. Rovněž potvrzujeme vše, co pod trestem zakázali, buď aby odradili věřící od vstupu do takových společností nebo je přiměli z nich vystoupit. A při tom zajisté nejvíce spoléháme na dobrou vůli křesťanů, a prosíme každého z nich ve jménu vlastní spásy a žádáme, aby se považovali vázáni ve svém svědomí, že se ani v nejmenším neodchýlí od toho, co v této věci Apoštolský stolec nařídil.

Výzva k biskupům
Vás pak, Ctihodní bratři, co nejdůrazněji žádáme, abyste s námi spolupracovali a usilovně se snažili vyhubit tuto morovou nákazu. Musíme hájit slávu Boží a spásu duší; budete-li mít v boji tyto dvě věci před očima, nebude vám scházet odvaha, nebude se vám nedostávat statečnosti. Bude pak věcí vaší prozíravosti posoudit, kterými prostředky by se nejlépe daly zdolat překážky a závady.

Seznámit lid se zednářstvím
Poněvadž však s Naším úřadem spojená autorita nám ukládá povinnost, abychom vám sami načrtli nějaký postup jednání, vytkněme si toto:
1) Ze všeho nejdříve je třeba strhnout zednářům masku a vrátit jim jejich vlastní tvářnost. Dále je třeba, abyste poučovali lid svými promluvami a pastýřskými listy, pojednávajícími o tomto námětu, jakých úskoků užívají takové společnosti, aby sváděly lidi a vábily je do svých řad, jak zvrácené názory mají a jak hanebně jednají. A jak to již vícekrát potvrdili Naši předchůdcové, ať si nikdo nemyslí, že se smí z jakéhokoliv důvodu stát členem zednářské sekty, má-li pro něho katolická víra a vlastní spása takovou cenu, jakou má mít. Ať nikoho neoklame pokrytecká počestnost – může se totiž někomu zdát, že zednáři nepožadují ničeho, co by bylo v rozporu se svátostí náboženství a mravů, protože však celá ideologie a účel sekty jsou zcela neřestné,[1][1] je správné, že není dovoleno stávat se zednářem nebo je jakkoliv podporovat.

Náboženské vzdělávání
2) Dále je třeba ustavičnými kázáními a povzbuzováním získat lid pro horlivé vzdělávání ve svém náboženství, a k tomu cíli vřele doporučujeme, aby se aktuálními spisy a přednáškami vysvětlovaly základy těch nauk, na nichž spočívá křesťanská filosofie. Účelem toho je léčit vzděláváním chorobné názory a opevnit lidskou mysl proti mnohotvárným podobám bludů a různým lákadlům neřestí, a to zvláště nyní, kdy bezuzdnost psaní jde ruku v ruce s nenasytnou dychtivostí po poučení. Veliké to zajisté dílo: na Vaší práci bude mít podíl a Vaším druhem v práci bude především klérus, vyvinete-li úsilí, aby vedl ukázněný život a byl řádně vědecky vzdělán.

Spolupráce laiků
Vpravdě však věc tak krásná a tak těžká vyžaduje spolupůsobení činorodých laiků, kteří v sobě spojují lásku k náboženství a k vlasti s bezúhonností a vzděláním. Až spojíte úsilí kněží a laiků, přičiňte se, Ctihodní bratři, aby lidé získávali hlubokou znalost Církve a zamilovali si ji; vždyť čím lépe ji budou znát a čím více ji budou milovat, tím více si znechutí tajné společnosti a vystříhají se jich.

