De Mattei: Mají synodní otcové ještě pojem o hříchu?

Práce synody potvrzuje existenci silného sporu mezi dvěma menšinami uvnitř katolické církve. Na jedné straně tu máme legii synodních otců odhodlaných hájit tradiční morálku a na druhé skupinu „inovátorů“, kteří, zdá se, katolickou víru ztratili. Mezi těmito dvěma menšinami je jako vždy poddajný a kolísavý střed složený z těch, kteří se neodvažují pravdu bránit ani na ni útočit a řídí se úvahami, jež souvisejí spíše s jejich osobními zájmy než s diskusí o nauce.
synodamattei-777x411
Biskupové-inovátoři se v debatě o první části Instrumentum laboris [přípravného dokumentu] nechali slyšet zejména ve dvou ze čtrnácti diskusních skupin, v anglické skupině A a ve skupině německé. Podívejme se trochu na ústřední pasáž zprávy z německé skupiny, jejímž mluvčím byl nový berlínský arcibiskup Heiner Koch a moderátorem vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn.
Němečtí biskupové pevně doufají, že v závěrečném dokumentu nezvítězí negativní jazyk, tj. jazyk, který se distancuje a odsuzuje, „forenzní“ [soudní] styl[1], ale naopak pozitivní jazyk vývoje křesťanského postoje, který může implicitně [nepřímo] vyjadřovat, co je s křesťanskými postoji neslučitelné[2]. „To se týká i ochoty (srov. Gaudium et Spes) vítat pozitivní vývoj ve společnosti.“[3]

Abychom pochopili, co se skrývá za tímto nejednoznačným vyjadřováním, musíme si znovu přečíst ústřední pasáže rozhovoru s kardinálem Christophem Schönbornem, který 26. září zveřejnil P. Antonio Spadaro z Civiltà Cattolica. Vídeňský arcibiskup v něm tvrdí, že je nutné „začít si uvědomovat historickou a sociální dimenzi manželství a rodiny“.

Říká: „My teologové, biskupové, kněží a strážci nauky příliš často zapomínáme, že lidský život se odehrává v podmínkách, které určuje společnost, tedy v podmínkách psychologických, sociálních, ekonomických a politických, v historickém kontextu. Toto dosud na synodě chybělo. […] Na časté situace soužití beze sňatku bychom se měli dívat nejen z pohledu toho, co jim chybí, ale také z pohledu toho, co už slibují – co už tam je přítomno. […] Ti, jímž se dostalo té milosti a radosti, že dokážou prožívat svátostné manželství ve víře, pokoře, vzájemném odpouštění, s důvěrou v Boha, jenž denně jedná v našich životech, vědí, jak u manželů, u občansky sezdaných dvojic, u lidí, kteří spolu žijí beze sňatku, rozpoznat prvky skutečného hrdinství, nesobecké lásky a vzájemného obdarovávání. I když musíme říci: ‚Ještě to není plná realita svátosti.‘ Ale kdo jsme my, abychom soudili a říkali, že v nich nejsou žádné prvky pravdy a posvěcení? […]

Nemohu skrývat, že jsem v tomto směru šokován tím, jak naprosto formalistický způsob diskuse používá sekera ,intrinsece malum‘ [bytostně zlé] […]. Posedlost tímto ,intrinsece malum‘ debatu ochudila natolik, že nás to kvůli jedinečnosti, nerozlučitelnosti, otevřenosti vůči životu a lidskému základu nauky Církve připravilo o značně rozsáhlou argumentaci. Ztratili jsme chuť k diskusi o těchto lidských skutečnostech. Jedním z ústředních prvků synody je realita křesťanské rodiny, ne z exkluzivního, ale z inkluzivního hlediska [začleňování]. […] Existují také situace, kdy kněz, který ty lidi zná ,in foro interno‘ [soukromě], může dospět k tomu, že řekne: ‚Vaše situace je taková, že z pohledu vašeho svědomí i svědomí mého jako vašeho pastýře pro vás vidím místo ve svátostném životě Církve.‘ […] Uvědomuji si, že tím, že to říkám, některé lidi pohorším… Ale od lidí, kteří objektivně žijí v neregulérních situacích, se vždycky lze něco naučit. V tom nás chce vychovávat papež František.“[4]

Toto interview je třeba číst paralelně s rozhovorem s jiným synodním otcem s německou kulturní formací, arcibiskupem z Chieti-Vasta Brunem Fortem, zvláštním sekretářem řádného zasedání synody. Mons. Forte ve vyjádření pro list Avvenire z 19. září 2015 řekl, že Instrumentum laboris projevuje „náklonnost ke všemu pozitivnímu, i když, jako v případech soužití beze sňatku, se jedná o kladné stránky neúplné. Kritéria sympatie vůči páru v nesezdaném soužití nám diktuje touha po věrnosti, stabilitě a otevřenosti vůči životu v jejich svazku [a] cítíme-li, že tato touha může být korunována svátostí manželství. Naopak, je-li soužití chvilkové, jeví se všechno mnohem obtížnější, a potom je důležité najít cestu, která by povzbuzovala k dalším krokům směrem k významnějšímu dozrávání. […] Co se nenávratného soužití týče, především pokud se z nového svazku narodily děti, pak návrat [k dřívějšímu stavu] představoval selhání v plnění závazků, které na sebe dotyční vzali. [A] z těchto závazků vyplývají mravní povinnosti, jež je třeba splnit v duchu poslušnosti Boží vůli, která žádá věrnost tomuto novému svazku. Jsou-li takovéto podmínky splněny, lze uvažovat o stále hlubším zapojení do života křesťanského společenství. Do jaké míry? My už jsme to řekli. Je na synodě, aby to navrhla, a na papeži, aby rozhodl“.

