Posledné slová obetného baránka Hamela v mestečku sv. Štefana – Saint Etienne … Odstúp, satan! + Po rituální vraždě Abbé Hamela další islámský úder proti katolické církvi

zavrazdeny_knaz_jacques_hamel_jpg

Mučeník, kňaz Jacques Hamel

Posledné slová obetného baránka Hamela v mestečku sv. Štefana – Saint Etienne …Odstúp, satan!
Saint Etienne-du-Rouvray, 4.8.2016 (kath.net) „Odstúp, satan!“ to boli posledné slová minulý týždeň islamistami zavraždeného francúzskeho kňaza Jacquesa Hamela.

Oznámil to v utorok v rámci pohrebu kňaza arcibiskup z Rouenu, Dominique Lebrun. Podľa správy denníka „Sun“ kňaz sa pokúšal proti útočníkom brániť a ešte v stave ťažkého zranenia viackrát opakoval tieto slová: „Odstúp, satan!“ Podľa arcibiskupa kňaz chcel týmito slovami vyjadriť svoju vieru v dobro v človeku a to, že satan robí ľudí zlými.


Belgicko: Utečenec pobodal kňaza

Belgicko, 2.8.2016 (kath.net) 019 468 – Utečenec v Belgicku pobodal kňaza po dobrom skutku v jeho vlastnom byte. Informovali o tom rakúske noviny „Österreich“. Farár Jos Vanderle (65) pôsobí v Belgickom meste Lanaken a azylantovi otvoril svoj byt, aby sa mohol osprchovať. Po sprche chcel muž od farára peniaze. Farár Vanderlee to však odmietol. Utečenec na to vytiahol nôž a kňaza pobodal.
Starosta mesta Lanaken, kde sa prípad stal, nevidí podľa médií nijaký poukaz na spojenie muža s IS: „Hoci sme šokovaní, musím zdôrazniť, že tento prípad nemožno dávať do súvislosti s teroristickými aktmi. Prinajmenšom nie v tomto štádiu,“ vyhlásil starosta. -zg-

Psychológia modlitby

Dr. Raphael Bonelli

Viedeň, 3.8.2016 (kath.net/VISION2000) 019 469 – To, či Boh existuje, nie je otázka pre psychologický výskum, ale iste sa môže skúmať, aké psychologické účinky má náboženský život. Mnohé vedecké štúdie ukazujú, že ľudia, ktorí sa modlia, sú psychicky podstatne zdravší, ako ateisti. Veriaci majú menej depresií, menej podliehajú závislostiam, či strachu a je medzi nimi výrazne menej pokusov o samovraždu. Nie je to pozoruhodné? Dokonca aj z kritického pohľadu empirickej vedy vidno dnes uzdravujúci účinok modlitby na človeka.
Ale prečo robí modlitba psychike tak dobre? Od vynikajúceho amerického vedca Róberta Cloningera vieme, že tri kroky – sebakontrola, schopnosť spolupracovať a seba-transcendencia – znamenajú vydarený život. Všetky tieto tri napomáha modlitba. Prvé dva pojmy sú jasné, tretí potrebuje objasnenie: Latinské slovo „transcendere“ znamená „prekročiť“. Seba-transcendencia znamená teda prerásť seba samého, hľadieť ponad plot vlastnej záhradky, odvrátiť pohľad od pôdy vlastných potrieb a usmerniť ho dohora. Modliaci sa človek hľadí na toho, ktorý stojí nad ním. Tým sa prestáva točiť okolo seba samého. Presne to sa nazýva seba-transcendencia.

 

Modlitba je pozorné zahľadenie sa na Ježiša, ktoré je spojené so vzdaním sa svojho ja, pretože pohľad na Ježiša očisťuje srdce.
Modlitba je spolupráca s Bohom, nie iba prosté zameranie sa na seba, alebo na nejaké „prasily“, ako nám to sugeruje ezoterika. Pri dobrej modlitbe sa často stáva, že prekročíme vlastný úzky priestor, že prekonáme vnútorné blokády, že sa vzdáme životných lží a že padne maska sebaklamu. To je poukaz na to, že modlitba je pohyb smerom k tomu Ty, a nie dusenie sa vo vlastnej šťave. Modlitba napráva človeka oveľa účinnejšie, ako by to kedy dokázala vlastná politicky korektná svojhlavosť. Modlitba totiž nie je narcistický rozhovor so sebou samým, ale výmena, zdôverovanie sa a načúvanie Niekomu, kto to s človekom myslí dobre. Modliaci sa ľudia počúvajú Boha. Ako psychiater mám dojem, že úprimne sa modliaci ľudia lepšie reagujú na terapie, pretože sa naučili počúvať a stavať sa k sebe sebakriticky.
Každá nám známa kultúra si vyvinula isté formy modlitby. Modlitba je základnou potrebou človeka. Modlitba tak priaznivo vplýva na psychiku, pretože je človeku vpísaná do duše: Kto sa modlí, koná presne podľa svojho vnútorného stavu, podľa svojej psyché. Pre mňa osobne je to nový psychologický dôkaz Boha.
Katechizmus – iste nie štandardné psychologické dielo, ale rozhodne moderné klasické dielo modlitby – to formuluje takto: „Keď však chce Písmo označiť miesto, odkiaľ vyviera modlitba, hovorí niekedy o duši alebo o duchu, ale najčastejšie o srdci (viac než tisíc ráz). Modlí sa srdce. Ak je vzdialené od Boha, vyjadrenie modlitby je márne.“ To je nádherne formulované.

