Vennari: Za oponou decentralizace Církve (1.) Jerzy Popiełuszko (19. 10.)

Během řádné synody zazněla diskuse ohledně možnosti „regionalismu“, tj. povolení národním biskupským konferencím volit rozdílné „pastorační přístupy“, pokud jde o přijímání eucharistie v případě rozvedených a znovu civilně sezdaných, nemanželského soužití či dokonce homosexuality. Raymond kardinál Burke v rozhovoru ze dne 15. října správně řekl, že takto navrhovaná „regionální různost“ je „prostě v rozporu s katolickou vírou a životem“.

krist-and-antikrist-1024x640

Papež František se ale o dva dny později oháněl tím, že vyřeší „decentralizaci“ Církve, i kdyby měl tuto decentralizaci vnutit z centra, což by bylo úskočným zneužitím autority.[1]

Tento nekatolický „regionalismus“ a decentralizace se ale neobjevily na synodě z ničeho nic; mají svojí minulost.

„Decentralizace“ a restrukturalizace Církve

Byl spuštěn nový destrukční program, který až dosud řada bdělých katolíků na svých radarech nezachytila, ale díky synodě vyplouvá nyní na povrch. Je navrhována radikální restrukturalizace Církve, vycházející z modernistických myšlenek lidí jako kardinál Martini, kardinál Lehmann, kardinál Danneels, kardinál Kasper, arcibiskup John Quinn a, ano, i Jorge Bergoglio. Zmíněný program je východiskem pro „regionalismus“, o němž se teď nahlas hovoří v souvislosti se synodou o rodině.

Každý, kdo slyšel o tzv. St. Gallenské skupině, bude vědět, o čem hovořím.

Tato skupina vznikla v tichosti roku 1999 za úřadování Jana Pavla II.

Aby St. Gallenská skupina zabránila tomu, co její členové považovali za všetečné zasahování ze strany Vatikánu, začala pracovat na širším uplatnění učení II. vatikánského koncilu o kolegialitě a synodalitě, což má vést k větší nezávislosti biskupských konferencí na Římu.

Mezi návrhy najdeme uznání plné naukové autority biskupských konferencí, svobodu vybírat a dosazovat své vlastní biskupy, poslední slovo v liturgických otázkách a další.

Krátce řečeno, radikálové chtějí vypustit na uspořádání Církve tutéž ničitelskou sílu, kterou použili v případě mše po II. vatikánském koncilu.

Tato restrukturalizace má v posledku sloužit k hladkému prosazení ještě více heterodoxního učení, mravů a pastorační praxe.

John Vennari

Pokračování příště

http://www.tedeum.cz/2015/10/19/vennari-za-oponou-decentralizace-cirkve-1-cast/

 

Jerzy Popiełuszko (19. 10.)

Letos uplyne 21 let od násilné smrti jedné z nejznámějších obětí komunistických represí v Polsku – Jiřího Popiełuszka.

Narodil se 14. září 1947 ve vesnici Okopy v białostocké arcidiecézi. Od křtitelnice byl odnášen jako Alfons, Jiřím (Jerzym) se stal až v semináři. Rodina si nemohla moc vyskakovat, Alfonsův strýc padl v uniformě Zemské armády (Armia Krajowa byla podzemní odbojová organizace zmáhající se s německými i sovětskými okupanty) kulkou z rudoarmějcovy zbraně. On i jeho čtyři sourozenci tedy dobře věděli, jak to je s polskou historií i současností doopravdy.

popieluszko-777x411

Ještě jako seminarista „sloužil lidu” na vojně, kde suverénně odolal tradičnímu vymývání mozků v podání politruků. Méně suverénně odolával šikaně, jež se až do konce života projevovala na jeho chatrném zdraví. V roce 1972 jej kard. Wyszyński vysvětil na kněze. „Nechci být nějakým páterem zalezlým kdesi na faře, chci k lidem,“ měl mladý páter prohlásit něco o své vizi kněžství. Netušil tehdy, jakým způsobem svá slova naplní. Jednou bude mluvit k celému národu.

Neznamenalo to ale, že by byl nějakým exhibicionistou. Měl o lidi skutečně zájem, o jejich potřeby, problémy, radosti. A měl velký dar s nimi jednat. Po sedmi letech byl kvůli zdraví na rok jmenován vysokoškolským kaplanem při kostele sv. Anny ve Varšavě. Pobyl zde jen rok, což však stačilo k tomu, aby za ním „jeho” studentíci jezdili i pak, do jeho pozdější farnosti sv. Stanislava Kostky. Zde začalo jeho nejheroičtější období.

Na první mši mu přišla všehovšudy jedna ovečka. Vbrzku se však mladý kazatel stal populární, třebas už jen organizováním exercicií či vehementní obranou nenarozených dětí. A pak přišla památná neděle 31. srpna 1980. Stávkující dělníci Hutě Varšava požádali polského primase Wyszyńského o kněze, který by pro ně odsloužil mši. Jako z udělání v tu chvíli zaklepal na jeho dvéře o. Jerzy. A bylo to jasné… přišel. Nejen tehdy, ale přicházel několikrát týdně. Dělníci mu návštěvy s celými svým i rodinami v hojném počtu opláceli. Mnozí se začali zpovídat poprvé od svého dětství, dospělí se nechávali pokřtít. Působilo na to jistě i nezvyklé charisma mladého kněze, který si všechny získával krásou svého lidství.

