Synoda, štvrtý deň. Vznikajú pochybnosti o oficiálnych tlačových konferenciách k synode

Kardinál Kasper zrazuje Druhý vatikánský koncil. Komu vlastně náleží? Ježíši nebo Satanovi?
V čem spočívá pravověrnost?
Synoda, den čtvrtý: Může mít nauka místní odlišnosti?, konvertité píší papeži, „lehká beznaděj“

Na pravidelné tiskové konferenci k synodě řekl arcibiskup Charles J. Chaput z Filadelfie, že lobbovat se začne, kdykoli se sejde větší skupina lidí, i když je to světová biskupská synoda. „Nemělo by nás to překvapovat ani pohoršovat, pokud se to děje otevřeně a čestně a ne tak, že by se někdo snažil vyhrát, spíše než dospět k pravdě.“
Synoda_Den_prvni-777x411
Jeden z novinářů se biskupů zeptal, zda existuje možnost, že by národní nebo regionální biskupské konference dostaly větší odpovědnost za některé záležitosti, včetně pastoračního přístupu k manželství, vzhledem k různosti problémů, které mají dopad na rodiny na různých místech světa. Arcibiskup Chaput odpověděl: „Katolická církev je ,katolická’, když se rozprostírá všude a vítá každého, ale také všude věří stejným věcem, pokud jde o náš vztah k Bohu a naše vztahy navzájem. Něco z toho se lépe řeší univerzálně a něco lze lépe řešit lokálně. Různost v Katolické církvi zároveň vždy slouží jednotě,“ a tak „si nemyslím, že je vhodné, aby biskupské konference rozhodovaly o věcech nauky a podobně.“ Belgický biskup Johan Bonny z Antverp však včera na synodě řekl: „Biskupové se ve svých místních církvích setkávají s velmi různými otázkami a potřebami, na které dnes musejí dát pastorační odpověď.“

Otevřený dopis katolických konvertitů papeži a synodě

Více než 130 konvertitů z celého světa podepsalo dopis Synodě, v němž dosvědčují skutečnost, že vytrvalost Církve v oddanosti nejhlubší pravdě o tělesné lidské existenci je přitahovala a byla jim znamením, že Církev je nejjistějším spojením s Vtěleným Ježíšem Kristem.

Dopis byl motivován obavami z některých návrhů na způsob řešení krize rodiny v současném kulturním kontextu. Zabývá se zejména návrhy na změnu praxe Církve, pokud jde o podávání eucharistie rozvedeným a civilně znovusezdaným, ale i na otevírání se soužití bez sňatku, antikoncepci a homosexualitě. Signatáři trvají na tom, že tyto návrhy nejen odporují učení Církve o manželství, sexualitě a rozdílech mezi pohlavími, ale že je zde riziko, že ještě zhorší právě to utrpení, které se snaží zmírnit. Především však připomínají synodním otcům přitažlivost učení Církve – jakkoli je někdy náročné – neboť vyjadřuje přitažlivost Krista, Slova, které se stalo tělem. Svým svědectvím chtějí povzbudit synodní otce, aby Církev byla i nadále odpovědí na nejhlubší touhy lidského srdce. „Myslíme-li na příští generaci, jak by tyto změny mohly v mladých lidech živit úctu ke kráse nerozlučitelného manželství?“ ptají se signatáři, mezi něž patří i známý pro-life aktivista Austin Ruse nebo Stephen Wood, předseda Family Life Center International.

Kardinál Chaput: „Lehká beznaděj“

Filadelfský arcibiskup Charles Chaput řekl, že pracovní dokument biskupské synody „vyvolává lehkou beznaděj“. Instrumentum laboris, které má být vodítkem pro diskusi biskupů, bylo během prvních dvou dnů kritizováno v příspěvcích mnoha řečníků. Arcibiskup Chaput se ke kritikům připojil, když řekl, že dokument nedělá dojem křesťanské naděje. Instrumentum nevyjadřuje důvěru, že katolíci s pomocí milosti mohou odolat tlakům, které podrývají manželství a rodinný život. Arcibiskup pokračoval: „To probouzí ducha kompromisu s určitými hříšnými modely života a vede k redukování křesťanských pravd o manželství a sexualitě na soubor krásných ideálů. Důsledkem je pak to, že se Církev vzdává svého spasitelného poslání. Práce této synody musí dát najevo mnohem větší důvěru v Boží slovo, v proměňující moc milosti a ve schopnost lidí skutečně žít to, co Církev hlásá. Také by měla ocenit hrdinství opuštěných manželů, kteří zůstávají věrní svým slibům a učení Církve.“

http://www.tedeum.cz/2015/10/08/synoda-den-ctvrty-muze-mit-nauka-mistni-odlisnosti-konvertite-pisi-papezi-lehka-beznadej/

 

Komu vlastně náleží? Ježíši nebo Satanovi?

