Videnia blahoslavenej Kataríny Emmerichovej: Cirkev sa nachádzala vo veľkom nebezpečenstve. Musíme sa modliť za pápeža, aby neopúšťal Rím

Obšírný výtah z vidění bl. Kateřiny Emmerichové

Zdá se, že na přelomu tisíciletí byl satan skutečně spuštěn z řetězu a dostal svobodu uskutečnit své nenávistné záměry proti pokolení Beránka. Potvrzují nám to mnohá soukromá zjevení. Již téměř před dvěma staletími předpověděla osvobození Satana blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová.
Blahoslavena Anna Katarina Emmerichova
„Uprostřed pekla jsem viděla strašnou temnou propast, v ní byl svržený Lucifer a byl spoután pevně řetězy. …Sám Bůh to nařídil; bylo mi řečeno, pokud si dobře vzpomínám, že bude uvolněn na určitou dobu, padesát nebo šedesát let před rokem 2000. Určitý počet ďáblů bude uvolněn ještě dříve než Lucifer…“

„Viděla jsem falešnou církev, do města (Říma) přicházeli bludaři nejrůznějšího typu. …Místní klérus byl vlažný, viděla jsem velkou temnotu… Zdálo se, že klam se šíří na všechny strany. Celé katolické skupiny byly utiskovány, vyháněny, zbaveny svobody, všude velké utrpení, války a prolévání krve. Divoká a nevzdělaná lůza páchala násilí. Ale to všechno netrvalo dlouho.“

„Viděla jsem cizí církev, která byla zbudována proti všem pravidlům… Nebyli zde andělé, aby bděli nad její výstavbou. V této církvi nebylo nic, co by přicházelo shůry. …Bylo zde jen rozdělení a chaos. Byla to zřejmě církev lidského původu podle poslední módy, podobně jako nová nepravověrná církev v Římě, která se zdála té církvi podobná. (12. září 1820) V cizí církvi bylo všechno prováděno mechanicky. Všechno bylo podle lidského rozumu… Viděla jsem nejrůznější osoby, věci, nauky a názory.
Bylo v tom něco pyšného, domýšlivého a násilného a zdá se, že budovatelé byli velmi úspěšní. Neviděla jsem ani jednoho anděla nebo světce, který by jim pomáhal. Ale v pozadí v dálce jsem viděla krutý národ vyzbrojený oštěpy. A viděla jsem jednu postavu, která se smála a řekla: »Postavte ho tak pevný, jak můžete. Jen my ho srovnáme se zemí.«“

Mezi tím, co jsem viděla, bylo také velké procesí biskupů. Poznávala jsem jejich myšlenky a slova skrze obrazy, které jim vycházely z úst. Jejich hříchy proti náboženství byly znázorněny deformacemi jejich těla. Někteří měli jen tělo s temným mrakem místo hlavy. Jiní měli jen hlavu a jejich těla a srdce byla jako hustá pára. Někteří byli chromí, jiní ochrnutí; jiní zase spali nebo vrávorali. (1. června 1820)
Viděla jsem snad všechny biskupy světa, ale jen málo z nich bylo takových, jak mají být. Viděla jsem také Svatého otce pohrouženého do modlitby a bohabojného. Jeho zjevu nechybělo nic, ale byl zesláblý pro vysoký věk a mnoho utrpení. Hlava se klátila ze strany na stranu a padala na hruď, jako by usínal. Upadal často do mrákot a zdálo se, že umírá. Ale když se modlil, posilovala ho nebeská zjevení. V té chvíli byla jeho hlava vzpřímená, ale jakmile mu opět klesla na hruď, viděla jsem mnoho osob, jak se rychle ohlížely napravo i nalevo, tj. směrem k světu.

Pak jsem viděla všechno, co se týkalo protestantismu, který postupně nabýval vrchu a katolické náboženství se hroutilo do úplného úpadku. Mnoho kněží bylo přitahováno svůdnými naukami, které hlásali mladí učitelé, a ti všichni přispívali k dílu zkázy.

