Davies: Vzbura proti vláde Krista Kráľa. Alebo: Prečo by mali veriaci odmietnuť odluku Cirkvi od štátu

11. prosince 1925 vydal papež Pius XI. encykliku Quas primas o vládě Krista Krále nad společností. Encyklika se věnuje tomu, co papež po právu nazývá „příčinami pohrom, kterými je tísněno a sužováno lidské pokolení“. Pius XI. upozorňuje, že rozličná zla ve světě vyplývají z toho, že většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho svatý zákon ze svého života; že pro něj už není místa v osobním životě ani v politice; a že tak dlouho, dokud se budou jednotlivci i státy odmítat podřídit vládě našeho Spasitele, nebude žádné naděje na trvalý mír mezi národy. Lidé mají hledat mír Kristův v království Kristově – Pax Christi in regno Christi.

Učení této encykliky bylo na II. vatikánském koncilu přehlíženo a zamlčováno, ne-li přímo popřeno. Je nepopiratelnou skutečností, že se koncil zcela zjevně a, nutno říci, vědomě vyhnul tomu, aby potvrdil učení obsažené v Quas primas, kde papež Pius XI. opětovně stvrdil nepřetržitou nauku svých předchůdců, a to, že státy, stejně jako jednotlivci, se musejí podřídit vládě Krista Krále. Papež Pius XI. se přitom neobracel jen na katolické, či dokonce křesťanské národy, nýbrž k celému lidstvu. Tuto pravdu vyjádřil jednoznačně cituje z encykliky papeže Lva XIII. Annum sacrum:

„Jeho říše se totiž nevztahuje pouze na národy katolické, ani ne toliko na ty, které přijaly křest, a ačkoli je bludné názory svedly na scestí nebo je od jejího společenství odloučilo schisma, právně patří k Církvi, nýbrž zahrnuje bez výjimky také všechny ty, kteří nejsou účastni křesťanské víry, takže opravdu celé lidské pokolení je pod mocí Ježíše Krista.“

Všichni lidé, jako jednotlivci i jako národy, podléhají vládě Krista Krále, a to ze dvou důvodů. Za prvé, neboť on jakožto Bůh je naším Stvořitelem. Žalm 32 shrnuje patřičný vztah mezi tvorem a Stvořitelem následujícími, Duchem Svatým vnuknutými slovy:

„Boj se Pána všecka země, chvěj se před ním každý, kdo na světě, neboť on řekl, a všecko tu bylo; on dal rozkaz, a všecko tu stálo.“

„Neboť on řekl, a všecko tu bylo; on dal rozkaz, a všecko tu stálo.“ Bůh je naším Stvořitelem. My jsme jeho stvoření. Bez něho bychom nebyli. Dlužíme mu vše, a on nám nedluží nic. Ti, kdož jsou stvořeni, mají bezvýhradnou povinnost svého Stvořitele milovat a sloužit mu. Tato povinnost nezná žádných výjimek; nelze zde hovořit o nějakém právu na straně jakéhokoliv člověka, které by ho případně této povinnosti zbavovalo.

Společenský a politický soulad a řád může zavládnout jenom tehdy, když lidé ve svém životě neztrácejí ze zřetele skutečný poměr mezi Stvořitelem a tvorem. „Mír Kristův v království Kristově.“ Pokud lidé tento vztah odmítají, rodí se nesoulad a rozvrat, nesoulad a rozvrat hříchu, nesoulad a rozvrat, které poprvé vstoupily s Luciferem, jenž kdysi býval jedním z nejskvělejších Božích tvorů a přemožen pýchou se chvástal: Non serviam. Katechismus nám říká, že smyslem našeho života je Boha poznávat, milovat ho a sloužit mu na tomto světě, abychom se s ním v příštím světě mohli těšit věčné blaženosti. Nelze tvrdit, že milujeme Boha, pokud mu nesloužíme; a nemůžeme prohlašovat, že Bohu sloužíme, když se nepodřizujeme zákonům Krista Krále. „Milujete-li mne, zachovávejte má přikázání!“ [Jan 14, 15]

