Dnes ako vtedy: Pravý „turek“ z Ukrainy a zdvihnutý Boží prst. + Posolstvo z Fatimy vraj patrí do minulosti

Dnes jako tehdy: Pravý „turek“ z Ukrajiny a zdvižený prst Boží. Zachrání nás zázrak? Hejno slepic místo armády. Svoboda a duchovní prázdnota se vylučují
DAVID HIBSCH připomíná okolnosti a aktuální poselství jedné „zapomenuté“ bitvy, která naposledy zachránila Evropu před nájezdem mohamedánů a nad šálkem turecké kávy hledá východisko z dnešní ještě složitější situace
Když mi po ránu bytem zavoní káva, vzpomenu si na Vídeň. Vzpomenu na jednoho zvěda, který se jmenoval Georg Franz Kolschitzky a pocházel z dnešní Ukrajiny.
ecuador-pyramida
Pravý vídeňský „turek“
V září Léta Páně 1683 prošel v převleku za pobrukování turecké lidovky vojenským ležením Osmanů a doručil vídeňským obráncům zprávu velení císařské armády, aby ještě chvíli vydrželi.

Když byla turecká armáda poražena, obdržel za tento „husarský kousek“, rovněž pytle s kávovými zrny z tureckého ležení, o které si sám řekl. Po válce, jakožto veterán „vojny s Turkem“, začal pro Vídeňáky vařit kávu, čímž vznikla kavárenská tradice Vídně. I tento zajímavý střípek z minulosti staré Evropy se mi vybaví 12. září, na který připadá svátek Jména Panny Marie, ustanovený papežem Inocencem XI. na paměť této vítězné bitvy.

Varovné signály
Vídeň byla mohamedány obléhaná dvakrát, poprvé v roce 1529 a po druhé v roce 1683, přičemž oba pokusy selhaly, avšak obě události byly varováním nebes celé evropské společnosti. Varováním, že meč tzv. proroka nám zasviští nad hlavami, co následek naší duchovní dezorientace a rouhání Evropanů a jejich elit.

Opravdu se zdá, že nám může pomoci už jen zázrak. Ten se ale musí nejdříve odehrát v nás

Naši předci tato varování dokázali pochopit, byť se většinou sešikovali až na poslední chvíli a mnohokrát zvítězili spíše zázrakem než silou své jednoty. Ještě totiž věděli, že existuje nadpřirozený řád. Nepopírali, že má své konkrétní vyjádření v tomto světě. Nepochybovali o existenci absolutního Vládce, první příčinu všeho co jest a dárce veškerého bytí. Věděli, že je osobní a živý a právě v rozhodujících okamžicích pocítili, že pouze nepřihlíží jako nějaký „Velký architekt“, ale zasahuje do dění našeho světa konkrétně a v pravý čas.

„Islámská pátá kolona“ v Evropě
Evropská křesťanská civilizace se vždy pohybovala po duchovní sinusoidě, protože člověk je tvor vrtkavý, nevděčný a pyšný. Již léta před touto bitvou byly evropské elity neschopné společného postupu proti Turkům. Tehdejší Francie Ludvíka XIV. do morku kostí nenáviděla Habsburky a všemi prostředky usilovala o jejich oslabení. Chtěla získat vládu nad Španělskem, kterému tehdy vládla španělská větev Habsburků. Ludvík XIV. zvaný Král slunce, se zároveň domníval, že by císařská koruna lépe slušela jemu než Leopoldovi I. a tudíž francouzská armáda poutala svými vojenskými akcemi císařskou armádu například v Nizozemí. Za zády císaře Leopolda I. Francouzi aktivně spolupracovali s Turky, poskytovali jim své inženýry, kteří projektovali jejich vojenská zařízení a předávali jim i strategické informace.

Málo se už dnes ví, že tureckou expanzi aktivně podporovali protestanté, ať již přímo či nepřímo, třeba svou neochotou bránit jihovýchodní hranici Evropy. Tolik totiž nenáviděli Katolickou církev a tedy i katolické Habsburky, že se jim mohamedáni zdáli jako užitečný nástroj k likvidaci oné „děvky babylónské“.

Mnozí z nich se proto radovali, když turecká armáda expandovala na Krétu a po 22 letech obléhání dobyla hlavní město Heraklion, aniž by evropské mocnosti zasáhly a uposlechly výzev papežů. Dokonce i exulant Jan Ámos Komenský, pod vlivem vizí správce sboru Jednoty bratrské Mikuláše Drabíka, očekával od turecké expanze nápravu věcí obecných, tedy politických a duchovních. Aby byla vůbec složena armáda na pomoc obléhané Vídni, musel císař Leopold I. doslova škemrat u říšských knížat, většinou protestantských, aby se zapojili. Nakonec poslali spíše tlupy amatérů či trestanců.

