Pred 98 rokmi zostrelili lietadlo generála Štefánika alebo príbeh o tom ako aj hazard dokáže meniť chod dejín … R.P.

Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářům požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska,

za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození od pana dr. Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechů a Slováků ve prospěch financování zahraničního odboje. TGM svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčilením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pan Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svůj černý vous. Vytáhl z aktovky deník „Petit Parisien“ a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný „roi de roulette“ (král rulety), prohrál v Monte Carlu nesmírné sumy peněz.

Článek byl zakončen otázkou, odkud ty peníze měl. „To je provokace“zařval pan Beneš, „někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží“. Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: „Jsme v cizí zemi, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil.“ Schůze se rozešla rozmrzele.

Major Štefl při loučení s ostatními prohlásil: „Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení.“

Pred 98 rokmi zostrelili lietadlo generála Štefánika

5. Máj 2017

Najväčšia zásluha Milana Rastislava Štefánika bola v tom, že presvedčil Západ a Východ, že my Slováci sme samostatný národ s vlastnou identitou, dejinami, koreňmi a fundamentom, ktorý musí byť akceptovaný ako bežný a rovnocenný partner. Na pietnej spomienke pri príležitosti výročia smrti M. R. Štefánika v Ivanke pri Dunaji to vyhlásil predseda Miestneho odboru Matice Slovenskej v Dunajskej Lužnej Stanislav Bajaník.

“Štefánik je nielen tvorcom československej štátnosti, ale aj slovenskej autonomistickej myšlienky,” povedal Bajaník. Pripomenul, že Štefánik bol medzi tými, ktorí už v roku 1914 na ruskom fronte požadovali vznik Česko-Slovenskej republiky, v ktorej by Slovensko malo autonómne postavenie. Bajaník vyjadril presvedčenie, že vďaka takýmto pietnym spomienkam funguje Štefánikova osobnosť, svetová osobnosť Slováka, Slovana, Európana a vedca v povedomí mladých ľudí nielen ako súčasť školských osnov. Budú si pamätať príchod na pietne miesta, na ktoré v budúcnosti opäť zavítajú.

Podľa štátneho tajomníka Ministerstva obrany SR Róberta Ondrejcsáka zasvätil Štefánik celý svoj život snahe o dosiahnutie samostatnosti slovenského národa a celé roky na tento cieľ sústreďoval svoju prácu. “Bol vojakom a bojovníkom v pravom slova zmysle. Naplno využil svoje vycibrené strategické myslenie, diplomaciu, odhodlanie, schopnosť prispôsobiť sa okolnostiam a proeurópsku orientáciu,” dodal Ondrejcsák.

Pietna spomienka bola záverečným bodom programu Vlasteneckej pochôdzky po slovenskom juhu po štefánikovských stopách Šamorín – Dunajská Lužná – Ivanka pri Dunaji. Okrem jej účastníkov sa spomienky zúčastnili a vence k mohyle položili aj srbský veľvyslanec na Slovensku Šani Dermaku, zástupcovia talianskeho a francúzskeho veľvyslanectva, ministerstiev SR, predseda Bratislavského samosprávneho kraja Pavol Frešo, starosta Ivanky pri Dunaji Ivan Schreiner, predseda Svetového združenia Slovákov v zahraničí Vladimír Skalský a ďalší hostia.

Trosky Štefánikovho lietadla na mieste jeho pádu neďaleko Ivanky pri Dunaji. (Foto: archív)

Milan Rastislav Štefánik bol slovenský politik, diplomat, vojak, vedec. Zohral kľúčovú úlohu pri formovaní česko-slovenského zahraničného odboja a založení prvej Česko-Slovenskej republiky. Zomrel pri návrate do vlasti 4. mája 1919, keď sa jeho lietadlo tesne pred plánovaným pristátím na letisku vo Vajnoroch náhle zrútilo neďaleko Ivanky pri Dunaji. Dnes už mnohí historici na základe dôkazov ako príčinu nehody pripúšťajú zostrelenie lietadla.