Někteří ho nazývají »coming out« (= odhalil se). Jiní naříkají nad »mediálním tlakem«. Řekněme rovnou, jak se věci mají: prohlášení, která vydal Mons. Krzysztof Charamsa, jsou projevem Satana.

Není třeba – jak někteří předpovídají – dalších, kteří by následovali příklad Charamsy, abychom pochopili, o co se jedná. Z nesčetných »znamení«, která předcházela, provázela a která trvají až do našich dnů, je zcela evidentní, že II. vatikánský koncil ovládla homo-lobby, zednářská lobby progresivistického katolického nátlaku a opanovala církev založenou Ježíšem Kristem.

Slova, která pronesl Pavel VI. 29. června 1972 – touto trhlinou »vstoupil Satanův dým do Božího chrámu. Jsou zde pochybnosti, nejistota, neklid, neuspokojenost, konfrontace« to jediné co provází onen pontifikát – tato slova jsou široce a ve všem překonána »prací« rozvinutou v posledních padesáti letech. Je to dílo nejrafinovanější, nejpodlejší a geniální, jak ve »schopnostech« tak v »kvalitách« »knížete tohoto světa«. Je to řemeslo šelmy, která má povahu tak zvrhlou a divokou, že se nepodaří zkrotit její žravost, protože vždy po žrádle má větší hlad než dříve (Dante Alighieri, Peklo I, 97-99).

Tato »šelma«, která pokoušela Ježíše (Lk 4,1-13), která svedla jednoho z jeho apoštolů, aby ho zaprodal, a druhého, aby ho zapřel, a jejíž nadvláda byla definitivně poražena umučením, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána – žije uvnitř církve. Ježíš porazil její vládu. Neodstranil však ze světa fyzickou, osobní a duchovní realitu zla, ale ukázal nám prostředky a zbraně, jak s ním bojovat (modlitba, půst, bdění, pevnost v odolávání pokušení, Písmo svaté, hojnost odevzdanosti a důvěry do Boží vůle) a nezměnitelné, době nepřizpůsobitelné principy a pravidla, jak stát pevně a rozhodně na straně dobra.

Otázka, která dnes vyvstala, je prostá a dramatická současně: je třeba jen naplnit úkol, jak ukázat lidstvu, kde je dobro a kde je zlo, neboť máme od Pána privilegium »všechno znát«, protože všechno bylo již napsáno a předáno před dvěma tisíciletími a to vše zdůrazňuje roli »šelmy«.

Říkám to se vší pokorou a vědomím před Bohem: Nemodlím se za synodu. Nevěřím ani v nejmenším v duchovní a nadpřirozenou povahu této synody. Jsem přesvědčen, že Bůh nemá o ni naprosto žádný zájem a je znechucen všemi diskuzemi, které se předem hlásí k otázkám o svátosti manželství, homosexualitě, milostných vztazích mezi osobami stejného pohlaví nebo o sexualitě a odpovědném rodičovství. To jsou všechno diskuze, které si vyžádal a jimiž se naparuje Satan, který se kochá svou mocí stále velmi zdatnou, chvástající se a třpytivou. S ním by se měli měřit synodní otcové a nikoliv mezi sebou. Není potřeba pěstovat žádnou dialektiku, rozvíjet dialog a šlechtit toleranci.

Srdce všech pokušení, kterým byl Ježíš podroben na poušti, spočívá ve dvou prvcích: aby opustil cestu, kterou mu vyznačil jeho Otec, a nastoupil na cesty jednodušší a snadnější (přitažlivé pro tělo, s nadějí na slávu, ambice a moc) aby zneužil Boha k světským cílům. Nečistá »modernost« před dvěma tisíci lety navrhovala Člověku – Bohu stejné věci, jaké dnes nečistá modernost nabízí současným lidem.