Věděli, co chtějí
Polský král Jan Sobieský sice také slíbil kontingent 40 000 vojáků a poslal polovinu, ale dorazili. Někteří nezvládli ani to. Viděno lidsky bylo pravděpodobnější, že Vídeň padne a mohamedáni se natrvalo usadí ve východní Evropě a zavedou své pořádky. Výsledek bitvy lze tedy považovat za zázrak, který se ovšem nejdříve odehrál ve smýšlení duší a následně se projevil v realitě.

Člověkem, který se stal nástrojem této proměny, byl kapucínský řeholník a později svatořečený Marek z Aviána. Právě tento muž svou službou kazatele a zaopatřovatele duší vybudil v lidech to nejlepší, onu vůli k nápravě vlastního života a pokání, aby duše obdržela dar odpuštění a sílu vzdorovat pohrobkům Mohameda.

Vojáci i velitelé nejen, že věděli, co nechtějí, ale především věděli, co skutečně chtějí. Věděli, že proti Mohamedovým blouznivostem a politickému násilí je nutné postavit víru v Ježíše Krista Krále. Konzistentní a vnitřně nerozpornou Kristovu nauku o cíli lidského putování a mravní sílu, protože základní otázkou bojujícího je motiv a perspektiva jeho zápasu, do něhož má vložit svůj život. Svobodu nikdy nezajistí duchovní prázdnota, ta plodí jen beznaději a bere sílu k životu. A právě zde je zřejmě neuralgický bod naší současné kritické situace.

Víme to i my?

Jsme na duchovní křižovatce dějin našeho kontinentu, a to již po několikáté v moderních dějinách. Od časů kdy sv. Marek promlouval k našim předkům, se přihodilo mnohé. Nejde o tzv. pokrok v technologiích, vědě či umění – vždyť mnohdy jde spíše o úpadek a technologickou tyranii – ale o to co se přihodilo ve vnitřním světě, tedy v lidských myslích a duších. Proč dnes neslyšíme varování, které dokázali v kritickém okamžiku zaslechnout naši předkové, kteří byli mnohdy méně komplikovaní než my? Možná právě pro tuto komplikovanost.

Největší překážka
Tu lze charakterizovat jako ztrátu půdy pod nohama, chaotičnost, neschopnost rozlišit dobré od zlého a pomýlenost na všech úrovních myšlení. Nejdříve jsme totiž přijali tezi, že nadpřirozeno či nadpřirozený řád buď vůbec neexistuje a pokud ano, tak je rozhodně nepoznatelný. Stvořili jsme rovnici o mnoha neznámých. Tento model umožňuje každému dosadit si libovolně cokoliv a spočítat si výsledek šitý každému na míru. Pravda o čemkoliv se stala předmětem interpretace každého jednotlivce, už nepoznáváme pravdu o světě z vnějšku, my sami ji tvoříme a definujeme.

Pokud tedy má každý svou „pravdu“, kterou si sám stvořil o realitě, tak je zavázán pouze sám sobě jako nejvyšší autoritě. Pak tedy neexistuje autorita mimo nás samých, kterou bychom měli poslouchat, byť by její požadavky byly nejen oprávněné a spravedlivé, ale dokonce i kdyby její uposlechnutí bylo naším dobrem.

Jak se stát snadno otrokem
Společnost tak ztrácí smysl i strukturu a je otevřená k zotročení úzkými skupinami těch, kteří naopak vědí, co chtějí. Chtějí moc a postupnými kroky tvoří pro sebe pozemský ráj, protože se považují za nadlidskou entitu, která je vyvolená k božství, avšak bez Boha, v důsledku proti Němu. O tohle jde v revoluci prorůstající celý západní svět od tzv. Velké francouzské revoluce, přičemž liberalismus, marxismus a další -ismy jsou jen metamorfózou téhož.

Evropská unie je jednou z těchto quasi převtělení. Zde je analogie s příčinami a následky duchovního rozkolu a rozbití Evropy na katolíky a protestanty, přičemž jejich štěpná reakce, avšak společná nenávist vůči svým teologickým rivalům, málem přivedla Evropu do náruče Mohameda. Právě tento proces vnitřní destrukce tehdy vábil Turka a totéž vábí dnešního „Turka“, který dobývá Evropu skrze migraci za potlesku europsychopatů. Dobyvatelé vědí, že nejsme ochotni bojovat. Za co bojovat? Vždyť věříme jen v požitky a své rovnice o mnoha neznámých.

