Novodobé prenasledovanie kresťanov vo Francúzku. + Náboženská vojna začala

Novodobé pronásledování křesťanů ve Francii: Těžkooděnci vyklízejí kostel při mši. Ničení vlastních tradic a kořenů ve prospěch islamizace země. Smutný osud nejstarší dcery Církve. Slavný světec inspiruje. Přijde další vzkříšení?
IVAN POLEDNÍK se u příležitosti památky svatého faráře z Arsu zamýšlí nad duchovními kotrmelci „nejstarší dcery Církve“ a přináší text L. A. Sulovské k nedávnému protikatolickému incidentu.
vianney-billboard
Francie bývala nazývána „nejstarší dcerou Církve“ (tedy, nejprve tak byla nazývána francouzská křesťanská komunita, později se tak začalo říkat i Francii jako takové). Už ve druhém století se Lyon stává politickým a náboženským centrem Galie a místní biskup Irenej stojí v čele soudržné křesťanské komunity. V mládí poznal v rodné Smyrně biskupa Polykarpa, žáka apoštola Jana.

Kořeny francouzské Církve sahají tedy až k samotnému počátku křesťanství a po celý středověk z ní vycházejí zásadní impulsy formující naši kulturu, vzdělanost a duchovní základy.
Ministranta odvadza komando
Vzestupy a pády
Právě tak, jako zde zažila naše víra a Církev mnoho vzestupů, slavných a na světce plodných epoch, zažila zde také velké pády a pronásledování. Dosud nikdy a nikde v moderních dějinách nedošlo k tak brutálnímu pronásledování věřících jako ve Francii v revolučních letech konce 18. století. Hrůzy Francouzské revoluce snesou srovnání jen s těmi největšími genocidami historie, jakou byla například genocida v Kambodži nebo ve Rwandě.

Video: Katolíci ochraňovali kostol sv. Rity pred zbúraním

Říkalo se také, že si tehdy Francie prožila svůj Velký pátek. Hořkou ironií je již mnohokrát zmiňovaná skutečnost, že se dnešní evropská liberální společnost (nejen ta francouzská) za touto temnou epochou ohlíží jako za něčím pozitivním a hodným oslavné připomínky.

Knaza brutalne odvadza komando

Několik let pro revoluci byla země zcela duchovně zdevastovaná. Přesto tehdy dokázala vstát z popela a znovu na nějakou dobu zazářit ve své bývalé slávě. Vůbec nejvýznamnější osobností spojenou s touto obrodou byl slavný arský farář – svatý Jan Maria Vianney, jehož památku si dle tradičního kalendáře připomínáme 9. srpna. Za arského faráře tak zažila Francie po Velkém pátku své zmrtvýchvstání.

Čtěte ZDE: Islám versus evropská demokracie: Stejně krvavé základy i důsledky. Robespierre a Mohamed – rodní bratři? Co vlastně slavil dav v Nice? Není ani „mírumilovný islám“, ani „evropské demokratické hodnoty“

 

Svatý farář z Arsu
Během revoluce, kdy byly Janovi tři roky, ukrývala jeho rodina pronásledované kněze. Po celé dětství byl Jan velmi zbožný a toužil stát se knězem. Měl velké potíže se studiem (dokonce ho kvůli tomu málem nevysvětili), avšak také nezlomnou vůli a mimořádnou pokoru.

Dievca brutalne odvadza komando

Když se konečně stal knězem, byl poslán do velmi duchovně zanedbaného Ars-en-Dombes. Příliš místní lidi nenapomínal, začal se intenzivně modlit a dávat příklad svojí kajícností. Chodil v bídném oděvu, málo jedl – několik let pouze brambory. Spal pouze tři hodiny, jinak se ve dne v noci na kolenou modlil před svatostánkem.

