Pápež František: Cirkev se má miešať do „veľkej“ politiky. + O mariánskom zjavení u Tre Fontane z roku 1947: „Celá cirkev zakúsi strašlivú skúšku“

Papež na mezinárodní konferenci soudců: Církev se má míchat do „velké“ politiky

Vatikán. Papež František promluvil v pátek vpodvečer na mezinárodní konferenci soudců a odborníků, kteří se specializují na trestný čin obchodování s lidmi a organizovanou trestnou činnost. Konferenci pořádala Papežská akademie věd na toto téma již po třetí. Prvního se ve Vatikánu účastnili před dvěma roky (2.10. 2014) představitelé různých náboženských vyznání a druhého loni (21.7.2015) primátoři několika světových metropolí. Na letošním setkání soudců, státních zástupců a dalších představitelů orgánů činných v trestním řízení v letohrádku Pia IV. ve Vatikánských zahradách, kde sídlí Papežská akademie věd, pronesl Petrův nástupce asi půl hodinovou promluvu, v níž mimo jiné řekl:

„Církev, která následuje Krista, ačkoli se říká, že by se do politiky míchat neměla, je povolána se nasadit a míchat se do „velké“ politiky! Protože, jak řekl Pavel VI., politika je jednou z nejvznešenějších forem lásky a charity.“

„Obchod s lidmi a nové formy otroctví, jako nucené práce, prostituce, obchod s lidskými orgány, drogami a organizovaný zločin – jak prohlásil můj předchůce Benedikt XVI. i já při různých příležitostech – jsou zločinem proti lidskosti ve vlastním slova smyslu a jako takové musí být klasifikovány a trestány národními i mezinárodními zákony“ – vysvětlil dále papež.

„Někdo by se mohl domnívat, že akademie by se měla pohybovat spíše na poli čistých věd a spíše teoretických úvah. A to zajisté odpovídá osvícenské koncepci toho, čím by měla být akademie. Akademie však musí mít kořeny a to v konkrétní realitě, protože jinak jí hrozí, že bude podněcovat tekutou reflexi, která se vypaří a bude k ničemu. Tento rozvod mezi ideou a realitou je zřejmým kulturním fenoménem minulosti a má svůj dopad.“

Papež ocenil nasazení soudců, jejichž povoláním je – jak řekl – počínat si svobodně:

„Soudci, státní zástupci a prokurátoři svobodní? Od čeho? Od nátlaku vlád; svobodní od soukromých institucích a přirozeně svobodní od »struktur hříchu« – svobodní od organizovaného zločinu. Vím, že jste vystaveni nátlaku, vyhrůžkám a že být dnes soudcem, státním zástupcem a prokurátorem, znamená riskovat vlastní život! Odvaha těch, kdo i přesto nadále svobodně vykonávají svoje soudcovské poslání si proto zasluhuje uznání. Bez této svobody se státní soudní moc zkazí a plodí zkaženost.“

Papež František pak citoval článek z rezoluce OSN o cílech udržitelného rozvoje vybízející 193 signatářských států k přijetí „okamžitých a účinných opatření k vymýcení nucených prácí, skoncování s moderními formami otroctví a s obchodováním s lidmi a dosáhnout zákazu a odstranění nejhorších forem dětské práce, včetně náboru a využívání dětských vojáků, a do roku 2025 odstranit dětskou práci ve všech jejích formách“ (čl.8.7). „Je proto nutné – řekl Petrův nástupce – generovat transverzální a vlnovitý pohyb, »dobrou vlnu«, která obejme celou společnost odshora dolů a naopak, od periferie do středu a naopak, od leaderů po společenství, a od národů a veřejného mínění až k nejvyšším řídícím úrovním.“

„Papežská akademie věd se tímto svoláním soudců ve shodě s mandátem OSN snaží spolupracovat podle míry svých možností. Je třeba poděkovat státům, které prostřednictvím svých velvyslanců při Svatém stolci aktivně spolupracovaly, nezůstaly indiferentními nebo svévolně kritickými, ale aktivně se přičinily o uspořádání tohoto summitu. Velvyslance, kteří nepociťovali tuto nezbytnost anebo si nad tím umyli ruce popřípadě se domnívali, že to zas není až tak potřebné, očekáváme na příštím setkání,“

dodal s úsměvem papež do potlesku zúčastněných. Potom nastínil, jak rozumí funkci trestního práva: „Zjednat spravedlnost – řekl – neznamená ukládat nějaký samoučelný trest, nýbrž poskytnout pachatelům výchovu a otevřít před nimi naději opětovného zařazení do společnosti.“