Tu môže nadviazať psychiatrická veda: s pojmom „srdce“ dokáže pracovať. To je stredobodom rozhodovania človeka na rozdiel od brucha (emócií) a hlavy (rozumu).

Vnútorné pocity sú dôležité, ale ony rozlišujú iba medzi príjemným a nepríjemným. Chcú – podľa Sigmunda Freuda – maximalizovať potešenie a vyhýbať sa nepríjemnému. Sú alebo dobré alebo zlé, podľa toho, čo z nich človek urobí. Je chybou vzťahy – aj vzťahy k Bohu – robiť závislé od nálad a emocionálnych potrieb. V živote modlitby (ako v manželskom živote) je síce celkom príjemné mať dobré pocity, ale to nesmie byť cieľom vzťahu s Bohom. Inak je dom postavený na piesku. Cirkevné spoločenstvo, ktoré stavia do popredia to príjemné a pohodlné a nepríjemné pravdy zamlčuje, nebude mať trvanie. Tam, kde už Ježiš nie je všemohúcim sudcom živých a mŕtvych, pravá modlitba sa stáva čoraz ťažšou, pretože by sa zrieďovala podstata Boha.
Hlava skúma, či je niečo logické alebo protirečivé. Pre človeka je podstatné, aby používal hlavu aj pri svojich vzťahoch (pretože niekedy sú vzťahy dosť nerozumné). Ale rozum sám nestačí, pretože môže byť aktívny bez toho, že by sa človek ako osoba úplne do toho zasadil. Vždy sa môže skrývať za prefíkanými výrokmi a dobrým všeobecným vzdelaním. Je veľmi dôležité, aby rozum dokázal sebakriticky reagovať a tak spoznať svoje hranice: pravdy viery síce nie sú nelogické, ale sú príliš logické. Pomáha nám použiť hlavu pri modlitbe: „uvážlivá modlitba“ sa intenzívne vzťahuje na rozum, ale rozum aj presahuje.
Človeka robí jeho srdce.

To rozlišuje medzi dobrom a zlom – a rozhoduje sa pre jedno z nich. Dokonca známy Freudov žiak Alfréd Adler hovorí, že človek sa rozhoduje medzi úsilím o uplatnenie a pocitom spoločenstva, medzi sebarealizáciou a službou spoločenstvu. To sa deje v srdci. Iba srdce sa dokáže z lásky niečoho vzdať, dokáže odpúšťať, dokáže prekročiť svoj tieň a urobiť prvý krok k zmiereniu, iba srdce dokáže poprosiť o odpustenie a z lásky sa nezištne odovzdať ako sv. Maximilián Kolbe. To brucho nedokáže: Nijaký mučeník nemal vo svojej hviezdnej hodine príjemné pocity. Ale v srdci sa môžeme aj odoprieť a v srdci sa aj hreší.
Celkom presvedčivé je tým srdce aj z psychologického pohľadu ako miesto seba-transcendencie – teda modlitby, v ktorej sa človek dobrovoľne klania Bohu, prosí ho a chváli ho. Srdce je miesto úplnej odovzdanosti Stvoriteľovi, milujúce spojenie s Bohom, ktorý je láska. Ak srdce nie je pri Bohu, plynie modlitba do prázdna, aj keď sa ústa ktovie ako horlivo pohybujú.

 

Minulou neděli něco prasklo

Samozvaní imámové v chrámě v Bari

Po rituální vraždě Abbé Jacquese Hamela následoval další islámský úder proti katolické církvi. Islámské spolky, které jsou důvěrně spjaty s politickými a mediálními mechanismy naší dezorientované společnosti, pozvaly samy sebe do katolických chrámů, a to bez výjimky právě do těch, kde už na ně čekaly televizní kamery pohotových novinářů. Autokratické sebepozvání se setkalo nejen s úslužným souhlasem církevních představitelů odpovědných za „interreligiozitu“, nýbrž vyvolalo přímo na zcela jasné nadšení. V Římě, městě papežově, vyzpěvovali a recitovali imámové v chrámě Santa Maria in Travestere verše z Koránu. Santa Maria in Travestere je kostel společenství Sant´Egidio, které stojí v první frontě v oblasti interreligiozity. A papež František? Ten se vracel právě ze SSM v Krakově a neopomněl ve své létající tiskovce vystavit islámu své další velké „absolutorium“.

