Bič na euro aj v Helsinkách. Bude opäť vo Fínsku fínska marka a u nás slovenská koruna? + Čie Milosrdenstvo? Božie, alebo satanovo?

Fínsky poslanec Európskeho parlamentu a bývalý fínsky minister zahraničia Paavo Väyrynen založil Občiansku stranu, ktorá za svoje priority považuje nezávislosť a neutralitu Fínska. Medzi dôležité ciele strany bude patriť aj „zdravá migračná politika“, pričom Väyrynen podčiarkuje, že „prioritnou úlohou je dosiahnuť odchod z eurozóny, ako to požaduje občianska iniciatíva, ktorú posudzuje parlament“

Väyrynen bol neraz ministrom fínskej vlády a v roku 2012 kandidoval na úrad fínskeho prezidenta. Vo vedení Občianskej strany je aj výkonný riaditeľ Združenia fínskej kultúry a identity Sakari Linden.

Mnohí politici vo Fínsku sa sťažujú, že ich štát je v „zlom klube“. Vesa Kanniainen, profesor ekonómie na univerzite v Helsinkách a ďalší uznávaní ekonómovia a poslanci nedávno publikovali knihu o možných krokoch v súvislosti s odchodom z Fínska z eurozóny.

Fínsky parlament diskutuje o vystúpení krajiny z eurozóny. Prinútila ho k tomu petícia s podpismi vyše 50 000 fínskych občanov. Až do registrácie Väyrynenovej Občianskej strany žiadna politická strana doteraz nenavrhovala vzdať sa eura. Niektorí euroskeptickí poslanci však hovoria o nedostatku nezávislej menovej politiky, ktorý spôsobuje problémy. Fínsko podľa nich pred prijatím eura malo usporiadať referendum. Minister zahraničných vecí Timo Soini z euroskeptickej Strany Fínov v závere roka 2015 poznamenal: „Myslím si, že Fínsko do eurozóny ani nemalo vstúpiť. No to, ako túto situáciu vrátiť späť, to je veľmi zložitá otázka.“

Česká ekonómka Ilona Švihlíková ešte v roku 2015 v rozhovore pre TASR povedala: „Fínsko je už niekoľko rokov v recesii a veľkou príčinou tohto vývoja je euro, ktoré je nastavené tak, že väčšine krajín nevyhovuje. Keď vás postihne nejaký problém, napríklad vo finančnom systéme, alebo v susednej krajine, ako je pre Fínov Rusko, vždy potrebujete redistribučný mechanizmus, také záchranné lano, ktoré však eurozóna neponúka. S vlastnou menou by Fíni dokázali zvládnuť svoje problémy lepšie. Ak chýba tento kurzový kanál, problémy sa musia riešiť cez ceny a mzdy, a to je bolestivé i nefunkčné,“ upozornila Švihlíková.

Švihlíková tiež povedala, že euro sa v budúcnosti môže stať rizikom aj pre Slovensko: „Slovensko prijalo euro tesne predtým, ako sa objavili problémy v južnom krídle eurozóny (…) Pokiaľ by sa Slovensko dostalo do nejakého ekonomického šoku, s eurom ho bude znášať rovnako ťažko ako Španielsko, alebo Fínsko,“ zdôraznila Švihlíková s tým, že takým šokom by mohla napríklad recesia v automobilovom priemysle.

Slovensko sa ako jediné spomedzi štátov takzvanej Vyšehradskej štvorky vzdalo vlastnej meny. Česi, Poliaci a Maďari si svoju českú korunu, zlotý a forint zachovali. Zdanlivo paradoxne bolo euro na Slovensku zavedené a slovenská koruna zlikvidovaná v roku 2009 za vlády strán Smer, SNS a HZDS, ktoré sa najmä v čase výlovu voličských hlasov zvyčajne opierali o vlastenecky a národne znejúcu rétoriku, ktorá sa však, najmä v zásadných otázkach, spravidla rozchádzala so skutkami. Nedávny návrat InterCity vlakov, či niekdajšie zrušenie 20-korunových poplatkov za návštevu lekára nie sú zlé veci, ale vonkoncom nemôžu kompenzovať škody napáchané napríklad likvidáciou vlastnej meny a zvrchovanosti, odsúhlasením lisabonskej zmluvy, uznaním priority práva krachujúcej a totalitarizujúcej Európskej únie nad zákonodarstvom Slovenskej republiky.