Byl to Satan, který svedl koncilní církev, aby se sklonila před světem, aby se snažila zavděčit se mu, aby pochopila, ospravedlnila a přijala jeho »práva«, a současně přestala rozvíjet svou základní roli, prorockou roli: hlásání Pravdy a Spásy. »Dialog« – slovo, které v Písmu svatém vůbec neexistuje – se rozvíjí se světem, který je v područí mocnosti temnot. »Boží milosrdenství«, tak jak ho církev dnes šíří a propaguje, se stává nástrojem zkázy a hříchu, počínaje oním »prvotním«, který je chápán a »prožíván« pouze jako symbolický fakt, až k dimenzím, ve kterých se ocitne duše po smrti: peklo, očistec a nebe jsou skutečnosti, o kterých se nemluví, protože se v něco takového už ani nevěří. Rozlišování mezi dobrem a zlem se přenechává dobré vůli jednotlivce, který prý má jen jedno jediné omezení: »svědomí«, které se chápe jako nezávislé na Stvořiteli a jeho zákonu a má stejnou hodnotu jako mrva.

Evangelium se nehlásá a nepožaduje se účast na Kristově kříži. Ekumenismus si od počátku počíná, jakoby Jedna, Svatá, Apoštolská Římská církev byla jakýmsi jiným druhem náboženství ve jménu pozemského štěstí a pokoje, o jakém není v Písmu, v Magisteriu a nauce církve za dva tisíce let jejích dějin ani zmínky. Kdyby si tak počínali první křesťané, jistě by se vyhnuli veškerému mučednictví, ale křesťanství by také už ani neexistovalo.

V této historické době, tak prohnilé a nestoudné, v jejímž průběhu Boží Nepřítel zahájil bezprecedentní útok, aby opanoval celé lidstvo, mají ti, které Ježíš nazývá svými přáteli, protože milují jeho Otce, jedinou cestu, po které mohou jít: tu, kterou Ježíš vykonal v Jeruzalémě a která ho dovedla až na Golgotu. Jen na Kříž mají upřít svůj pohled, jen před křížem mají padnout na kolena. Nikoliv před lidmi. Na prvním místě je nutno milovat Kříž. Je-li tato láska vyjádřena ve své plnosti, teprve pak se mohou milovat také lidé. Jen onen Kříž sdílený ve formující misce utrpení a odevzdanosti do jeho vůle, může poskytnout nekonečnou radost. Může osušit všechny slzy, přetvořit je na perly lásky k bližním Taková je síla Pravdy, která hýbe světem a živí ho. Je to tělo ukřižovaného Ježíše. On nás na kříži učil pravdě, naučil nás, jak máme jednat: jen dokonalé následování Krista posvěcuje náš život a činí ho plným a důstojným.

Synodní otcové nechť se dobře rozpomenou jen na tato Ježíšova slova: Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje (Mt 12,30)

Danilo Quinto Chiesa e post concilio

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=komu-vlastne-nalezi-jezisi-nebo-satanovi

 

Pentin: Vznikají pochybnosti o oficiálních tiskových konferencích k synodě

Na včerejší tiskové konferenci k synodě ve Vatikánu mluvčí pro jednotlivé jazyky upozornili na řadu témat, které prý převládaly v zahajovacích diskusích.

Například mluvčí pro angličtinu P. Thomas Rosica speciálně zdůrazňoval nutnost „skoncovat s používáním jazyka, který některé lidi vylučuje“ a uvedl, že jeden synodní otec (nebo to byli synodní otcové?) řekl, že Církev by měla „přijímat realitu takovou, jaká je, a nebát se nových a složitých situací.“

P. Rosica se zejména soustředil na „homosexuální osoby“ a prohlásil, že „gaye nelitujeme, ale uznáváme je pro to, čím jsou – jsou to naši synové a dcery, bratři, sousedé a kolegové.“

Později se k otázce homosexuálních vztahů vrátil, když uvedl, že se toto téma „několikrát objevilo“ a že jeden ze synodních otců řekl: „Jak to, že o nich mluvíme a nenabídneme jim ruku k uvítání?“

Podle pravidel synody nebylo jasné, kdo co řekl, ale ani to, kolik synodních otců se zabývalo otázkami, jež P. Rosica nebo ostatní jazykoví přidělenci zmínil.

V důsledku to znamenalo, že veřejnosti se dostalo zkreslené interpretace toho, co bylo v zahajovací debatě řečeno, stejně jako se to dělo při minulé synodě.

