Ako francúzski katolíci bojujú proti systému. + Kresťan má povinnosť nebezpečných utečencov neprijímať kvôli ochrane bližnych

Každý, kto sa serióznejšie zaoberal fungovaním spoločnosti, vie, že pre evolučnú politickú zmenu musí byť predvytvorený priestor zmenami v kultúrnej a spoločenskej sfére. Preto je mimoriadne dôležité, aby neboli tieto sekundárne frontové línie politického boja zanedbávané. Pretože slovenské národné hnutie má v tomto smere priveľa nedostatkov, je dôležité sa pre inšpiráciu pozrieť inde. Napríklad do Francúzska.
francuzski-katolici
Hoci už aj na Slovensku sú populárne „neopohanské“ deriváty nacionalizmu, sú to práve francúzski katolíci, ktorí bojujú v prvých líniách kultúrnej vojny. Na prvý pohľad je francúzsky katolicizmus, rovnako ako v celom západnom svete, v hlbokej kríze. Len medzi rokmi 1996 a 2006 sa znížil počet krstov o takmer 20 % a počet birmoviek o 35 %.

Avšak okrem tohto nominálneho či zvykového katolicizmu, ktorý sa postupne v apostáze vytráca, sú v krajine malé, ale silnejúce komunity tzv. tradičných katolíkov. Ide o katolíckych veriacich, ktorí preferujú tradičnú liturgiu (oficiálne „mimoriadnu formu rímskeho rítu“), učenie a katolícky spôsob života spred II. Vatikánskeho koncilu, ktorý viac či menej kritizujú. Toľko v krátkosti, je to na samostatný článok.

Katolícke semináre vo Francúzsku obyčajne zívajú prázdnotou, avšak to sa netýka tradicionalistických seminárov. Podľa údajov z roku 2009 v nich študovalo až 20 % všetkých seminaristov v krajine. Toto percento sa každým rokom zvyšuje. Analýza z júla 2014 predpokladá, ak sa súčasné trendy nezmenia, že v roku 2038 bude viac ako polovica francúzskych kňazov slúžiť tradičnú liturgiu.

Prirodzene, stále ide o malú čiastku populácie. Odhadom predstavujú tradiční katolíci asi pol percenta až jedno percento francúzskej populácie, čo je však vzhľadom na zvyšok Európy vysoký podiel. Pritom sa môžu oprieť o bohaté monarchistické a kontrarevolučné tradície, kultúru, širšie profilované nacionalistické hnutie (Národný front, Generácia identity a ďalšie politické projekty) a v neposlednom rade o rodinné zázemie.

Francúzsko má tu výhodu, že nekompromisnícky katolicizmus žije a rozvíja sa v tisíckach francúzskych rodín. Nie je to tak iba o atomizovaných jednotlivcoch, ale o celých rodinách. A ako si s uznaním všíma komentátor Patrick Le Brun, ktorý sa sám označuje za pohana, nie katolíka, z tradicionalistických rodín vychádzajú talentované a krásne deti, pripravené brániť svoje ideály a bojovať proti systému.

Napríklad vo februári 2015 vyšla z tohto prostredia ženská šansónová skupina Les Brigandes. Tieto dievčatá vedia zaujať chytľavými tónmi, zaujímavou choreografiou a hlavne dôvtipnými textami. Ich prvotinou je pieseň s názvom Antifa, v ktorej si robia srandu z neslávnych ľavicových pro-systémových násilníkov. Veď, posúďte sami (môžete si zapnúť anglické titulky):

Okrem toho existujú mnohé ďalšie nacionalisticky a pro-katolícky orientované hudobné projekty. Zasahujú aj do tak, pre pravicu, netradičných žánrov, ako je hip hop. Veľmi populárny je tu nacionalistický a katolícky „hiphoper“ Goldolaf, ktorého skladby majú na portáli youtube.com státisíce divákov a poslucháčov. Goldolaf je okrem toho členom nacionalistického hnutia Renouveau français (RF).

Toto hnutie je tiež súčasťou francúzskeho kontrarovelučného milieu. Úzko spolupracuje s katolíckym integralistickým inštitútom Civitas, ktoré vedie Alain Escada, človek s brilantným strategickým myslením. Civitas je dnes vďaka nemu úderným hnutím, ktoré má približne tisíc kmeňových aktivistov a vo Francúzsku a Belgicku vie zorganizovať až 150 000 ľudí pre rôzne protestné akcie. RF a Civitas sa v posledných rokoch zviditeľnili najmä v spoločnom boji proti kultúrnej degenerácii.