V těch dnech víra upadne velmi hluboko a zachová se na málo místech a v nemnohých domech a rodinách, které Bůh uchrání od pohrom a válek.“ (1820)

„Viděla jsem mnoho církevních hodnostářů, kteří byli exkomunikováni, ale zdálo se, že se o to vůbec nestarají a neberou to na vědomí. Byli exkomunikováni, když spolupracovali s plány, vstupovali do sdružení a zastávali názory, na které bylo vysloveno anathema. Bylo možno vidět, jak Bůh potvrzuje dekrety, řády a interdikty, které vydává Hlava Církve a dodržuje je, i když lidé o ně nemají zájem, odmítají je a tropí si z nich posměch.“

„Viděla jsem jasně bludy, úchylky a nesčetné hříchy lidí. Viděla jsem jejich šílenství a zlobu jejich skutků proti pravdě a proti rozumu. Byli mezi nimi kněží a já jsem s velkou radostí snášela své utrpení, aby se obrátili a polepšili.“

„Viděla jsem mnoho pastýřů zapletených do záležitostí nebezpečných pro Církev. Budovali velkou církev, velkou a extravagantní. Do té měli být připuštěni všichni se stejnými právy: evangelíci, katolíci a nejrůznější sekty. Tak měla vzniknout nová církev. …Ale Bůh měl jiné plány. (22. dubna 1823)

Viděla jsem také různé oblasti země. Můj Průvodce (Ježíš) jmenoval Evropu a o jedné malé oblasti se vyjádřil překvapujícími slovy: »Hle, Prusko, nepřítel.« Pak mi ukázal jiné místo na severu a řekl: »Tato Moskva, země Moskvy přinese mnoho zla.«“

„Měla jsem vidění velkého soužení. Zdálo se mi, že klérus požadoval povolení, které nemohlo být schváleno. Viděla jsem mnoho starých kněží, kteří hořce plakali, zvláště jeden z nich. Také někteří mladí plakali. Ale jiní mezi nimi byli vlažní, a dělali bez námitek, co se po nich chtělo. Bylo to, jako by se lidé sami rozdělili na dvě strany.“ (12. dubna 1820)

„Preláti vnitřní hierarchie se zdáli být neupřímní a zbavení horlivosti; nelíbili se mi. Mluvila jsem s papežem o biskupech, kteří mají být jmenováni. Řekla jsem mu, že nesmí opouštět Řím. Kdyby to udělal, vznikl by velký chaos. Myslel si, že zlo je nevyhnutelné a že by měl odejít, aby zachránil mnoho věcí. Byl velmi nakloněn tomu opustiti Řím a povzbuzovali ho, aby to udělal.“

„Viděla jsem žalostné věci. V chrámě se hrály hazardní hry, pilo se a mluvilo. Dvořili se zde ženám. Pronikly sem všechny druhy hanebnosti. Kněží všechno povolovali a panovala zde velká neúcta. Viděla jsem i židy, kteří se nacházeli pod podloubím chrámu. Všechno mě to naplňovalo velkým smutkem.“ (27. září 1820)

„Církev se nacházela ve velkém nebezpečí. Musíme se modlit za papeže, aby neopouštěl Řím. Kdyby to udělal, vzniklo by tím nepředstavitelné zlo. Protestantská nauka a nauka schizmatických pravoslavných Řeků se všude šířila. Vidím na tomto místě Církev ohroženou tak rafinovaným zlem, že už zbývá sotva stovka kněží, kteří nejsou pomýlení. Všichni pracují na zničení, dokonce i klérus. Blíží se velká spoušť.“ (1. října 1820)

„Když jsem viděla chrám Svatého Petra v troskách a způsob, jak se na tomto díle zkázy podílí mnoho příslušníků kléru, – přitom nikdo to nechtěl dělat otevřeně před druhými – byla jsem z toho tak znechucená a volala jsem Ježíše ze všech sil a žádala jsem ho o milosrdenství. Pak jsem uviděla svého nebeského Ženicha a On ke mně dlouho promlouval…
Řekl mi mezi jiným, že toto přemisťování Církve z místa na místo znamená, že se bude jevit jak v úplném úpadku. Ale znovu vstane. I kdyby zůstal je jeden jediný katolík, Církev zvítězí, protože se nezakládá na lidských úmyslech a lidském rozumu. Dal mi spatřit, že nezůstal takřka žádný křesťan v prapůvodním smyslu slova (4. října 1820).