Camillo Langone:

Minulou neděli něco prasklo

Nemám ani v nejmenším úmysl vyzkoušet „konopí“, které nabízejí afričtí drogoví dealeři, protože bych si chtěl zachovat zdravou svou malou či velkou inteligenci. Jsem také velmi zdrženlivý k ekumenickým heslům: „Máme vás všechny rádi“, nikoliv protože vyhlídky na náboženskou občanskou válku mě nepřivádějí k nadšení, ale protože nejsem ochoten účastnit se něčeho takového, kde se ekuména krmí jen lží, a protože člověk by se mohl stát snadno lehkověrným, kdyby si zvykal poslouchat takové pohádky.

Abych si tedy uchránil svou malou či velkou inteligenci, šel jsem v neděli na mši svatou teprve večer, až biskupové, kteří doufají ve svou kardinálskou hodnost, a kněží, kteří doufají ve svou biskupskou hodnost, podle všech předpokladů již sedí u stolu a existuje tak větší pravděpodobnost, že kněz, který přistoupí k oltáři, nepoleze do zadku ani islámu, ani falešnému prorokovi (Mk 13,22) ani světu [jehož skutky jsou zlé (Jan 7,7), který nás křesťany nenávidí (Jan 15,19) a je po vládou ďábla (Jan 12,31)].

Co by se stalo, kdybych se v kostele setkal s mohamedány, kdyby kněz u ambonu zrazoval Krista a prokazoval poctu Mohamedovi?

Musel bych vstát a odejít z kostela. Ale v tom okamžiku by umřela nejdůležitější část mého života, jako úd, který se spálil, a já bych nevěděl, kam složit svou hlavu (…)
Ventimiglia moslimovia na sv. omsi
Mše ve Ventimiglia

Co by zůstalo z mé malé víry, kdybych tuto neděli nešťastnou náhodou vstoupil do dómu v Piacenze, kde věřící včetně několika řeholních sester museli uvolnit přední lavice, aby udělali místo novým hlavním představitelům – mohamedánům – výlučně mužům, z nichž někteří bezohledně ponechal své „pokrývky“ na hlavě? Nebo do chrámu ve Ventimiglia, kde kněz vyznavačům Alláha v obscénní parodii na svatou eucharistii rozděloval muslimům kousky chleba? Nebo do katedrály v Bari, kde imám recitoval z Koránu, jakoby se do tohoto města vrátil emír, který je v 9. století dobyl krvavými meči a odvlekl do zajetí tisíce křesťanů jako otroky? Nehodlám si to ani představit. Přesto se tuto neděli něco zlomilo a nemám tím na mysli žádné lámání chleba. Nechci se tím ani dále zabývat, listovat v tom, co všechno se tuto neděli stalo a co bylo z katolického hlediska zcela ilegální. Na tomto místě je možno poukázat pouze na instrukci Redemptoris Sacramentum z roku 2004 a nikoliv tedy někdy ze středověku. Chci však opakovat, že mě to velmi bolí, že, jak říká Pascal, byl uražen můj rozum, který vzešel nikoliv od kléru, ale od Boží moudrosti.

Jestliže papež tvrdí, že Korán je knihou míru, pak tvrdí něco falešného.

Je to jezuitské? Machiavellistické? Nevím. Vím však, že může tvrdit něco bludného, může to jako praktikující katolík i napsat, protože své vylhané pohádky hlásá z letadla a nikoliv z kazatelny. Nic na tom nemění, že ho kryje Petrova neomylnost.

Co zůstává, je úděs, s jakým se musíme dívat, že církev Toho, který je Pravda, si zakládá na falešných tvrzeních. Je to pohoršení pro každého, kdo má jen trochu dějepisných znalostí, a je to matení pro ty, kteří o tom nemají tušení.

Poté, co mě spatřil v televizi, ptal se mě totiž můj řezník: »Stojí opravdu v Koránu, že křesťané se musí obrátit k islámu, jinak budou usmrceni?« »Ano, odpověděl jsem, tak to tam stojí napsáno.«

V neděli jsem, díky Bohu a díky jednomu nikoliv odpadlickému knězi nebyl nucen volit mezi věrností a rozumem. Mnoho mých přátel však přestává chodit do kostela a můj řezník neví, čemu má věřit.

Camillo Langone, Il Foglio

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=minulou-nedeli-neco-prasklo

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.