Otvorený list arcibiskupa J. P. Lenga

Otevřený dopis arcibiskupa J. P. Lenga
Jan Pawel Lenga, emeritní arcibiskup z Karagandy v Kazachstánu, zveřejnil otevřený dopis o krizi v církvi. Zvolil tento způsob v obavách, že by se při jiném způsobu projevu mohl ocitnout na zatarasené cestě a za zdí totálního mlčení. Předkládá otázky o roli Státního sekretariát při výběru biskupů, když ti, kteří jsou nejvěrnější, se ocitají na periferii; o mlčení biskupských konferencí k podstatným otázkám víry; o duchu světa, který svádí pastýře na svou pastvu; o liturgii, která nerespektuje posvátno a nerespektuje našeho Pána v Hostii. Hlas většiny biskupů se podobá spíše mlčení ovcí před tváří dravých vlků, věřící jsou v tomto případě jako všanc vydané ovce.
J.P. Lenga
Úvahy o různých tématech týkajících se krize katolické církve
Poznal jsem osobně mnoho kněží internovaných v pracovních táborech a stalinských vězeních, ale všichni zůstali Církvi věrni. V době pronásledování vykonávali s láskou svou kněžskou povinnost hlásat katolickou nauku a vést důstojný život v následování Krista, svého božského Učitele.
Já sám jsem vykonal všechna svá studia v tajném semináři v SSSR a pracoval jsem svýma rukama, abych si vydělal na každodenní chléb. Byl jsem vysvěcen tajně v noci biskupem, který také trpěl pro svou víru. V prvním roce kněžství mě KGB vyhnala do Tadžikistánu.

Později během třiceti let mého pobytu v Kazachstánu jsem 10 let sloužil jako kněz věřícím postupně v 81 farnostech. Pak jsem byl jmenován biskupem, nejdříve jako vedoucí pěti oblastí ve Střední Asii, která se rozprostírá na ploše 4 mil. km2.

Jako biskup jsem byl ve styku se sv. papežem Janem Pavlem II., s mnoha biskupy a kněžími v různých zemích a za různých okolností. Byl jsem členem vatikánské biskupské synody k tématům „Asie“ a „Eucharistie“.
To všechno – a mnoho jiných věcí – mi dovoluje, abych vyjádřil svůj názor na současnou krizi katolické církve. Tato moje osobní přesvědčení jsou diktována mojí láskou k Církvi a touhou po její opravdové obnově v Kristu. Jsem nucen zvolit formu otevřeného dopisu, protože jakýkoliv jiný způsob komunikace by narazil na zeď naprostého mlčení a zůstal ignorován.

Jsem si plně vědom možných reakcí na můj otevřený dopis. Ale hlas mého svědomí mi nedovoluje mlčet, když je Boží dílo hanobeno.
Je to Ježíš Kristus, kdo založil Církev a ukázal slovy i skutky způsob, jakým má být naplněna jeho vůle. Apoštolové, kterým předal v Církvi autoritu, nesli dále s horlivostí úkol jim svěřený a trpěli, když hlásali pravdu, protože „více poslouchali Boha nežli lidi“.

Bohužel dnes se stává stále zřejmější, že Vatikán prostřednictvím Státního sekretariátu nastoupil cestu politikaření. Někteří nunciové v univerzální církvi jsou šiřitelé liberalismu a modernismu. Osvojili si princip »sub secreto Pontificio«, kterým prostě zavírají biskupům ústa. Dávají jim na srozuměnou, že to, co říká nuncius, je prostě vůle papeže. Těmito metodami jsou biskupové separováni jeden od druhého, takže biskupové jednotlivých oblastí nejsou schopni mluvit jedním hlasem v duchu Krista a Církve, aby bránili víru a mravnost. Aby neupadli u nunciů do nemilosti, přijímají někteří biskupové jejich doporučení a staví pouze na jejich slovech. Místo aby s horlivostí bránili víru, odvážně hlásali Kristovu nauku, jsou biskupové v biskupských konferencích zavaleni záležitostmi, které nemají nic společného s povinností nástupců apoštolů.

Ve všech sektorech Církve je možno konstatovat omezování »sacrum«. Je to »duch světa«, který pastýře vede. Hříšníci určují církvi, jak by jim měla být k službám. Pastýři ve svých rozpacích mlčí o aktuálních problémech a sami se v nich utápějí. Svět je sváděn od ďábla a oponuje Kristově nauce. A přesto jsou pastýři povinni – ať se jim to líbí nebo ne – učit pravdu o Bohu a o člověku.
I za pontifikátu posledních papežů bylo možno pozorovat velký zmatek, pokud se týká čistoty učení a posvátnosti liturgie. Právě v liturgii se upírá Ježíši Kristu viditelná úcta, která mu náleží. V mnoha biskupských konferencích jsou ti nejlepší biskupové »persona non grata«. Kde jsou tedy dnešní apologeti, kteří mají hlásat národům jasně a pochopitelným způsobem o hrozících nebezpečích, která pramení ze ztráty víry a spásy?
Dnes se hlas většiny biskupů podobá mlčení beránků tváří v tvář dravým vlkům, věřící jsou pak často jako všanc vydané ovce. Lidé poznali Krista, který mluvil a jednal jakožto ten, kdo má autoritu a předal tuto autoritu apoštolům. V dnešním světě se musí biskupové odloučit od každého pouta se světem a po vykonání pokání by se měli obrátit ke Kristu, aby posilněni Duchem Svatým mohli odvážně hlásat, že Kristus je jediný Spasitel. Na konec bude muset každý skládat účty z toho, co vykonal i co nevykonal.

