R. Malý: Predaj plášť a kúp si meč! Cirkev potrebuje jednoznačne bojového ducha. + Francúzska cirkev politicky korektná a bezbranná

Představme si, že by se touto mírovou rétorikou řídili sv. papež Pius V. a vojevůdce Juan d´Austria před bitvou u Lepanta r. 1571, nebo bl. papež Innocenc XI., kapucínský kazatel bl. Marek z Aviana a polský král Jan III. Sobieski před bitvou u Vídně r. 1683. Co by asi zbylo z tehdejší křesťanské Evropy?

„Prodej plášť a kup si meč!“ Tato Kristova slova (Luk 22,37) se mi honí hlavou, když registruji 2 potěšující zprávy z Latinské Ameriky. První se týká beatifikace 15letého mexického chlapce jménem José Sanchéz del Rio v neděli 16. října letošního roku. Byl to mladý cristeros, účastník povstání obránců katolické víry proti zednářsko-komunistické Callesově diktatuře, která připravila katolíkům krvavou lázeň.
Viva-Cristo-Rey
Mladý José poznal v dětství ušlechtilého kněze a svého dobrodince, potom byl ale svědkem jeho brutálního zavraždění vládními vojsky. Přihlásil se ke cristerům jako vlajkonoš a trubač, upadl však do zajetí, byl nucen k odpadu od víry, zůstal ale pevný a s výkřikem „Viva el Cristo Rey!“ skonal r. 1928 na popravišti pod výstřely pušek vládních vojáků.

Druhá zpráva pochází rovněž z tohoto kontinentu. Kolumbijci díky Bohu odmítli v referendu 2. října letošního roku v kubánské komunistické Havaně podepsanou dohodu mezi vládou a guerillovými marxistickými bojovníky z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC). Mezinárodní zednářsko-liberálně-neomarxistická klaka na to reagovala se zděšením. V médiích se objevily komentáře o „spiknutí katolických a evangelikálních fundamentalistických věřících“.

Proč kolumbijští pravověrní katolíci a také protestantští evangelikálové vedli tak urputnou kampaň za jednoznačné „No“ (ne) dohodě? V jejím textu se několikrát vyskytují výzvy k údajnému „zastavení diskriminace lidí LGBTI“, tj. homosexuálů, leseb, bisexuálů a transsexuálů, což označil ředitel platformy „Spolu pro život“ Jésus Magaňa za „satanský útok proti rodině“ a vyzval k celostátní modlitební kampani v kostelech za odmítnutí této nemravné dohody. Podpořilo jej mnoho kněží, i když biskupská konference zaujala neutrální postoj a prohlásila, že nedává žádné rady věřícím, jak hlasovat. Podařilo se. Dohoda s FARC neznamená totiž nic jiného než legalizaci organizace komunistických vrahů, kteří již několik desetiletí terorizují zemi, zabíjejí katolické i protestantské misionáře a věřící rodiny, unášejí nevinné lidi jako rukojmí, peníze na válku získávají obchodem s drogami a dožadují se uzákonění potratu a stejnopohlavních svazků. Dohoda s takovými zločinci, která by jim zajistila účast v parlamentu a podíl na moci? Na to nelze odpovědět jinak než slovy kázání statečného bojovníka proti německému nacismu biskupa bl. Clemense von Galena: „S takovými lidmi, s těmito vrahy….nemůžeme mít nic společného!“
Jasné „No“ Kolumbijců, především pak konzervativních katolíků, je v této pro Církev smutné době přece jen oázou radosti a dokladem, že autentický katolický postoj přece jen ještě nezmizel. Příklad bl. Josého Sanchéze nezůstává bez odezvy. Nicméně v mnoha evropských protestantských a katolických neomodernistických kruzích nescházejí tvrdé odsudky kolumbijských věřících za toto hlasování. Český internetový portál www.christnet.cz zveřejnil článek jistého Františka Kalendy „Když křesťané řeknou míru ´No´“.
Přesto – což je velice smutné – jedním z protagonistů dohody byl sám papež František, jenž pomáhal zprostředkovat jednání v Havaně. Když došlo k podpisu, vyslal papež státního sekretáře kardinála Pietra Parolina do Kolumbie, aby tam v Cartageně odsloužil děkovnou mši. „Nesmíme připustit další selhání na cestě k míru a smíření,“ vyzval František Kolumbijce těsně před referendem.
Mír s kým? Chtít jej s každým za jakoukoliv cenu se rovná kapitulaci. Náš národ s tím má neblahou zkušenost z doby mnichovské dohody r. 1938. Neúnavní modernističtí mravenci se již dlouhá desetiletí snaží zbavit Církev bojového ducha a vnutit jí ducha kapitulantství před satanskými ideologiemi pod vznešenými hesly míru a jeho záchrany. Neslyšeli jsme to náhodou už v éře Mnichova r. 1938?