Podľa Emila Karola Kautského, zaoberajúceho sa analýzou historických okolností Štefánikovej smrti, majú nepriame dôkazy a štúdium povojnového vývoja v Česko-Slovensku naznačovať, že Štefánik sa stal obeťou stretu francúzskeho a talianskeho geopolitického záujmu v strednej Európe, ako aj mocenských ambícií Edvarda Beneša a Tomáša G. Masaryka.

Tomuto faktu nasvedčuje prudké nepriateľstvo medzi Štefánikom a Benešom po odhalení Benešovej tajne podpísanej zmluvy s Francúzskom (v neprospech Talianska) a po zistení spreneverenia darov zahraničných Slovákov na chod česko-slovenských légií zo strany Beneša. Dôkazmi o atentáte sú pitevná správa, priebeh nehody ako aj fakt, že svedecké výpovede obsahujúce zmienku o streľbe boli vyšetrujúcimi orgánmi ignorované.

Niektorí svedkovia tvrdili, že počuli streľbu alebo videli vojakov z kasární páliť na lietadlo. Podľa svedeckej výpovede pplk. Rudolfa Fabiána, sa na lietadlo strieľalo aj napriek tomu, že letci leteli nízko, kričali a mávali bielymi vreckovkami. V roku 1923 na mieste pádu Štefánikovho lietadla postavili mohylu v tvare pyramídy podľa projektu architekta Dušana Jurkoviča.

http://www.napalete.sk/pred-98-rokmi-zostrelili-lietadlo-generala-stefanika/
http://www.napalete.sk/pred-98-rokmi-zostrelili-lietadlo-generala-stefanika/

Česi priznali, že zostrelili Štefánika a čo na to král rulety …
príbeh o tom ako aj hazard dokáže meniť chod dejín …

ČERNÁ KNIHA MINULOSTI – Václav Bureš, Zbyněk Ludvík

Knížka podchycuje historii z podání svědků, na což česká veřejnost není zvyklá. Po větším využití této metody naléhavě volá i britský historik Zbyněk Zeman (viz rozhovor s ním v tomto čísle CS-magazínu), který dodává: „S plynoucím časem se však její možnosti“(orální historie) „zmenšují a navíc u nás“ (rozuměj v ČR) „převládá pozitivistická tradice, jež velí odvozovat pozadí událostí s nashromážděných dokumentů. Od vynálezu telefonu a dalších komunikačních technik však písemné dokumenty přestaly hrát rozhodující roli.“

Kniha nepochází z per profesionálních historiků. Ústní sdělení nelze ignorovat a pokládat za výmysly respondentů, obzvláště vypovídá-li několik svědků totéž, nebo doplňují-li se jejich výpovědi. Navíc řadu svědectví v knížce uvedených potvrzuje i existence písemných dokumentů v dobovém tisku. Úkolu pana Ludvíka a Bureše se vlastně měli zhostit historici profesionální, ale ti, alespoň v českých poměrech, jsou až na výjimky poplatní tomu, kdo vládne (viz již výše zmíněný rozhovor). Cílem zveřejnění ukázky z knihy není vyvolat diskusi. Pokud by přece jen někdo cítil potřebu se ke knížce vyjadřovat, nechť si laskavě uvědomí, že zjištění pravdy při soudních procesech spočívá i na výpovědích svědků, na ústní historii.

Milan Rastislav Štefánik

MUDr. Rudolf Maxa odsouzen na 16 let jako retribuční, stomatolog z Paříže, přítel majora Štefla, francouzského důstojníka a zakladatele roty Nazdar, vyprávěl v Kartouzích:

Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářům požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození od pana dr. Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechů a Slováků ve prospěch financování zahraničního odboje. TGM svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčilením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pan Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svůj černý vous. Vytáhl z aktovky deník „Petit Parisien“ a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný „roi de roulette“ (král rulety), prohrál v Monte Carlu nesmírné sumy peněz.

Článek byl zakončen otázkou, odkud ty peníze měl. „To je provokace“zařval pan Beneš, „někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží“. Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: „Jsme v cizí zemi, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil.“ Schůze se rozešla rozmrzele.

