Vernosť pápežovi v časoch Františka. + Hypotézy, ze kterých mrazí

Existuje aj vernosť v spore o pravdu. Ako to v súčasnosti vyzerá, toto je doba zápasiť vo vernosti Petrovmu úradu s Petrom o pravdu.

Linec, 2.1.2017 (kath.net/pw) Jedno či na sociálnych sieťach, alebo na vysokých školách, vo farnostiach, či v združeniach, odkedy je pápežom František z druhého konca sveta, svet je akýsi prevrátený. Kto sa ešte za Jána Pavla II. a Benedikta XVI. chápal ako verný pápežovi v nemeckej oblasti, dnes si často trhá vlasy. Pápež chudobnej cirkvi je súčasne pápežom, ktorý, ako sa zdá, na liturgiu a náuku nezriedka v prospech pastorácie zabúda. Zdanie, ktoré klame. Pápežovi verní sa zdajú byť zrazu tí, ktorí by sa ešte za Benedikta XVI. boli najradšej odlúčili od Ríma.
Je to síce naozaj tak, že pápež František sa zdá vo svojom vedení úradu klásť oveľa zreteľnejší dôraz na pastoráciu. No v nijakom prípade mu nemožno vyčítať, že ignoruje náuku, alebo že ju dokonca chce zmeniť. Úmysel je jedno, prax niečo iné.

Tak sa zdá, že s najlepším úmyslom sa do exhortácie „Amoris laetitia“ vkĺzla istá chyba v poznámke pod čiarou. Je možné, že je to len otázka autentického spôsobu čítania, ktorá sa nám tu kladie. K tomu štyria kardináli napísali presne z tohto dôvodu svoje dubia.
Nejasné vyjadrenie vedie k zmäteniu a nejednote. A práve to nemá byť. Je tajomstvom Svätého Otca, prečo sa k tomu nevyjadrí. Otvára to dvere špekuláciám, keď súčasne vo verejných vyhláseniach robí skryté náznaky, ktoré si možno vyložiť ako reakciu na štyroch kardinálov. To vec neuľahčuje. No jedno môžeme povedať iste: Nikto nedokazuje väčšiu vernosť pápežovi ako ten, kto bojuje za pravdu. Jedno by totiž malo byť jasné: Aj keď dôjde k tomu, že medzi niektorými kardinálmi navzájom a medzi kardinálmi a pápežom dôjde ku sporu, tak je to spor o pravdu. S naším krátkozrakým pohľadom však veci nepomôžeme, ak sa pridáme na jednu, či druhú stranu. Preto, lebo pápež je taký moderný a je za chudobných, som za pápeža. Preto, lebo pápež sa stavia proti všetkým konvenciám a ignoruje tradície, som proti pápežovi. Nie, to nie je prikázaný postoj katolíka.


