Katarína Laboure – posol Nepoškvrnenej

Platí jen poselství Matky Boží
Catrin neporušená
Kdo vstoupí nepřipraven do kostela sester svatého Vincence v pařížské ulici Rue du Bac, užasne vpředu vpravo před skleněnou rakví pod bočním oltářem. Odpočívá v ní neporušené tělo Kateřiny Labouré, která zemřela v roce 1876. Toto tělo v řádovém rouchu sester vincentek působí nadčasově. Není na ní vidět, že žila na zemi 70 let. Její rysy jsou vážné, nikoliv však tvrdé. Zdá se, jako by návštěvníky odkazovala v souladu se svým přáním být zapomenuta, ztracena, držet se v pozadí božského poselství.

Narodila se jako deváté dítě v rolnické rodině v burgundské vesnici Fain-les-Moutiers. A selská krev byla i v jejích žilách. Byla sice něžnější než její starší sestra, ale svou vytrvalou mlčenlivostí, která nerada odpovídala, se podobala svému otci, který za tvrdým zevnějškem ukrýval zlaté jádro. Když starší sestra po matčině smrti vstoupila k vincentkám v Paříži – později s ní byly potíže, protože byla svévolná a jednou dokonce přelezla klášterní zeď – nechtěl otec o dalším vstupu do kláštera ani slyšet. Kateřinin tichý náznak, že by ráda následovala svou sestru, jako by ani neslyšel. A protože ho Kateřina znala, věděla, že je to jasné odmítnutí. Musela proto čekat, protože na počátku 19. století ani odrostlé dcery nesměly vstoupit do kláštera bez souhlasu rodičů. Pomáhala v domácnosti, na poli a sloužila u dobytka. Když měla 24 let, byl svrchovaný čas, aby se vdala. Vesničané si o tom šuškali a otec se také dovtípil, že se bude muset něco stát, protože Kateřina všechny nápadníky rezolutně odmítala. Co vlastně chce? Stát se vincentkou. „Pro mě za mě,“ zabručel otec, a to bylo vše, co bylo na toto téma řečeno.

Vesnické děvče s chatrným školním vzděláním, které poprvé odešlo ze své vesnice, vstoupilo do noviciátu. Jako všichni lidé, kteří mají zvláštní poslání, byla osamělým člověkem. Neměla přátel ani důvěrníků, ani ve své představené. Cítila se ve svém klášteře opuštěná, nikoliv však nešťastná. Již tehdy byla její modlitba velmi osobní a rozhovory s Bohem velmi důvěrné. Ale mlčela ještě více, byla bázlivá, zdrženlivá, měla těžkosti s pařížskou francouzštinou a novým způsobem života.

Nosila ještě hábit klášterní kandidátky bez okřídleného čepce, když měla první zjevení Panny Marie. Bylo to v noci, když ji tajemná síla odvedla z lůžka do kaple. Kateřina ihned věděla, kdo se jí zjevil a kdo k ní promlouvá. Nebála se a byla šťastná, přijala první poselství, které jí bylo svěřeno: měla říct klášternímu zpovědníkovi, aby skoncoval se zlozvyky, které se v pařížském klášteře rozmohly, a aby klášter poskytl azyl biskupovi, který se uchýlí do mateřského domu lazaristů.
medaile

Je pravděpodobné, že Kateřina nerozuměla zcela tomuto poselství. Pochopila však, že musí mluvit se zpovědníkem, ona, která se tak těžce vyjadřovala, a právě s lazaristou, člověkem, který měl v krvi tolik skepse, který zcela přehlížel klášterní kandidátku a který neměl o žádná poselství zájem.

Kateřina by byla ráda podstoupila jakoukoliv jinou oběť, třeba i velmi těžkou, jen ne mluvit. Ale udělala to, protože to chtěla Panna Maria.

Jak se dalo čekat, sklidila pohrdavé odmítnutí. Má se prý stát „normální“, Bůh si jistě najde lepší nástroj, než je ona (Bernadetta Soubirous se narodila až za 14 let, zpovědníkovi nemůžeme nic vyčítat). Kateřina mlčela, ona svou povinnost splnila. Když však 27. července propukla revoluce a právě tento zpovědník viděl, jak biskup de Fraysinous prosil v mateřském domě lazaristů o azyl, zamyslel se nad celou věcí. Ale ne nadlouho. „To mohla být náhoda.“ A jednal s Kateřinou jako s dítětem, které má fixní ideje, a nelze je brát vážně.