Major Štefl při loučení s ostatními prohlásil: „Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení.“

Převážnou část sbírky amerických krajanů získal pro první odboj předseda Čechoameričanů dr. Karel Pergler, organizátor a vůdce tohoto odboje. Hned po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a později do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku osudu amerických peněz veřejně, že je snad konečně čas, aby to TGM, který je předal dr. Benešovi, konečně vyúčtoval.

Během 48 hodin bylo „zjištěno“, že je americkým občanem a na nátlak vedení státu musel republiku opustit. že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupitelských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl 2x zvolen poslancem. Typická ukázka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem.

Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřování uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veřejnost. A mohlo být zabráněno uskutečnění jeho dalších ničemností na pokračování, včetně zaprodání naší země do bolševické sféry. Aby zlí lidé zvítězili, stačí, když dobří mlčí.

Po návratu generála Štefánika od legií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníků tehdejšího setkání majoru Šteflovi – v té době již konzulovi našeho státu v Paříži, že pozoruje intriky proti generálu Štefánikovi a snižování jeho věhlasu mezi politiky, že pan Beneš jediný se staví vedle TGM, že má pocit, že ho hryže výhružka Národním soudem po návratu Štefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rukou nějaké dokumenty, dokládající přípravu atentátu na generála Štefánika při jeho návratu vlakem.

To bylo sděleno i generálu Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečí stará. Při návratu z Itálie do vlasti použil tedy pro něj již připravené italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kdekdo v Bratislavě znal poměrně přesnou dobu příletu generála Štefánika, vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské výzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale … ! Proto byli postupně podle stupně upovídanosti likvidováni.

Okolnosti, za jakých došlo k vajnorské katastrofě, byly na Slovensku veřejným tajemstvím. Jeden z prvních žalobců byl Milanův bratr Igor Štefánik, evangelický kněz z Palanky v Jugoslavii. V dopise, zveřejněném v Národních novinách v Martině, napsal: „Generálovu smrt nezapříčinila náhoda, to byla úkladná vražda! Na to poukazují mnohé stopy, které čekají na vyšetření“. Bratr Igor učinil veřejné prohlášení proto, že doufal, že na základě toho dojde k soudní žalobě a řádným vyšetřováním budou praví viníci v pozadí usvědčeni. Nedošlo! Místo toho bylo sestaveno několik komisí postupně za sebou, do kterých ovšem členy jmenoval Hrad a všechny končily závěrem: Nešťastná náhoda. Veřejné mínění označovalo právě Beneše za hlavního viníka vajnorského neštěstí. Ještě jednou pak bratr Igor veřejně protestoval při odhalování mohyly na Bradle projevem, ve kterém také upozornil na nepřítomnost Beneše.

V roce 1919 začal neveřejný proces s vojáky, kteří o střelbě vypravovali: Při přeletu letadla nad dělostřeleckými kasárnami ve výši asi 100 m vypálili na rozkaz salvu z pušek a potom stříleli jednotlivě. Pravděpodobně letadlo zasáhli, protože počalo hořet. „Dostali jsme rozkaz“, vypovídali, „že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit“. Nebylo to poprvé, co vojáci takto hovořili. Soudní projednávání bylo však náhle přerušeno, svědkové byli policií zastrašeni a celá záležitost se dočasně ututlala. Žár oprávněného podezření však pod povrchem doutnal dál a trvale zatěžoval bratrské vztahy mezi Slováky a Čechy.

Po sestřelu italského letadla Caproni č. 11 495 s generálem Štefánikem, po výsleších v květnu 1919 začali za záhadných okolností umírat vojáci, kteří přiznali, že se zúčastnili střelby.To se dozvěděli Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, oba v tu dobu pracující v Praze. Když vypozorovali, že i oni jsou sledováni, že po nich jdou, uprchli jedné noci do Paříže. Tam se živili až do roku 1938 malováním pokojů. Teprve po odletu pana Beneše z Prahy do Londýna, se odvážili vrátit domů. Zde zjistili, že až na další dva, jsou už jen poslední čtyři dosud žijící z jednotky, nasazené tehdy k sestřelení letadla s dr. Štefánikem. Při pátrání po těch bývalých známých zjistili, že na příklad jeden z nich, Bohumil Raiman, umřel už 1930 v Proseči za nevysvětlených okolností.