Pak jsem viděla zjevení Matky Boží, která řekla, že soužení bude velmi veliké. Řekla, že tyto osoby se musí velmi vroucně modlit. …Mají se modlit především za to, aby církev temnot opustila Řím.“ (25. října 1820)

„Viděla jsem chrám Svatého Petra. Byl celý zbořený s výjimkou presbytáře a hlavního oltáře. Svatý Michael sestoupil ve zbroji do chrámu a hrozil mečem určitému počtu nehodných pastýřů, kteří chtěli vstoupit do chrámu. Ty části chrámu, které byly zbořeny, byly rychle obnovovány, aby mohly být slaveny bohoslužby tak, jak se patří. Ze všech částí světa přicházeli kněží a věřící a obnovovali chrám, protože ničitelé nebyli schopni pohnout těžkými základními kvádry.“ (1) (10. září 1820)

„Měla jsem vidění svatého císaře Jindřicha. Viděla jsem ho v noci, samotného na kolenou u hlavního oltáře velkého a krásného chrámu… A viděla jsem blahoslavenou Pannu, jak sama sestupuje. Položila na oltář rudé sukno a na ně bílé plátno, na to položila knihu intarzovanou drahými kameny, zapálila svíce a věčné světlo…
Přišel osobně Spasitel v kněžském rouchu.
Mše byla krátká. Na konci mše nebylo evangelium svatého Jana. Když mše skončila, Maria se obrátila k Jindřichovi, vztáhla k němu ruku a řekla, že to bylo uznání za jeho čistotu. Povzbudila ho, aby neváhal. Viděla jsem anděla, který se dotkl chrániče jeho kyčle, jako Jakuba. Jindřich zakusil velkou bolest a od toho dne kulhal.“ (2) (12. července 1820)

„Viděla jsem jiné mučedníky, nikoliv nynější, ale budoucí. Viděla jsem tajné sekty, které nelítostně ohrožovaly velkou Církev. Vedle nich jsem viděla strašnou šelmu, která vystupovala z moře… Na celém světě byly zbožné a dobré osoby, zvláště klérus, trýzněny, utlačovány a vězněny. Měla jsem pocit, že se mají stát jednou mučedníky.“
„Když byla Církev z velké části zničena a zůstaly jen svatyně a oltáře, viděla jsem, jak do chrámu vstupují ničitelé se šelmou. Tak se potkali se ženou vznešeného chování, která zřejmě měla v lůně dítě, protože kráčela pomalu. Při pohledu na ni se nepřátelé zděsili a šelma nebyla schopná udělat krok vpřed. Natáhla šíji k Ženě, jako by ji chtěla pozřít, ale Žena se vrhla na zem v prostraci (na znamení podřízenosti Bohu – pozn. redakce) a hlava se dotýkala země.
Když to šelma spatřila, utekla zpět do moře a nepřátelé ve velkém zmatku prchali… Pak jsem spatřila v dálce velkolepé šiky, které se blížily. V jejich čele jsem viděla muže na bílém koni. Vězni byli osvobozeni a připojovali se k nim. Všichni nepřátelé byli zahnáni. Viděla jsem Církev, jak byla obnovena a byla velkolepější než dříve“ (10. srpna 1820).

„Minulou noc jsem byla zavedena do Říma, kde byl Svatý otec ponořen do velkého smutku a byl ještě ukryt, aby se vyhnul nebezpečným nástrahám. Byl velmi slabý a vyčerpaný bolestmi, starostmi a modlitbami. Mohl důvěřovat jen malému počtu osob a právě z toho důvodu se musel skrývat. Ale má s sebou stařičkého kněze, velmi prostého a zbožného. Byl to jeho přítel a pro jeho prostotu si mysleli, že není třeba ho odstranit.
Ale tento muž přijímal od Boha velké milosti. Viděl a chápal mnoho věcí, o kterých informoval Svatého otce. Měla jsem pokušení informovat ho o zrádcích a pachatelích nepravostí, kteří byli členy staré hierarchie, aby je identifikoval.“