Třetí řád svatého Františka
Proto také ne bezdůvodně se chápeme této vhodné příležitosti a opět připomínáme, co jsme již jinde vyložili, abyste horlivě šířili a ochranu skýtali Třetímu řádu sv. Františka, jehož stanovy jsme nedávno s prozíravou mírností upravili, neboť celým účelem řádu, jak byl stanoven zakladatelem, je zvát lidi k napodobování Ježíše Krista, k lásce k Církvi, k praktikování všech křesťanských ctností, a proto může prokázat velké služby při potlačování nákazy nejničemnějších sekt. Nechť tedy den ode dne mohutní toto svaté sdružení, od něhož lze mezi jinými plody očekávat to skvělé ovoce, aby se lidský duch dal získat pro svobodu, bratrství a právní rovnost, ne pro zednáři nesmyslně vymýšlená hesla, ale pro takovou rovnost a bratrství, jaké Ježíš Kristus zjednal pokolení lidskému a jak je uskutečnil sv. František.
Mluvíme o svobodě dítek Božích, jež nás osvobozuje od služby Satanovi a vášním, nejnešlechetnějším to pánům; mluvíme o takovém bratrství, jehož původ spočívá v Bohu, společném Stvořiteli a Otci všech, mluvíme o rovnosti, stojící na sloupech spravedlnosti a lásky, jež neodstraňuje všechny rozdíly, ale z rozmanitosti života, služeb a zálib vytváří onen podivuhodný a takřka harmonický soulad, jenž svou přirozenou povahou směřuje k užitku a důstojnosti občanského soužití.

Nové dělnické odborářství podle starých vzorů
3) Na třetím místě stojí ono moudré zařízení předků, od něhož se během doby upustilo, jež však může sloužit za vzor pro vytváření něčeho podobného v přítomnosti. Míníme tím cechy čili sdružení řemeslníků, jež by pod záštitou náboženství hájily zároveň i hmotné zájmy a bděly nad mravní úrovní dělnictva. A jestliže je naši předkové podrobili zkoušce a po staletých zkušenostech došli k názoru, že se osvědčují a jsou užitečné, dospěje k tomu snad i naše doba, protože mají obzvláštní význam při podlamování sektářských sil.
Ti, kdož se lopotí a nuzně živoří, nejen že jsou již pro své postavení jediní ze všech hodni největší lásky a útěchy, nýbrž jsou také nejvíce vydáni na pospas svůdcům, uchylujícím se ke lsti a podvodu. Proto je třeba je podporovat s co největší laskavostí a zvát je do počestných sdružení, aby nebyli přitahováni do špatných.
Proto bychom si velice přáli, aby byly ony cechy přizpůsobeny době pro blaho lidu a obnoveny pod vedením a záštitou biskupů. Máme pak nemalou radost z toho, že již na více místech byla ustavena taková sdružení a rovněž i svazy zaměstnavatelů; obě tato sdružení si vytkla za cíl pomáhat počestné třídě proletářů, podporovat a chránit jejich děti a rodiny a udržovat v nich s mravní neporušeností lásku ke zbožnosti a znalost náboženských pravd.

Křesťanská charita
V této souvislosti nechceme zde pomlčet o oné společnosti, jež dává tak viditelný a zářný příklad a je tak proslulá svými zásluhami o ubohé lidi. Jde o společnost, pojmenovanou podle svého zakladatele sv. Vincence z Paoly, a dobře je známo její dílo a cíl. V tom totiž spočívá celá její činnost, že sama od sebe vychází v ústrety těžce zkoušeným ubožákům a dělá to s obdivuhodným důvtipem a skromností, neb čím chce být skromnost méně nápadná, tím je lepším vyjádřením křesťanské lásky k bližnímu, tím více přispívá k ulehčení lidských běd.