Papež Pius XI. v encyklice Quas primas hovoří i o druhém důvodu, proč se máme podřídit Pánu Ježíši. Vysvětluje podivuhodnou a hlubokou pravdu, že Kristus je naším Králem, a to jak svým zrozením, tak i na základě nabytého práva, jelikož je naším Vykupitelem:

„Kéž si všichni zapomnětliví lidé připomínají, co jsme stáli našeho Vykupitele: ‚Byli jste vykoupeni nikoli pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahocennou krví Krista, Beránka bez úhony a bez poskvrny‘ [l Petr l, 18–19]. Nenáležíme už sobě, poněvadž Kristus nás koupil ‚za velikou cenu‘ [l Kor 6, 20]; ano, i naše těla ‚jsou údy Kristovými‘ [l Kor 6, 15].“

Dvojí nárok Pána Ježíše Krista na naši oddanost, a to jakožto Stvořitele a našeho Vykupitele, dobře shrnuje kniha Zjevení, kde nám sv. Jan praví, že Kristus je „vládcem nad pozemskými králi“ [Zjev 1, 5]. Slova, že králové země, tedy jinými slovy národy a ti, kteří jim vládnou, jsou podřízeni Kristově královské moci, neznamenají nic jiného, než co známe jako jeho společenské kralování, tj. jeho právo panovat nad společnostmi i jednotlivci.

Nikdo, kdo se označuje za křesťana, snad nebude zpochybňovat, že se jako jednotlivci musíme podřídit vládě Krista Krále. Ale jen málo křesťanů, katolíky nevyjímaje, chápe, natož prosazuje, panování Ježíše Krista nad společností. Jeho společenské kralování může být plně uskutečněno jen tehdy, jsou-li Církev a stát jednotní. Odluka Církve a státu byla papeži až do II. vatikánského koncilu jednoznačně odsuzována. Naukou Církve je, že stát má povinnost prokazovat Bohu veřejně úctu v souladu s liturgií pravé Církve, církve katolické, podporovat její učení a pomáhat Církvi v plnění jejích úkolů. Stát nemá právo na náboženskou lhostejnost, tím méně prosazovat světské zásady v politice. Světský postoj je ze své podstaty bezbožecký a nekřesťanský.

Ti, kteří přehlížejí nebo odmítají společenské kralování Ježíše Krista a jeho právo vládnout nad společnostmi i jednotlivci, přijímají, snad i nevědomě, odpornou teorii demokracie zhmotněnou za francouzské revoluce v Deklaraci práv člověka, deklaraci, která představuje oficiální a nestydaté zavržení společenského kralování našeho Pána Ježíše Krista, deklaraci zosobňující největší herezi moderní doby, ne-li všech dob, a to, že moc pochází z lidu. Papežové naopak učili: Omnis potestas a Deo. „Veškerá moc pochází od Boha.“ „Ne!“ odpovídají revolucionáři: Omnis potestas a populo. „Veškerá moc pochází z lidu.“

Nanejvýš po právu náleží těmto lidem označení „revolucionáři“! Revoluce bývá vysvětlována jako násilné svržení ustanovené vlády, a přesně to udělali. Svrhli společenskou vládu Krista Krále, aby místo ní zavedli herezi, že moc spočívá ve vůli většiny, herezi, která je zdrojem všeho zla v dnešní společnosti. Vyhlášení Deklarace práv člověka představuje první oficiální odmítnutí vlády Krista Krále nad společností. Jednalo se o čin, jenž na nejvyšší míru ovlivnil další vývoj a přispěl k postupnému, obraznému sesazování Krista Krále z trůnu v následujících dvou stoletích.