Postupně si ho začali všímat ostatní a začali též obracet pozornost do vlastního nitra, hromadně prožívat svoji duchovní obnovu. Farář začal navštěvovat své farníky, pro všechny měl milé slovo, pochopení a ochotu se za ně obětovat. Desítky let bojoval se zlozvyky a neřestmi ve svém okolí, nakonec úspěšně.

Postupně měnil život ve farnosti. Založil farské sdružení pro muže i pro ženy a pro děvčata výchovný ústav. Pomáhal proti materiální i duchovní bídě (dokonce od největších chudáků kupoval pro sebe starý špatný chléb). Od lehkomyslného života vedl farníky k modlitbě, od nedělních prací ke zbožnosti a pospolitosti v rodině.

Začal chodit kázat i po okolí. V době epidemie cholery u něho nacházeli útěchu lidé z celé Francie. Každý den již ke druhé hodině v noci usedal do zpovědnice. Denně zpovídal až sedmnáct hodin! V posledních letech života stoupl počet těch, kteří ho vyhledávali až na 100.000 za rok. Prostí i vznešení kajícníci se v jeho zpovědnici získávali pokoj a posilu k lepšímu životu.

Odkaz svatého faráře
Sám nebyl ušetřen dlouhých duchovních bojů a vnitřního utrpení. Prožíval úzkosti a mučivý pocit vlastní bezmocnosti nad hříchy lidí a stavem společnosti. Ke stáru byl velmi vyčerpaný a nemocný. Pokračoval však až do posledního dechu. Zemřel 4. srpna 1859 ve věku 73 let. On a jeho vrstevníci v duchovní službě s pomocí Boží postavili Francii zpět na nohy a upřeli její zrak k nebesům.

Vydrželo to vlastně mnoho desítek let – až do doby všeobecné nákazy liberalismem a modernismem ve druhé polovině 20. století. Přestože zde po celou dobu působila spousta protikřesťanských sil – liberálů, svobodných zednářů, komunistů a jiných revolučně naladěných skupin – stromy zasazené svatým farářem z Arsu stále nesly své ovoce. Dodnes se zde daří tradiční katolické komunitě, která mimo jiné spoluutváří voličskou základnu konzervativních politických sil a dokázala nedávno dostat miliónové davy do ulic, v boji o obranu tradiční rodiny a duchovních hodnot.

Moc však třímá v rukou někdo jiný. Církevní hierarchie, která by se měla současnému vývoji postavit, je v duchovních a morálních troskách. Francie směřuje k muslimskému státu, vláda je (zřejmě záměrně) bezzubá vůči islámskému terorismu, invaze naplno proudí z jihu a východu. Kostely jsou bořeny či rozprodávány, zato mešity rostou jako houby po dešti. Co je na tom nejsmutnější – nevzdorujeme zde jenom zlu z vnějšku. Sama společnost a její vláda tomu jde naproti. V mnohém poučný je nedávný incident násilného vyklizení kostela. S jistým dokumentárním odstupem tuto událost shrnuje ve svém textu Lucie Amálie Sulovská.

Pro zajímavost lze dodat, že ke stabilním návštěvníkům níže zmiňovaného kostela Saint-Nicolas-du-Chardonnet a současně k velkým podporovatelům tradičního katolictví patřil slavný herec Louis de Funés. A pro doplnění je také třeba zmínit, že zmiňovaná „tradicionalistická“ okupace tohoto kostela nebyla tak zcela protiprávní, neboť se odvolávala na závazek státu ponechat prostor bez výhrad a omezení svému účelu, jestliže se zde koná pravidelná bohoslužba (pravidlo bylo ustanoveno v době odluky státu a Církve).

L. A. Sulovská: Ve Francii zase bijí kněze…?
Česká ani slovenská média si toho nevšimla, francouzská a vzápětí polská od rána minulého dne neřešila nic jiného. Fotografie „mladé naděje“ Front National a praktikující katoličky Marion Maréchal-Le Penové na Facebooku sdílelo téměř třicet tisíc lidí. A Poláci zase ty samé záběry sledovali ve večerních zprávách na veřejnoprávní TVP, nyní konzervativně orientované. Co se stalo v kostele sv. Rity?