Ale hned v květnu 1945 po návratu pana Beneše do vlasti, byli tito poslední čtyři pozatýkáni a se svými vědomostmi jako retribuční izolováni za zdmi věznic. Ale nemluvili, věděli už, co by následovalo. Jiří Forman z Plzně 16 let, Oldřich Fořt z Litomyšle 16 let, starý lesní inženýr – Slovák 20 let, Karol Murgaš – Slovák 20 let.

Oproti názorům Masaryka a Beneše prosazujících neutralitu, která byla vlastně přímou pomocí počínajícímu bolševismu, měl generál Štefánik v roce 1918 na Sibiři k legionářům projev, který ho kvalifikuje i jako prozíravého státníka. Mimo jiné řekl:

Boľševizmus je popieranie demokratizmu

Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje

Boľševizmus sťahuje bližnému z tela kožuch; demokracia šije plášť pre všetkých, i pre chudobných

Boľševizmus poburuje najnižšie pudy; demokracia apeluje na česť a svedomie

Boľševizmus dáva ľudu pálenku a dýku; demokracia kladivo a pluh

Boľševizmus hádže protivníka do mora, vyťahuje ho zo žalára a ubíja ho; demokracia lieči, prípadne trestá a napravuje

Boľševizmus kupuje duše za výhody a tvorí strany banditov a sektárov, demokracia zaručuje účasť všetkých na výhodách a právach

Boľševizmus je rozklad, bieda a hlad. Demokracia tvorí, je základom normálneho života a blahobytu

Boľševizmus je oslňujúci záblesk traskaviny; demokracia žiarivý maják spásy

Boľševizmus je nepriateľom ľudstva a musí sa proti nemu bojovať

Beneš o demokracii jen žvanil – dr. Štefánik ji chtěl praktikovat! Vývoj vedoucí k našim národním katastrofám dal dr. Štefánikovi za pravdu.

Není vyloučeno, že po vydání této knihy se někteří historikové ozvou, že se vměšuji do jejich resortu. Při zkouškách to prý museli odříkávat jinak a proto nesouhlasí se zde zveřejněnými výpověďmi vězněných prominentů, se svědky tehdejších událostí, oddělených potom od světa mřížemi a tlustými zdmi věznic. Všichni ti nevěřící to přece mohli slyšet na vlastní uši. Stačilo hodit partajní legitimaci pod nohy anebo na Václaváku zavolat hlasitě „pryč s komunismem“. Dnes z nich mohli být také svědci století a ne jenom historikové.

Historie se velmi často píše cenzurováním událostí, opakováním lží nebo mlčením o nepohodlné pravdě. Například, jak na letišti Vajnory u Bratislavy shromážděný lid střelbu slyšel a vzápětí viděl Štefánikovo padající letadlo během přistávání z výšky už jen asi 100 m. Tak to také ve zprávách přinesla většina novin. Pak bylo „doporučeno“ mlčení, trvající dodnes.

Ještě dnes, historik zatížený bývalou hradní poddaností nebo národně-socialistickou legitimací, když už střelbu a zřícení nemůže popřít, pokouší se zločin „vysvětlit“ třeba „závanem větru“. Nebo náhlou nevolností generála Štefánika, který ze vzrušení z návratu do vlasti údajně mohl omdlít, padl na řídící páku a tím strhl letadlo do propasti. Dokonce úmyslnou sebevraždou Štefánika ze zoufalství z časté nemoci a že mu prý bylo lhostejno, že zaviní smrt ještě dalším třem členům posádky. Nebo připouští, že ta střelba, kterou slyšelo na tisíce shromážděných občanů, sice byla, ale prý někde v dáli na maďarském území. A dalšími podobně trapnými blekotinami se vrtichvosti snaží zdůraznit nevinnost Beneše, zodpovědného za tento zločin. Také krysy, zahnané do rohu, při hledání možnosti úniku, se vztekle brání vyskakováním, kousáním a drápáním. S jejich „pravdou“ zakrývanou zdánlivou seriózností intelektuálů a pánů profesorů je to jako se šídlem v pytli.