Dříve než si ukážeme, nakolik tato deklarace ztělesňuje odmítnutí katolického učení ohledně autority státu, bude nezbytné dobře pochopit, co toto učení obnáší. Stát se skládá ze dvou prvků: vlády, tedy těch, kteří vládnou, a těch, jimž je vládnuto, přičemž autorita je svěřena prvním. Církev neprosazuje žádnou určitou formu spravování vlády. I když papežové mnohdy ve svých encyklikách hovoří o „vládcích“, neodmítali demokracii jako takovou, pokud se tím míní, že ti, kdo vládnou, jsou vybíráni volbou (na základě všeobecného či omezeného volebního práva). Lev XIII. vysvětluje:

„Právo vládnout ale není samo o sobě nutně spojeno s určitou formou státu; může přijmout tu nebo onu státní formu, jestliže ta účelně podpoří společné blaho a prospěch. Ale ať již je ústava státu jakákoliv, musí ti, kteří jsou první ve státě, nezbytně vzhlížet na Boha, svrchovaného zachovatele a ředitele světa, a míti Ho za vzor a příklad, chtějí-li dostát svému úkolu v řízení státu“ [Immortale Dei – pozn. překl.].

Papež rovněž logicky a neústupně připomíná, že zdroj autority je týž, ať už se jedná o absolutní monarchii, jaká byla za Ludvíka XIV. ve Francii osmnáctého století, či o zemi, kde je vláda volena v demokratických volbách a kde všichni občané mají volební právo, jako jsou dnešní Spojené státy. Omnis potestas a Deo. „Veškerá moc pochází od Boha.“ Papež Lev XIII. ve své encyklice Immortale Dei z 1. listopadu 1885 vysvětluje:

„Jelikož se však žádná společnost neobejde bez někoho, kdo stojí v čele všech, kdo by mocným a přiměřeným podnětem usměrňoval každého jednotlivce ke společnému cíli, vzniká z toho pro občanskou společnost potřeba autority, která by ji řídila. Tato autorita má, jako společnost sama, svůj původ v přirozenosti a tím v Bohu samém. Z toho jako druhý důsledek vyplývá, že státní moc podle své povahy má za svého původce Boha, neboť Bůh sám je jedině pravý a nezávislý pán a mistr všech věcí v nejvyšším smyslu, kterému vše, co jest zde, je podrobeno a povinno Ho poslouchat. Kdo má tedy právo poroučet, může je mít jen od Boha, svrchovaného pána všech. Proto dí Apoštol: ‚Není moci, leč od Boha‘ [Řím 13, 1].“

„Není moci, leč od Boha.“ Tento citát z listu Římanům v sobě zahrnuje vše, co se původu autority týče. Poněvadž ti, kteří vládnou, mají svoji autoritu od Boha a vykonávají svůj úřad jako jeho zástupci (a nečerpají autoritu z lidu), tak žádné vládě nepřísluší právo zavádět jakékoliv zákony odporující zákonu Božímu, byť by byly projevem vůle většiny občanů. Církev se rozhodně staví proti veškerým pojetím demokracie, podle nichž moc spočívá v lidu a těm, kteří vládnou, se autority dostává právě od lidu. Papež Lev XIII. v Immortale Dei zdůrazňuje:

„Ve společnosti, založené na těchto zásadách, není jiné veřejné autority než vůle lidu, jenž je sám sobě jediným velitelem, a odtud si osobuje právo poroučet sám sobě. […] Svrchovaná Boží moc se přechází mlčky, jako by Bůh neexistoval či se o lidskou společnost vůbec nestaral nebo jako by lidé – ať již jednotlivci, či celá společnost – nebyli Bohu ničím zavázáni nebo jako by bylo možno myslet si vrchnost, která by měla svůj původ, svou moc a autoritu někde jinde než v Bohu. Z toho je patrné, že takto zřízený stát není leč nespořádaný dav, který sám sebe poučuje a sobě samému vládne.“

Mons. George Shea v červencovém čísle časopisu American Ecclesiatical Review z roku 1950 vysvětloval, jaký stav by měl vládnout v katolicky většinových zemích:

„V případě katolické společnosti je povinností státu být ‚katolickým státem‘, prohlásit katolicismus za ‚státní náboženství‘ a jako k takovému se k němu chovat. Formální, oficiální a výlučné uznání a vyznávání katolicismu státem jakožto jediného náboženství, krátce, ustanovení katolicismu ‚státním náboženstvím‘, vyplývá v katolické společnosti podle všeho z povinnosti státu přijmout a vyznávat pravé náboženství, tedy katolicismus, s jeho pravdami víry a kultem. Jak jinak by stát jakožto stát mohl ve skutečnosti přijmout a vyznávat katolicismus, jehož svrchovaným nárokem je, že je jediným pravým náboženstvím?“

Je to věrné shrnutí neměnného papežského učení. Papež Lev XIII. v Immortale Dei učí:

„Lidé, tvořící ve společnosti jeden celek, jsou závislí na Bohu právě tak jako jednotlivec. Přinejmenším musí jak společnost, tak jednotlivec Bohu děkovat, že je stvořil, že je všemohoucí vůlí zachovává a že jim z nevyčerpatelného milosrdenství prokazuje mnoho dobrodiní. Jako tedy žádný jednotlivec nesmí svých povinností k Bohu zanedbávat, nýbrž pilně plnit svou nejdůležitější povinnost, totiž oddat se v životě duchem i srdcem náboženství, avšak nikoli náboženství, které si každý podle libosti zvolí, nýbrž takovému, které Bůh uložil a jehož pravost projevil spolehlivými a neklamnými známkami a důkazy, tak se ani státní společnost nesmí beztrestně chovat, jako by Boha nebylo. Nesmí ani bez hříchu odmítat péči o dodržování úcty k Bohu jako věci jí zcela cizí, nesmí však ani podle libovůle přijmout kterékoli z různých náboženství. Ani pro státy není jiný druh a způsob úcty Boha než ten, který ustanovil sám Bůh. Správcům států proto budiž jméno Boží svaté. Mají považovat za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů radostné plnění náboženských povinností, bránit je…“

Ve stejné encyklice uvádí jako zavrženíhodné následující názory:

„Společnost se necítí nijak zavázána Bohu, proto se také veřejně nehlásí k žádnému náboženství a tím méně se stará o to, nalézti mezi mnoha náboženstvími jedině pravé. Nedává přednost jednomu pravému před ostatními falešnými a nemá ochotu k poskytování ochrany pravé víře. Taková společnost spíše prohlašuje všechna náboženství za stejně oprávněná, pokud jimi nějak neutrpí veřejný pořádek.“

Ve své encyklice Libertas ze dne 20. června 1888 učí:

„Když uvažujeme právě o této svobodě v souvislosti s životem států, pak podle ní stát nemá důvod ctít Boha nějakým veřejným způsobem nebo chtít Jeho uctívání, nemá důvod dávat přednost žádnému náboženství, neboť všechna mají být považována za stejně oprávněná, bez ohledu na lid, ani tam ne, kde lid vyznává náboženství katolické. […] Občanská společnost má uznat Boha jako svého Otce a Původce a sloužit mu jako svému Pánu a Veliteli v úctyplné bázni. Stát bez Boha, nebo též – což nakonec vyjde nastejno – stát, který se chová, jak to vyjadřuje, ke všem náboženstvím lhostejně a tato bez rozlišování uznává za rovnocenná, staví se do protikladu ke spravedlnosti a rozumu. Jestliže je tedy pro stát nezbytné, aby se hlásil k jednomu jedinému náboženství, má se hlásit k jedině pravému náboženství. Toto jako takové poznat, jmenovitě v katolických státech, není nijak zatěžko, neboť na sobě zřetelně nese známky pravdy.“

Sv. Pius X. v encyklice Vehementer nos z 11. února 1906 píše:

„Názor, že by stát měl být oddělen od Církve, je naprosto falešnou a nanejvýš zhoubnou tezí. Toto mínění vychází ze zásady, že náboženské záležitosti nemají být předmětem zájmu státu; což je těžkou urážkou Boha, jenž jako Stvořitel je také původcem a udržovatelem života lidské společnosti stejně jako jednotlivců. Proto jsme mu povinováni nejen soukromou bohopoctou, ale rovněž i úctou veřejnou.“