Jsou to záběry vskutku nehezké. A je nepříjemné se na to koukat. V průběhu mše, sloužené ve středu ráno v kostele sv. Rity v 15. pařížském obvodu, vniká do kostela po zuby ozbrojená policie. Mužů s přilbami na hlavách není málo; vystoupili z dvanácti policejních aut. Kostelní lavice, jimiž je zabarikádovaný vchod, vyhazují ven jednu po druhé, a zatímco u oltáře slouží kněz mši, postupují dál do kostelní lodi, bijí věřící, dílem zpívající, dílem křičící, a vrcholem celé akce je, když kněze, který s rozpřaženýma rukama brání svého spolubratra právě konsekrujícího hostie, vlečou násilím po zemi. Někde zuřivě štěká pes.

Je to skoro směšné. „Kukláči“ vlečou z kostela i malého ministranta, a to způsobem, jako kdyby se právě pokusil o teroristický útok. Stejně odvlečou i patnáctiletou dívku. Před kostelem ještě podobně naloží se starší konzervativní radní, která sedí svému muži na klíně s francouzskou trikolórou přes rameno. Pak z kostela vynesou všechno, co si do něj v předchozích měsících komunita přinesla. Obrazy Ukřižovaného, kříže, sošky Jezulátka i Panenky Marie. Ledabyle je pak položí k zídce vedle kostela a dál se o ně nestarají. Jednoho člověka zatknou, jiné po chvíli propustí.

Podle policie proběhlo vyklizení kostela „bez komplikací“.

Od galikánů k tradicionalistům
Novogotický kostel svaté Rity, postavený v roce 1900, od roku 1987 využívala komunita galikánů – dnes už jen malé nijak neorganizované společenství podivínů, spojujících směsici velmi liberálního katolicismu s odporem vůči papežství, považovanému za cizí moc. V kostele se děly různé podivuhodné věci: cyklistická bohoslužba, ceremoniál na památku Michaela Jacksona a hlavně každoroční „žehnání zvířat“, to jest psů, koček, ale třeba taky oslů a velbloudů. Kostel mezitím nevlastnil stát, jak je ve Francii zvykem, ale „Společnost katolických a apoštolských kaplí“.

Ta se rozhodla kostel prodat a památková Komise staré Paříže rozhodla, že kostelu nepatří zvláštní ochrana ze strany úřadů. Za tři miliony eur byl kostel odprodán společnosti Lamotte z Nantes, která se rozhodla dát ho zbourat a na jeho místě postavit byty a parkoviště. Datum demolice byl určen na 5. října 2015. Jenže kostel mezitím obsadili katolíci vedení knězem Guillaumem de Tanoüarnem. Ti prostoru vetkli katolického ducha a začali zde sloužit tridentskou mši, na kterou každý den přicházeli věřící. Jejich nabídka, že kostel odkoupí, ale neuspěla.

Pokud vás napadne, že se jednalo o katolické tradicionalisty, pak ano; konkrétně o kněze Institutu Dobrého pastýře. Institut Dobrého pastýře vznikl v roce 2006 a má statut společenství apoštolského života v plném společenství se Svatým stolcem. Byl založen bývalými kněžími Bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), kteří přistoupili na dohodu s Římem a dostali povolení sloužit výlučně tradiční latinskou mši a povolení, že budou moci kritizovat Druhý vatikánský koncil za podmínky, že jej uznají ve „světle tradice“ a uznají platnost nového mešního řádu.

