Biskup Schneider energicky bráni štyroch kardinálov. + Čo znamená byť katolíkom? Uznávať theokraciu – Vládu Boha! Všetci na kolená!

Vatikán, 25.11.2016 (kath.net/pl) 019 891 – „Nezvyčajne hrubé a netolerantné reakcie niektorých biskupov a kardinálov na pokojnú a rozvážnu prosbu štyroch kardinálov vyvolávajú veľký úžas. Medzi takýmito reakciami možno čítať aj toto: Štyria kardináli sú hlúpi, naivní, schizmatickí, heretickí, ba dokonca že sú zrovnateľní s ariánskymi heretikmi.“

plt3w4erctyflzf2fiqlkjx82avmkq96y2whj4uzjp

Napísal to pomocný biskup Athanasius Schneider z Arcibiskupstva Astana v Kazachstane na anglickom blogu „Rorate caeli“. Biskup Schneider opísal reakcie na prosbu kardinálov Joachima Meisnera, Waltera Brandmüllera, Raymonda Burkeho a Carla Caffarru pápežovi Františkovi a prefektovi Kongregácie pre náuku viery, kardinálovi Müllerovi, o „rozpletenie uzlu“ otázok, ktoré sa vyskytli po uverejnení „Amoris laetitia“. Biskup Schneider očividne nahrával na prudké reakcie gréckeho biskupa Frangiskosa Papamanolis, býv. predsedu Gréckokatolíckej biskupskej konferencie Grécka. Ten obvinil štyroch kardinálov z „herézy“ a žiadal ich vylúčenie z kolégia kardinálov. … Z listu Schneidera však vychádza predpoklad, že za kulisami sú ešte ďalšie prudké reakcie kardinálov a biskupov.
Biskup Schneider vysvetlil, že „netolerantné reakcie niektorých kardinálov a biskupov“ sú aj preto veľmi udivujúce, že pápež František sám „často vyzýva k voľnému a nebojácnemu dialógu všetkých členov Cirkvi vo všetkých oblastiach, ktoré sa týkajú duchovného blaha duší“. To sa kryje so zásadami dialógu, ako aj s akceptovaním legitímnej plurality názorov, ako to požaduje Druhý vatikánsky koncil.
V „Amoris laetitia“ hovorí pápež o „nutnosti pokračovať v slobodnom prehlbovaní niektorých doktrinálnych, morálnych, duchovných a pastorálnych tém. Uvažovanie pastierov a teológov, ak je verné Cirkvi, čestné, realistické a kreatívne, nám pomôže dosiahnuť väčšiu zrozumiteľnosť“ (AL 2). „Okrem toho musia byť vzťahy na všetkých úrovniach Cirkvi slobodné od klímy strachu a zastrašovania, ako pápež František v mnohých vyjadreniach stála znova požadoval,“ pripomína biskup
Biskup Schneider poukázal na to, že štyria kardináli „v záležitosti, ktorá sa týka súčasne pravdy a svätosti troch sviatostí – manželstva, pokánia a Eucharistie – urobili iba svoju zásadnú povinnosť ako biskupi a kardináli, ktorá spočíva v aktívnej účasti na tom, aby zjavenie odovzdané apoštolmi, bolo bezpečne zachované a verne vykladané“. Bol to zvlášť Druhý vatikánsky koncil, ktorí všetkým členom biskupského kolégia ako právoplatným nástupcom apoštolov pripomenul ich povinnosť na základe Kristovho ustanovenia a príkazu starať sa o celú Cirkev (porovn. Lumen gentium 69). Tá sa síce nerealizuje skrze výsostný akt, ale predsa veľkou mierou prispieva k blahu celej Cirkvi. „Všetci biskupi majú napomáhať a brániť jednotu viery a spoločnú disciplínu celej Cirkvi (Lumen gentium, 23; porovn. aj Christus Dominus, 5-6).“
„No takéto apodiktické nemilosrdné úsudky, aké útočili na kardinálov, odhaľujú nielen netolerantnosť, odmietnutie dialógu a iracionálnu zlosť, ale odhaľujú aj kapituláciu pred nemožnosťou povedať pravdu, kapituláciu pred relativizmom v náuke a praxi, vo viere a živote. Uvedená klerikálna reakcia na prorocký hlas štyroch kardinálov, jasne ukazuje ultimatívnu bezmocnosť pred očami pravdy. Takáto násilná reakcia má jediný cieľ: umlčať hlas pravdy, ktorá zdanlivo pokojnú hmlistú viacznačnosť týchto klerikálnych kritikov ruší a obťažuje.“
Také negatívne reakcie na verejné vyhlásenie štyroch kardinálov však skutočne pripomína „všeobecné doktrinálne zmätenie počas ariánskej krízy 4. storočia,“ píše biskup Schneider a tým obracia naopak obvinenie biskupa Papamanoliho. Dnes sa síce biskupov, ktorí „verne a sväto“ konajú svoju povinnosť „výkladu Božieho zjavenia už nevyháňa do vyhnanstva“, ako biskupov v Nice počas ariánskej krízy. No existujú iné „stratégie, ako ich umlčať a haniť“ (citát z knihy regensburského biskupa Rudolfa Grabera, Athanasius a Cirkev našej doby, Abensberg 1973).
„Svojím prorockým hlasom, ktorý prosí o jasnosť náuky a pastorácie,“ majú štyria kardináli veľkú zásluhu „pred svojím svedomím, pred dejinami a pred nespočetnými jednoduchými katolíckymi veriacimi našich dní, ktorí sú kvôli svojej vernosti náuke Krista o nerozlučiteľnosti manželstva vytláčaní na okraj Cirkvi“. Zvlášť „v Kristových očiach“ majú štyria kardináli veľkú zásluhu a „za ich odvážny hlas budú ich mená v deň Posledného súdu jasne žiariť. Pretože oni poslúchli hlas svojho svedomia a pripomenuli si slová sv. Pavla: ‚Veď nič nemôžeme proti pravde, iba za pravdu‘ (2 Kor 13,8). Oproti tomu klerikálni kritici štyroch kardinálov nebudú v deň Posledného súdu ľahko hľadať odpoveď na ospravedlnenie svojich hrubých útokov na štyroch členov svätého kolégia kardinálov, ktorí bránili takú spravodlivú, vzácnu a záslužnú vec“.