Z citovaných rozhovorů je zřejmé, že jejich přístup k problémům rodiny je čistě sociologický, bez jakékoli zmínky o zásadách, které historii překračují. Pro kardinála Schönborna a Mons. Forteho nejsou manželství a rodina přirozené instituce, které jsou součástí života lidstva od počátku civilizace, instituce, které jistě vznikly a existují v dějinách, ale které, jelikož jsou zakořeněny v samotné podstatě lidství, jsou určeny k tomu, aby všude a v každé době trvaly jako základní buňka lidského soužití. Tvrdí, že rodina podléhá v dějinách dialektickému vývoji a bere na sebe nové formy podle historického období a „pozitivního vývoje ve společnosti“.

„Pozitivní jazyk“, o němž hovoří circulus germanicus, znamená, že Církev nesmí nic výslovně odsuzovat, protože je zapotřebí vnímat kladné stránky ve zlu a hříchu. Hřích pro ně vlastně neexistuje, neboť každé zlo je jen nedokonalé a neúplné dobro. Tyto úchylky jsou založeny na svévolném zaměňování metafyzických a mravních pojmů dobra a zla. Ve skutečnosti je jasné, že z filozofického hlediska Bůh, který je Nejvyšším Dobrem, nestvořil ve vesmíru nic zlého a nedokonalého. Přesto je součástí stvoření svobodná vůle, která rozumné bytosti umožňuje odloučit se od Boha. Toto aversio a Deo u rozumné bytosti je zlo, které se správně nazývá hříchem. V kardinálových názorech, stejně jako v názorech zvláštního sekretáře, však pojem hříchu chybí.

Tím, že kardinál Schönborn popírá existenci intrinsece malum, popírá i takové mravní pravdy, jakou např. je, že „existují skutky, které jsou vzhledem ke svému předmětu vždy těžce hříšné per se, samy o sobě,“[5] a odmítá in toto [v celku] encykliku Veritatis splendor vydanou právě pro potvrzení existence absolutní morálky proti oživování „situační etiky“. Z tohoto pohledu ruší nejen pojem Božího a přirozeného zákona jako pramene a základu mravního řádu, ale i sám pojem lidské svobody. Svoboda je ve skutečnosti primárním subjektivním kořenem morálky, tak jako přirozený a Boží zákon představuje její objektivní formu. Bez Božího a přirozeného zákona přestává dobro a zlo existovat, neboť přirozený zákon umožňuje rozumu poznat pravdu a vůli milovat dobro. Svoboda a zákon jsou v mravním řádu dvě neoddělitelné entity.

Hřích existuje, protože existuje absolutní morálka. Hřích je absolutní zlo, protože odporuje absolutnímu Dobru, a je to jediné zlo, neboť odporuje Bohu, který je jediné Dobro. Původ každé nesnáze a neštěstí člověka nemá politickou, ekonomickou a sociální povahu, ale pochází ze hříchu – prvotního i současného – spáchaného člověkem. Člověk „hřeší smrtelně […] když se vědomě a dobrovolně z jakéhokoli důvodu rozhodne pro něco, co je vážně nezřízené“[6]. Mezi hříchy, které podle Písma svatého volají o pomstu do nebe, jako je hřích sodomie [Gen. 18,20; 19,13], můžeme zařadit i porušení šestého přikázání, které zakazuje jakékoli sexuální svazky mimo manželství. Nepřipouští se žádný „pozitivní jazyk“, který by tyto svazky schvaloval. Pius XII. prohlásil, že „snad největším hříchem dnešního světa je, že lidé začali ztrácet pojem o hříchu“[7].

Ale co se stane, když to jsou církevní představitelé, kdo ztratil pojem hříchu, a s tím i víru samu?

Zdroj: rorate-caeli.blogspot.com

[1] … eine negativ abgrenzende und normativ verurteilende Sprache (forensischer Stil).

[2] … eine positive, die christliche Position entfaltende Sprache, die damit implizit zur Sprache bringt, welche Positionen christilich inkompatibel sind.

[3] Dazu gehört auch die Bereitschaft (cf. Gaudium et Spes), von der Gesellschaft positive Entwicklungen aufzugreifen.

[4] Antonio Spadaro SJ, „Matrimonio e conversione pastorale. Intervista al cardinale Christoph Schönborn“, Civiltà Cattolica, č. 3966 26. září 2015, str. 449-552.

[5] Jan Pavel II., apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia.

[6] Kongregace pro nauku víry, Persona humana, 7. listopad 1975.

[7] Rozhlasové poselství ze dne 26. října 1946.

http://www.tedeum.cz/2015/10/21/de-mattei-maji-synodni-otcove-jeste-pojem-o-hrichu/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.