To je případ jak Guillaume de Tanoüarna, jednoho ze zakladatelů Institutu, tak Jeana-Françoise Billota, vlečeného po zemi. Jejich snahy byly zcela pochopitelně vedeny nejen šlechetným úmyslem zachránit kostel před demolicí, ale také vlastní „teritoriální expanzí“. Stejně jako všem ostatním tradicionalistickým institucím, se i Institutu Dobrého pastýře ve Francii dobře daří. Kněžských povolání má dostatek, stejně tak převážně mladších věřících nakloněných Tradici, mezi nimiž může působit. Ať jim tedy slouží sv. Rita, která by byla jinak srovnána se zemí a přeměněna na parkoviště.

Čtěte ZDE: Tolerance: lhostejnost ke zlu, omylu a hříchu? Strach z poctivého myšlení a láska k novotám jsou naší pastí. Stavme na cihlách, ne na slámě! Mons. Fulton Sheen naléhavě promlouvá k nám a naší době

Tradicionalistická okupace jako prostředek
To, co se tradicionalistům 3. srpna 2016 nepovedlo v kostele sv. Rity, to se 27. února 1977 povedlo v kostele sv. Mikuláše z Bodláčí (Saint-Nicolas-du-Chardonnet) v 5. pařížském obvodu. Na počátku této vpravdě impozantní akce stál stařičký kněz François Ducaud-Bourget. Vypadal trochu jako reinkarnace sv. Jana Vianneye, bylo mu osmdesát let a sloužil výhradně tradiční mši, tzv. „trident“. Za tímto účelem si dokonce pronajímal zanedbaný sál v La Salle Wagram nedaleko Vítězného oblouku.

Abychom lépe pochopili, proč nemohl kněz sloužit tuto mši v některém z kostelů, poslechněme si slova P. Henriho Bruckbergera, bývalého kaplana francouzského protinacistického odboje: „Dnes se knězi povoluje půjčit kostel pro použití muslimy nebo buddhisty, Tibeťany nebo Patagónci, hippies, Papuánci, nePapuánci, kluky, dívkami, nejednoznačnými, nevyhraněnými, obourukými, obojživelníky nebo kočovníky – ale pokud si ubohý kněz přeje sloužit mši, pro kterou byl sám ten kostel postaven (lidem samotným!), a jestliže si francouzský národ přeje jít na tutéž mši, která se zde sloužila po staletí, pak na ně dopadne všechen hněv francouzského episkopátu.“

Tehdy, v sedmdesátých letech, boj proti „starým pořádkům“ nabíral v církvích na Západě na obrátkách. Povzbuzen revolučním duchem, dopouštěl se klérus nezřídka obrazoborectví a samotní biskupové také popouštěli uzdy nenávisti vůči všemu starému. Poznaňský arcibiskup Stanisław Gądecki reflektoval tehdejší situaci takto: „část církve na Západě prakticky všechno, co přinášela tradice, po 2. vatikánském koncilu odhodila“. A to i přesto, že se už tehdy začínaly objevovat trpké plody. Po nástupu kardinála Martyho následoval v Paříži 54% pokles návštěvnosti na mši a většina kostelů zela prázdnotou. To byl i případ sv. Mikuláše z Bodláčí, kde se veškeré bohoslužebné aktivity omezily na jednu mši týdně, na kterou se obtěžovala přijít hrstka věřících.

Ducaud-Bourgetovi se naopak v Salle Wagram dařilo. Na několik nedělních mší přicházely tisíce Pařížanů a brzy se k němu přidal i další kněz, církevní právník Louis Coache. O tom, jaká atmosféra tehdy panovala, svědčí, že ze své farnosti byl vyštván za znovuobnovení procesí na Boží Tělo. Radikalismus v Salle Wagram narůstal, až poprvé padla ona slova: „obsadit Mikuláše“. A tak se 27. února 1977 začal při nedělní mši Mikuláš nezvykle plnit. Ve chvíli, kdy kostel už doslova praskal ve švech, vstoupilo dovnitř procesí vedené Ducaud-Bourgetem a dalšími kněžími; Juanem, de Fommevaultem a Coachem, a na hlavním oltáři pak pro shromážděné věřící odsloužili asistovanou mši v tradičním ritu.