Zdá se mi, že tento slabý hlas mnoha biskupů je důsledkem skutečnosti, že v mnoha případech v okamžiku výběru nového biskupa noví biskupové i kandidáti jsou nedostatečně hodnoceni, zvláště pokud jde o pevnost při setkání s pochybnostmi, odvahu při obraně víry, věrnost starým tradicím církve a o osobní zbožnost. Naopak, jmenování nových biskupů a dokonce kardinálů se řídí převážně ohledem na určitou ideologii a určité imperativy skupin velmi vzdálených církvi. Stejným způsobem a důležitým kritériem jsou ohledy na benevolenci masově sdělovacích prostředků. Tyto prostředky si obyčejně tropí posměch z »příliš zbožných«, stavějí je do špatného světla a chválí kandidáty méně oddané duchu Kristovu; představují je jako otevřené a moderní. Dále bývají záměrně odmítáni kandidáti, kteří se vyznačují odvahou při hlásání Kristovy nauky a láskou ke všemu, co je svaté a posvátné.
Před časem mi jeden nuncius řekl: »Škoda, že se papež (Jan Pavel II.)  osobně nezabývá jmenováním biskupů. Papež chtěl změnit některé věci v římské kurii, ale neuspěl. Stárne a věci nabývají směr jako dříve«.

Na počátku jeho pontifikátu jsem poslal Benediktu XVI. dopis, ve kterém jsem ho prosil, aby jmenoval biskupy opravdu svaté. Vyprávěl jsme mu případ jednoho německého věřícího, který i za úpadku církve v jeho zemi po II. vatikánském koncilu zůstal věrný Kristu a shromažďoval kolem sebe mládež k modlitbě a adoraci. Když blízek smrti slyšel o volbě nového papeže, řekl: »Jestliže by papež Benedikt využil svého pontifikátu ke jmenování jen dobrých a věrných biskupů, splnil by tím své poslání«.

Bohužel papež Benedikt zřejmě často v tomto směru neuspěl. Je obtížné uvěřit, že by se vzdal úřadu nástupce Petrova v plné svobodě. Tento papež byl hlavou církve, ale jeho spolupracovníci neuváděli jeho nauku do života, jeho iniciativy pro opravdovou obnovu církve, liturgie a způsobu rozdávání svatého přijímání byly přecházeny mlčením nebo blokovány. Vzhledem k velkému utajování ve Vatikánu bylo pro mnoho biskupů zcela nemožné, aby mu pomáhali při plnění úkolů hlavy církve.

Nepokládám za zbytečné připomenout našim bratřím biskupům prohlášení jedné zednářské lóže z roku 1820: »Naše práce vyžaduje stovku let. Nechejme stranou staré a zabývejme se mladými. Seminaristé se stanou kněžími s našimi liberálními idejemi, pak se stanou biskupy s našimi liberálními idejemi. Nedělejme si iluze. Žádný papež nebude zednářem. Ale liberální biskupové, kteří působí kolem něho, mu budou navrhovat při vedení církve ideje, které nám budou příznivé a které papež uskuteční«.

Je evidentní, jak se tento projekt zednářů již uskutečňuje a stává se stále zřejmější, a to nejen díky vysloveným nepřátelům církve, ale také pomocí falešných svědků, kteří obsadili místa v nejvyšších stupních církevní hierarchie. Není bez důvodů, že Pavel VI. prohlásil: »Satanův dým vstoupil nějakou trhlinou do církve«. Myslím, že tato trhlina se nyní dostatečně rozšířila. Ďábel používá všech sil, aby zničil Kristovu církev. Proto aby k tomu nedocházelo, je nutné se vrátit k jasnému přijetí evangelia na všech úrovních církevní služby, protože církev má všechnu moc a milost, kterou jí Kristus dal, když prohlásil: »Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učte všechny národy, učte je zachovávat všechno, co jsme vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa« (Mt 28,18-20) »Pravda vás osvobodí« (Jan 8,32) a »Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, co nad to je, je ze zlého« (Mt 5,37). Nikoliv církev se má přizpůsobit duchu světa, ale církev ho má změnit v duchu Kristově.
Je zcela evidentní, že Vatikán stále více ustupuje mediálnímu povyku. A nezřídka, aby se zalíbil médiím, ve jménu nepochopitelného pokoje obětuje své nejlepší syny a své služebníky. Naopak nepřátelé církve neopouštějí své věrné služebníky, i když jejich zlé aktivity jsou evidentní.

Zůstaneme-li věrni Kristu slovy i skutky, On sám najde způsob, jak změnit srdce a duše lidí a tak postupně změnit svět.
V epochách, kdy byla církev v krizi, Bůh často používal pro její opravdovou obnovu obětí, slz a modliteb synů a služebníků církve, kteří pro svět a církevní byrokracii byli bezvýznamní a kteří díky své věrnosti Kristu byli pronásledováni a odstrkováni. Jsem přesvědčen, že i v těchto obtížných dobách, které prožíváme, se tento Kristův zákon uskuteční a že se církev obnoví. To všechno ovšem předpokládá z naší strany opravdovou vnitřní obnovu a obrácení.
1. ledna 2015, na svátek Matky Boží Panny Marie,
+ Jan Pawel Lenga
Z Chiesa e post concilio přeložil -lš-

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=otevreny-dopis-arcibiskupa-j-p-lenga

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.