Opustenie eurozóny a návrat k slovenskej korune, a tým aj k samostatnej finančnej a národohospodárskej politike na Slovensku presadzuje iba jedna parlamentná politická strana, ktorú aj preto takzvaní mainstreamoví politici a médiá v cudzích službách častujú hanlivými prívlastkami, najradšej začínajúcim sa na písmeno f, pričom nejde o titul Fíni.

Jedna zo stáročných ľudových múdrostí hovorí, že obyčajne sa treba mať na pozore pred tými, ktorých cudzí s nepriateľskými úmyslami chvália a stáť na strane toho, koho hania.

Vladimír Mohorita

http://www.hlavnespravy.sk/bic-na-euro-aj-v-helsinkach-bude-opat-vo-finsku-finska-marka-a-u-nas-slovenska-koruna/873877

 

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.

1) Katolický katechismus učí, že Bůh každý hřích, i lehký, trestá. Boží tresty na nás dopadají ve formě nemocí a různých životních obtíží, případně neštěstí. Tím samozřejmě není řečeno, že každá tato nemilá událost je Božím trestem, ale může jím být. Svátostné rozhřešení ve zpovědnici odpouští nejen hříchy, ale i část časných trestů, které ještě člověk musí za hříchy vytrpět. Zbylá část může být zahlazena kajícím způsobem života, častou účastí na mši sv., modlitbou, dobrými skutky a zvláště odpustky. Pokud k odpuštění časných trestů nedojde v pozemském životě, musí si je člověk odbýt po smrti v očistci.

S Božími tresty za hříchy souvisí ale též přirozené důsledky hříchu, kdy Bůh netrestá bezprostředně, nýbrž nechá hříšníka, aby se na něm projevily negativní logické zákonitosti, jež hříšné jednání samo o sobě působí. Když dospělý muž žije sexuálně jako kanec a důsledkem je, že dostane syfilis nebo AIDS, tak nejde primárně o Boží trest, nýbrž o to, co vyjádřil kolumbijský katolický myslitel Nicolás Gómez Dávila: „Hřích nemusí být nutně potrestán. On sám v sobě je už trestem.“ Totéž platí třeba o bankovním lupiči, jehož dopadne policie a který „vyfásne“ 20 let, nebo dokonce skončí na invalidním vozíku, protože oběť, kterou napadl, se bránila se zbraní v ruce. Kdo přijímá do svého života hřích, musí přijmout i jeho přirozené důsledky a počítat s nimi.

Ke kajícímu smýšlení proto patří i pokorné přijetí těchto přirozených důsledků hříchu, a ne jejich odmítání a rouhání se Bohu: Proč to dopustil? Kristus slibuje lotrovi po pravici ráj za to, že uznal svůj krutý ortel jako spravedlivý trest za spáchané zločiny. Dnešní liberálně-neomarxistická společnost však tuto logiku zásadně odmítá. Ďáblova lest nejprve „ve jménu milosrdenství“ vyvolala již před více než stoletím kampaň proti trestu smrti za těžké kriminální delikty, dnes, kdy ve většině států světa již neexistuje, se vede filipika proti doživotí a jiným vysokým trestům vězení. Zatímco ještě před nějakými 300 lety většina odsouzených kriminálních delikventů neměla pochybnosti, že trest, byť tvrdý, je spravedlivý, dnes naopak skoro každý odsouzený zločinec se cítí rozsudkem ukřivděn, obviňuje společnost a hlavně – prohlašuje se za nevinného.

Zcela zákonitě a logicky. Je-li téměř každý trest za spáchaný zločin nespravedlivý nebo příliš přísný, tak potom si samotný delikt vůbec nezaslouží být potrestán a pokud, tak jenom symbolicky. Diktatura relativismu sem pronikla v plném rozsahu: Kriminální čin vlastně nemusí být zločinem, všechno je relativní.

Tuto zvrácenou optiku prosazují současní vnitrocírkevní modernisté ve své snaze přizpůsobit se světu i do katolické nauky. Bůh nikoho netrestá, pouze odpouští. Je-li tomu tak, může se tudíž člověk bez skrupulí řídit Lutherovým heslem: „Fortiter pecca, fortius crede…(statně hřeš, pevněji věř)!“ Není-li žádný trest za hřích, potom i samotný hřích je něco relativního, není už urážkou Božího majestátu, jak jsme se ještě učili za starých dob v náboženství. Diví se potom někdo, že v mnoha západních zemích již zcela odbourali zpovědnice? A tam, kde ještě existují, např. v našich zemích, se může penitent klidně dozvědět, že vlastně žádné hříchy nemá, vím dokonce o případech, kdy zdravotníci provádějící potraty dostali rozhřešení, aniž by byli zavázáni k zanechání svého vraždění nenarozených, a kdy knězi, jenž odmítl udělit absoluci penitentce užívající abortivní antikoncepci, bylo zakázáno zpovídat.