Správci Mikuláše vzápětí zavolali policii. Ta přijela, zkontrolovala modlící se a zpívající věřící… a zase odjela. „K tomu je kostel, panáčku,“ kontroval policejní důstojník. Tradicionalisté, sami překvapení nenadálým úspěchem, se rozhodli zůstat. Prvních několik týdnů neopustili kostel, věnovali se adoraci Nejsvětější svátosti a dokonce i v noci posílali svou mládež hlídkovat. Pokusy správců – nikoliv vlastníků, tím byl v případě Mikuláše z Bodláčí stát – domoci se práva vlastní silou, končily neúspěchem – tradicionalistů bylo příliš mnoho, byli povětšinou velmi mladí a pokusy o protiútok končily násilím. Kostel se pravidelně plnil k prasknutí. Také soudní vykonavatel neustále odkládal vyklizení kostela. Až tradicionalistům zůstal.

Dnes už o něj pařížské arcibiskupství ani neusiluje. Původní farnost svatého Mikuláše byla připojena k nedalekému kostelu svatého Severína. Vznikla tak spojená farnost Saint-Séverin-Saint-Nicolas. U Mikuláše z Bodláčí jsou tradicionalisté dodnes. Působí tu minimálně čtyři kněží – Daniel Sabur, Denis Puga, Patrick de La Rocque a Jean-Pierre Boubeé. A vede se jim poměrně dobře – každý den slouží dvě mše, ranní a odpolední, nedělních mší, kterých je pět, se tu účastní na 6000 věřících, což z Mikuláše dělá jeden z nejnavštěvovanějších kostelů v Paříži. Známá jsou i procesí, která jsou odtud pravidelně pořádána, velké množství malých ministrantů a také výrazně pravicová politická angažovanost.

A léta tu byl farářem Guillaume de Tanoüarn.

Čtěte ZDE: Politici jdou proti vlastním občanům: Muslimové jim vyhovují – jsou to jejich voliči. Každým dalším útokem jsme blíže k osudovému konfliktu. Občanská válka ve Francii a v Německu již fakticky začala

Hodnoty nad právo
Poláci sledující záběry ze sv. Rity večer na televizním obrazovkách museli být konsternováni; něco takového by v Polsku nebylo možné ani za komunistického režimu. „Francouzi boří kostely“ zněl úvodník k reportáži, která opsala brutalitu, s níž se věřící a kněží ve sv. Ritě setkali. Proč nemohli počkat, až mše skončí? A proč vůbec bourají kostely? V tomto případě navíc kostel, který není prázdný; vždyť se tu na mši v šest hodin ráno ve všední den shromáždilo asi padesát lidí. Je pro Francii ještě křesťanství alespoň součástí kulturního dědictví?

Způsob vyklizení sv. Rity byl nechutný, ale těžko říct, jestli by vůbec větší ohleduplnost byla pro věřící útěchou. Nakonec prohráli; Eucharistie přerušovaná výkřiky a štěkotem psa byla tou poslední, jaká se ve svaté Ritě slavila. Teď ji čeká stejný osud jako dalších 33 kostelů, které byly za poslední rok ve Francii zbourány, a ještě více těch, které byly přeměněny na obchodní centra, muzea… a mešity. Nebyli k tomu potřeba ani žádní islamisté. Francouzi se tak rozhodli sami.

V náhledu na středeční zásah se francouzská politická scéna rozdělila předvídatelně; socialisté nereagovali vůbec, neboť, jak známo, mají spousty práce s džihádisty, terostickými útoky a rekordně nízkou podporou. Pravice se k zákroku policie postavila negativně, stejně negativně pak na vyklizení reagovala Národní fronta. Poťouchlou radost naopak vykazují komunisté; především komunista Ian Brossat, nechvalně proslulý tím, že by zboural baziliku Sacre-Coeur, neboť se jedná o symbol „konzervativní morálky“.