 

Čo znamená byť katolíkom? Uznávať theokraciu – Vládu Boha! Všetci na kolená!

Dnes sa nestačíme diviť, čo sa v novej pokoncilovej Cirkvi všetko vyznáva, v čo sa verí, ako katolíci fandia politickým stranám, politikom, ako sa tešia že pápež sa angažuje v politike. Pápež sa má angažovať v politike – ale na prvom mieste musí byť Kristus! Ak pápež príde do OSN, musí hlásať Krista (čo nehlásal), ak príde do moslimskej mešity, musí hlásať Krista (tiež nehlásal), ak príde medzi židov – musí im hlásať Krista (o Kristovi ani slovo)! Prečo? Lebo Kristus je Kráľ neba i zeme. Ale ak ktokoľvek si hovorí katolík a nech ide aj o samotného pápeža a nehlása Krista, Toho Ukrižovaného – stratil právo sa katolíkom nazývať! Dnes Cirkev nemá katolíkov, dnes Cirkev stratila katolíckych kňazov a biskupov. Katolíci čoby protestantské deti si vieru vykladajú podľa seba, podľa seba sa riadia v živote, podľa seba si určujú podmienky – nie podľa Krista a Jeho evanjelia – ale ako sa im to hodí. Liberálny katolík – je odporný úlisný antikatolík, ktorý sa za katolícku vieru schováva. Absolútne nemá pojem čo katolícka viera je a keď zistí čo viera naozaj je – bude proti nej bojovať! Väčšina pseudokatolíkov dnes proti katolíckej viere bojuje. Podľa ovocia ich poznáte, podľa antikatolíckej liberálnej reči…