„Na tom se zakládá také důrazný postoj církve odmítající trest smrti. Jeden teolog mi říkal, že v koncepci středověké a post-středověké teologie byl trest smrti spojován s nadějí, s níž byl odsouzený »svěřován Bohu«. Doba se změnila a takto dále postupovat nemůžeme. Ponecháváme na Bohu, aby zvolil tento okamžik. Existuje naděje na znovuzačlenění do společnosti: »Ani vrah není zbaven své osobní důstojnosti, kterou mu zaručuje sám Bůh« (Jan Pavel II., Evangelium vitae, 9). A toto delikátní spojení spravedlnosti a milosrdenství je přípravou na toto znovu začlenění.“

V závěru papež František poukázal na blahodárné působení ženy v nápravně-výchovných zařízeních, jak si povšiml během svých návštěv v italských věznicích a doporučil tuto italskou zkušenost širší pozornosti, protože „žena má pro téma výchovy a znovuzačlenění odsouzených do společnosti výjimečný cit a zvláštní takt.“

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23903

 

„Kdo se modlí, nemá strach z budoucnosti“

O mariánském zjevení u Tre Fontane z roku 1947

Milan Glaser

Tato povzbudivá slova tvoří součást poselství mariánského zjevení, ke kterému došlo 12. dubna 1947 nedaleko trapistického opatství Tre Fontane v Římě. Teprve letos na jaře však bylo publikováno plné znění tohoto poselství spolu s životopisem jeho omilostněného příjemce jménem Bruno Cornacchiola. Jeho vydání notně zahýbalo knižním trhem a stalo se dokonce tématem nejsledovanějšího diskusního pořadu (Porta a porta) prvního programu italské veřejnoprávní televize. Důvodem tohoto zájmu je obsah poselství, které může vzbuzovat posvátnou bázeň, protože předpovídá věci, které – jak se zdá – nabývají na srozumitelnosti právě v této době.

Kniha s názvem Vizionář (Il veggente. Il segreto delle Tre Fontane, Salani, 2016, stran 235) opatřená doslovem kardinála Jose Saraiva Martinse, emeritního prefekta Kongregace pro svatořečení, je dílem italského novináře Saveria Gaety, šéfredaktora nejčtenějšího katolického periodika Famiglia Cristiana. Autor měl k dispozici veškerou historickou dokumentaci, poselství, která jsou uložena v archivech Kongregace pro nauku víry, osobní zápisky a deníky vizionáře od roku 1936 až do jeho smrti. Na pravdu Boží byl Bruno Cornacchiola povolán roku 2001 krátce před událostmi 11. září, o nichž měl jakousi předtuchu, kterou kromě tušení mnoha jiných historických událostí zaznamenal ve svém deníku.

Tento rodilý Říman prošel neuvěřitelnými životními peripetiemi: na svět přišel roku 1913, prožil tristní dětství v nepředstavitelné materiální a duchovní bídě; roku 1936 se oženil, ale z odporu k církvi přijal katolický sňatek – s dovolením faráře – pouze v sakristii; vzápětí vstoupil do italské komunistické strany, která jej vyslala bojovat do Španělska, ale v oddílech generála Franka jako vyzvědače; po návratu roku 1940 přestoupil k adventistům, k čemuž donutil i manželku, začal pořádat protikatolické přednášky před římskými kostely a předsevzal si, že zabije papeže, za tím účelem si koupil dýku. Tu pak po svém obrácení osobně daroval papeži Piu XII.

Přišel rok 1947, Bruno Cornacchiola byl otcem tří dětí, kterým bylo 4, 7 a 11 let. V sobotu 12. dubna 1947 se spolu s nimi vydal do eukalyptového lesíka nedaleko trapistického opatství Tre Fontane, aby si tam připravoval přednášku proti Neposkvrněnému Početí Panny Marie. To co tam prožil, líčí v rozhovoru, který byl poprvé promítnut televizí RAI letos na jaře. Stručně řečeno, nejprve jedno z dětí a postupně i ostatní dvě spatřily výjev, po kterém se nezmohly než na strnulé opakování slov úžasu: „Krásná Paní!“ Nakonec ji spatřil také jejich otec, dostal milost obrácení a přijal obsáhlé poselství, které znal nazpamět po zbytek života. Tento okamžik kompletně změnil život jeho i celé rodiny, která se vrátila ke katolické víře.