Starosta 15. obvodu, Sarkozyho republikán Philipe Goujon, byl zákrokem znechucen, zvláště proto, že byl načasován na dny, kdy francouzští katolíci truchlí po zavražděném mučedníkovi Jacquesi Hamelovi. Stejného mínění je také prezidentský kandidát Frédéric Lefebvre. Republikáni Jean François Lamour a Eric Ciotti obvinili ze zákroku vládnoucí socialisty. Že by se spíše než na kostely měly úřady zaměřit na radikální mešity, upozornila Marine Le Pen, zatímco mladá Marion Maréchal reagovala pouze všeříkajícími slovy „Francie, 2016“.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/2604-novodobe-pronasledovani-krestanu-ve-francii-tezkoodenci-vyklizeji-kostel-pri-msi-niceni-vlastnich-tradic-a-korenu-ve-prospech-islamizace-zeme-smutny-osud-nejstarsi-dcery-cirkve-slavny-svetec-inspiruje-prijde-dalsi-vzkriseni.htm

 


Zavražděný kněz v Rouen: Náboženská válka začala. Probudí zločin prvorozenou dceru Církve? Terorismus jako na zavolanou a obruče strachu kolem Evropy. Rubikon překročen. Co bude dál?

PAVEL KOPECKÝ se zamýšlí nad příčinami současného teroristického kolotoče, který v Evropě roztáčí ruletu života a smrti, a ptá se po motivech a režisérech tohoto divadla
Máme si prý zvykat. To je poselství evropských politiků po sérii teroristických útoků, které vyvrcholily rituální popravou francouzského katolického kněze.

Muslimský terorismus bude prý už navždy součástí našich životů. Je to prý daň za „svobodu“, jak nazývají tento specifický způsob existence. Musíme se prý ještě více semknout. Držet při sobě. Myslejí tím My při NICH, kteří to všechno zavinili.

Tato slova znějí jako kolovrátek už čtrnáct vražedných dnů od německých a francouzských vládních představitelů. A po nich je papouškují (snad kromě předvolebně inteligentnějšího Andreje Babiše) i naši vládní politici.

Evropské stanné právo
Zato o těch bruselských nějak není slyšet. Jako by se schovali a vyčkávali.

Není se co divit. Stejně jako nelze vyloučit, že někteří z nich byli předem informováni, co se chystá (Islámský stát je úzce provázán s americkými a evropskými tajnými službami). Nyní potřebují na nějakou dobu zmizet z očí, než veřejnost evropských států konečně pochopí, že nic jiného, než ještě více provázaná unie pod vedením Berlína a Bruselu občanům nezbývá.

Aby se pobouřená a po brexitu stále odvážněji naladěná evropská veřejnost zlomila, je třeba přijmout mimořádná opatření. Tedy výjimečný stav nejlépe v celé západní Evropě. To by jistě občany vyléčilo ze snahy napodobit Brity a opustit potápějící se bruselskou bárku čím dál více zaplněnou imigranty.

A že to těch posledních čtrnáct dnů byl skutečný festival teroru! Připomeňme si jej – události totiž přicházejí takovým tempem, že se v tom již mnozí přestávají orientovat.

Údajní pomatenci v akci
14. července, v symbolické výročí Francouzské revoluce, k jejímuž krvavému odkazu se dnešní elity hlásí, zahynulo pod koly náklaďáku řízeného „pomateným“ islamistou 84 lidí. To, že pozadí akce a její průběh přináší více otázek než odpovědí, potvrzuje nejen snaha vlády vynutit si smazání filmových záběrů z pouličních kamer, ale také množící se rozporuplné výpovědi svědků masakru.

