Benedikt XVI.: “Orientácia liturgie na východ”? + Benedikt XVI. připouští výčitky svědomí ve věci koncilu. + Vojna vo Vatikáne

Vyslovuje sa emeritný pápež Benedikt XVI. za slávenie Eucharistie „ad orientem“? Benedikt v slávnostnom príspevku, ktorý šíri „L´Osservatore Romano“, o ekumenickom patriarchovi Bartolomejovi I. píše, že chce zdôrazniť jeden bod:

Benedikt XVI.
„Jeho láska ku stvorenstvu a jeho úsilie smeruje k tomu, aby sa táto láska žila vo veľkom, ako aj v malom. Pastier ovečiek Ježiša Krista sa nikdy neorientuje iba na svojich vlastných veriacich. Spoločenstvo Cirkvi je aj v tom zmysle univerzálne, že zahrňuje celú realitu. To sa zreteľne ukazuje napríklad v liturgii, ktorá neznamená iba spomienku a naplnenie spásonosných Ježišových skutkov. Oveľa viac je zameraná na vykúpenie celého stvorenstva. Orientáciou liturgie na východ vidíme, že kresťania spoločne s Pánom túžia kráčať vpred smerom k vykúpeniu celého stvorenstva. [Nell’orientamento della liturgia verso Oriente, vediamo che i cristiani, insieme al Signore, desiderano procedere verso la salvezza del creato nella sua interezza.]

„Kristus ukrižovaný a vzkriesený Pán je súčasne aj ´Slnkom´, ktoré osvecuje svet. Viera zahrňuje vždy aj celé stvorenstvo. Preto patriarcha Bartolomej plní dôležitý aspekt svojho kňazského poslania aj svojou angažovanosťou za ochranu životného prostredia.“

Tento text uverejnili vatikánske noviny „L´Osservatore Romano“ doteraz o. i. v taliančine, angličtine a poľštine v plnom znení. Mnohé svetové médiá o tom podávajú zhrňujúci prehľad. O poznámkach emeritného pápeža k smeru slávenia omše sa však v nemeckej oblasti sotva informovalo, a ani v cirkevných médiách.

Benedikt XVI. tu zrejme podchytáva úsilie prefekta vatikánskej kongregácie pre bohoslužby a disciplínu sviatostí, kardinála Róberta Saraha. Ten navrhuje návrat k smeru celebrovania „Ad orientem“. Viackrát sa k tomu vyjadril koncom mája 2016. Kardinál Sarah navrhol, aby kňazi od Adventu 2016, teda od počiatku nového cirkevného roka, znova intenzívnejšie slávili omše „ad orientem“. Na to nie je potrebné nijaké povolenie, ako uviedol Sarah, keďže toto slávenie nebolo nikdy zakázané.

http://www.hlavnespravy.sk/benedikt-xvi-orientacia-liturgie-na-vychod/846300

 

Benedikt XVI. připouští výčitky svědomí ve věci koncilu

Poslední Ratzingerova kniha obsahuje také velmi zajímavou část, ve které autor analyzuje svou vlastní roli v 2. vatikánském koncilu a zhoubné důsledky, které přinesl církvi. Mnohem později, 16. března 2016 vyjádřil kritické názory na koncil, které ihned vyvolaly pozornost celého světa.

Ratzinger popisuje „dvojí, hlubokou krizi“, zvláště pokud jde o její dopad na misijní poslání církve počínaje 2VK. V nové knize, jak se zdá, připouští výčitky svědomí za svůj vlastí vliv, který měl jakožto peritus v rámci samotného koncilu, i když trvá na tom, že koncil byl nutný. V textu, který následuje, uvedu některé kapitoly knihy věnované koncilu, který představuje bolestivé téma a vyvolává horké debaty.