Představme si, že by se touto mírovou rétorikou řídili sv. papež Pius V. a vojevůdce Juan d´Austria před bitvou u Lepanta r. 1571, nebo bl. papež Innocenc XI., kapucínský kazatel bl. Marek z Aviana a polský král Jan III. Sobieski před bitvou u Vídně r. 1683. Co by asi zbylo z tehdejší křesťanské Evropy?

Nejspíš bychom se narodili za halekání muezzina ve stínu minaretu a nikoli katolického chrámu.
Církev potřebuje jednoznačně bojového ducha. Když slyšíme „boj“, není třeba ihned myslet na fyzické střetnutí a válku, současné katolické kapitulantství se projevuje totiž hlavně rezignací na jakoukoliv slovní obranu katolické víry – samozřejmě „ve jménu míru a dialogu“. Obhajoba katolické pravověrnosti, rodiny, nerozlučitelnosti manželství a nenarozeného života je nejen pro nepřátele sv. víry, ale i pro liberální katolíky „fundamentalismem, homofobií, šířením nenávisti“ apod. Pro nás tradiční katolíky však bez ohledu na mínění druhých neztrácejí svou závaznost Pánova slova „Prodej plášť a kup si meč!“ Dnes je obzvlášť zapotřebí meče slova, neboť právě ten katolíkům citelně chybí, meče slova odmítajícího pseudomírovou rétoriku současných neomodernistů uvnitř Církve vysokou hierarchii nevyjímaje, meče slova demaskujícího hereze šířené od mnohých ambonů, na údajně „katolických“ školách a v prý „katolických“ médiích, meče slova nazývajícího pravými jmény útoky proti rodině a nenarozenému životu.
V sousedním Polsku se občanské iniciativě katolíků „Stop aborcji“ podařilo protlačit návrh na úplný zákaz potratů až do parlamentu. Bohužel úder přišel přímo od vládnoucí strany PiS, která se verbálně hlásí k obraně katolických hodnot. Většina jejich poslanců hlasovala pro odmítnutí projednávání tohoto návrhu, zbaběle se zalekla výtržností a agresivních manifestací feministek a zastánkyň potratů. Premiérka Szydlová odůvodnila tuto kapitulaci rovněž argumentem „nutnosti zachovat mír“. Stop aborcji se ale nevzdává a podá tento návrh znovu. Mohutné pochody pro život a modlitební akce proběhly nebo probíhají v Mexiku, v Chile a v dalších zemích. Neustoupí-li tito myšlenkoví dědicové chrabrých bojovníků ve Vendée nebo mexických cristeros, beatifikace jednohož z nich jsme nyní svědky, pak může dojít i k fyzickému meči, ke střetnutí v opravdovém boji. Jestli nám naši nepřátelé – všichni ti genderisté, neomarxisté nebo mohamedáni tento meč nakonec vnutí – a mnozí z nich budou pocházet i z našich vlastních řad, totiž ti, které nazval velký papež sv. Pius X. modernisty, potom prosme o tu statečnost, jakou projevili vendéeští nebo cristeros á la bl. José Sanchéz del Rio. Kéž Bůh dá!

PhDr. Radomír Malý

http://www.duseahvezdy.cz/2016/10/19/prodej-plast-a-kup-si-mec/#more-17795

 

 

Francouzská církev politicky korektní a bezbranná

Francouzská církev se dostává stále častěji na pranýř kritiky za svůj vztah k islámu, dokonce za bratříčkování se s ním, což v praxi znamená tichou podporu politiky invaze muslimů do Evropy, která trvá už léta. V poslední době se proto ozvalo několik vynikajících francouzských vědců, spisovatelů a publicistů, kteří poukázali na závažné omyly katolíků včetně hierarchů, jejichž jedinou taktikou vůči islámu je hledání dialogu s ním za každou cenu. „Za každou cenu“ znamená tady ustupování a lhostejnost vůči pronásledování křesťanů.