Napríklad, keď v roku 2011 v Avignone vystavovali tzv. „umelecké dielo“ Andresa Serrana s názvom Piss Christ, čo je fotografia krucifixu v nádobe so Serranovým močom, Civitas zorganizovala v apríli 2011 masový protest proti tejto blasfémii a jeden deň na to bolo toto „dielo“ zničené dvoma maskovanými a nikdy neidentifikovanými mužmi. Aktivisti RF počas protestov vyliezli na strechu pápežského palácu v Avignone a spustili z neho transparent „Piss Christ. Neakceptujte neakceptovateľné“.

Podobne sa aktivisti RF a Civitas postavili proti „divadelnej hre“ Koncept tváre Božieho syna, ktorej dej spočíva v hádzaní kameňov a exkrementov na päťmetrovú maľbu Krista. Túto „hru“ finančne podporilo aj ministerstvo kultúry pod „konzervatívnym“ prezidentom Sarkozym.

Každé predstavenie tejto „hry“ sprevádzali protesty, ale vrchol prišiel až s parížskym predstavením. Pred divadlom bol protest zorganizovaný Civitas a vnútri divadla sa aktivisti RF postarali o to, aby táto hra nebola dohraná. Vtrhli na javisko s protestným transparentom a potom sa na kolenách modlili ruženec, až kým ich neodvliekla polícia. Toto nádherné gesto si môžete pozrieť na videu:


Tieto dve organizácie tak spoločne kombinujú dve rôzne formy aktivizmu. Civitas vystupuje plne legálne a orientuje sa na štandardné prostriedky politického boja (petície, konvenčné zhromaždenia a pod.) a RF pracuje viac na hrane zákona a prezentuje sa bojovnejším a vitálnym aktivizmom. Je však mimoriadne dôležité a inšpiratívne, že tieto skupiny pracujú disciplinovane, premyslene a takticky. Svoje akcie dopredu plánujú a vzájomne koordinujú pre čo najlepší efekt.

A nie sú bez úspechu. Keď v októbri 2014 na jednom z parížskych námestí nainštalovali obrovský nafukovací „vianočný stromček“ v tvare análneho kolíka – vraj „umelecké dielo“ Paula McCarthyho, trvalo iba dva dni a toto „dielo“ bolo pravicovými aktivistami zničené. Táto príšernosť bola síce znovu postavená, ale už iba vo výrazne zmenšenej verzii.

Kľúčové však je, že týmto francúzski pravicoví aktivisti získavajú na svoju stranu verejnosť. Keď vládnuca francúzska garnitúra zakázala, aby boli v období Vianoc na radniciach umiestnené vianočné jasličky, hoci nemá problém so židovskou menorou alebo s usporiadaním osláv moslimského ramadánu v tých istých priestoroch, katolícki aktivisti na toto pokrytectvo a pohŕdanie francúzskymi kultúrnymi tradíciami reagovali usporiadaním živých protestných jasličiek. A podľa prieskumu verejnej mienky je 71 % Francúzov za pripustenie vianočných jasličiek do priestorov štátnych inštitúcií. Teda na strane kontrarevolúcie, nie na strane vlády.

Francúzski katolíci tak ukazujú cestu. Myslím, že na Slovensku sa od nich máme veľa čo učiť. Výraznejšie angažovanie sa v kultúrnom a spoločenskom boji je nevyhnutnosťou pre takmer akýkoľvek politický smer. Bez strategického myslenia, disciplíny a odhodlania to však nepôjde.

Pavol Ondráš

https://beo.sk/spolocnost/2033-ako-francuzski-katolici-bojuju-proti-systemu

Křesťan má povinnost nebezpečné uprchlíky nepřijímat kvůli ochraně bližních. Ti, kdo řídí svět ze zákulisí, prosazují nadvládu islámu nad Evropou, říká katolický historik
ROZHOVOR Podle katolického historika Radomíra Malého křesťan právě ve jménu lásky k bližnímu má povinnost nebezpečné uprchlíky nepřijímat, neboť tím ohrožuje životy a bezpečnost svých krajanů – a to jsou přece také bližní. Prioritní pomoc má být podle něj těm zemím, z nichž imigranti prchají. Ti, kdo svým kapitálem řídí světovou politiku, podle něho prosazují cílenou islamizaci Evropy.

Křesťan má povinnost nebezpečné uprchlíky nepřijímat kvůli ochraně bližních. Ti, kdo řídí svět ze zákulisí, prosazují nadvládu islámu nad Evropou, říká katolický historik
Foto: Archiv
Popisek: Modlící se muslimové v mešitě

Co říkáte kvótám na imigranty z Evropské unie? Předsedou Evropské komise prosazující kvóty je křesťanský demokrat Jean-Claude Juncker…

Jako katolický křesťan nejsem proti pomoci uprchlíkům, kteří ji skutečně potřebují. Jsem ale rozhodně proti diktátu EU, která nařizuje kvóty. Jako suverénní stát máme přece právo sami rozhodnout, kolik imigrantů přijmeme, do toho nám nemá nikdo co mluvit.