Výchova mládeže
4) Za čtvrté pak, abychom dosáhli snáze svého cíle, svěřujeme Vaší svědomité bdělosti ještě více mládež, jež je nadějí lidské společnosti.
Výchově mládeže věnujte největší část svých starostí a nedomnívejte se, že jakákoli ostražitost je dost velká, aby nebylo třeba vyvinout ještě větší, aby byla dospívající mládež ochráněna před těmi školami a učiteli, u nichž mějte obavu před morovým dechem sekt.
Z Vašeho návodu nechť při vštěpování přikázání víry vynaloží rodiče, duchovní vůdcové a faráři úsilí, aby vhodným způsobem důrazně upozornili děti a chovance na hanebnou povahu takových společností a aby je včas naučili odolávat lstivé a mnohotvárné taktice, k níž se zpravidla propagátoři sekt uchylují, aby tak polapili lidi do svých sítí, ba nebudou si počínat nevhodně ani ti, kdož řádně připravují děti k prvnímu svatému přijímání, přimějí-li každé dítě, aby se rozhodlo a zavázalo, že bez vědomí rodičů a bez rady faráře nebo zpovědníka nikdy nevstoupí do žádného spolku.

Poslední doporučení: modlitba a činnost
Zajisté plně chápeme, že naše společné práce při vytrhávání zhoubného plevele na poli Páně nebudou korunovány zdarem, nepomůže-li nám dobrotivě při našem namáhání nebeský Hospodář vinice. Je proto nutno vyprošovat si co nejúpěnlivěji a nejúzkostlivěji Jeho pomoci a přispění, takové a tak velké, jak vyžaduje vážné nebezpečí a veliká tíseň.
Zbujnělá svými úspěchy drze zdvihá hlavu sekta zednářská a jak se zdá, nebude vůbec klást meze své zarputilosti. Všichni její straníci jsou spjati jakousi ničemnou dohodou a společnými tajnými cíli, prokazují si vzájemně služby a jedni povzbuzují druhé v odvaze k páchání zla. Tak rozhořčený útok vyžaduje stejně rozhodnou odvahu; nuže toho je třeba, aby se také všichni dobří sdružili v co nejširší společenství a to jak činu, tak modlitby. Od nich tedy žádáme, aby se proti postupující síle sekt postavili svorně do sevřeného šiku a ani o píď neustoupili, a rovněž ať úpěnlivě vztahují své ruce k Bohu v modlitbě a od Něho ať se důtklivě dožadují, aby křesťanství kvetlo a vzmáhalo se, Církev nechť si vydobude potřebné svobody, zbloudilí kéž se vrátí na cestu spásy, a ať již jednou bludy ustoupí z cesty pravdě, neřesti pak nechť udělají místo ctnosti.
Za svou pomocnici a prostřednici mějme Pannu Marii, Matku Boží, aby Ta, která již od svého Početí přemohla Satana, ukázala svou moc nad nešlechetnými sektami, u nichž tak zřejmě oživuje onen ďábelský duch zpupnosti s nezkrotnou věrolomností a pokrytectvím.
Dovoláváme se pomoci knížete vojska nebeského sv. Michaela, vítěze nad mocí pekla, a rovněž sv. Josefa, snoubence Nejsvětější Panny, blahodárného patrona katolické Církve v nebi, apoštolů Petra a Pavla, velkých rozsévačů křesťanské víry a nepřemožitelných jejích obránců. V jejich ochranu a ve vytrvalost společných modliteb skládáme důvěru, že Bůh náležitě a dobrotivě přispěje ku pomoci lidskému pokolení, uvrženému do tolika nebezpečí.
Jakožto záruku nebeských dober a Naší blahovůle, udělujeme Vám, Ctihodní bratři, kléru a veškerému lidu, svěřenému Vaší ochraně, s vroucí láskou Naše apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 20. dubna 1884, sedmého roku Našeho pontifikátu.

1] „Natura sceleris“ tj. „svou podstatou zločin“ – pozn. překl.

Encyklika „Humanum Genus“ Leva XIII. (z 20. apríla 1884) odsudzujúca slobodomurárske združenia. Lev XIII. napísal: „Uvedomme si, že kresťanstvo a slobodomurárstvo sú podstatne nezmieriteľné, takže zapísať sa do jednej znamená oddeliť sa od druhej“.

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.