Už několik let zaujímá kritický postoj vůči francouzským biskupům za jejich vztah k falešnému náboženství řeholník Daniel Ange de Maupeou d’Ableiges, spisovatel, autor šedesáti knih. Poukazuje na to, že z 54 států, které drasticky potlačují lidskou svobodu, je 37 islámských. Nelze tedy říkat, že pronásledování křesťanů je pouze okrajovým jevem vyprovokovaným hrstkou fundamentalistů, neboť právě tak nelze tvrdit, že existuje komunismus s lidskou tváří. Podle tohoto duchovního je již naprosto evidentní, že brutální a agresivní christianofobie je zapsaná v genech islámu. Řeholník připomíná, že už r. 1983 na stránkách jedné své knihy diagnostikoval: „Svět islámu převezme prapor komunistických pronásledování.“ Bohužel se toto teď ukazuje před našima očima a v budoucnosti nikdo nebude moci říct, aniž by lhal: „Nevěděli jsme o tom, nikdo nám to nesdělil.“

Dialog s pronásledovateli

Daniel Ange klade otázku: „Kolik pastýřů Církve o tom mluví?“ a sám odpovídá: „Ve Francii jsou biskupové němí. Jejich mlčení připomíná jiné velké a temné mlčení v naší historii.“ K mlčení Církve během II. světové války třeba ještě dodat totální mlčení episkopátu tváří v tvář komunistickému pronásledování. Ve vztahu k německým nacistům se však přece jen našlo několik odvážných hierarchů, kteří povznesli kritický hlas a riskovali tak vlastní život, čímž zachránili čest francouzské církve, nicméně po válce se nenašel ani jeden biskup, jenž by odsoudil zločiny komunistů.

„Je nutno vědět, že v průběhu desítek let ani jeden francouzský biskup nepovznesl veřejně hlas, když probíhalo v komunistických státech největší pronásledování katolíků v dějinách Církve. Ani po událostech v Budapešti a v Praze. Nikdo z našich biskupů nenašel dosud odvahu se za to omluvit,“ – říká s lítostí Daniel Ange a ptá se: „Nezopakujeme si to znovu ve vztahu k islámským perzekucím křesťanů?“

Francouzská církev postavila všechno na dialogu s islámem. V dokumentech, které odhlasovala, není ani zmínky o islámské protikřesťanské brutalitě.

Církev zlaicizovaná a bezbranná

Kriticky hodnotí postoj tamní církve i historik a politolog Alain Besançon. Dle jeho mínění atentáty a současná atmosféra jsou důsledkem kapitulace celé Francie před islámem. Stojí za tím pocit viny za dřívější kolonizaci. Tvrdí se též, že kdyby se Francie více starala o muslimy, alespoň tak, jak se starala o portugalské, španělské, italské nebo polské imigranty – tak dnes by s nimi tyto problémy v takové míře nebyly. Besançon s tím polemizuje poukazem na to, že muslimové se nikdy neasimilují, neboť jejich náboženství je náboženstvím expanze, které žene své vyznavače k ovládání druhých včetně brutality na každém území, kde se nacházejí.

Historik píše, že nutno především vysvětlit Francouzům, co je to islám, a Církev musí být v čele této osvěty vůči svým věřícím. Ale hierarchové zvolili mlčení, podobně jako ve vztahu k německému nacismu a komunismu. Alain Besançon připomíná, že od patnáctého století se nevyskytl jediný případ mírového soužití muslimů a příslušníků jiných náboženství na tomtéž teritoriu.

Vědec si klade otázku, jestli Církev ve Francii má ještě víru? Vytýká jí ztrátu své identity tím, že nasákla laickými zásadami, což ji činí bezbrannou vůči expanzi islámu. Církev též postrádá odvahu hlásat evangelium muslimům.

Západní Evropa se dopouští tragického omylu, když chápe islám jako náboženství podobné křesťanství. To platí i pro mnoho francouzských biskupů, zatímco rektor pařížské mešity Dalil Boubakuer potvrdil 3 ledna 2011 v televizi BFM TV, že „islám nelze chápat jako jiné náboženství, protože je politickým faktorem naší doby (…). Je sociopolitickým fenoménem, to znamená ideologií boje a agrese (…)“.

Flirt s kulturou násilí

V poslední době katolíky ve Francii pobouřil postoj arcibiskupa Lyonu kardinála Philippa Barbarina, který kategoricky podpořil projekt založení Institutu muslimské civilizace. Stal se advokátem – ve jménu Církve – nábožensko-politického systému, v němž se porušují nejzákladnější lidská práva. To všechno se uskutečnilo sotva pár týdnů po atentátu v Nice.