„Nevím, jakým způsobem jsem byla minulou noc přenesena do Říma a nacházela jsem se v blízkosti chrámu Santa Maria Maggiore. Viděla jsem velmi mnoho lidí zarmoucených a ustaraných, protože nikde nebylo vidět papeže, a také pro velký neklid a poplašné hlasy ve městě.
Zdálo se, že lid nečeká, že by se brány chrámu otevřely, chtěl se jen modlit venku. Přivedlo je sem vnitřní vnuknutí. Ale já jsem se ocitla uvnitř v chrámě a otevřela jsem brány. Vstoupili překvapení a polekaní, že se brány otevřely. Zdálo se mi, že jsem za branou a že mě nemohli vidět. Nesloužil se zde žádný obřad, ale lampy byly rozsvíceny. Lid se pokojně modlil.“

„Když jsme procházeli se svatým Františkem a jinými světci Římem, viděli jsme velký palác zachvácený plameny odzdola až nahoru. Měla jsem velký strach, že obyvatelé paláce mohou uhořet, protože nikdo požár nehasil. Ale jak jsem se přiblížili, oheň se zmenšoval a viděli jsme začouzenou budovu. Procházeli jsme velkým počtem velkolepých komnat a konečně jsme našli papeže. Seděl potmě a spal na velkém křesle. Byl velmi nemocný a slabý a neschopný chůze.“

„Viděla jsem ještě jednou, že Petrova Církev byla ohrožována plánem, který zpracovala tajná sekta, a ničily ji blesky. Ale viděla jsem také, jak přišla pomoc právě, když utrpení vrcholilo. Viděla jsem blahoslavenou Pannu, jak sestupuje na Církev a rozprostírá nad ní svůj plášť. Viděla jsem papeže, který byl současně velice mírný a zároveň pevný… Viděla jsem velkou obnovu a Církev se vznášela vysoko k nebi.“

„Viděla jsem nového papeže, který bude velmi přísný. Převychová si chladné a vlažné biskupy. Není to Říman, ale Ital. Pochází z místa nedaleko Říma, myslím, že pochází ze zbožného královského rodu. Ale nějakou dobu musí být ještě mnoho bojů a zápasů“ (27. ledna 1822).
„Přijdou velmi zlé časy, kdy nekatolíci svedou na scestí mnoho osob. Výsledkem bude velký zmatek. Viděla jsem také bitvu. Nepřátelé byli velmi početní, ale malé vojsko věřících jich pobilo celé řady. Během bitvy se Maria nacházela na úpatí pahorku a oděla se do brnění. Byla to strašná bitva. Nakonec zbylo jen málo věrných bojovníků, kteří přežili, ale vítězství bylo jejich“ (22. října 1822).
„Vidím apoštoly, nikoliv ty z minulosti, ale apoštoly posledních časů a zdá se mi, že papež je mezi nimi.“
„Židé se vrátí do Palestiny a před koncem světa se stanou křesťany.“

Podle: www.entraevedi.org
Překlad -lš-

Poznámky:
(1) Vize o chrámu Svatého Petra v troskách má jistě symbolický smysl. Obraz ničení chrámu vyjadřuje útoky proti víře a úpadek církve, který nastane před obdobím triumfu a pokoje. Nicméně s ohledem na jiná četná proroctví není možno vyloučit, že i Vatikán zakusí materiální zpustošení.
(2) Je to jedno z četných proroctví o velkém monarchovi, který bude mít problém s nohou a bude kulhat.