Je celkom isté, že štyria kardináli, ktorí pápeža konfrontovali svojím dubia, sú nad všetky pochybnosti, čo sa týka vernosti pápežovi. Nikto si nemôže dovoliť pýtať sa kardinála Meisnera, či kardinála Brandmüllera na jeho vernosť pápežovi. Ak by došlo k útoku na pápeža – Pontifex Maximus – z prostredia mimo Cirkvi, alebo k nevecnému sporu v rámci Cirkvi, tak by si nikto nemal robiť ilúzie, kde by štyria kardináli stáli ako prví: na strane Svätého Otca.
No napriek tomu aj sám pápež František sa rozhodne prejavuje ako ochotný sporiť sa. Nijaký pápež novoveku sa takýmto spôsobom neprofiloval. Je tu odmietnutie nastúpiť do limuzíny, nosiť slávnostnú mozettu, či bývať v Apoštolskom paláci – čisté vonkajšie prejavy. Pápež sa prejavuje ako pastier sveta a pápežský úrad definuje novým spôsobom. Keď ide o náuku Cirkvi dáva spoznávať osobnú vernosť tým, že poukazuje na to, že je synom Cirkvi.
Ako učiteľ viery sa chápe iba do tej miery, že je ochotný učiť, ako má katolík konať. Pápež František odzrkadľuje tvár Cirkvi. Na to kladie dôraz. To je aspekt jeho pontifikátu, ktorým si získava svet. Túto sympatiu, ktorou ľudí získava aj pre Cirkev, treba oceniť.
Zostáva však manko, že máme pápeža, ktorý odmieta hovoriť vieroučne. Zostáva manko, že máme pápeža, ktorý mnohé obľúbené tradície zavrhuje. Zostáva manko, že máme pápeža, ktorý chce mať tak málo do činenia s pápežským postojom, že občas máme problémy spoznať v ňom Petrovho nástupcu.
Pohľad katolíkov predovšetkým v Európe je formovaný pápežmi moderny a postmoderny určitým spôsobom. Síce aj tu existujú zmeny vo vystupovaní pápežov, no taký radikálny zlom tu už nebol oveľa viac ako sto rokov. To vec sťažuje všetkým, ktorý pápežský úrad videli zasadený do sčasti stáročných tradícií a vzdanie sa toho si jednoducho nedokázali predstaviť.
Vernosť pápežovi sa tak sťažuje, je zaťažená radikálnosťou zmeny na jednej strane a odmietaním vedenia v náuke na druhej strane. To, že sa v pápežovi Františkovi zrazu vyskytuje oboje naraz, je presilením pre mnohých katolíkov, ktoré treba brať vážne. To by sa nemalo zahladzovať krásnymi slovami. To je fakt. Nemožno predpokladať, že pápež František si to neuvedomuje. Ako kardinál Bergoglio bol dosť často v Európe a vo Vatikáne, aby to vedel celkom presne. Provokácia tohto pápeža teda spočíva v tom, že nanovo definuje jadro pápežstva. Treba vyčkať, či sa to môže podariť. Táto otázka je otvorená. S tým sa spája neistota, ako sa bude pápežstvo celkovo po Bergogliovom pontifikáte vyvíjať.
Otázka vernosti Petrovi našich dní sa v zásade nekladie. Neplatí, že budeme pápeža oslavovať. Nie sme fanúšikmi populárnej hviezdy. Muž v bielej sutane predstavuje pre médiá Katolícku cirkev, útvar, ktorý tak ako si to podaktorý mediálny človek našich dní predstavuje, vôbec neexistuje.
Pápež je biskupom Ríma. Je nástupcom Svätého Petra. Tým má v Cirkvi primát, ktorý ho nadraďuje nad iných biskupov. Tento primát platí v práve aj v náuke.
Oveľa dôležitejší je pre katolíkov ich vlastný biskup. Na toho sa má hľadieť ako na prvého, keď ide o otázky viery a morálky. Vlastný biskup stojí v jednote s rímskym biskupom. Tak vernosť katolíkov pápežovi, ktorá sa v našej mediálnej ére predsa zdá byť priama a bezprostredná, je vlastne iba sprostredkovateľná, je sprostredkovaná vlastným biskupom.
Utrpenie s niektorým vlastným biskupom v časoch upadajúcej ľudovej cirkvi, ktorá drží pospolu síce miliardami eur, ale nie miliardami na viere, práve v nedávnej minulosti upriamovalo náš zrak stále viac a viac na Rím. Keby sme tam len mohli dostať duševnú, duchovnú, ale aj estetickú potravu, čo nám v domácej cirkvi často bolestne chýba. Teraz to však chýba aj v Ríme. Tým pápež zakazuje vyhýbať sa vlastnému biskupovi. Aj to je aspekt toho pontifikátu, ktorý treba brať vážne. Vlastnému biskupovi sa už nemôcť vyhýbať pohľadom ponad Alpy, to môže byť pre mnohých v Nemecku pravou výzvou. Je to aj aspekt vernosti pápežovi.
Pápež František nám v starej Európe veľmi sťažil byť súčasnému nástupcovi v Petrovom úrade skutočne verní. Nemožné to však nie je. Byť katolíkom neznamená predsa ľahký život a neustále povznesenie. Musíme ultramontanizmus možno nanovo definovať. Môže existovať aj vernosť v spore o pravdu. Tak ako to v súčasnosti vyzerá, je toto doba, zápasiť vo vernosti Petrovmu úradu s Petrom o pravdu. To padne ťažšie ako prečítať si s pôžitkom jeden zo spisov Benedikta XVI. No keď je teraz potrebné týmto spôsobom žiť vernosť, tak to zrejme musí byť. Plnenie volebných sľubov Cirkev Ježiša Krista nepozná.

Komentár: Peter Winnemöller

 

Hypotézy, ze kterých mrazí

Kardinál Burke oznámil, že v případě, kdy neobdrží od papeže odpověď na dubia vznesená proti Amoris laetitia, on a další kardinálové zahájí po Zjevení Páně formální akt nápravy závažného bludu.

Zdá se jisté, že František neodpoví, a to nejméně ze dvou důvodů, které je možno vyvodit z již protahovaného mlčení:

– neví, co by odpověděl, protože se nachází v podmínkách, že se buď vzdá svého díla, nebo otevřeně připustí, že jeho nauka je v rozporu s tradicí církve.
– chce demonstrovat svou lhostejnost a pohrdání předkládanými požadavky a těmi, kteří je předkládají, a ostentativně je ignoruje.
Co se stane po Zjevení Páně? Neberu v úvahu hypotézu o soukromém napomenutí v camnera caritatis papeže, prostě proto, že taková akce by přehlížela nás věřící a asi bychom se nic nedověděli. Kromě toho je málo pravděpodobné, že by Bergoglio přijal své karatele na audienci, a pokud by se ujednání mohlo uskutečnit písemnou cestou, stalo by se tak již při odeslání dubií.