Kapitola má název: Konzil: Traum und Trauma (Koncil: sen a trauma) (str. 142 – 167)

Teolog Ratzinger s kardinálem Fringsem

V tomto textu Benedikt připouští, že byl v epoše koncilu progresista. Jak poznamenává novinář Peter Seewald, Ratzinger sehrál roli leadera v přípravných pracích koncilu. Při té příležitosti se seznámil s kardinálem Josefem Fringsem z Kolína, členem přípravné komise koncilu. Frings si vyžádal od Ratzingera jeho komentáře a kritiku ke každému schématu. Jak poznamenává Seewald, Frings použil texty přímo psané Ratzingerem, které později prezentoval na zasedáních koncilu, kterých se Ratzinger ještě neúčastnil.

Díky dalším četným zvídavým otázkám se dovídáme, že to byl Fringsův projev 10. listopadu v Janově, takřka rok před koncilem, který dal koncilu novou orientaci (str 143). Jak říká Seewald: „(Frings) pronesl projev, ale text napsal Ratzinger“. Seewald také píše, že papež Jan XXIII. pozval kardinála Fringse k rozhovoru, ve kterém mu řekl: „Eminence, musím vám poděkovat. Včera jsem četl váš projev (onen z 10. listopadu 1961). Jsem rád, že vidíme a smýšlíme v mnoha věcech stejným způsobem“. Ratzinger potvrzuje, že slyšel tento rozhovor mezi Janem XXIII. a kardinálem Fringsem osobně. Ratzinger se ovšem nemohl osobně setkat s papežem, protože papež byl již vážně nemocen (str. 145).

Ratzinger vypráví, že se osobně účastnil schůzek konaných ve Villa Mater Dei a organizovaných biskupem Hermannem Volkem. Ratzinger říká: „Tak jsem se setkal také s Lubacem“. V odpovědi na otázku, jaké bylo toto první setkání s Lubacem, Ratzinger vypráví: „Bylo pro mne vzrušující potkat ho konečně osobně. Byla to velmi prostá osobnost, velmi pokorná a zdvořilá. Cítili jsme se ihned, jako bychom byli staří přátelé.“ Ratzinger dodává, „že byl vždy velmi srdečný a skutečně bratrský. Také Daniélou byl vždy člověk veselý a družný“. V očích ex-papeže byl Lubac člověk velmi pracovitý, stejně jako francouzský kardinál Yves Congar, který pracoval pilně v teologické komisi.

Na otázku, komu mezi teology dával přednost, Ratzinger odpověděl: „Řekl bych, že Lubacovi a Balthasarovi; a dodal že bylo velmi vzrušující sekat se a hovořit s velkými postavami jako Lubac, Daniélou a Congar. Účastnil se nadále všech interních zasedání ve Sv. Petru od okamžiku, kdy se stal oficiálním teologem koncilu, jmenovaným samotným papežem.

Když přijel v těch letech poprvé do Říma, Ratzinger připouští, že živil určitý druh protiřímského pocitu. Nikoliv proto, že bych odmítal primát – poslušnost vůči papeži, ale protože jsem měl určité výhrady a vnitřní rezervu proti teologii zpracované v Římě. V tomto smyslu jsem pociťoval určitý odstup. Nicméně nikdy jsme netíhl k tomu, jako někteří moji kolegové mezi studenty, kteří říkali: „Než do Říma, to bych šel raději do Jeruzaléma“.

Nicméně Ratzinger připouští, že „nezakoušel zvláštní touhu jít do Říma“. Když tam konečně přišel poprvé o Velikonocích 1962, byl silně uchvácen pohledem na antický Řím, katakombami, nekropolí pod Sv. Petrem a prvními chrámy, hmatatelnými originály,

Když mluví o své první cestě do Říma a o samotném koncilu, Ratzinger popisuje, že byl nadšen papežem Janem XXIII.:

Nadšení, které Jan XXIII. vyvolal, bylo již hmatatelné. Od počátku mě přitahoval jeho naprostý anti-konvencionalismus. Líbilo se mi, že je přímý, prostý a lidský.