Naštěstí jsem měl spolehlivé zdroje, které mi svěřily další témata, o nichž mluvili další synodní otcové, což mi pomohlo dospět k vyváženějšímu obrázku toho, o čem se diskutovalo:

Řada synodních otců se vyslovila na podporu úvodního projevu kardinála Erdö, včetně jednoho, který zdůraznil důležitost zachování věrnosti pravdě o manželství, rodině a Eucharistii.
Jeden synodní otec se zeptal: „Co to tu děláme?“ a zdůraznil, že synoda je o rodině, nikoli o jiných vztazích, např. homosexuálních. Rovněž podtrhnul, že akceptuje-li synoda onu záležitost kolem znovusezdaných rozvedených, Církev tím prakticky „podpoří rozvod“.
Další řekl, že důraz by se měl klást na svátost manželství a upozornit tak na duchovní krásu manželství. Církev často není jednotná, pokud jde o „pozitivní vizi“ manželství a rodiny. Uvedl, že nestabilita kolem manželství „odporuje jeho povaze“.
Jeden synodní otec se odvolával na sv. Augustina, když řekl, že někteří pokřtění žijící v „neregulérních situacích“ nechtějí přistoupit ke svátosti pokání; uvedl, že krize rodiny je krizí víry. Citoval 2 Timoteovi 4,2-5.
Další vystoupení si všímalo toho, že stádce je příliš málo početné a že by bylo třeba projevit úctu rodinám, které zápasí a snaží se zůstat věrné, zejména těm, kteří zůstávají věrni svému manželskému slibu před Bohem, i když mají spory a obtíže.
Jiný příspěvek zdůraznil, že Církev musí hájit to, co o manželství a rodině zjevil Bůh, a že prací prelátů je podporovat zdravé rodiny. Pro rodinu jsou nebezpečím „některé kulturní trendy“, a také sociologický přístup. Ve službě rodinám je třeba vycházet z Božího slova.
To je jen několik vystoupení z těch dvaasedmdesáti, která byla na synodě přednesena v pondělí odpoledne a v úterý ráno a o nichž novináři od P. Rosiky neslyšeli.

Také ostatní jazykoví přidělenci takováto vystoupení do značné míry vynechali, ačkoliv německý a francouzský přece jen zmínili, že něketří synodní otcové využili svých příspěvků k tomu, aby zdůraznili význam Písma, Tradice a pravdy v této diskusi.

Edward Pentin

Edward Pentin je dlouholetý korespondent z Říma a zkušený vatikanista. Nedávno vydal knihu The Rigging of a Vatican Synod? o manipulacích na mimořádné synodě o rodině v roce 2014.

http://www.tedeum.cz/2015/10/08/petin-vznikaji-pochybnosti-o-oficialnich-tiskovych-konferencich-k-synode/

 

V čem spočívá pravověrnost?

Mnohé z nedávných vyjádření (a činů) papeže Františka – kupříkladu samotná homilie v den zahájení Synody nebo i nedávné motu proprio – jaksi nutí člověka pozastavit se nad tím, zda je možné, aby papež říkal to, co říká. (Ostatně, i světská média si toho všimla – viz nedávná obálka časopisu Newsweek.) Vždy se ale najde způsob, jak jeho slova vyložit „pravověrně“. Stačí to však? Kde se nalézá hranice mezi tím, co ještě je pravověrné a co již není? Stačí, aby daný výrok nebyl výslovně heretický? Nebo je třeba něco víc?

Stručný pohled do Katolické encyklopedie ukazuje, že pravověrnost, nebo – chceme-li – orthodoxie, má co do činění s čistotou víry. Pravá víra není jen něčím subjektivním, založeným na znalostech nebo přesvědčení jednotlivce, ale spočívá v souladu s vnější autoritou, kterou je Církev, založená Kristem a vedená Duchem Svatým. Pravověrným je tedy ten, jehož víra souhlasí s vírou Církve, která je založena na pokladu Božího Zjevení.

Připomeňme si jen začátek tzv. „Atanášského vyznání víry“: Quicumque vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem. Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternam peribit. Tedy: „Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.“

Uchovávat a předávat tento poklad víry je jedním z hlavních poslání Církve – ostatně, uložil jí to sám Kristus (Mt 28, 20). O tom, že Církvi na tomto pokladu opravdu záleželo, svědčí celá řada svědectví – od těch apoštolských (2 Sol 2, 15; 1 Tim 6, 20; Gal 1, 7-9), přes díla církevních otců, až po kánony koncilů a výroky papežů. Z těch nedávných to potvrzuje třeba sv. Jan Pavel II. hned v první větě apoštolské konstituce Fidei Depositum k vydání nového Katechismu: „Střežit poklad víry je poslání, které Pán svěřil své Církvi a které Církev naplňuje v každé době.“

Zdá se však, že se dnes zcela vytratila myšlenka, že pravověrnost znamená víc, než jen nebýt v přímém rozporu s naukou Církve. Již ze samotného slova by mělo být jasné, že být „pravověrný“ znamená jasně a věrně předávat pravdivou nauku. (Jinými slovy – být živým článkem Tradice.)