Co říkáte komentářům a komentátorům či zahraničním politikům, kteří Čechy kvůli jejich odmítavému postoji k masové imigraci označují za xenofoby, Čecháčky, nehumánní či nám vyhrožují sebráním dotací?

Je to demagogie, goebbelsovská lež a nepřípustný nátlak na suverénní stát.

Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?

Pokud je zřejmé, že emigrantovi jde pouze o lepší komfort a život na sociálních dávkách, neměl by se ani vracet do první země, kam dorazil při své emigraci, ale šupem by měl být odeslán do své vlasti, případně do jiné země, kterou si sám zvolí.

Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není lepší pomáhat jim u nich doma?

Samozřejmě prioritní pomoc zemím, z níž imigranti prchají, je nejlogičtějším a nejúčinnějším řešením. Jenže k tomu není politická vůle. Někdo – to znamená ten, kdo svým kapitálem řídí světovou politiku – právě to chce, aby v zemích Blízkého východu se bojovalo a aby lidé prchali do Evropy. Jde o cílenou islamizaci Evropy a o zničení křesťanství, lidem muslimského vyznání v zemích postižených válkou, a nejen v nich, ale i v zemích, kde je klid a pohoda, například v Íránu nebo v Maroku, se namlouvá, že v Evropě „létají pečení holubi do huby“. Ano, někdo ze zákulisí právě toto chce.

To je srovnávání hrušek s puškami. V 50. letech neprchali lidé z našich zemí masově, utíkali skutečně pouze ti, jimž šlo o život nebo o léta strávená v kriminále. V 70. letech potom tady byla výrazná ekonomická emigrace, ale nebyla nijak masová. Já jsem za komunismu byl pronásledovanou osobou, přišel jsem jako věřící katolík o zaměstnání a honila mě StB. Také na mě přišlo pokušení emigrace, ale svědomí mi velelo zůstat tady, protože sem mě Bůh postavil, tady mám vydávat svědectví, jak říká latinské přísloví „Hic Rhodus, hic salta“. Nicméně tím nijak morálně nedegraduji ty, kteří emigrovali, byť i z ekonomických, a nikoli politických důvodů. Prožil jsem tu dobu a vím, že byla složitá.

Co se týká uprchlíků z Afriky, odkazuji na výroky některých afrických katolických biskupů, kteří naléhavě prosí zejména mladé lidi, aby neemigrovali. Tito biskupové sami uvádějí, že nejde o chudáky umírající hladem, ale naopak o vzdělané lidi, kteří jdou za lepším uplatněním a lepším výdělkem. Proto žádnou povinnost přijímat tyto lidi jako stát nemáme. Nic nám ale nebrání udělat mezi nimi výběr a přijmout odborníky na některé profese, pokud pro nás budou přínosem. Pravdou ovšem je, že ne všichni uprchlíci z Afriky jsou ekonomičtí běženci. V některých zemích opravdu vládnou kruté režimy zavírající a popravující lidi pro jejich přesvědčení, například v Eritreji. To se týká zejména křesťanů. Ty přijmout je služba lásky k bližnímu, nicméně o tom si rozhodneme jako suverénní stát sami a nikdo nám tady nemůže diktovat.

Hovoří se o tom, že muslimové budou mít většinu v zemích jako Francie či Británie do 40 let. Při nynějším masovém přílivu možná ještě dříve. Považujete to za hrozbu?

Samozřejmě to je hrozba – a nemalá. Mnohokrát se různé muslimské reprezentace vyjádřily, že až budou mít v některé evropské zemi většinu, zavedou povinně pro všechny zákon šariátu, kdy křesťané budou občany II. kategorie, případně – jako je tomu v Saúdské Arábii – zcela postaveni mimo zákon. Zastavit masový příliv muslimských migrantů je proto nezbytnou akcí sebeobrany a pudem sebezáchovy.

Ohledně imigrantů se píše o rizicích týkajících se kriminality, nemocí, zatížení sociálního systému, asociálního chování… Je podle vás povinností katolíka přijímat uprchlíky, když tím ohrožuje bezpečnost (znásilňování, kriminalita, vraždy, krádeže) a spásu svých bližních (islamizace a případný zákaz šíření křesťanství v islamizované Evropě a nadvláda falešného náboženství – islámu)?