Na otázku, zda byl stoupencem Jana XXIII., ex-papež odpověděl: „Samozřejmě že ano“, a když novinář dotírá, zda byl jeho skutečným obdivovatelem, uslyší: „Opravdu, skutečným obdivovatelem“. Ratzinger vypráví, že moment vyhlášení koncilu byl dojemný a vzbuzoval velké naděje. On sám se účastnil všech čtyř částí od začátku až do konce. Ratzinger připouští, že neměl dobrou znalost latiny. Později však diskutoval latinsky docela dobře. „Nikdy jsem nestudoval teologii v latině, říká, všechno jsme dělali v němčině“. (153)

Ex-papež vypráví Seewaldovi, že během koncilu patřil k progresistům, i když progresista nebyl někdo, kdo se vzdaluje od víry, nýbrž někdo, kdo se snaží ji lépe poznat a prožívat s inspiracemi z období jejího vzniku.“

V té době jsem zastával názor, že to jsme všichni chtěli. Slavní progresisté jako Lubac, Daniélou a další smýšleli stejně. Změna byla zjevná již v prvním roce koncilu, ale jasně se projevila až v následujících letech.

Zde je vhodné citovat jinou Seewaldovu otázku, která umožňuje chápat mnoho jiných věcí:

Poslední bádání ukazují, že váš vliv po boku kardinála Fringse byl mnohem větší, než uvádíte. Již jsme se zmínili o projevu v Janově. Proto někdy, ještě před koncilem byl pronesen první projev pro biskupy německé oblasti v Anima (Collegio Teutonico di Santa Maria dell’Anima jako druh instrukce. Pak následovaly Pokyny, které umožnily Fringsovi torpédovat volbu koncilních komisí, plánovanou na 13. října 1962, která preferovala kandidáty navržené římskou kurií.

Ratzinger na tuto otázku odpověděl s určitou rezervou; tvrdil, že instrukce pocházely od Fringse, a dodal:

Do těchto byrokratických technických a politických otázek jsem se nevměšoval. Domníval jsem se, že je třeba všechny poznat dříve, než budou účastníci volit členy komisí.

Emeritní papež líčí také překvapení, které vyvolaly iniciativy a skutečně revoluční vůdcovství kardinála, který byl pokládán za krajně konzervativního a rigidního. Tento Frings vysvětlil jednou Ratzingerovi, že jedna věc je vést svou diecézi v poslušnosti k papeži a druhá být od něho vyzván, aby spoluřídil církev a koncil a tedy převzal vlastní odpovědnost. Ratzinger se domnívá, že Frings neměl o programu reforem jasno, když ho prezentoval koncilu, ale že s námi sdílel všechna schémata od samého počátku.

Říká o schématech, že je nepokládal za tak negativní, jak byly posuzovány později. Poslal jsem (Fringsovi) mnoho oprav, ale celku jsem se nedotkl, s výjimkou dekretu o Zjevení. Shodovali jsme se v tom, že zde byla základní orientace, ale mnoho věcí bylo možno vylepšit. Je třeba říct, že tehdejší magistérium mělo být méně dominantní a Písmo a Otcové měli mít větší váhu.

Zde je vhodné zmínit se o další záludné Seewaldově otázce, která tvrdí, že existují hlasy, podle kterých měl Ratzinger sehrávat rozhodující roli v interním ‚spikleneckém shromáždění‘ [Putschversammlung] v německé koleji Anima. Podle německého novináře se zde redigoval alternativní text k Římskému konceptu, který byl distribuován koncilním otcům v 3000 exemplářů. Ratzinger po určitém zaváhání odpověděl. Nazvat je „spiklenecké“ je přehnané: byli však přesvědčeni, zvláště pokud jde o Zjevení, že je třeba je „vyjádřit jinak“. Dodal, čímž dal najevo svůj intelektuální odstup od tomistické scholastiky: Původní „koncept“ byl napsán v neoscholastické škole a nebral dostatečně v úvahu naše intuice. Vzhledem k tomu, že Zjevení byla jeho specializace, připouští Ratzinger, že sehrával při debatě aktivní roli, ale pouze na výzvu a pod dohledem jeho Eminence (kardinála Fringse). Když byl dále obviňován, že Fringse oklamal, odmítl to: „Oba jsme byli přesvědčeni o skutečnosti, že musíme sloužit věci víry a církve“, vysvětluje a dodává: „a že máme vyjasnit správný vztah mezí Písmem, Tradicí a Magisteriem – oba jsme používali nové poznatky a novou metodu sbližování látky, aby mohla být pojata a lépe podpořena. A tuto metodu pak také přijal koncil.“