Masaryka a Beneše jako politiky udělal Štefánik. Až do setkání s ním byli jen součástí hejna, jež obletovalo dohodové štáby. Když ve Francii byla dne 21. srpna 1914 založena rota Nazdar a o den dříve v Kyjevě ustavena Česká družina v ruské armádě – v tu dobu byl Masaryk ještě poslancem ve Vídni a Beneš soukromým docentem v Praze. V listopadu 1914 byly už obě jednotky na frontě a Masaryk pořád ještě ve Vídni.

Byl to Štefánik, který po jejich příchodu na Západ oba dva uváděl k představení tehdejším vlivným. Všechna memoranda před tím, která Masaryk psal čelným osobám dohodových států, zůstávala nezodpovězena. Jméno jim udělaly teprve legie a dr. Štefánik, Slovák, francouzský občan a generál, zakladatel našich italských legií, snoubenec italské princezny a tak dále …

Jaroslav Joachymstál, číšník z Paříže v restaurantu „Grand empereur“ od roku 1921, kam odešel, poněvadž v Praze nemohl nalézt práci byl osobní přítel Jana Masaryka už od roku 1925. Od roku 1938 po návratu hoteliér v Praze. Tam ho navštívil hned první večer po příletu domů v květnu 1945 Jan Masaryk a dlouho pobyl. Taxi, kterým přijel, čekalo venku dvě hodiny. Byl značně rozrušen a říkal, že ví, že si přijel domů pro smrt, že bude možná zapíchnut jako dr. Myslivec v roce 1925. Byl zřejmě sledován, hned druhý den na to byl Joachymstál zatčen. Během výslechu mu byly vyraženy všechny zuby. Chtěli vědět, co všechno mu Jan Masaryk svěřil, i o Zorinovi, když tento byl v Paříži. Sveřepě mlčel a raději si nechal vyrážet zuby. Věděl, že by si podepsal sdílností nad sebou rozsudek smrti. Ve věku 57 let dostal 20 roků jako retribuční. Záminka: za manželku měl Francouzku, dceru jednoho z vedoucích ultrapravicové francouzské organizace Ohnivých křížů. V jeho restauraci se scházeli pražští vlajkaři. On samozřejmě také nebyl rudý.

Seznámil jsem se s ním v říjnu 1950, když jsem byl převezen z Kartouz na komando Práchovice. Byl unikátem mezi námi, poněvadž jako číšník v pařížském restaurantu „U velkého císaře“ se znal od roku 1925 s Janem Masarykem a až ten ho tam do roku 1938 často navštěvoval. Byl to přátelský poměr. Jan se k němu jezdil svěřovat se vším, co měl na srdci.

Přilnul k němu jako k prostému člověku, poněvadž neměl rád „ty nahoře“, pro jejich trvalé intriky a faleš, jak mohl při své politické činnosti pozorovat.

Když byl Jan Masaryk vyslancem v Londýně a zavítal jednou do Paříže, zašel i do toho zmíněného restaurantu, neboť v „Petit Parisien“ četl v inzerátě, že tam je i česká obsluha. Číšník Joachymstál ho hned poznal, viděl ho často v žurnálech v kinu a jeho fotografie v novinách. Přivítal tedy hosta česky a Jan byl tím polichocen. Jan řekl, že je rád, že ho poznává, že mimo samých diplomatů zná alespoň nyní nějakého „normálního Čecha“. Od té doby jezdil k němu často pohovořit si s ním o svých problémech. Jardu už hned zpočátku zarazilo, že Beneše nenazýval jinak, než „ten kožlanský podrazák“.