Je toto opravdu milosrdný přístup? Hříšníkům se tím nepřímo říká: Hřešte vesele dál, Boží milosrdenství všechno „spláchne“. Jenže k hříchům patří také vražda, podvod, krádež, pomluva atd. To všechno není jen osobní záležitost hříšníka, to se dotýká i bližních: těch, které on zabil, podvedl, okradl, pomluvil atd. To je milosrdenství? Ani omylem! Milosrdenství platí pouze pro toho, kdo má upřímnou vůli těchto hříchů zanechat, jinak jsou druzí vystaveni nebezpečí ze strany tohoto člověka. Pravdu má proto první tábor, který nejenom pomáhá hříšníkovi dosáhnout věčné spásy kající lítostí a vůlí ve hříchu nepokračovat, ale zároveň tím také eliminuje eventualitu způsobení škody druhým ze strany hříšníka.

2) Je-li hřích něco relativního a neexistuje tudíž žádný Boží trest za něj (Bůh přece všechno odpouští), potom proč odpírat svátostné rozhřešení a sv. přijímání osobám žijícím v nelegitimním pouze civilním svazku, případně i jiným smilníkům, např. homosexuálním či lesbickým párům? Apostata od Katolické církve Jan Jandourek napsal: „V praxi jde třeba o lidi, kteří vstoupili do manželství mladí, bez jejich viny se manželství rozpadlo, popřípadě jejich vina byla menší, byli někdy opuštěni a podobně…“ (Christnet 12.12.2016).

Tak jako Jandourek smýšlí žel i mnoho osobností Katolické církve, náležejících ke druhému táboru. Jak to, že ti, kteří mladí vstoupili do manželství, nemají vinu na jeho rozpadu? Podle katolické nauky mají snoubenci uzavírat manželství až ve zralém věku, známost má být „čistá, veřejná a ke svatbě“. Když snoubenci uzavírají sňatek příliš mladí, většinou to „musí být“, protože dnes i u katolických párů žel platí, že málokterý žije před svatbou čistě. Církev doporučuje, aby známost trvala alespoň 2-3 roky. Ať nikdo nevykládá, že za tu dobu se nemohou oba poznat alespoň natolik, aby např. zjistili, že on je závislý na alkoholu nebo že ona je psychicky labilní apod. Pokud pár nerespektoval katolickou nauku v této věci a jeho manželství potom ztroskotalo, tak jde o důsledek hříchu nezodpovědného přístupu ke svátosti manželství, velmi často ještě o důsledek hříchu smilstva.

Samozřejmě vina padá hlavně na toho, kdo zradil svého partnera a začal žít sexuálně s jiným. Nicméně manželství, pokud bylo uzavřeno platně, nadále trvá, a proto není dovoleno ani poškozené straně uzavřít nový sňatek. To vyplývá jasně z Kristových slov (Mat 5,27-32; 19,1-9; Mar 10,2-12) i z dvoutisícileté praxe Církve, už ve 2. století v Hermově pastýři je přikázáno osobám, které partner zrádně opustil, aby nevstupovaly do nového sńatku, neboť tím znemožňují svému zákonitému manželovi (manželce) kající návrat.

Toto je milosrdný a zároveň vysoce humánní přístup. Znám moho případů, kdy někdo utekl od svého manželského druha, ale posléze upřímně litoval a chtěl se vrátit, jenže už bylo pozdě, ten druhý uzavřel nový sňatek. Církev, jež zakazuje i těm, kteří byli rozvedeni ne vlastní vinou, vstoupit do nového manželství, tak vlastně chrání právo té strany, která zhřešila, na kající obrácení a návrat. Proto i poškozená strana, jež uzavře nový sňatek, hřeší. Pravdu má proto i tady první tábor, jenž hájí tradiční nauku Církve, v níž je obsaženo široce pojaté Boží milosrdenství.

3) A jak je to s těmi, kteří zhřešili uzavřením nového, pouze civilního sńatku za stavu platnosti prvního manželství? Tradiční katolická nauka říká, že když není reálná možnost návratu k prvotnímu platnému svazku, mají oba žít bez „more uxorio“ (tj. bez sexu). To stanoví i par. 84) exhortace Jana Pavla II. „Familiaris Consortio„.