Ex-papež tvrdí, že prostě vyvinul spolu s kolegy progresisty (většina z nich byli kardinálové) nové ideje. „Nevím, jak se potom rozšířily na celý koncil“, namítá. „Samozřejmě jsme čekali, že budou polemicky oponovány s odůvodněním, že se jedná o inovace typicky zednářské“ (s.156). Na otázku, zda se tak skutečně stalo, Ratzinger potvrzuje dokonce s úsměvem: „Ano, ano, vzniklo podezření, zda nejsem zednář“.

Seewald znovu klade důraz na Ratzingerův vliv na koncil. „ Argumenty, které kardinál Frings prezentoval 14. listopadu 1962 a které vyvolaly zvrat, byly všechny vaše.“ Díky jim byly původní texty odhozeny. A nyní se podle Seewalda mohlo svobodně diskutovat o všem. V odpovědi ex-papež vypráví, že v onom hlasování vzešla jen těsná většina ve prospěch konzervativních schémat, a dodává: „ Ale když papež viděl, že většina je příliš těsná, než aby byla udržitelná, rozhodl, že je třeba začít znovu“. Ratzinger udává, že byl z tohoto rozhodnutí šťastný.

Byli jsme tedy všichni zvědaví, co udělá papež, a měli jsme radost, když řekl, že je třeba začít znovu, i když by z principu legální situace bylo možno použít starou verzi.

Další Seewaldova otázka ozřejmuje ještě jednou, jak důležitou roli sehrával Ratzinger uvnitř koncilu, a zdůrazňuje, že několik dní nato, 21. listopadu koncilní otcové odmítli schéma Prameny Zjevení, které Ratzinger tak kritizoval:

Napsal jste tehdy, že text byl ovlivněn z pohledu antimodernistického“ a že měl chladný a takřka zdrcující tón. Sám jste si později všiml, že toto odmítnutí znamenalo opravdový zvrat v koncilu.

Ex-papež s úsměvem dodává: „Dnes se sám divím odvaze, s jakou jsem se v oněch dnech vyjadřoval.“ Potvrzuje, že to byl skutečně bod obratu, který vyřadil jeden z předložených textů a zahájil počátek nových diskuzí“.

Seewald se ptal také na objasnění incidentu, kdy Ratzinger rozhodně odporoval Pavlu VI., když nejen učinil konec starému misálu, ale současně ho „zakázal“. Ex papež namítl, že mluvit o „rozhodném odporu“ je trochu přehnané, a vysvětluje, že papež ho nekáral za jeho kritiku, protože „byl jistě přesvědčen, že celkem vzato jsem plně sdílel jeho linii, což byla pravda. (Co ovšem znamená „jeho linie“, Ratzinger nespecifikuje).

Na závěr této důležité kapitoly, která ukazuje detailně, jak byl kardinál Ratzinger zapleten uvnitř 2VK , dotkl se Seewald ideje, že později začal mít Ratzinger pochybnosti o onom inovačním úsilí, ať už v průběhu koncilu nebo ihned po něm, a zeptal se, zda patří k tragédii koncilu, že způsobil uvnitř církve rozštěpení, které trvá dodnes. Bývalý papež to potvrdil:

Řekl bych, že ano. Vůle biskupů byla obnovit víru a prohloubit ji. Nicméně byly uplatňovány ve stále rostoucí míře jiné účinné síly – zvláště novinářů- kteří interpretovali věci zcela novým způsobem. Lidé se nakonec začali ptát: „Když mohou biskupové všechno měnit, nemůžeme to dělat také?“ Liturgie se začala hroutit a upadla do improvizací. V této oblasti je možno pozorovat, že pozitivní vůle byla pak obrácena jiným směrem. Počínaje rokem 1965 jsem pochopil, že mým posláním bylo vysvětlovat, co jsme chtěli, a co jsme opravdu nechtěli.