O čtyři měsíce později 27. listopadu 1830 měla Kateřina druhé zjevení Matky Boží. Maria stála na polokouli, pod nohou měla rozdrceného hada (symbol neposkvrněného početí) a v ruce kouli se zlatým křížem. Z rukou vyzařovaly světelné paprsky jako symbol milostí, které se vylévají na svět. Pak se vidění změnilo. Maria již nedržela zemskou kouli a své ruce se zářícím světlem vztáhla k zemi. Kolem ní se vytvořil oválný rámec, ve kterém bylo napsáno zlatými literami: Ó Maria, bez poskvrny počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! (Bylo to 28 let před prohlášením dogmatu o neposkvrněném početí.) Kateřina slyšela hlas: „Dej razit medailku s tímto obrazem. Kdo ji bude s důvěrou nosit, obdrží velké milosti.“ Ubohá Kateřina! Zase musela zpovědníkovi vyprávět a zase projevil nelibost. Samozřejmě, že se nestalo nic. Dva roky. A Kateřina o tom neřekla nikomu ani slovo. Pak však zpovědník, kterému to přece jen nedalo, vyprávěl celý příběh pařížskému biskupovi. Domníval se, že obdrží něco jako rozhřešení. Ale biskup měl jiný názor. Vůbec nemůže být na škodu, když se medailky vyrazí. Může to dokonce být prospěšné. Tak se 30. června 1832 ukázaly první dva tisíce medailek vyražených přesně podle popisu Kateřiny Labouré, resp. podle zjevení. Medailky si rozkoupili zbožní lidé, ovšem nikoliv se zvláštním zájmem, a snad je i nosili, protože o poselství se nemluvilo, ani o zjevení, a tím méně o mladé řeholnici, která platila ve svém klášteře za lepší průměr jako sestra rolnického původu, šikovná ošetřovatelka, ale nic víc. Medailka vzbudila pozornost teprve tehdy, když ji pařížský arcibiskup přinesl jednomu umírajícímu prelátovi, který byl exkomunikován.

Ačkoliv se předtím zdálo nemožné přitáhnout ho přemlouváním zpět do Církve, obrátil se v jediném okamžiku, když mu biskup medailku daroval a vysvětlil.

Tento „zázrak obrácení“ byl pro arcibiskupa znamením, aby uvěřil v pravost zjevení, která měla Kateřina, a stal se obhájcem jejího poselství. Bylo vyraženo několik tisíc medailek, dáno do oběhu a začala se dít nápadná obrácení. Lidé brzy nazvali medailku „zázračnou“, jménem, které jí dodnes zůstalo. Je známá po celé Evropě i jinde ve světě. Medailka a to, co je s ní spojeno a co symbolizuje, připravila půdu pro budoucí vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí. Kateřina žila ještě 46 let, aniž by měla další zjevení. Rozdávala medailky v jednom pařížském starobinci, kde pečovala o kuchyň a o nemocné. Nikdo kromě zpovědníka lazaristy a hlavní představené nevěděl, že se jí zjevila Panna Maria. Pokládala toto inkognito za samozřejmé. Samozřejmé bylo pro ni také to, že ačkoliv byla tak omilostněná, žila zcela obyčejným životem prosté řeholnice. Maria mě jednou potřebovala. Teď už mě nepotřebuje. To byl její zcela obyčejný způsob, jak se na všechno dívala.

Po celý život mlčela. Ani ve stáří se nestala hovornější. Působila spíše svojí trpělivostí, klidem a službou než zbožnými řečmi. Jen zcela ojediněle, když se jí někdo zeptal na otázky duchovního života, odpovídala moudrou odpovědí ze srdce zcela zasvěceného Bohu. Jak se modlí ona k Bohu, to se neměl nikdo dovědět.

Modlit se není těžké. Když jdu do kaple, kleknu si před milého Pána Boha a řeknu mu: Pane, tady jsem, dej mi, co chceš. Když mi něco dá, jsem ráda a děkuji mu. Když mi nedá nic, děkuji mu, protože vím, že si nic jiného nezasloužím.

Kateřina Labouré zemřela ve věku 70 let v onom starobinci, kde tak dlouho pracovala. Při její smrti se neudálo nic zvláštního. Zemřela, jak mnozí umírají. Po smrti se však rozneslo, kým byla, a lidé začali putovat k jejímu hrobu, kde se událo mnoho podivuhodných vyslyšení. V roce 1933 byla prohlášena blahoslavenou a v roce 1947 se stala svatou.

Naše doba je rozpolcená jak v mnoha věcech, tak i v postoji k mimořádným fenoménům, jakými jsou zjevení Panny Marie, poselství apod. Velká část věřících takové věci odmítá víceméně rozhořčeně jako pověry, jako honbu za zázraky, jako nedostatek pravé víry. Menší část však tíhne k tomu, uzavírat se do toho, co je viditelné, protože leccos z toho, co je duchovní (exegeze, liturgie, církevní právo, spiritualita) je chápáno deformovaně. Hledá se útěcha v tom, co je pevné a co se nehýbá. Oba postoje jsou extrémní a falešné…

Bůh rozdává své milosti tak, jak chce. Záleží však na milostech a nikoliv na tom, co je vnější, viditelné a zázračné.