Právě toto dnes druhý tábor v Církvi zpochybňuje. Kardinál Aguilar ve výše zmíněné citaci píše o osobách, které kajícně litují, ale jsou prý „uvězněny v hříšných situacích… a nemohou se z toho osvobodit“. Jenže do této „hříšné situace“ je nedostala ani Církev, ani Bůh. Dostaly se tam samy, protože nerespektovaly Boží zákon. Stoupenci druhého tábora tvrdí, že prý je nemilosrdné a nehumánní nutit tyto lidi k nedobrovolnému celibátu, to píše ve zmíněném příspěvku i Jandourek. Jenže to je humánní, když např. žena musí podstoupit kvůli rakovině totální „vykuchání“ veškerých ženských orgánů nebo muži při autonehodě jsou rozdrceny genitálie, a druhému partnerovi se proto povolí rozvod a nový sňatek nebo soužití s milenkou či milencem? Katolická církev učí jednoznačně: I za této situace, kdy sex jednoho není možný, je druhá strana vázána věrností a tudíž i nedobrovolným celibátem. Sex, jakkoliv závažný a důležitý v manželských vztazích, není pro vzájemnou lásku, úctu a věrnost nezbytnou podmínkou, naopak někdy, např. ve výše uvedených situacích, právě láska k druhému partnerovi vyžaduje vzdát se sexu, podstoupit tuto oběť.

Proč totéž neuplatnit i v případě neregulérního vztahu, když není možný z důvodů způsobení ještě většího zla návrat k prvnímu řádnému manželství? Pokud toužím po svátostném Spasiteli, jehož chci fyzicky přijímat, potom s tím nemohu mít problém, láska k Ježíši mne bude „pudit“. Kardinál Aguilar patrně měl na mysli případy, kdy jeden z partnerů neregulérního vztahu chce oběť rezignace na sex podstoupit, druhý však tvrdě odmítá. Tady ovšem nelze pomoci jinak, než aby strana, která zvolila kající přístup, buď od takového člověka odešla, nebo vynaložila veškeré úsilí, aby ho přesvědčila. Jinak, pokud s ním sexuálně žije, nelze jí umožnit přístup k Eucharistii. I v tom je zakotven princip milosrdenství a nadpřirozeného humanismu. Kdo ví a zaručí, že tento život ve smilstvu, objektivně v těžkém hříchu, pro tuto osobu již jím být přestal? Tím je vydána v nebezpečí její věčná spása, neboť svatokrádežné svaté přijímání je nejrychlejší cestou do pekla. Nota bene i ten, kdo skrze různé obtíže nemůže nastoupit cestu života v nelegitimním vztahu bez „more uxorio“, a tudíž nemůže přijímat Tělo Páne, nemá cestu do nebe uzavřenou, pokud přijme tuto situaci v pokoře, kajícnosti a modlitbě jako spravedlivý důsledek svého hříchu. Mám některé přátele z řad těchto lidí a mohu říci, že Bůh nakonec odměnil jejich kající smýšlení tím, že nakonec vytvořil podmínky k vyřešení této situace, např. první manželský partner z řádného svazku zemřel, nebo druhý z neregulérního vztahu náhle souhlasil s rezignací na sex apod.

Princip je jasný: Kategorická nemožnost podávat sv. přijímání osobám žijcím v sexuálních vztazích mimo platné manželství je motivována láskou k těmto lidem. Tato láska se týká hlavně jejich věčné spásy. Ti, kteří radí podávat jim a dělat tady různé výjimky, nejsou motivováni láskou, protože ignorují jejich spásu nebo zavržení. „Milosrdenství“, jímž se ohánějí, je tak ďáblovou pastí. Nejde o milosrdenství vůči lidem, ale o „milosrdenství“ vůči hříchům proti 6. přikázání, jak to vyjádřil nedávno biskup Athanasius Schneider v rozhovoru pro francouzský interentový portál „TV Liberté“: „Mnozí církevní hodnostáři by dnes chtěli jiné evangelium. Evangelium s právem na rozvod, evangelium se sexuální svobodou, evangelium bez 6. přikázání.“ To je řečeno jasně a výstižně, lépe to formulovat snad ani nelze.

PhDr. Radomír Malý

http://www.duseahvezdy.cz/2016/12/15/ci-milosrdenstvi-bozi-nebo-satanovo/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.