Naopak bych řekl, že katolík právě ve jménu lásky k bližnímu má povinnost takové osoby nepřijímat, neboť tím ohrožuje životy a bezpečnost svých krajanů – a to jsou přece také bližní. Má morální povinnost pomáhat pouze slušným lidem, nikoli kriminálním živlům a potenciálním nebo skutečným teroristům. Irituje mě proto, že evropské státy nevyhostí lidi, kteří při svém „tažení“ do vysněného německého ráje vyhrožují kolemjdoucím domácím lidem smrtí a vykřikují „Alláhu akbar“, kteří mají falešné pasy, případně postrádají jakékoliv doklady, lžou o svém původu – jeden arabista zaměstnaný jako překladatel u těchto běženců například odhalil u jednoho z nich, vydávajícího se za Syřana, že mluví iráckou, a nikoli syrskou arabštinou a tak dále. Jak to, že taková pochybná individua nejsou okamžitě vyhoštěna?

Jak se vy jako katolický laik stavíte k postoji církevních představitelů k uprchlické krizi? Dominik Duka řekl, že je třeba „přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem. Rovněž tak je třeba vyzvat mladé utečence, muže, aby bránili své domovy a země. Jedině tak se stanou platnými spolupracovníky na obnově a budoucnosti světa. Příkladem jim mohou být naši mladí muži, kteří opouštěli země okupované nacisty, aby se připojili k zahraničním armádám a osvobodili naši vlast.“ Co o tom soudíte?

V principu souhlasím s kardinálem Dukou. Domnívám se ale, že je to poněkud idealistické, protože – jak jsem uvedl výše – k tomu není politická vůle těch, kteří vládnou ze zákulisí, a těch, jež plní jejich rozkazy ve funkcích vysokých politických činitelů. Ti naopak chtějí současný stav a tvrdě ho prosazují.

A papež František v americkém Kongresu nedávno řekl: „Náš svět stojí tváří v tvář krizi uprchlíků, v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydávají na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: ‚Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.‘ (Mt 7,12). Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. Snažme se zajistit druhým stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Dovolme jiným, aby se rozvíjeli tak, jak sami chceme, aby se pomáhalo nám. Jedním slovem, jestliže chceme bezpečnost, dávejme bezpečnost; chceme-li život, dávejme život; chceme-li příležitosti, zajišťujme příležitosti. Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměřuje nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Je naší povinností zajišťovat uprchlíkům či imigrantům příležitosti, když hledají „lepší život“ pro sebe a své blízké?

V zásadě má papež pravdu, křesťan by takto měl postupovat a ukazovat těm, kdo opravdu pomoc potřebují, lásku. I tam, kde je nutné žadatele o azyl odmítnout, je třeba zachovat lidský přístup. Háček je ale v tom, jestli všichni běženci jsou takoví, kteří potřebují pomoc a mají čisté úmysly. Zprávy, které v obrovském počtu dostávám, jsou ale takové, že velmi, opravdu velmi mnoho je mezi nimi těch, jejichž úmysly jsou nekalé – a tady je nutné se bránit.

Maďarský biskup Laszló Kiss-Rigó o uprchlících ve své zemi řekl: „Jeho svatost se plete. Přicházejí sem a křičí ‚Allahu Akbar‘, chtějí nás obsadit,“ dodal.

Biskup Kiss ví, o čem mluví, Maďaři to zažili na vlastní kůži. Můj názor je, že je třeba důsledně rozlišovat mezi těmi, kteří mají poctivé úmysly a opravdu potřebují pomoc, a těmi, kdo chtějí jen využívat štědrý evropský sociální systém nebo dokonce rozšiřovat násilí, teror a připravovat nadvládu islámu nad Evropou. Podle vyjádření libanonského ministra zahraničí a zprávy španělské kontrarozvědky se mezi běženci z islámských zemí nacházejí zhruba dvě procenta emisarů Islámského státu, aby založili v Evropě teroristické buňky. Není to snad varovný signál?

Jaký je váš názor na postoj KDU-ČSL? Hájí křesťanskou civilizaci?

Upřímně řečeno nevím, co KDU-ČSL hájí či nehájí. Výroky jejích představitelů jsou tak amorfní, že se v nich vůbec nevyznám. Jednotlivci z masové základny, s nimiž hovořím, ale mají většinou dobré názory a křesťanskou civilizaci hájí. Ti se však žel nedostanou ve stranické hierarchii do popředí.

PhDr. Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77. Po sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své texty též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů. Napsal i knihy Církevní dějiny, Katolíci ve stínu hákového kříže, Religiozita v dramatu Českého národního obrození či Je dovoleno bránit inkvizici?.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Krestan-ma-povinnost-nebezpecne-uprchliky-neprijimat-kvuli-ochrane-bliznich-Ti-kdo-ridi-svet-ze-zakulisi-prosazuji-nadvladu-islamu-nad-Evropou-rika-katolicky-historik-401723

nedeľa

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.