Kdo např. pokládá „Fatimu“ jen za příležitost ke zbožné pouti, ke krásným kázáním a procesím, ten je na scestí. Protože jádrem fatimského poselství je pokání, vnitřní obrácení od hříchu, od sobectví, od života ze dne na den. A pro koho je „zázračná medailka“ něco jako amulet s magickou mocí, místo záruky mocné přímluvy Panny Marie, a tedy Božího milosrdenství, ten je na cestě pověry a působí spíše pohoršení.

Kateřina Labouré chápala, že musí ustoupit za poselství, věděla, co to znamená být jednorázovým nástrojem a nic víc. Nevyvozovala z toho pro sebe žádné nároky a ohledy na svou osobu a nedivila se tomu, že na ni za 46 let jejího obětavého života Bůh zdánlivě zapomněl. To je pokora, to je víra, to je příspěvek k tomu podstatnému v křesťanském životě.

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=katerina-laboure-posel-neposkvrnene

Vítězství Neposkvrněné
Jan Pluta

Každý návrat k Bohu, každé obrácení je neobvyklou nadpřirozenou událostí, svým způsobem zázrakem. Ovšem obrácení zavilého nepřítele katolické církve, francouzského Žida Alfonse Ratisbonneho skrze „zázračnou medailku“ je tak výjimečné, tajemné a udivující, že si zasluhuje zvláštní připomínku.

alfon ratisbone hrob

Hrob Alfonse Ratisbonneho

Alfons Ratisbonne se narodil roku 1814 ve Štrasburku v židovské rodině, která však opustila židovské náboženské tradice. Studoval na Královské škole ve Štrasburku, kde spíše než v intelektuálním rozvoji činil pokroky ve zkaženosti srdce, jak sám později přiznal. Pak pokračoval ve studiu na protestantském učilišti a nakonec studoval v Paříži práva a stal se advokátem.

Velkou ranou pro rodinu byla konverze jeho staršího bratra Teodora, který se stal katolíkem a nakonec i přes zoufalé prosby svých blízkých přijal kněžské svěcení. Jeho kněžská činnost živila v Alfonsovi rostoucí nenávist ke katolicismu a všemu, co je katolické. Přerušil s bratrem všechny styky, zatímco Teodor se modlil za obrácení svých příbuzných.

Alfons ještě jako chlapec ztratil matku a o několik let později i otce, bankéře, po kterém zdědil značný majetek. Otcem se mu pak stal jeho strýc, patriarcha rodu, bezdětný finančník. Povolal svého synovce z Paříže do Štrasburku a učinil ho svým společníkem. Alfons však nemiloval bankovní zájmy, prostředí kanceláří ho dusilo a toužil po zábavách, kterým se bezmezně oddával. Judaismus vůbec nepraktikoval. Nehlásil se k žádnému vyznání a pokládal se za nevěřícího v Boha. Byl Židem jen podle jména. Jak sám přiznal: „V mém srdci zůstala prázdnota, nebyl jsem šťastný ani uprostřed vší hojnosti. Něco mi stále scházelo.“

Velkou radost měl ze zásnub s mladičkou sestřenicí. Ta z důvodů věku svůj sňatek odložila a Alfons se vydal na zahraniční cesty. Koncem listopadu přijel do Neapole. Chtěl strávit zimu na Maltě, pak pokračovat do Cařihradu a na Východ. V deníku o své cestě vyjadřuje svou nenávist k náboženství, ke kněžím, řeholníkům, zvláště k jezuitům a ke svému bratru knězi. Dopouštěl se mnoha rouhání proti katolické víře. Nenáviděl Řím jako místo křesťanských památek, ale přesto se zde ocitl 6. ledna 1842. Náhodou zde potkal svého přítele z dětství Gustava de Bussieres. Ten se však častěji stýkal s jeho bratrem Teodorem de Bussieres, který konvertoval z protestantismu ke katolicismu a vyznačoval se velkou horlivostí. Ten ho neuvěřitelným způsobem přemluvil, aby začal nosit na krku zázračnou medailku. Dokonce ho přesvědčil, aby se každé ráno pomodlil modlitbu svatého Bernarda: „Pomni, nejdobrotivější Panno Maria…“ Ratisbonne podlehl jeho přemlouvání, ovšem bez jakékoliv náboženské motivace, naopak, s ironií a výbuchem smíchu to pokládal za svou nejnepravděpodobnější příhodu. Příští den nicméně potvrdil, že slova modlitby tak ovládla jeho mysl, že se od nich nemohl odtrhnout. Celý den se mu vracela na mysl a on je opakoval jako hudební refrén. Přesto se dále vysmíval náboženství a zacházel často až do pekelného zápalu v rouhání. Jak přiznal po svém obrácení, „na to dnes ani nesmím pomyslet, tak jsem tím zděšen“.