Prameny:
„Catholic Prophecy“ by Yves Dupont, Tan Books;
„The Dolorous Passion of Our Lord Jesus Christ“, meditazioni di Anna Caterina Emmerich, Benziger Brothers, New York – 1904;
„The Prophets and Our Times“ by Rev. R. Gerald Culleton, Tan Books;
„Trial, Tribulation and Triumph“ by Desmond A. Birch, Queenship Publishing

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=obsirny-vytah-z-videni-bl-kateriny-emmerichove

BL. ANNA KATARÍNA EMMERICHOVÁ mníška, mystička, stigmatička
(1774 – 1824)

Táto nemecká augustiniánska mníška, myslička a stigmatička sa narodila 8. septembra 1774 vo vestfálskej dedinke Coesfeld, v Munsterskej diecéze. Básnik Clemens Brentano vo svojom denníku opisuje svoju návštevu v rodnom dome Anny Kataríny Emmerichovej takto: „Bol som v týchto dňoch navštíviť Emmerichovej rodný dom. Chcel som vidieť miesto, kde sa narodila a vyrastala. Našiel som rozpadávajúcu sa chatrč s hlinenými stenami. Zem pokrývala slama. Tu, na tomto biednom a tmavom mieste, sa narodila a rástla tá jemná, čistá, jednoduchá, žiarivá, duchovná žena. Tu sa rodili jej myšlienky, jej slová a dobré skutky. Do mysle sa mi tlačil obraz betlehemskej maštale…“
Bola piatou z deviatich detí. Žila v chudobnej rodine, kde si zarábali na živobytie prácou na poli. Keďže bola najstaršou dcérou od prác v dome a na poli nebola ušetrená a to i napriek tomu že celý život trpela krivicou.
Korene duchovného života a hlbokej ľudskosti Anny Kataríny Emmerichovej možno nájsť v zbožnom rodinnom prostredí. Veľa sa modlila, uvažovala o Ježišovom utrpení, bola šťastná, keď mohla ísť do kostola a zúčastniť sa pobožností.
Už veľmi skoro začala mat videnia, v ktorých sa jej zjavoval anjel strážny, Madona s Ježiškom a svätí. Myslela si, že to čo vidí ona vidia aj ostatní.

Ako 12 ročná pristúpila k prvému svätému prijímaniu. V tom istom roku pracovala u svojich príbuzných Emmerichovcov, kde zostala 3 roky. Potom sa 2 roky učila remeslu u jednej krajčírky.
Túžila vstúpiť do kláštora, ale nemala veno. Pracovala 3 roky ako krajčírka v krajčírstve, potom samostatne vo svojom dome. Keď mala 28 rokov splnil sa jej sen. V roku 1802 vstúpila k augustiniánkam v Dulmene, v malej obci neďaleko Coesfeldu. Zostala tam 9 rokov.

V kláštore začala žiť mimoriadny mystický život. Jednej noci, keď sa modlila, zjavil sa jej Ježiš a ponúkol jej dve koruny, jednu z ruží a druhú z tŕňov. Vybrala si tŕňovú korunu a Ježiš jej ju položil na hlavu. Na hlave sa jej hneď objavili prvé stigmy.
Napoleonovým nariadením boli všetky rehoľné rády rozpustené výnimkou nebol ani kláštor augustiniánok. Roku 1811 štátne úrady kláštor zatvorili. Katarína musela odísť. Istý čas opatrovala starého francúzskeho kňaza, ktorý bol dlhé roky jej duchovným otcom. Jej zdravie sa zhoršovalo až tak, že ostala pripútaná na lôžko, ujala sa jej jedna rodina. Zo svojho lôžka chorej vykonávala užitočný apoštolát.

29. decembra 1812 sa na jej rukách a nohách objavili výrazné stigmy rán Ukrižovaného Pána a na boku silne krvácajúca rana v tvare kríža. Na túto chvíľu spomína takto:
„Bolo to tri dni pred Novým Rokom, asi o tretej popoludní. Práve som rozjímala nad Utrpením Pána a prosila Pána Ježiša, aby mi dovolil mať účasť na jeho kríži a potom som sa pomodlila päť krát Otče náš k úcte piatich svätých rán. Zrazu ma zaplavilo svetlo. Videla som Telo Ukrižovaného, živé, žiarivé, s rozpätými ramenami, ale bez kríža. Rany žiarili ešte silnejším svetlom ako zvyšok tela. V srdci som cítila čoraz väčšiu túžbu po účasti na Ježišových ranách. Vtedy, najskôr z jeho rúk a potom z boku a nôh, vyšli červené lúče, ktoré ako šípy prešli cez moje ruky, bok a nohy.“