To však je zjevně v rozporu s moderní (či modernistickou?) ideologií: zůstávat stejný je špatné; zachovávat stejné pravdy, předávat stejnou víru, vykonávat stejné obřady a pobožnosti, nazývat stejné věci stejnými jmény – to vše je pro ně známkou stagnace, zpátečnictví.

Úkolem Církve – a tím i jejích členů – je však být sloupem a pevnou oporou pravdy (1 Tim 3, 15) a připomínat lidem, slovy G. K. Chestertona, že „mít právo něco udělat ještě neznamená, že udělat to je správné“.

Andrej Kutarňa
http://www.tedeum.cz/2015/10/08/v-cem-spociva-pravovernost/

 

Kardinál Kasper zrazuje Druhý vatikánský koncil

Michal Gorman, docent filozofie na Americké katolické univerzitě, dochází k překvapivému závěru, že Kardinál Kasper a spol. se snaží zvrátit učení Druhého vatikánského koncilu. Ve vtipné analýze pro Catholic Herald obrací zbraně stoupenců změn proti nim samotným a píše:

Avšak občas dojde k něčemu nečekanému. Typickým příkladem je kardinál Kasper a jeho spojenci, které paradoxně můžeme zařadit mezi nejreakčnější síly v současné Církvi. Vždyť když navrhuje přepracovat svátostnou disciplínu Církve tak, aby rozvedení a civilně znovusezdaní mohli být připuštěni ke svatému přijímání, prakticky, ne-li úmyslně, tím působí proti duchu koncilu, o jeho liteře ani nemluvě.

Lidé, kteří jsou si vědomi těžkého hříchu, nesmějí přistupovat ke svatému přijímání a lidé v druhém svazku uzavřeném bez prohlášení neplatnosti prvního manželství jsou objektivně cizoložníky. Vyplývá z těchto dvou neoddiskutovatelných předpokladů, že lidé v tomto typu druhého svazku nesmějí přistupovat ke svatému přijímání? Ano, ale jen za dalšího předpokladu, že cizoložství je těžký hřích. Ponecháme-li stranou obtížnou (a důležitou) problematiku subjektivních podmínek těžkého hříchu, je klíčovou otázkou, zda to, co cizoložník spáchal, je objektivně samo o sobě závažné. Ti, kdo chtějí změnit veřejnou disciplínu Církve ve věci podávání svatého přijímání tzv. „znovusezdaným“, implicitně prosazují názor, že není.

Avšak jak by mohlo tak závažné znesvěcení manželství, jako je cizoložství, nebýt věcí těžkého hříchu? Zdá se, že tato myšlenka dává smysl jen za předpokladu, že samo manželství není vážná věc. Jinými slovy, že i když cizoložství je porušením slibu, není to porušení důležitého slibu, a proto nejde o důležité porušení. Stručně řečeno, na manželství zase tak moc nezáleží. To však je de facto odmítnutí učení Druhého vatikánského koncilu o důležitosti manželství, což by nás vrátilo do časů, kdy se manželství nepokládalo za zcela plnohodnotnou cestu, jak následovat Krista.

Zastánci tohoto názoru by mohli odpovědět, že jsme je nepochopili – že jejich zájem je víc pastorační než teoretický. Souhlasíme s tím, že cizoložství je vážná věc, mohli by říct, ale pro lidi v druhém vztahu je věrnost rozpadlému manželství často příliš obtížná. V těchto případech věrnost vyžaduje pokusit se s dobrým svědomím změnit nový vztah tak, že pár bude žít „jako bratr a sestra“, a žádat toto je prostě příliš mnoho. Jak uvedl kardinál Kasper v rozhovoru pro časopis Commonweal, „hrdinství není pro průměrného křesťana“. Přesně to je však jiné převrácení Druhého vatikánského koncilu, totiž jeho učení o univerzálním povolání ke svatosti. Svatost může vyžadovat hrdinství. Snad vždycky tomu tak je. Neučil snad koncil, že všichni křesťané, nejen kněží a řeholníci, jsou povoláni k tomu, aby žili svatým životem?“

Zkráceno

http://www.tedeum.cz/2015/10/08/kardinal-kasper-zrazuje-druhy-vatikansky-koncil/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.