20. ledna 1842 požádal Teodor Alfonse Ratisbonneho, aby na něho počkal v kočáře před kostelem San Andrea delle Frate. Sám odešel, aby v sakristii zajistil záležitosti spojené s pohřbem hraběte Alberta de La Ferronays, který byl v Římě znám svou velkou zbožností. Několik dní před jeho smrtí požádal Teodor hraběte, aby se modlil za obrácení Alfonse. Ratisbonne se v jeho nepřítomnosti rozhodl, že si prohlédne kostel, kde byl vystaven katafalk se zesnulým. O tom, co se při tom stalo, vypráví sám Ratisbonne:

„Kostel svatého Ondřeje je malý, ubohý a ošklivý. Zdá se mi, že jsem tam byl sám. Žádný umělecký předmět nebudil moji pozornost. Bezmyšlenkovitě jsem bloudil zrakem a u ničeho jsem se v myšlenkách nezastavil. Vzpomínám si, že jsem před sebou viděl černého psa, který se přede mnou kroutil a poskakoval. Náhle ten pes zmizel a zmizel celý kostel, neviděl jsem nic, nebo lépe řečeno, můj Bože, viděl jsem jednu věc!“ Na jiném místě píše: „Náhle ovládlo moji mysl neobvyklé vzrušení. Pozvedl jsem zrak. Budova mi zmizela z očí. Světlo se soustředilo jen na jednu kapli a uprostřed té záře se ukázala velká, zářící a plná majestátu, sladká, nejsvětější Panna Maria, tak jak je na medailce. Nepřemožitelná síla mě pobízela k ní. Maria mi rukou naznačila, abych si klekl. Zdálo se, že říká: Tak je to dobře. Nemluvila ke mně, ale všemu jsem rozuměl.“ V tom kostele vůbec nebyl obraz Panny Marie, ale Alfons vyznává: „Líbal jsem obraz Nejsvětější Panny, z něhož pramenily milosti. Ach, byla to ONA!“

Neposkvrněná Matka Boží učinila ze zarytého nevěrce horlivého vyznavače Krista. Zřekl se všeho, co není Kristus: „Láska mého Boha zaujala místo veškeré lásky. (…) To šílenství je dnes mojí moudrostí a mým štěstím.“

První slova přemoženého a zázračnou mocí obráceného Alfonse byla výrazem velké vděčnosti k de La Ferronaysovi. Později vyznal: „Jak se ten člověk za mě modlil!“ I když neuměl říct, jakým způsobem se to dověděl, podobně jako o mnoha pravdách víry. Klapky mu spadly z očí, zmizely jako sníh, bláto a led pod horoucími paprsky slunce.

Alfons se už do Neapole nevrátil a nepokračoval v plánované cestě. Skončil v římském domě svatého Ignáce v Loyole a u jezuitů, kteří pořádali přípravu na křest. Obřad se konal 31. ledna 1842. Trval tři hodiny. Vedl ho kardinál Patrizi. Při křtu přijal jméno Maria, aby tak uctil Pannu Marii počatou bez poskvrny ze zázračné medailky. Přijal také svátost biřmování a první svaté přijímání. Brzy nato ho generál jezuitů představil papeži Řehoři XVI. Po zvláštním vyšetření záležitosti jeho obrácení na základě výpovědi devíti věrohodných osob potvrdil kardinál Patrizi jeho konverzi.

Alfons Maria Ratisbonne vstoupil k jezuitům a v roce 1848 přijal kněžské svěcení. Pak však na základě dispenze odešel z řádu, obnovil styky se svým bratrem Teodorem Ratisbonnem a společně pracovali na obrácení židovských spolubratří, zvláště děvčat, a připravovali je ke křtu. Založili pro ně kongregaci Nejsvětější Marie Panny Siónské (Siónské sestry), kterou potvrdil Pius IX. (1)

V roce 1855 přenesl Ratisbonne své působení z Evropy do Jeruzaléma a tam s velkou obětavostí založil v roce 1856 u oblouku Ecce Homo na Via Dolorosa klášter Siónských sester, školu a sirotčinec. Usiloval o obrácení židů a muslimů. Druhý klášter založil v Ain Karem. Tam je také pochováno jeho tělo. Zemřel 6. května 1884.

Několik let před vyhlášením dogmatu o neposkvrněném početí v roku 1854 a před lurdským zjevením v roce 1858 Matka Boží obrácením Alfonse Ratisbonneho ukázala světu další příklad své vítězné moci a své zaručené přímluvy u svého Syna.

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=vitezstvi-neposkvrnene

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.