Ještě ani neskončily pietní akce za zavražděné ve Francii a už za čtyři dny, tedy 18. července, přišlo pokračování v bavorském Würzburgu. Útok „pomateného“ islamisty si vyžádal pět zraněných, z toho čtyři těžce. Sedmnáctiletý afghánský imigrant, jenž napadl nožem a sekyrou cestující regionálního vlaku, se vyznal před svým činem na videu z příslušnosti k tzv. Islámskému státu, který se také k činu svého pěšáka prostřednictvím své tiskové agentury hrdě přihlásil.

Než dozněly dozvuky tohoto útoku, nastalo opět po čtyřech dnech (večer 22. 7.) vraždění – tentokrát v Mnichově. Íránec (samozřejmě „pomatený“) s německým občanstvím zastřelil údajně sám ze své pistole devět lidí a 35 dalších zranil. Stejně jako v Nice je i v tomto případě příliš mnoho nejasností a rozporů, které ukazují na to, že Mnichov zřejmě proběhl trochu jinak, než jak nám média neservírovala.

Jen dva dny na to udeřil syrský imigrant 24. července na jihozápadě Německa v Reutlingenu. „Pomatený“ Islamista mačetou na kebab rozsekal těhotnou ženu a dalších pět osob těžce zranil. Policie vraha po činu sice zadržela, ale dosud ho nemohla vyslechnout, neboť utrpěl údajně vážná zranění, když se do akce vložil se svým BMW německý občan, který džihádistu srazil a zabránil mu tak v dalším šavlovém tanci při kterém sekal náhodné kolemjdoucí a zaútočil i na přivolané policisty.

Tentýž den večer přišel útok dalšího „pomateného“ vojáka ISIL, tentokrát v bavorském Ansbachu. Neúspěšný žadatel o azyl se chtěl dostat na hudební festival. Když se mu to nepodařilo, odpálil se u vstupu. Dvanáct lidí bylo zraněno, z toho tři vážně. I v tomto případě se k útoku přihlásil tzv. Islámský stát.

Do třetice – tentýž den v pozdních nočních hodinách zaútočil nožem další „pomatený“ islamista na cestující v regionálním vlaku u Brém. Cestující prchali v panice ven z vlaku na nejbližší stanici. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Domnělý šílenec vyhrožoval cestujícím a pokusil se je pobodat.

Rubikon u Rouen
„Popravčí“ týden korunovala toto pondělí ve Franci dvojice islamistů. Vtrhli do kostela nedaleko Rouen během ranní mše. Uvnitř drželi desítky minut pět rukojmí včetně 86 letého kněze, kterého nakonec chladnokrevně podřízli. Navíc těžce zranili řádovou sestru a dalšího z rukojmí.

Tento útok islamistů lze považovat za definitivní překročení Rubikonu, za „symbolické“ vyhlášení totální války křesťanství a křesťanským hodnotám evropské civilizace. Což je v konečné fázi to, oč tu celou dobu běží.

„Jsem muslim vyznávající hodnoty milosrdenství a laskavosti. Nejsem extrémista,“ řekl jeden z vrahů Kermiche při předchozím rozhovoru s vyšetřovateli. Podle svých známých ale byl mladík radikál, který se dramaticky změnil a přestal normálně komunikovat. Na noze měl sice elektronický sledovací náramek, ale podmínky tohoto opatření mu umožňovaly každé dopoledne volný pohyb. Proto mohl poklidně vraždit spolu se svým komplicem – dvacetiletým Abdelem Málikem. Ten se stejně jako devatenáctiletý Kermiche narodil ve Francii. Podle policie celou akci logisticky zajišťoval teprve patnáctiletý muslimský mladík.

Na tomto případě se ukazuje, že i mladí muslimové, kteří neprošli peklem syrské války, jsou schopni vraždit stejně bestiálně jako jejich zkušenější soukmenovci (nedávno jsme mohli krom jiného vidět video s uříznutím hlavy desetiletému dítěti). Ostatně, oba „Alláhovi bojovníci“ v kostele přinutili jednoho z rukojmích, aby vraždu kněze natočil mobilem.