Stigmatizovaná vizionárka bola veľmi slabá a mnoho dní v sebe neudržala inú potravu, iba pár kvapiek vody alebo ovocnej šťavy a eucharistickú hostiu. Svetlo do tejto veci vnáša doktor Wesener vo svojom denníku: „Pokiaľ ide o stravu, povedali mi, že neje nič. Mohol som konštatovať, že za 24 hodín sa dva razy napila čistej vody a podvečer zjedla štvrtinku vareného jablka, pričom povypľúvala všetku vlákninu. Potom prestala jesť aj jablká a tri roky žila len z vody. Vtedy ju vídavali v stave extázy vznášať sa vo vzduchu nad posteľou. Pri jej lôžku sa striedali skupiny duchovných i laikov, aby potvrdili vierohodnosť mystických fenoménov a absolútne neprijímanie potravy. Po rokoch skúmania im neostalo iné, než potvrdiť nadprirodzenú povahu zázračných javov.“

Mala mimoriadnu charizmu dávať rady a upokojovať srdcia. Boh ju obdaril mimoriadnou intuíciou. Inštinktívne rozoznávala liečivé byliny na poli a potom ich presádzala do svojej záhradky. Vedela odlíšiť posvätné predmety od svetských. Táto schopnosť jej ostala po celý život.
Chýr o stigmatizovanej vizionárke sa preniesol až k ušiam básnika Clemensa Brentana, čo určite zariadila Božia prozreteľnosť. Takmer 6 rokov zaznamenával Clemens Brentano deň čo deň, čo mu rozprávala stigmatizovaná mníška až do jej smrti.

Výsledkom bolo vydanie známej knihy Trpké umučenie nášho Pána Ježiša Krista, z ktorej čerpal námety aj režisér Mel Gibson pre svoj film Umučenie Krista. Obsahuje vízie udalostí od Poslednej večere až po Zmŕtvychvstanie.
Vízie o živote Panne Márie sú zaznamenané v knihe pod názvom Život presvätej Panny Márie. V živote Panny Márie je najprv opísaný príbeh predkov Panny Márie. Mnohí z nich patrili k esénom, k náboženskej skupine, ktorá obzvlášť intenzívne očakávala príchod Mesiáša. Potom opisuje zázračné narodenie Panny Márie a jej výchovu v chráme. Do detailov rozoberá život Jozefa a jeho rodiny, sobáš s Máriou, narodenie Ježiša a prvé roky jeho života, útek do Egypta a návrat do Nazareta. Záverečná časť knihy je venovaná posledným rokom Máriinho života v Efeze, kam ju po ukrižovaní priviedol Ján, jej smrti, nanebovzatiu a začiatkom pôsobenia apoštolov.
Oproti pomerne strohému a dokumentaristickému štýlu na ktorí sme zvyknutí z evanjelií sú Emmerichovej vízie plné emócií a vnútorného spoluutrpenia.

O Clemensovi Brentanovi Anna Katarína povedala: „Viem, že keby nebolo tohto pútnika, už dávno by som zomrela. No najskôr musí on všetko spísať, lebo moje videnia sú darom Boha pre ľudí.“
O Anne Kataríne Emmerichovej nemecký spisovateľ povedal: „Nevidel som na jej tvári či v jej pohľade náznak podráždenosti alebo rozčúlenia. Všetko, čo hovorila, bolo súvislé, jednoduché, plné života a lásky. Vo svojich posledných chvíľach sa modlila najmä za Cirkev a za všetkých zomierajúcich.“
Anna Katarína Emmerichová zomrela 9. februára 1824. Predpovedala svoju smrť niekoľko týždňov vopred.
Svätý Otec Ján Pavol II. v máji 1987 počas svojej apoštolskej cesty o hrdinskej stigmatičke povedal: „Sestra Emmerichová nám svojím mystickým životom ukazuje hodnotu obety a utrpenia v jednote s ukrižovaným Pánom.“
3. októbra 2004 bola Anna Katarína Emmerichová na Námestí sv. Petra v Ríme blahorečená.

http://www.katolici.szm.com/ZIVOTOPISY/Februar/Anna-Katarina-Emmerichova.html

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.