Zde se Seewald obrátil a ex-papeže otázkou v téže době stejně důležitou a naléhavou: „Jako účastník a odpovědná osoba nemáte také nějaké výčitky svědomí?

Ratzinger odpověděl:

Člověk si opravdu klade otázku, zda si počínal správně. Zvláště když všechno vykolejilo. Je to jistě otázka, kterou si kladu. Kardinál Frings měl pak velmi silné výčitky svědomí. Ale já jsem si byl vždy vědom, že to, co jsme řekli a udělali, bylo reálně správné a že se to mělo také zdařit. Celkem vzato, jednali jsme správně, i když jsme jistě nehodnotili politické a praktické důsledky. Jednali jsme způsobem příliš teologickým a neuvažovali jsme, jaké to může mít důsledky.

Na otázku, zda to zkrátka nebyl omyl vůbec koncil svolávat, Ratzinger namítá:

„Ne. bylo to jistě správné. Můžeme se ovšem ptát, zda to bylo nutné, nebo ne. A od začátku zde byly osoby, které byly proti tomu. Ale to byl moment, kdy se prostě očekávalo, že církev udělá něco nového, že provede obnovu, která vzejde ze všech její složek – nejen z Říma – a vyústí to do setkání univerzální církve. Z tohoto podhledu to byla příležitost (str. 167).

Bývalý papež potvrzuje, že také později, když byl zvolen papežem, sám se snažil vtělit některé zvláštní prvky koncilu – např. novou fyziognomii primátu, která by přinesla větší spojení mezi papežem a biskupy, a podporu „ducha prostoty“.

Ex-papež, jak se zdá, ukazuje, – i když s jistými rezervami – že je ještě v podstatě mužem koncilu, i když mu zůstane nějaká výčitka svědomí.

Přeloženo z Chiesa e post concilio

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=benedikt-xvi-pripousti-vycitky-svedomi-ve-veci-koncilu

 


Četba plná otazníků

Kniha Benedikta XVI. Poslední rozhovory byla oslavována ve všech novinách a označena za tu nejprodávanější. Je také nejčtenější a chápaná?

První záhadou je samotná kniha. 14. února, tři dni po oznámení své rezignace, která měla formálně nastoupit 28. února, papež slavnostně oznámil: „Zůstanu skrytý světu“.

Místo tohoto po třech letech vydává přímo bestseller ( mimochodem po trilogii o Ježíši autor potvrdil, že další knihy už nebudou následovat). Proč?

Jak je možné, že muž velmi rigorózní, vždy na hony vzdálený od jakéhokoliv protagonismu, náhle senzačně popře své rozhodnutí zůstat ve skrytosti? Jaké jsou opravdové důvody této knihy?

Je možné, aby velký teolog, který má za sebou desítky publikací, jeden z největších intelektuálů naší doby, bázlivého charakteru, který je právě papežem takřka v 90 letech, opustí záměr zůstat skrytý a cítí potřebu vyprávět anekdoty, dokonce jako onu o tetě Tereze, nebo o členech teologické komise, kteří se bujaře zpili v Zátibeří? Nepravděpodobné!

Jsou zde nepravděpodobná tvrzení, ve kterých jakoby Benedikt říkal (implicitně) nemohu říct, jak tomu doopravdy je .

Především v případě odstoupení. Již jednou v únoru 2014 odbyl toho, kdo chtěl vědět, proč zůstal emeritním papežem, surrealisticky: „ve chvíli rezignace nebyl k dispozici jiný oděv“.