„Starý pán“ TGM si k sobě volal občas do Prahy svého syna, aby si mu mohl postěžovat na problémy, které má. Jednou mu říkal, že mu Beneš komplikuje život. Nejvíce že podtrhl jeho autoritu, když znemožnil dodávku zbraní a munice Polákům, bránících se vpádu Rudé armády na jejich polské území. Prý v zájmu „neutrality“. Stěžoval si Janovi, že často jedná za jeho zády. Byla by to prý kniha, co mu Jan vyprávěl. Jarda Joachymstál nedal na něho slovem dopustit. Pro něho byl Jan Masaryk lidový člověk, dobrý a přímý, kavalír a skutečný demokrat. Několikráte během návštěvy u něj v Praze po válce Jan opakoval, že ví, že ho zamordujou, jako dr. Myslivce, že ten kožlanský skřet (Beneš) peče se Sověty a on toho moc ví. Nemýlil se.

Jednou se Joachymstál zeptal Jana, proč se neožení. Ten prostě odpověděl „Na co? Mě stejně jednou odprásknou jako dr. Rašína. Je třeba, aby po mně děti brečely a po ženě aby někdo plival? Mě starej pán stále nutí do politiky a já o to nestojím, prát se s ním nemohu“.

V létě 1926 se Jan zastavil „na kus řeči při šampusu“ a při tom ostře odsuzoval odstranění generála Gajdy z armády. Říkal, že nemůže pochopit, co ten Kožlanskej proti Gajdovi má, má fůru metálů, které jistě nedostal zadarmo, asi mu to závidí. Bylo to rok po jejich seznámení a Jarda nevycházel z úžasu nad jeho názory. Také vypravoval, že jeho odvolání z USA mělo svůj důvod. Že tam za ním přišla delegace Čechů a Slováků a chtěla objasnit, kam přišlo více jak 6 milionů dolarů, sebraných v USA na odboj proti Rakousku. Kam to TGM po převzetí dal a k čemu užil. Dlouho žádná odpověď. Poněvadž delegace přišla ještě několikrát pro odpověď, začal i Jan naléhat. „Starý pán“ je předal proti podpisu panu Benešovi v Paříži – bylo mu řečeno. Po této zprávě Jan byl okamžitě z USA odvolán a Benešem mu bylo svěřeno zastoupení v Londýně.

V roce 1925 zajel Jan do Paříže, aby se sešel s majorem Šteflem, zakladatelem francouzské legie. A u něho se dozvěděl o Benešem prohraných penězích v Monte Carlu s pokračováním historie v sestřelení generála dr. Štefánika. Jardovi jednou řekl: „Kdybych s těma lumpama kolem starého pána mluvil tak jako s tebou, dávno bych už byl pod kopretinami a housata by mně sr… na hrob“. Takový byl on. Co na srdci, to na jazyku.

Měl tedy „štěstí“, stejně jako cestovatel A. V. Frič, který byl v roce 1918 svědkem nenávistného střetu mezi generálem Štefánikem a panem Benešem na setkání ve Švýcarsku. Až po odletu dr. Beneše do Anglie mohl v roce 1938 vydat o tom bez nebezpečí svědectví v brožurce „Zločinec č. 1“. Také jeho „štěstí“ spočívalo v tom, že zemřel už v roce 1942 na otravu krve a tak se Benešovy zcela jisté msty pomocí retribuce nedožil.

Zavraždění Antonína Švehly

Mezitím, co Švehlův bývalý ministr Beran pletl koše a generál Syrový krmil vepře a pikýroval zeleninu ve sklenících ústavní zahrady, přivezli do Kartouz syna bývalého ministerského předsedy z I. republiky, mladého Švehlu. Tmavovlasý, sympatický junák. Nebyl tam dlouho a pak ho odvezli s jinými na Mírov. V době, co byl mezi námi nám tvrdil, že je přesvědčen a jeho matka také, že jeho otec byl otráven něčím vhozeným do jeho vína.