Co se tedy může stát? Podle toho, co je mi známo, Burke a spol. nepřistoupí ihned k formální korekci papeže, neboť taková akce by nevyhnutelně vedla ke schizmatu, což by se rovnalo formulovat obvinění proti Bergogliovi; a nevyhlásí ani formální korekce samotného textu exhortace, což je jen málo odlišná forma, ale jinak prakticky totožná. Spíše dají Františkovi poslední možnost na rozmyšlenou.

Jak? Omezí se na směrodatnou interpretaci AL v rámci pravověrnosti a tradice. Zatím v podstatně obvinili papežský dokument, který obsahuje dvojznačnosti, ale nikoliv vyložené hereze. Jelikož se nedostavilo Františkovo vyjasnění, zasáhli by sami a papeži by tak přenechali toto východisko.

Jak bude František reagovat v tomto případě?

První možnost, rozhodně velmi pochybná, i když není možno vyloučit zásah Ducha Svatého, který osvěcuje svědomí tápající ve tmě, by bylo plné přijetí takové interpretace. To by přivedlo Františka provždy do lůna nauky a současně by mu umožnilo zachovat si formálně tvář. Samozřejmě povstala by Kasperova strana a všichni ti, kteří by se cítili zrazeni a obviněni, a důsledky je těžko předvídat.

Diametrálně opačná možnost je, že František odsoudí takovou interpretaci exhortace a sáhne dokonce k disciplinárním zásahům proti autorům. To by mělo za následek přiznání k herezi a pád jeho papežství. Zůstává problémem, kdo a jak by to měl provést a současně je jasné, že by to vedlo ke schizmatu.

Nejpravděpodobnější je hypotéza, že František v podstatě z důvodů uvedených na začátku vůbec neodpoví. To nechává otevřené různé možnosti. Ta, která se jeví teologicky nejfundovanější, je tato: protože by se jednalo o autoritativní interpretaci a z toho pohledu jedině oficiální s nejvyšší magisteriální úrovní, papežovo mlčení by bylo pokládáno za souhlas. Schizma by ustoupilo a pravověrnost zůstala formálně uchována, i když každý biskup by pokračoval ve své vlastní praxi bez zásahů ze strany Svatého stolce.

Tento vývoj, který je podle mého zdání nejpravděpodobnější, by znamenal jen velmi křehkou a efemérní přestávku.

Mezitím by se vrátila kampaň Kasperovy party pro rozvedené a homosexuály, a není možno vyloučit pokusy ze strany dalších biskupů a kardinálů zplodit magisteriální interpretace ještě více laxní, jaké v exhortaci ani nejsou.

Na druhé straně František jako dobrý jezuita by pokračoval ve své oblíbené hře odpovídat bez odpovědí, vyjevovat své smýšlení v rozhovorech v laickém tisku, v úderech extempore v homiliích, které jedněm přitakají a druhé démonizují. Současně by se pokoušel na jedné straně o věci mlčet, buď s využitím moci vatikánských informačních prostředků, nebo by počítal s lhostejností a nezájmem větší části laického světa; na druhé straně by se postaral o „odzbrojení“ všech, kteří mu překážejí v jeho morálním pustošení s využitím řízeného veřejného mínění, i když přitom současně tratí fazónu a věrohodnost. Ve velkém stylu bude pokračovat ve využití svého mocenského postavení jmenováním kardinálů podle svého obrazu ochotných plnit jeho vůli.

Záleželo by na čtyřech kardinálech, zda by neměli mít odvahu a zasáhnout ihned definitivně a učinit konec komedii, která šíří hereze. Ať to stojí co stojí, dokonce se smutnou jistotou, že většina těch, kteří jsou jen formálně katolíci, zůstane s Bergogliem, který jim vytváří iluzi, že mají svědomí v pořádku.

Malý dodatek na závěr. Bude schizma, neboť je zcela iluzorní, že Bergoglio a jeho nejvěrnější přijmou kapitulaci s vyhlášením hereze. Pád Bergoglia by měl v každém případě přispět k tomu, aby bylo jasno, explicitně nebo implicitně, o anulování všech aktů jeho vlády, především jmenování kardinálů; i ve vzdálené hypotéze, že by se František podřídil nebo abdikoval, setkali bychom se asi s nástupcem jemu podobným.

Alberto di Janni, Radio Spada

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=hypotezy-ze-kterych-mrazi

 

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.