Je zcela absurdní myšlenka, že zůstal emeritním papežem (z krejčovských důvodů), protože po dobu dvou týdnů nebyla ve Vatikánu k nalezení černá sutana..).

Stejně tak je absurdní připustit – jak čteme v knize – důvody přeplněného diáře. Vypravuje totiž, že byl velmi unaven z cesty do Mexika v roce 2012 a myslel, že bylo příliš namáhavé účastnit se SDM v Rio de Janeiro v červenci 2013, a proto odstoupil. Je to odpověď ještě neuvěřitelnější než ona o sutaně, nyní ještě jednou na stejné citlivé téma, o kterém – evidentně – nemůže a nechce hovořit.

Papež totiž ví velmi dobře, že v katolické nauce k rezignaci z papežství může dojít jen z nezávažnějších důvodů ( ztráta duševní kapacity pro nemoc). Jinak je to vážná morální vina a cesta do Ria jistě není ten nejzávažnější důvod, jako je evidentní, že Benedikt není člověk, který by se chtěl chtěl dopustit lehkomyslně celé série mravních provinění.

Ostatně uvedené vysvětlení je zcela nepravděpodobné. Totiž při volbě mezi papežským stolcem a SDM je zcela rozumné a morální rezignovat na to druhé, jistě nikoliv na papežství.

Už také proto, že se mohl účastni SDM v Riu prostřednictvím videa z Říma, neboť i kdyby tam fyzicky jel, velká část mládeže by ho spatřila jen na obrazovce.

Konečně poslední důvod, který nám vůbec nejde na rozum: Ratzinger vysvětluje, že SDM v Riu se měl konat v roce 2014, ale byl anticipován kvůli mistrovství světa v kopané. Bez této anticipace by musel hledat způsob, jak vydržet papežem až do roku 2014.

A tady stojíme před absurdní situací. Proč anticipovat SDM, aby nekolidoval s mistrovstvím světa, když se mohl ještě lépe konat v roce 2015?

Suma sumárum bylo tisíc způsobů, jak vyřešit problém. Jediná nepřípustná volba byla rezignace na papežství kvůli SDM. Především proto, že papež se ho mohl zúčastnit velmi dobře v roce 2014, jak to sám tvrdí.

Jiné záhady: A proč tak náhlá rezignace? Proč abdikovat v únoru, když SDM měl být až červenci?

Benedikt opustil v polovině svou velmi důležitou encykliku o víře, a to v roku Víry.

Kdo zná jeho obvyklou důslednost, má zato, že není člověkem, který by zanechal v polovině dílo tak významné pro jeho pastýřskou službu. Proč tedy tak spěšný útěk?

Kniha je plná protiřečení, pro takový typ knihy zcela nepřípustných. Senzační je např. jeho odpověď týkající se IOR, kde Benedikt přijímá osobní odpovědnost za všechna rozhodnuti.

Kdosi poznamenal, že pak by musel sám požadovat také odvolání Ettore Gotti Tedeschiho. Ve skutečnosti Benedikt nejedná svým jménem a odvolává se zmateně na jiné události. V každém případě víme především, jak jeho sekretář mons Georg Gänswein sdělil 22. října 2013 v Messaggero, že Benedikt nevěděl o honu pořádaném na prezidenta IOR. Benedikt XVI., který povolal Gottiho do IOR, aby zde přivedl politiku k transparenci, byl překvapen, velmi překvapen „aktem nedůvěry vůči tomuto profesorovi“. A jsou zde další otazníky

Dva papežové

Noviny věnovaly pozornost rozhovorům Benedikta a Františka. Ale zapomněly referovat, že oba rozhovory uvedené v interview jsou z prvních měsíců Bergogliova pontifikátu ( červenec a prosinec 2013 a únor 2014), kdy argentinský papež podepsal encykliku o víře, již napsanou Benediktem. Já sám jsem se v prvních měsících díval na papeže Bergoglia pozitivně.