Zázrak
Proč tedy nepostavit na oltář určený původně „neznámému bohu“, třeba Mohameda, ať už pro hloupost, naivitu, nějaké výhody či z pouhého strachu. A oni vědí, že jsme vlastní vinou vnitřně zmatení a vyprázdnění, a že i hejno slepic ve srovnání se současnými Evropany vypadá jako důstojný šik. Mají mezi námi mnoho ochotných pomatenců, kteří své prvorozenectví Božích bojovníků a Božích dětí vyměnili za misku s čočkou, jako biblický Ezau. Není to jen logický důsledek naší živočišné představy o bytí a smyslu všeho kolem nás? Není to vlastně trest?

Naši předkové věřili v Boha dobrého, spravedlivého a milosrdného a věděli, že zázraky se dějí. Nedějí se však jen tak, bez součinnosti člověka s Autorem, jehož všechno jest. Nedějí se bez pravé víry, jejíž pravost či nepravost je poznatelná a má konkrétní vyjádření. Nemohou se dít bez vůle v poznání pravdy, bez ochoty změnit sebe a odčiňovat co jsme už napáchali.

I dnes se může stát zázrak, stejně jako v bitvě u Lepanta či u Vídně. A opravdu se zdá, že nám může pomoci už jen zázrak. Ten se ale musí nejdříve odehrát v nás, aby se stal hmatatelným ve viditelném světě. Proto si 12. září Léta Páně 2015 sice také dám svou voňavou kávu, ale především ohnu svá kolena, pohlédnu na kříž a obrátím svůj zrak k Té, jejíž jméno volali v bitevní vřavě moji předkové, abych mohl žít.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1934-dnes-jako-tehdy-pravy-turek-z-ukrajiny-a-zdvizeny-prst-bozi-zachrani-nas-zazrak-hejno-slepic-misto-armady-svoboda-a-duchovni-prazdnota-se-vylucuji.htm

 

Šok z přelomu tisíciletí: Poselství z Fatimy prý patří minulosti. Polorozbořené město a umírající „biskup v bílém“. Rozpory se vrší. Kdo a proč cenzuruje výroky Panny Marie?
MICHAL SEMÍN se znovu vrací k úvahám o třetím fatimském tajemství a dokládá, proč oficiální text, zveřejněný v roce 2000, vyvolává mnohem více otázek, než kolik poskytuje odpovědí
V minulém pokračování našeho volného seriálu o fatimském tajemství jsme dospěli do okamžiku, kdy na tiskové konferenci 26. června 2000 arcibiskup Bertone předal rozechvělým novinářům text dosud nepublikované třetí části tajemství.

Čtěte ZDE: Třetí tajemství z Fatimy konečně zveřejněno: Opravdu? Vylité oceány a padající oheň. Japonská stopa. Pochybující církev a odpad na jejím vrcholu

Spolu s ní Svatý stolec zveřejnil dokument s názvem „Poselství z Fatimy“, autorizovaný Bertonem a jeho představeným z Kongregace pro nauku víry kardinálem Josephem Ratzingerem. V jeho úvodu arcibiskup Bertone tvrdí, že mu sestra Lucie osobně potvrdila, že zásvětný akt Ruska v roce 1984 plně odpovídá požadavkům Panny Marie. „Proto jakákoliv diskuse a každá další žádost postrádají opodstatnění“, zdůrazňuje.

Tretie tajomstvo Fatima

Nevyslyší-li papež a vysoké církevní kruhy do roku 2017 výzvu Panny Marie, nečeká ani je, ani nás, vůbec nic příjemného. V posledním dopise, který jsem od něj obdržel, P. Gruner mj. píše: „Vrátil jsem se nedávno z Říma, kde jsem se účastnil jmenování nových kardinálů. Stalo se přitom něco zcela nečekaného, něco, co otřáslo mou duší. Hovořil jsem zde s P. Gabrielem Amorthem, patrně nejznámějším žijícím exorcistou. Řekl mi, že již jen krátký čas zbývá do chvíle, než tresty, Pannou Marií ve Fatimě předpovězené, změní náš svět k nepoznání. Nedojde-li prý do konce letošního října k zasvěcení Ruska právě tak, jak to Panna Maria požadovala, pak se temná proroctví z Fatimy mohou začít uskutečňovat třeba hned následující den. Vezměme si slova P. Amortha k srdci. Čas se nachýlil, musíme okamžitě jednat!“ P. Nicholas Gruner již ví, zda na slova P. Amortha dojde či nikoli. Ví, zda papež František, jehož mnohá slova i činy vhánějí všem opravdovým katolíkům slzy smutku do očí, k překvapení všech Pannu Marii uposlechne a Rusko jejímu Neposkvrněnému srdci zasvětí.