Deklaraci práv člověka projednávalo francouzské Ústavodárné národní shromáždění na svých zasedáních v srpnu 1789 a v říjnu téhož roku ji přijalo. Některé její články jsou nejen přijatelné, ale vlastně doporučeníhodné, např. čl. 7 týkající se obžaloby a zadržení občanů, čl. 8 o tom, že zákon nemůže platit zpětně, nebo čl. 9 ohledně těch, kteří byli zatčeni, ale nebyla jim prokázána vina. Jiné články jsou pochybné. Ale některé další jsou vyloženě neslučitelné s katolickou vírou, zejména čl. 6, který začíná prohlášením, že zákon je vyjádřením všeobecné vůle. Jedná se o naprosté popření učení Církve, že veškerá moc pochází od Boha. Papež Pius VI. neváhal odsoudit deklaraci jako „odporující náboženství a společnosti“[1]. Přijetí Deklarace práv člověka vylučuje možnost katolického státu a společenskou vládu Krista Krále. Což není vůbec překvapivé, vezmeme-li v úvahu zednářský původ deklarace. P. Denis Fahey píše:

„Že příprava a vítězství Francouzské revoluce byly dílem svobodného zednářstva, nepotřebuje důkazů, jelikož sami zednáři se tím chlubí. Rovněž i Deklarace práv člověka je jejich dílem.“[2]

P. Fahey na podporou uvedeného tvrzení cituje z proslovu Louise Bonneta na generálním zasedání Grand Orientu v roce 1904:

„Svobodným zednářům přísluší ona nejvyšší čest, že dali lidstvu chartu, kterou s láskou vypracovali. Byl to náš bratr de la Fayette, jenž první předložil návrh deklarace přirozených práv člověka a občana ve společnosti, aby se stal první částí ústavy. Ústavodárné shromáždění, jehož více než tři sta členů bylo zednáři, 25. října 1789 s konečnou platností přijalo, a to téměř slovo od slova, jak bylo ustanoveno v lóžích, znění nesmrtelné Deklarace práv člověka.“[3]

P. Fahey označuje deklaraci za oficiální odmítnutí podřízenosti Kristu Králi, nadpřirozeného života a členství v Kristově mystickém těle. Jak píše:

„Francouzský stát tímto oficiálně prohlásil, že už neuznává žádných povinností vůči Bohu skrze Ježíše Krista a křesťanskou důstojnost svých občanů. Tak započal útok na společnost uspořádanou pod vládou Krista Krále, který trvá až do dnešních dnů.“[4]

P. Francis J. Connell vysvětloval, že základní otázka, pokud jde o soulad mezi Církví a státem v katolických zemích, nespočívá v povinnosti států poslouchat zákony katolické církve, nýbrž „povinnosti světských vládců být poslušen při spravovávání úřadu pozitivnímu Božímu zákonu Ježíše Krista“. A dodává: „Jinými slovy, skutečnou podstatou problému není vztah mezi státem a katolickou církví, ale spíše vztah mezi státem a Kristem Králem.“[5]

To jsou klíčová slova. Povinnosti státu vůči Bohu, které vyplývají z práv Krista Krále, nikterak nezávisí na žádných dějinných okolnostech, které by mohly mít vliv na sepsání dané encykliky. Výše uvedené citáty z encyklik ukazují, že papežové uvádějí obecné zásady, které mají trvalou platnost. Tyto zásady nepozbývají své platnosti, ať už byly okolnosti, jež přispěly ke vzniku oněch encyklik, jakékoliv. Kardinál Ottaviani v roce 1953 v časopise American Ecclesiatical Review odsoudil ty, kdo se snaží obejít trvale platnou nauku encyklik tvrzením, že se jedná pouze o přechodné učení, které se vztahovalo na určité historické okolnosti:

„První vina těchto lidí spočívá v jejich neschopnosti přijmout plně arma veritatis [zbraně pravdy] a učení papežů, jež bylo dáno katolíkům během minulého století, a zejména za současného pontifikátu Pia XII., v encyklikách, alokucích a poučeních nejrůznějšího druhu.