Bruno Cornacchiola byl několikrát přijat papežem Piem XII., který věrohodnost mariánského poselství okamžitě přijal a dokonce dovolil Cornacchiolovi, aby poselství šířil. Vizionář založil katechetické společenství (SACRI) a dokonce života vedle svého zaměstnání tramvajáka, kterým se živil až do svého důchodu, stihnul pronést v Itálii a v zahraničí více než 5 tisíc přednášek. Ukázkou jeho výřečnosti je jeho odpověď na otázku předsedy vyšetřující církevní komise římského vikariátu z června roku 1947. Ten se zeptal, zda vizionář nikdy neuvažoval o tom, že se mu mohl zjevit ďábel? Cornacchiola poněkud konsternovaným monsignorům odpověděl: „Hm. Pokud ten, kdo se mi zjevil, aby mi pověděl, že se mám vrátit do katolické církve, je ďábel, pak asi sám konvertoval a církev už není potřeba, peklo je zavřené, boj mezi Kristem a Satanem skončil. Potom ani vy už nemusíte sloužit, můžete to tady zavřít a odejít. Pokud však ďábel nekonvertoval a poslal mne za vámi, znamená to, že jste s ním zajedno, a já jsem na tom byl lépe před tím, když jsem byl mimo“ (Il Veggente, str.55). Římský vikariát dal krátce poté povolení, aby na místě mariánského zjevení byla postavena kaple, které dal Jan Pavel II. roku 1997 titul Santa Maria del Terzo Millenio.

Nyní tedy konečně něco z obsahu poselství, které od Panny Zjevení, jak se „Krásná Paní“ sama definovala, přijal Bruno Cornacchiola:
„Celá církev zakusí strašlivou zkoušku, aby byla očištěna od hniloby, která pronikla mezi její služebníky, zvláště žebravé řády: zkoušku mravní a zkoušku duchovní. V čase určeném nebeskými knihami se kněží i laici ocitnou v nebezpečném zlomovém bodě zbloudilého světa, který rozpoutá všemožné útoky: falešné ideologie, falešné teologie. Bude znesvěcena eucharistie a přestane se věřit ve skutečnosu přítomnost mého Syna“ (tamt., 81-82).
„Lidstvo zbloudilo, protože už nemá, kdo by jej upřímně vedl ve spravedlnosti. Slyšte! Vy však takového máte, vždycky poslouchejte Otce v papeži, a máte Krista ve svatém, ryzím, bezúhonném, věrném a živoucím knězi a útěchu Ducha svatého, ve svatých a ryzích svátostech v církvi svatých“ (tamt., str.82).
A na jiném místě: „Nadejdou dny bolestí a smutku. Od východu přijde mocný lid, vzdálený od Boha, a rozpoutá hrozný útok, rozbije vše svaté i posvátné, až mu to bude dovoleno. Buďte jednotní v bázni: lásce a víře, lásce a víře, abyste zářili svatostí jako nebeské hvězdy. Modlete se hodně a najdete úlevu. Buďte silní ve Skále, konejte pokání z čiré lásky, v poslušnosti strážci nebeského dvora na zemi (papeži – pozn. autora), abyste proměnili hříšné tělo, z hříchu na svatost“ (tamt., str.83).
A ještě dále: „Svět vstoupí do další války, ještě nelítostnější než ty předchozí; nejvíce bude zasažena večná Skála (Řím – pozn. autora), aby se stala útočištěm svatých vyvolených Bohem, a žijících na jeho trůně lásky“ (tamt., str. 84).
A dále: „Svatost Otce (míněn opět papež – pozn. autora) vládnoucí na božském trůnu lásky bude trpět až k smrti, krátce, něčím, co se stane během jeho vlády. Po něm přijde vládnout ještě několik dalších: ten poslední, světec, bude milovat svoje nepřátele zjevně, vytvoří jednotu lásky a spatří vítězství Beránka“ (tamt., str. 85).

Tolik jen na ukázku několik nesouvislých úryvků z poselství Panny Zjevení od Tre Fontane, umožňující lépe vnímat úvodní zásadní radu: „Kdo se modlí, nemá strach z budoucnosti.“

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23873

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.