Konečně jsou zde také kritické otázky (zda papež, který sklízí ne aplausy, by se neměl ptát, zda se nedopustil nějaké chyby).

A pak, jako v kresleném seriálu Pollicino, zdá se, že Benedikt zasévá svou knihou signály, které rozšiřují tajemství kolem jeho aktuální situace emeritního papeže a souběhu dvou papežů.

Když např. říká, že jeho odchod nebyl útěk, nýbrž jiný způsob jak zůstat „věrný své službě“, kde vysvětluje, že pokračuje jako papež ve vnitřním smyslu a kde vytváří i hypotézu že je posledním papežem („všechno je možné“).

Jsou to všechno známky, které živí tajemství a které směřují k explozivní konferenci mons. Gänsweina 21. května, kde vysvětluje: „On neopustil Petrův úřad“.

Co se tedy ve Vatikánu vlastně děje ?

Antonio Socci: Lo Straniero

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=cetba-plna-otazniku

 

Na závěr roku milosrdenství těžká palba Misericordin

Giacomo Galeatzi a Andrea Tornielli

Turínský list La Stampa a Vatican Insider uveřejnily rozsáhlý útok vatikanistů Giacomo Galeatziho a Andrea Tornielliho na Františkovy protivníky. Ve stylu komunistických listů ze 70. let vypočítávají organizace a osoby, jejichž činnost je „nebezpečná pro jednotu církve a zdraví papeže“. „Antifrantiškovské katolíky údajně přitahuje Putinova moc.

Jako zvláště ničemné označila Messa in Latino, že článek se objevil na internert-portálu La Nuova Europa , iniciativy, která byla založena na pomoc křesťanům pronásledovaným v komunistickém Rusku. MiL píše o „groteskním a vylhaném útoku“. Kritikům papežových slov a skutků byly již dříve podkládány úmysly vražedného komplotu proti papeži. Povel k tomu dal rakouský pastorální teolog Paul Zulehner, který vyjádřil své nadšení pro Františkovy reformy.

Autoři napsali, že galaxie disidentství proti Bergogliovi sahá od lefevriánů, kteří semknuti čekají na tradičního papeže, aby se vrátili k jednotě s Římem, až k Lega-katolíkům kteří stavějí Františka do protikladu k jeho předchůdci Ratzingerovi a vedou kampaň „Můj papež je Benedikt“. Uctívají Putina a symatizují s protiislámskou a protievroskou pravicovou Lega Nord.

Všechny tyto odpůrce chtějí orazítkovat jakožto ty, kteří více méně stojí mimo církev. Kdo nezapadá do požadovaného rámce, musí do kouta. Po FSSPX následuje La Nuova Bussola Quotidiana, vedená Ricardem Casciolim, Nadace Lepanto a Corrispondenza Romana renomovaného historika Roberta De Mattei, blog Settimo Cielo Sandra Magistra a dále Chiesa e post Concilio, Riscossa Cristiana a magazín Il Timone.

Galeazzi a Tornielli ukazují prstem na kardinály Raymonda Burkeho a Carlo Caffaru, na arcibiskupa Luigi Negriho a pomocného biskupa Athanasia Schneidera., na liturgika dona Nicolu Buxe, prof. Roberta de Matteiho, Antonia Socciho a četné další. Proč? Provinili se tím, že hájí veřejně nezměnitelnou nauku církve a přinášejí důkazy a indicie o nastoupeném opačném směru.

Podle autorů je celá ‚Galaxie‘ financována z Moskvy. Vatikanisté vidí ve jmenovaných protivnících „revolucionáře“, „pučisty“ a „ Putinovy přívržence“.

Jestliže papeži věrní novináři jako Tornielli sahají k takovým zbraním, znamená to, že v Římě musí kolem Františka musí foukat dusný vítr.

katholisches.info

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=na-zaver-roku-milosrdenstvi-tezka-palba-misericordin

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.