Tito lidé se zaštiťují tvrzením, že u obsahu učení vyhlášeného Církvi je nutno rozlišovat dvě části, a to trvalou a přechodnou. Druhá údajně odráží určité dané dobové poměry.

Bohužel, tento postup uplatňují tak dalece, že z něj nevyjímají ani zásady, o nichž učí papežské dokumenty, zásady, ohledně kterých zůstává učení papežů neměnné, což z nich činí součást dědictví katolické nauky.“

Kardinál Ottaviani následně shrnuje papežské učení ohledně Církve a státu, včetně „povinnosti vládců katolického státu chránit před vším, co by podkopávalo náboženskou jednotu lidí, které spojuje společné vědomí, že jim neochvějně přísluší náboženská pravda“, a ukazuje jeho nepřetržité hlásání až do pontifikátu Pia XII. Závěrem píše:

„Tyto zásady jsou pevné a neměnné. Platily v době Inocence III. i Bonifáce VIII. Jsou platné v době Lva XIII. i Pia XII., který je ve vícero svých dokumentech potvrdil. […] Jsem si jist, že nikdo nemůže dokázat, že by ve věci oněch zásad došlo k jakékoliv změně, ať už se na jedné straně jedná o Summi pontificatus Pia XII. a encykliky Pia XI. Divini Redemptoris proti komunismu, Mitt brennender sorge proti nacismu a Non abbiamo bisogno proti státnímu monopolu fašismu, a dřívější encykliky Lva XIII. Immortale Dei, Libertas a Sapientiae christianae na straně druhé.

‚Poslední nejhlubší, ústřední a základní zákony společnosti,‘ hovořil Svatý otec [Pius XII.] v roce 1942 během svého vánočního poselství vysílaného rozhlasem, ‚nemohou být dotčeny zásahem lidského výmyslu: bude možno je popírat, neznat je, pohrdat jimi, přestupovat je, avšak nikdy nebude možno je zrušit s právní účinností.‘[6]“

Je nezpochybnitelné, že deklarace II. vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae neodráží pravé papežské učení o společenské vládě Krista Krále. Lze rovněž prohlásit, že odporuje papežskému učení o Církvi a státu, učení, které kardinál Ottaviani označil za „součást dědictví katolické nauky“.

Snad nejpropracovanější obranu Dignitatis humanae napsal australský kněz P. Brian Harrison. P. Harrison je poctivým odborníkem, jenž se nesnaží nic zastírat. Píše:

„Ještě více než to, že se Dignitatis humanae vyhýbá jakékoliv zmínce o povinnosti státní moci uznat katolicismus za jediné pravé náboženství (nemluvě o následném odstranění modliteb a zpěvů vyjadřujících toto učení z nové mše a oficia Krista Krále), zaráží skutečnost, že koncilní deklarace schvaluje jisté myšlenky, které, přinejmenším na první pohled, odporují dřívějším papežským prohlášením.“[7]

P. Harrison byl nejen upřímný, ale také opatrný, když přiznává, že Dignitatis humanae nepotvrzuje společenskou vládu Krista Krále, jelikož v deklaraci o ní nenajdeme ani slovo, a jeho zmínka o nové mši a oficiu Krista Krále je velmi důležitá. Co se kultu týče, je všeobecně uznávanou zásadou, že se nauka každého náboženského společenství nutně odráží v jeho liturgii. To shrnuje úsloví lex orandi, lex credendi, což by se dalo volně přeložit tak, že způsob, jímž Církev uctívá Boha (lex orandi, „zákon modlitby“), musí vyjadřovat, co Církev věří (lex credendi, „zákon víry“).