Úvod

V srpnu 1880 se konal v Římě projet na oslavu revolucionářky Luisy Michelové. Jeden ze zednářů měl chvalořeč na Lucifera, jako praporečníka moderních ideí. Tu vykřikl někdo z lidu: „Ať žije Satan! Eviva Satana!“ Pět tisíc hlasů odpovídalo: „Bůh jest mrtev. Ať žije ďábel!“ V Janově nosil se po léta při slavnostech Mazziniho černý prapor s obrazem Lucifera. President protiklerikálního kroužku, který kráčel za praporem, prohlásil: „Našim cílem jest vztyčiti vlajku Satanovu na všech kostelích i na Vatikánu; přijde den, kdy kníže tohoto světa, ďábel, náš pán, bude triumfovat nad Kristem a jako pravý Bůh uctíván.“ Tedy satanokracie — vláda Satanova.

My hlásáme dnes theokracii, Kristovo a Boží království.

1. Kristus jest cesta. Pravíme, cesta po výtce, ne nějaká cesta. Protože jest jen jedna.
2. Kristus jest pravda. Opakujeme: Pravda, ne jakákoliv pravda.
3. Kristus jest život. To jsou tři zákony katolicismu.

Důsledky tohoto názoru rozvádí Pavel ve svém listě k Filipenským. Bůh dal Kristu jméno, které jest nad všeliké jméno, aby ve jménu Ježíše skláněla se všechna kolena, jak v nebi, tak na zemi, tak pod zemí. Tedy světové panství a samovláda! Theokracie! Všichni na kolena!

Toho moderní duch, který se zve jindy tolerantním, nesnese (modernistická vše-tolerujúca Cirkev). Všechny hříchy se vám odpouštějí (hovorí svet), snad dokonce, že jste katolíky a v neděli chodíte na mši. Ale přijdete-li před továrny a banky, před školy a radnice, před redakce a parlament a vyslovíte požadavek: Nuže, na kolena před Kristem! Pak budou zuřivě proklínati vaši theokracii.

Theokracie prohlášená ve svaté noci narození Páně, všeobecná a neomezená vláda Syna Božího nad celým tvorstvem a tedy také nad hvězdou zemí, jest věcí nejnemodernější a nejneliberálnější, ale zároveň nejnutnější a nejkatoličtější, jíž musíme zvěstovati jak na kazatelnách kostelů, tak v tisku. Že Židé tomu nevěří, to chápeme. Ale že i katolíci v tom vidí snění hlav neznalých světa, to ukazuje, jak velice idea křesťanská u tak zvaných křesťanů vybledla.

Jsme theokraty, a ihned dodáváme, co tím myslíme. Theokracie jest nám světovládou a samovládou Syna Božího. Světovláda a samovláda Kristova je po tom, co jsme slyšeli ve svaté noci vánoční, věcí samozřejmou. Kristus jest Bůh. Všechno skrze něho učiněno jest, vše jeho vůlí trvá. Tak to napsáno ve svatých knihách. Tak to čteme v 1. kapitole v evangeliu sv. Jana. Kristus jest stvořitelem všehomíru.

Vše ostatní jest jistě pro myslící lidi jasné. Stvořitel všech věcí jest majetníkem všech věcí. Majetník všech věcí — jest pánem všech věcí. Pán všech věcí jest světa pánem, jest samovládcem. Tedy theokracie Ježíše, Syna Božího. Všichni na kolena!

Druhý žalm líčí křesťanskou theokracii: „Hospodin řekl ke mně: „Syn můj si Ty, já dnes zplodil jsem tebe. Žádej ode mne, a dám Ti za dědictví všechny národy a končiny země v tvé vlastnictví. Vládni nad nimi žezlem železným, a jako nádoby z hlíny je rozbij.“ Rozuměli jste, králové? Nechte si poručiti, soudcové zemští! Holdujte mu, aby se snad Pán nerozhněval a vy nezahynuli.“

Tyto věty jsou jasné. Chceme-li v jednom slově zahrnovati všechny vztahy náboženství a politiky, může to býti jen jedno: theokracie. Také dnes. Ne demokracie, ale theokracie. Ne vláda lidu, ale vláda Boha. Zákon Ježíše, Syna Božího, zákon všech zákonů, nejvyšší ústavní zásada všech říší, norma všech vlád, všech zákonodárných sborů od roku 33! Kristus, král králů, císař císařů. Suverenita Ježíše musí býti vyslovena bez jakýchkoliv okolků. Zde máme nejnaléhavější věc ze všech požadavků náboženských, politických a sociálních.