Nevěrohodný arcibiskup
Toto tvrzení je však v přímém protikladu k výroku sestry Lucie z roku 1985, kdy v jednom ze svých posledních rozhovorů pro média (později byly všechny její dopisy či rozhovory zveřejňovány už jen se souhlasem Státního sekretariátu) na přímý dotaz novináře ze Sol de Fatima, zda papež splnil očekávání Panny Marie, odpověděla: „Nikoli. Aktu se neúčastnili všichni biskupové a Rusko při něm nebylo zmíněno“. Vzhledem k tomu, že zde proti sobě stojí autentický výrok sestry Lucie a pouhé svědectví druhé osoby, je pochybnost o pravdivosti Bertoneho tvrzení rozhodně oprávněná.

Bertone dále píše: „Rozhodnutí Svatého otce Jana Pavla II. zveřejnit třetí část fatimského svědectví uzavírá dějinnou etapu poznamenanou lidskými touhami tragicky svázanými s mocí a nepravostí, proniknutou však milosrdnou láskou Boží a starostlivou bdělostí Ježíšovy Matky a Matky církve.“ Již z těchto slov lze vytušit, co bude přímo tvrzeno na dalších stranách dokumentu – veškerá proroctví, jež toto tajemství obsahuje, prý již došla svého naplnění.

Schizofrenie?
Kardinál Ratzinger to říká ještě jednoznačněji: „Co ve svém celku (ve třech částech) znamená fatimské tajemství? Co nám říká? Především musíme říct spolu s kardinálem Sodanem: „…události, ke kterým se třetí část fatimského ,tajemství’ vztahuje, už se zdají být minulostí“. Tak, jak jsou jednotlivé události představeny, už patří minulosti. Kdo očekával vzrušující apokalyptická zjevení o konci světa nebo o směru dějin, zůstal nutně zklamán“.

Jak ale pak rozumět Ratzingerovu výroku, pronesenému 10 let po zveřejnění tajemství, kdy – už jako papež Benedikt XVI. – Fatimu navštívil: „Ten, kdo by si myslel, že prorocké poslání Fatimy skončilo, by se mýlil.“ Kdo nám tedy řekl pravdu – kardinál Ratzinger, nebo papež Benedikt XVI.?

Čtěte ZDE: Náhlá smrt „fatimského kněze“. Církevní šikana za věrnost Panně Marii. Sté výročí se blíží: Jsme již na hraně propasti? Temná předpověď římského exorcisty

Dramatická vize pronásledované církve
Tak se nyní podívejme na text zveřejněného tajemství:

„Píši z poslušnosti vůči tobě, můj Bože, který mi to přikazuješ skrze nejdůstojnějšího pana biskupa z Leiria a skrze tvou a mou nejsvětější Matku.

Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které, jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání!

V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa. „Vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.“

Tato vize, jak ji na sklonku roku 1944 sestra Lucie zaznamenala, jistě nepostrádá dramatický náboj. Plameny, polorozbořené město, velký počet mrtvých včetně kněží a biskupů. Nakonec umírá i střelami zasažený „biskup v bílém“.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/1091-ocity-svedek-zazraku-slunce-se-tocilo-kolem-sve-osy-obrovskou-rychlosti-vztahuje-se-i-dnesni-boj-o-ukrajinu-k-proroctvi-ma-rusko-zvlastni-ulohu-pri-zachrane-civilizace.htm

Atentát
Výkladová linie, nabízená vatikánským dokumentem, je následující – jde o obraz pronásledování církve ateistickými režimy 20. století. A umírající „bíle oblečený biskup“, jenž by mohl být samotným papežem, je údajně Jan Pavel II., zasažený střelami tureckého atentátníka Aliho Agci 13. května 1981, tedy v den výročí prvního fatimského zjevení.

Pokud je zveřejněný text autentický, případně není již nic, co by jej doplňovalo, pak se ptejme, co bránilo Janu XXIII., aby jej v roce 1960 zveřejnil? Nepřátelství ateistických režimů vůči církvi bylo v té době přeci všem zřejmé a již tou dobou bylo na desetitisíce jimi zavražděných křesťanů.