Svědkyně vraždy, řádová sestra Danielle, uvedla, že se kněz pokoušel bránit. „Řekli mi: ‘Vy křesťané nás zabíjíte‘. Donutili jej pokleknout. Chtěl se bránit. A pak k té tragédii došlo. Natáčeli se a kázali u oltáře v arabštině,“ popsala zdrcená svědkyně rituální vraždu božího nuže. Dvojice útočníků zajaté jeptišky a ostatní rukojmí použila jako lidské štíty před policií, kterou přivolala sestra Danielle, jíž se podařilo utéci. Oba teroristé byli potom nicméně zastřeleni.

Vraždění křesťanů za přispění Západu
Vraždění katolických kněží a věřících na Blízkém východě nabralo již dávno téměř apokalyptické rozměry. Celé křesťanské vesnice byly vyhlazeny, počet mrtvých se počítá v desetitisících. Takřka denně přicházejí zprávy o mučení a stínání hlav křesťanů všude tam, kde působí ISIL, operující často pod přímou či nepřímou ochranou Západu, jak jsme toho svědky v Sýrii či Iráku.

Jak upozornil v ČT tajemník pražského arcibiskupa Dominika Duky Milan Badal, útoky na křesťany ze strany islamistů se stupňují již několik let i v západní Evropě. Pouze za rok 2014, tedy při rozjezdu migrační vlny, bylo podle něho podniknuto 467 útoků na křesťanské kostely ve Francii. Pouze šťastnou náhodou nikdo až do pondělka za tyto útoky nezaplatil životem. To také podle něho ukazuje, pravou podstatu islámu, s nímž mají křesťané po staletí bohaté zkušenosti. Boj s Islámem, ať se to komu líbí nebo ne, patří totiž ve své podstatě mezi základní stavební kameny naší civilizace.

Příznačné je také to, že pachatelé hrůzného činu ze Saint-Etienne-du-Rouvray byli mladíci, kteří vyrůstali celou dobu ve Francii. Ve skutečnosti jde tedy pouze o „spící buňky“, které se nyní, když přicházejí statisíce jejich „bratří“, aktivizují.

Krev mučedníků je semenem křesťanů
I jindy tak tolerantní a všemu protikatolickému otevřený papež František označil zavraždění kněze za barbarský čin a vyjádřil své rozhořčení. Podle vatikánského mluvčího Federica Lombardiho je papež událostí zděšen a odsuzuje všechny formy nenávisti.

„Jsme mimořádně šokováni, protože se toto hrozné násilí stalo v kostele, kde je hlásána Boží láska,“ uvedl podle agentury Reuters Lombardi. „Je to další hrozná zpráva, která, bohužel, rozšiřuje řadu násilností, jež nás šokovaly, působí bolest a znepokojení,“ mínil frázovitě vatikánský mluvčí. Být na Petrově stolci Františkův předchůdce Urban II., patrně by již vyhlásil kruciátu proti pohanům. Podobně iluzorní je představa, že by naši politici jednoho dne konečně vyzvali k obraně křesťanské civilizace.

Tak jako vždy dělají původci a podporovatelé tohoto zla spoustu chyb. Vražda katolického kněze, který se za nás bude přimlouvat u Božího trůnu, je, doufejme, začátkem jejich prohry. Zřejmě už zapomněli, „že krev mučedníků je semenem křesťanů“.

Je jen otázkou, kolik nevinné krve ještě bude muset být prolito, než vezmeme svou obranu do vlastních rukou a věci se dají do pohybu. Volební rok 2017 nás k tomu přímo vybízí.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/2588-zavrazdeny-knez-v-rouen-nabozenska-valka-zacala-probudi-zlocin-prvorozenou-dceru-cirkve-terorismus-jako-na-zavolanou-a-obruce-strachu-nad-evropou-rubikon-prekrocen-co-bude-dal.htm

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.