Připomínáme Syllabus. Co jest Syllabus? Syllabus jest seznam moderních bludů, který vydal Pia s IX. r. 1864. Obrací se zvláště proti politickým bludům liberalismu; na příklad, proti moderní nauce o svobodě svědomí, beznáboženskosti státu, suverenitě vůle lidu. Staří lidé mohli by nám ještě vyprávěti, jaká bouře strhla se ve světě po vydání Syllabu. Okrsek zemský naslouchal a podivil se, když slyšel, že jest liberální.

A přece věc jest úžasně jednoduchá! Pius IX. vlastně nic jiného neřekl, než že Kristus jest úhelným kamenem společnosti lidské. Kristus má božská práva vladařská nad lidským pokolením. Tato vladařská práva jsou nepromlčitelná. Božské právo jest nad právo lidské. Proti Kristu nelze se odvolati na tolikátý a tolikátý odstavec ústavní. Dožadovati se proti Bohu svobody svědomí, náboženství, kultu, slova, shromažďování a tisku, jest naprostým šílenstvím. Proti všemohoucnosti, věčné moudrosti, spravedlnosti a lásce jsou jen povinnosti a není vůbec žádných práv. To pochopí každý, koho nepřipravil moderní liberalismus o poslední zbytek rozumu.

Tvor má svobodu, že může povstati a vzbouřiti se proti Bohu, může hřešiti, ale z toho konstatovati právo na hřích, bylo by stavěti člověka nad Boha a Boha pod člověka. Postaviti však člověka nad Boha a Boha pod člověka, bylo by skutečné sesazení nejvyšší bytosti.

Víme, že francouzská revoluce sesadila výslovně Boha s trůnu usnesením parlamentu. Víme, že se tenkrát nejednalo tak mnoho o odstranění monarchie nějakého krále, jako o sesazení monarchie Boha. Dějiny XIX. století, které ve své podstatě jsou dějinami liberalismu, byly pokračováním onoho parlamentního usnesení a jeho rozšířením na celý svět.

Mlčení – ohavnost katolíku

Dnes již není známo Kristovo království Boží. Podle duchaplné poznámky Pascalovy největším pronásledováním jest mlčení. Dokáže-li se toho, že o některé osobě se již vůbec nemluví, pak jest jistě odstraněna, než nejkrutějším pronásledováním. Podle této metody bylo odstraněno sociální království Kristovo.

Kde se dnes ještě vážně mluví mezi vedoucími muži o sociálním království Kristovu? Kde se o něm mluví mezi učenci, obchodníky a politiky? Největší a najradikálnejší dějinné pronásledování Krista, ďábelštější než o Velkém pátku, jest to, které provádí moderní bezvyznání ve všech odvětvích veřejného života. Ve směrodatných kruzích nemluví se již o Ježíši, protože se nechce nikdo vystaviti kletbě směšnosti, které neomylně každý propadá, kdo hovoří o tom, jenž již v politice, ve vědě, v životě práce a brzo ani v dobročinnosti nehraje úlohy.

My hlásáme theokracii Krista, království Ježíše nad všemi národy, nad všemi lidmi, nejen na základě jeho božství, ale i na základě jeho vykoupení. Vykoupení jest středem všeobecných dějin. Spíše jest možný kruh bez středu, než všeobecné dějiny bez Krista. Nikdo nemůže položiti jiného základu, než který už položen jest.