Skutečný význam změn v oficiu Krista Krále si uvědomíme především z toho, co bylo odstraněno z předkoncilního breviáře. Při srovnáním obou textů zjistíme, že došlo k systematickému odstranění či pozměnění celých modliteb nebo jednotlivých vět, které nebylo možno smířit s učením Dignitatis humanae, neboť byly liturgickým projevem nauky o Kristově kralování nad společností a připomínaly, že se všichni jednotlivci i státy musejí podřídit jeho vládě. Stejný osud stihl i proprium mše na tento svátek. Úvodní poznámka ve Svatoondřejském misálu[8] z roku 1952 vysvětluje:

„Papež Pius XI. (jehož heslo bylo Pax Christi in regno Christi) ustanovil svátek Krista Krále jakožto slavnostní potvrzení královské moci našeho Pána nad každou lidskou společností. Je Králem nejen duše a svědomí, rozumu a vůle každého člověka, ale rovněž rodin a měst, národů a států a celého světa. Papež ve své encyklice Quas primas ukázal, kterak laicismus či sekularismus, uspořádávající společnost bez jakéhokoliv odvolání na Boha, vede k odpadu od víry celých zástupů a ničí společnost, neboť je naprostým popřením Kristova kralování. Jedná se o jeden z velkých bludů naší doby, a papež došel k závěru, že toto každoroční veřejné, společenské a oficiální prohlášení Kristova božského královského práva nad lidmi v liturgii, bude účinným prostředkem, jak s ním bojovat.“

Papež Pius XI. v Quas primas píše:

„Státům pak tato oslava svátku, obnovovaná každoročně po celém světě, bude připomínat, že jak soukromé osoby, tak i státní úřady a vládnoucí představitelé jsou vázáni povinností veřejně Krista uctívat a být ho poslušni.“

O čtyřicet let později (téměř na den přesně) Církev 7. prosince 1965 přijetím deklarace Dignitatis humanae přestala připomínat, že představitelé států mají povinnost projevovat Kristu veřejně úctu a poslušnost. Sám název deklarace „Důstojnost člověka“ ukazuje na jejího ducha, jehož středobodem je člověk. Už to nejsou práva Krista Krále, která mají stát na prvním místě, ale takzvaná práva moderního člověka, práva, jež si přisuzuje ve jménu, jak se tvrdí, uvědomování si vlastní důstojnosti. V proslovu na posledním koncilním zasedání, v den, kdy byla přijata právě zmiňovaná deklarace, papež Pavel VI. prohlásil:

„Nutno si uvědomit, že tento koncil, jenž se neskrýval před posuzováním ze strany lidí, se více než na zápornou stránku člověka zaměřil na tu kladnou. Jeho postoj byl velmi, a to vědomě, optimistický. Proto z koncilu vzešla vlna náklonnosti a obdivu, která zahrnula soudobý lidský svět. Ano, poukázalo se na omyly, protože si to žádá láska neméně než pravda, ale lidem se dostalo jen povzbuzení, úcty a lásky. Koncil vyslal soudobému světu namísto skličujících diagnóz povzbuzující pomoc a namísto neblahých předpovědí poselství důvěry. Jeho hodnoty nejenom respektoval, ale ctil, jeho snahy podpořil, jeho očekávání očistil a požehnal.“

Hodnoty soudobého světa jsou nyní jasně zřejmé dokonce i v nominálně katolických zemích, a to ve schválení rozvodů, antikoncepce, pornografie, homosexuality a potratů. Sen o tom, jak jeho koncil očistí snahy moderního světa, se papeži Pavlu VI. nadobro rozplynul, když před svou smrtí v roce 1978 plakal kvůli založení potratové kliniky v samotném Římě.

Vyšlo v Te Deum 4/2015.
Přeložil MRČ.

[1] Encyklika Adeo nota ze dne 23. dubna 1791.

[2] V předmluvě k G. Dillon, Grand Orient Freemasonry Unmasked, str. 16. Londýn 1965.

[3] Ibidem, str. 16–17.

[4] Ibidem, str. 17.

[5] American Ecclesiatical Review, č. 125, 1951.

[6] Překlad Antonín Mandl, Mír ze spravedlnosti. Praha 1947.

[7] B. Harrison, Religious Liberty and Contraception, str. 14. Melbourne 1988.

[8] The Saint Andrew Daily Missal – anglická obdoba českého „Schallerova misálu“, doplněná o liturgii hodin. – Pozn. překl.

http://www.tedeum.cz/2015/10/25/davies-vzpoura-proti-vlade-krista-krale-1/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.