Hierarchu zkritizoval katolický publicista Mathieu Parbot na portálu Le Salon Beige: „Kardináł Barbarin, tak jako všichni biskupové, kteří stále častěji přijímají pozvání k účasti na slavnostním otevírání mešit, dělá mylnou analýzu (…) Laicismus vešel do žil episkopátu tak jako antropocentrismus do liturgie (…). To má za následek omezenou vizi duchovna, jež vylučuje každou christianizaci – strategie soucítění má převahu nad jasnou analýzou. Je sice hezké plakat s oběťmi muslimského atentátu, ale proč se na druhé straně flirtuje s kulturou, jež tuto agresi vytváří? Modlit se, ano – plakat společně s obětmi, ano, jenže třeba taky používat rozum, aby se mohlo náležitě reagovat“ – pokračoval Parbot.

Publicista je toho názoru, že „podpora výstavby mešity nebo domu muslimské kultury znamená spojenectví s těmi, kdo kladou bomby a pohrdání bitými a znásilňovanými ženami…“.

Tváří v tvář teroristickým útokům a stále se rozšiřující kritice se snaží francouzští biskupové vypracovat společné stanovisko vůči islámu. Jak se dalo očekávat, vychází z toho nemnoho. Na jarním zasedání biskupské konference v Lourdes (15.–17.března 2016) znovu předložili rozdílné názory.

Dialog nad rozumem i historií

Závěrečné komuniké ze zasedání francouzského episkopátu opakuje jeho dřívější stanovisko. Napsali: „Máme zájem na prohloubené debatě, fundamentální a nezbytné. Musí být prohloubena vzájemná důvěra. Příslušnost k tomu samému národu se musí opírat o společnou lásku k naší historii i k naší současnosti, vyznačující se značně většími rozdíly mezi občany než před několika lety (…).“

„Nezbytný vzájemný respekt mezi Francouzi se nesmí rozředit zákazem vyjádření hlubokých přesvědčení jedněch. To by znamenalo vystýlat hnízdo strašnému fundamentalismu. Chceme znovu apelovat na dialog mezi námi vedený v důvěře, zejména mezi křesťany a muslimy,“ – deklarují biskupové v usnesení.

Katalog ústupků a jednostranných gest

Postoj a politika Církve, zvláště po vraždě P. Hamela, vyvolala pobouření vlivného katolického sdružení „Avenir de la Culture“ (Budoucnost kultury), které říká, že „většina vyjádření episkopátu po tomto strašlivém zločinu utíká před jakoukoliv výzvou k zachování křesťanské identity Francouzů a mlčí na téma práva národa k legální obraně“.

Sdružení umístilo na internetu petici předsedovi Francouzské biskupské konference arcibiskupovi Georgesovi Pontierovi. Napsalo v ní: „Tento opatrnický usus našich biskupů zaujal místo v pastoračním dialogu vedeném léta jednostranně a bez výsledků“. Dále autoři uvádějí tyto stížnosti:

– Brožury publikované biskupskou konferencí jsou apologií islámu…

– Pozvání arcibiskupa Dubosta muslimům, aby přišli do jeho katedrály odzpívat verše koránu…

– Vzdělávání imámů pařížským Katolickým institutem…

– Prozatímní odevzdání církevních budov muslimům pro výkon jejich kultu…

– Opětovná blahopřání u příležitosti ramadanu…

– Podpora kardinála Barbarina založení Islámského institutu v Lyonu, financovaného Saudskou Arábií…

„Důkladný výčet ústupků otvírajících dveře islamizaci Francie by byl tak dlouhý, že by bylo nemožné pořídit ho ve vší celistvosti..“ – zdůraznili autoři petice.

Avenir de la Culture vyzývá „ve jménu Boží lásky, Svaté Církve, Francie a věřících k zastavení všech iniciativ, které pod záminkou upřednostnění mezináboženského dialogu šíří ideu, že všechna náboženství jsou si rovná“.

„Je nejvyšší čas k vyhlášení křesťanské identity Francie a vymýcení utopií, které hlásají, že budoucnost naší země bude nutně multikulturní…“ – píše sdružení.

Radomír Malý

http://www.tedeum.cz/2016/10/20/francouzska-cirkev-politicky-korektni-a-bezbranna/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.