Začátkem prosince 1933 přijela za otcem návštěva z Benešova liberálně levého křídla agrární strany: Vašek Udržal z Rovně, Stržil od Mýta a Svoboda z Popovic od Jičína, všichni tři zbytkoví statkáři. Za jednu a třičtvrtě hodiny pak po jejich odchodu se Švehla svalil na zem, chroptěl, měl pěnu u úst a v krátkosti byl mrtev. Následoval rychlý státní pohřeb bez pitvy, pár pochvalných článků a ticho po pěšině.

Ostrá cenzura novin, aby se nikdo nedozvěděl o nenormálnosti smrti a rychlého pohřbu. Teprve po odletu pana Beneše do Londýna mohli Švehlovi žádat o exhumaci a chemický rozbor. Po zveřejnění data pitvy, pro lékařské zjištění příčiny smrti se bývalý ministr obrany František Udržal den nato ráno v 6 hodin otrávil a hodinu nato jeho bratr Vašek v Rovni.

Ministerský předseda Švehla jeden z pěti mužů 28. října 1918 byl ministru obrany Udržalovi a Benešovi nepohodlný, stál v cestě, aby se agrární strana posunula více doleva, byla povolnější pro liberální politiku. Tak se za Beneše likvidovali nepohodlní. Degradací (generál Gajda), sestřelením letadla (generál Štefánik) a jedem!

Starý pan prezident Masaryk řekl v roce 1934 synovi Janovi „že se o tom leccos mluví“. A na otázku, zda je Beneš opravdu tak schopný člověk, TGM měl odvětit: „Ten je schopný všeho“. To vyprávěl v Kartouzích sekretář Jana Masaryka dr. Antonín Sum, odsouzený po roce 1948 na 22 let. A tvrdil, že mu to říkal Jan v Londýně.

Mladý Toník Švehla se z Mírova vrátil do Kartouz těžce nemocen. Zemřel po propuštění na následky věznění.

Štika v rybníce zakalené minulosti

Tak nazval Stanislav Berton-Brzobohatý, spolupracovník generála Prchaly z doby jeho pobytu v Londýně, v australském exulantském časopise Spectrum Černou knihu minulosti muklů jáchymovských koncentračních táborů Ludvíka, Bureše a dalších. Jde o svědectví o zločinech proti lidskosti na našem území a o zvěrstvech páchaných u nás již od roku 1945 a po roce 1948 ve věznicích a koncentračních táborech. Autoři se řídí zásadou, že je nutné odmítat každé násilí, nejen na druhých. Čtení ne pro slabé nervy.

Dle vyprávění prominentů ve věznicích (generála Syrového, MUDr. Maxy, dr. Suma – tajemníka Jana Masaryka a jiných) zveřejňuje se i zákulisí Benešovy prokomunistické politiky již od roku 1918 začínající telegramem legionářům, zakazujícím jim bojovat proti ruským bolševikům, v roce 1920 odmítnutím transferu zbraní Polákům přes naše území pro boj s bolševickými hordami na jejich území.

Podle důrazného upozornění na obálce: “Tato kniha se nedoporučuje bývalým kolaborantům s bolševismem a soudruhům. Mohla by u nich vyvolat silné emoce dle zásady: ,Pro pravdu se lidé zlobí nejvíce!´”

Kniha je předmětem mnoha diskusí podle toho, kdo na které straně stál: na straně zlodějů nebo okradených.

429 stran, 60 vyobrazení, vázané, cena 16,- Euro + poštovné a obal 4,- Euro, tedy 20 Euro, nebo 30 Sfr, nebo 20 US $, 30 Can $, nebo 35 Aus $. Zaplatíte-li v Německu 16 Euro předem, přebírá poštovné a balné nakladatel.
V Praze k dostání v knihkupectví ACADEMIA, Praha 1, Václavské nám. 34, na Moravě v knihkupectví BUREŠ ve Valašských Kloboucích.

Požadujte i u ostatních knihkupců, nebo si ji objednejte u Zbyňka L U D V Í K A sen., Postfach 93 02 05, D- 60457 Frankfurt am Main, nebo přes internet: http://www.zludvik.de, e-mail: kniha@zludvik.de

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.