A vize umírajícího pravděpodobného papeže? Dejme tomu, že zveřejněním právě této vize nechtěl koncilový papež vyvolávat spekulace o tom, zda tím zavražděným „biskupem v bílém“ bude on, nebo některý z jeho nástupců. Proč však nedošlo ke zveřejnění třetí části fatimského tajemství hned krátce po atentátu na Jana Pavla II., měl-li tím „bíle oblečeným biskupem“ být právě on? Možná tehdy převážil rozumný názor, že na rozdíl od papeže z vize sestry Lucie byl Jan Pavel II. pouze postřelen a vzniklému zranění nepodlehl. Ať tak či onak, proč bylo třeba čekat dalších téměř 20 let? Zvláště, bylo-li tzv. Třetí tajemství předmětem mnoha spekulací, dezinformací a svévolných výkladů.

Je tu však ještě mnohem víc otázek, jež do dnešního dne nebyly Svatým stolcem zodpovězeny.

Kde jsou slova Panny Marie?
Proč je třetí část tajemství složena jen ze slov sestry Lucie, když první dvě části tajemství vycházejí z výroků, vyslovených Pannou Marií? Zveřejněný text je navíc v rozporu s tím, co o „Třetím tajemství“ víme z komuniké z 8. února 1960, kterým Svatý stolec oznámil, že obsah třetího tajemství nezveřejní. V něm se výslovně hovoří o „slovech Panny Marie“.

Proč zveřejněný text neobsahuje slova „V Portugalsku zůstane dogma víry zachováno, atd.“, když tato slova byla dosud všeobecně považována za přechod mezi druhou a třetí částí tajemství? Zveřejněný text také nenavazuje na text prvých dvou tajemství. Pasáž se slovy Panny Marie přechází přímo ke slovům sestry Lucie, popisující vizi anděla s mečem.

Jeden nebo čtyři?
Sestra Lucie ve svých oficiálních pamětech píše, že text třetího tajemství zapsala na jediný list papíru.

Je zde též svědectví biskupa Venancia z Leiria, jenž v roce 1983 prozradil, že byl v březnu 1957 pověřen předáním obálky s textem nunciovi v Lisabonu. Prosil biskupa da Silvu, aby si tajemství konečně přečetl a nechal pořídit fotokopii dříve, než dopis předá do Říma. Da Silva to však odmítl a tak si Venancio alespoň obálku proti světlu prohlédl. Zahlédl v ní jediný list papíru, na němž bylo 24 nebo 25 popsaných řádek. Text zveřejněný Svatým stolcem v roce 2000 je však napsán na 62 řádcích a 4 listech papíru. Podle toho se zdá pravděpodobné, že text, vložený sestrou Lucií do obálky, není totožný s textem, Svatý stolcem zveřejněným. Proč?

Rozporná svědectví
Pokud je třetí tajemství vztaženo k pokusu o zavraždění papeže, proč psala sestra Lucie Janu Pavlu II. v roce 1982 – tedy rok po atentátu – dopis, v němž varuje, že pokud se svět neodvrátí od cesty hříchu, bude třetí tajemství v nedaleké budoucnosti naplněno? V tomto dopise se sestra Lucie o atentátu na papeže přitom vůbec nezmiňuje.

Obsah zveřejněného textu rovněž neodpovídá tomu, co o něm dříve naznačili kardinálové Ratzinger, Oddi či Ciappi (viz předchozí díl fatimského seriálu).

Cui bono?
Toto nejsou zdaleka všechny otázky, které si kriticky uvažující lidé při promýšlení záhad kolem „Třetího fatimského tajemství“ mohou klást. Již tento výčet však stačí k tomu, abychom pojali oprávněné podezření, že Svatý stolec v roce 2000 nezveřejnil vše, co sestra Lucie v souvislosti se svěřeným poselstvím z nebes po sobě zanechala.

Pokud je tomu tak, co jej k tomu mohlo vést? A kdo z toho mohl mít prospěch? Na tyto znepokojující otázky budeme hledat odpovědi v některém z příštích nedělních zamyšlení.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/1909-sok-z-prelomu-tisicileti-poselstvi-z-fatimy-pry-patri-minulosti-polorozborene-mesto-a-umirajici-biskup-v-bilem-rozpory-se-vrsi-kdo-a-proc-cenzuruje-vyroky-panny-marie.htm

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.