Už od počátku byl samozřejmě v zorném úhlu SB – polské obdoby naší Stb. To mu nebránilo navštěvovat politické vězně oněch dnů, organizovat pomoc pro jejich rodiny, iniciovat dovoz léčiv ze Západu, podporovat stávkující svou účastí na zasedáních. Materiální dobra rozdával tak, že jednou komusi daroval i své boty. Od února r. 1982 začal sloužit první mše za vlast. Brzy nebylo v kostele sv. Stanislava Kostky k hnutí. Lidé se sem sjížděli ze všech světových i politických stran, aby slyšeli, jak kázal o hodnotě lidského života, o svobodě, která musí být spojená s dobrotou, pravdou a láskou, o potřebě společného zaangažování se v této věci a v neposlední řadě o lidských právech. „Povinností křesťana je stát za pravdou, i kdyby to mělo hodně stát – vyřčená pravda je totiž drahá. Jenom plevy jsou zadarmo, za pšeničné zrno pravdy je třeba platit. Novalis řekl, že ‚člověk se opírá o pravdu. Když ji zradí, zradí tím i sebe‘. Lež člověka ponižuje a vždy byla znamením otroků, znamením lidí malých, a Svatý otec loni v únoru řekl: ‚Nejsi otrok, nesmíš být otrok! Jsi syn!‘‹ Život se nedá oklamat, tak jako se nedá oklamat půda – zaseješ-li plevy, sklidíš plevy.“ „Těžko se dá mluvit o svobodě tam, kde je slovo ›› Bůh‹‹ úředně vyloučeno ze života národa.“

Na jeho mše neustále přijížděli lidé z celého Polska, profesoři, havíři, ba i policisté či straníci. A opět: mnoho lidí se na základě jeho slov navracelo k Bohu po dlouhých předlouhých letech. Lidé vycházeli z kostela očištěni a vnitřně naplněni, hotovi milovat své nepřátele, proti nimž se postavili. On sám nosíval během výjimečného stavu vojákům a policajtům stojícím venku v zimě a dešti teplý čaj a kávu.

Státní moc mohla zešílet. Marně se jej snažila dehonestovat, marně tlačila na kurii, ať jej stáhnou někam do ústraní, marně mu podsouvala, že dělá z kazatelny politický řečnický pult. Byl sledován, odposloucháván, zastrašován. Dva dny jej dokonce drželi ve vazbě. Propuštěn byl až na intervenci biskupa Dąbrowského. Oficiální média na něj dštila nejen hněv a síru, ale i bahno, za něž by se nemusel stydět leckterý novodobý bulvární škvár. Dalšímu procesu unikl díky amnestii ke 40. výročí vzniku PLR.

Co do zdraví nebyl o. Jiří žádný Jura, přesto neumdléval. Spolupodílel se na organizaci první dělnické poutě do Čenstochové – ty trvají dodnes. „Jestli tam pojedeš i příště, zemřeš,“ četl pak v jednom anonymu. Jel. Kardinál Glemp jej chtěl kvůli bezpečí na prosby dělníků vyslat na studia do Říma. On však odmítl, nechtěl opustit lidi, pro něž byl vzorem. Cítil by to jak zradu. Poslední měsíce byly ve znamení zařizování, modlitby a častých zpovědí.

13. 10. 1984 se jej SB pokusila neúspěšně zabít. O šest dní později pak se svým řidičem Waldemarem Chostowským odjel do Bydgoště, aby zde odsloužil mši sv. a vedl rozjímání růžence. Poslední slova tohoto rozjímání byla: „Modleme se, abychom byli svobodni od strachu, zastrašování, ale hlavně od touhy po pomstě a násilí.“ Na zpáteční cestě zastavila auto policejní patrola. Šlo o převlečené polské estébáky. Jeho řidiči se zázračně podařilo utéct – díky jeho svědectví se smrt o. Popiełuszka nestala tzv. násilným činem neznámých vrahů. Svázaného a s roubíkem v ústech jej čtveřice sadistů dřevěnými pálkami několikrát bestiálně zbila do bezvědomí. Pak je v igelitovém pytli vhodili do nádrže na Visle. Ve chvíli, kdy možná ještě žil.

Tělo bylo vyloveno až 30. října. Během těch 11 dnů se záchranu o. Popiełuszka modlili nejen Poláci doma, ale i v zahraničí. Jan Pavel II. v jejich čele. Již dva dny po jeho pohřbu 3. 11., jehož se účastnilo na 800 tisíc lidí, došly na adresu varšavské kurie prosby o jeho beatifikaci. Do roka jich bylo na 14000. K té došlo 6. června roku 2010.

Libor Rösner

http://www.tedeum.cz/2015/10/19/jiri-popieluszko-19-10/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.