Byli jsme „syny hněvu“. Byli jsme dětmi toho, jemuž jsme hříchem sloužili. Kristus nás vysvobodil z ruky ďáblovy, aby nás vrátil do rukou božské lásky otcovské. „Víte, že vykoupeni jste ne porušitelnými věcmi, zlatem a stříbrem, ale drahocennou krví Krista, neposkvrněného Beránka“. Náležíte tudíž tomu, jenž vás vykoupil. Náležíte Kristu Pána. Tato dvě slova se nemohou a nesmějí oddělovati. Patří k sobě : Kristus — Pán. Heres univers orum — praví Pavel — dědic veškerenstva. Nic není oprávněnějšího nad panovnická práva Ukřižovaného.

Kdyby byla dána otázka, zda má náležeti světovláda moci tyranova, lsti politikově, penězům miliardářovým, či lásce Beránkově, rozhodli bychom se bez pochybnosti pro imperialismus lásky.

Náleží-li však trůn světovlády oprávněně tomu, kdo nejvíce miloval, není otázky, že náleží Ježíši. Prohlašujeme theokracii přítele hříšníků, přítele dítek, přítele chudých a nemocných, božského dítka betlémského, muže bolesti z Golgoty. Chceme, aby tento panoval.

V přítomnosti jest hotovou věcí, že v theokracii Vykupitele věří vážně na zemi jen několik tichých duší. Většině z nás se zdá podobná myšlenka nedostižitelnou a neproveditelnou. Láska Spasitelova není uznána jako velmoc ani v politice, ani v hospodářském životě národů. Obraz a ještě více duch Ukřižovaného mizí stále více z radnic, škol, soudních síní a dílen.

Kdyby přišel divoch z afrického pralesa do našich velkoměst a tázal se po křesťanství, dalo by to námahu ukázati mu je jinde než v kostele a rodinné jizbě. Veřejný duch již není křesťanský. Ježíš jest králem bez žezla – císařem bez země.

Před 20 lety bylo povýšeno na trůn sv. Petra někdejší dítě venkovana (Pius X). Šel napsal: Omnia instaurare in Chris to! Vše znovu zříditi v Kristu! Co to bylo? Prohlášení theokracie Kristovy! Veškerá lidská činnost, ať se jmenuje jakkoliv, má se říditi podle Krista a podle Církve. Kristus jest duší všeho. Kristus jest atmosférou, vzduchem, v němž dýcháme. Kristus jest vše! Není jména jiného, v němž bychom mohli dojíti spasení.

Nežádáme, aby papežové byli císaři světa, biskupové zeměpány, faráři starosty. Ale chceme: Kněz, Kristus musí státi v čele lidské společnosti, v čele pořádku sociálního a politického. Evangelium ať jest také podkladem veřejného života. Vše, co konáme, budiž konáno v ducha Kristově. Vše z víry! Vše, protože jsme katolíky!

Ostatní ať jen proto, že jest to moderní, při každé příležitosti vyznávají, že jsou demokraty. My při každé příležitosti budeme na tom státi, že jsme theokraty. Bylo by dětinské očekávati spásu světa od demokracie, vlády lidu. Jest však rozumno, veškerou spásu očekávati od theokracie, to jest od vlády Všemohoucího. Kdo dobře smýšlí s člověčenstvem, ten se modlí a pracuje pro nejvznešenější ze všech ideálů, zničení moderní satanokracie a zřízení katolické theokracie, pozemské boho-královské říše a kněžsko-královské říše.

Všichni praví reformátoři podle výroku jednoho Angličana-kněze jsou theokraty a usilují o theokracii. Přidávám: Všichni praví křesťané mají ve své povaze něco kněžského a usilují o theokracii Krista. Slovo v listě k Filipenským musí se přece jednou státi plnou pravdou: Každé koleno se sklání, všech těch, kteří v nebi jsou, na zemi i v podsvětí. Anebo, což jest totéž: Sláva Bohu na výsostech, a na zemi pokoj lidem dobré vůle!

Z knihy buď alebo 1930 – ako predloha slúži myslenie Pápeža Pia X. Pápeža Pápežov – pokračovanie…

https://gloria.tv/article/UugP6c3Qm2fr4pbbW43vb1cMC

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.