Hlas rodiny: 94 % synodních otců hlasovalo na synodě proti právům rodičů. + Kouzelné slůvko synody – ve prospěch koho?

Závěrečná zpráva synody podkopává katolické učení o právech a povinnostech rodičů jako primárních vychovatelů svých dětí
257 synodních otců v sobotu hlasovalo pro schválení odstavce závěrečné zprávy řádné synody o rodině, který odmítá právo rodičů rozhodnout se, že budou jedinými vychovateli svých dětí v sexuálních záležitostech.

sex-laska-manzelstvo

Tato věta v odstavci 58 zní:

„Rodina, i když si zachovává své primární místo ve výchově (srov. Gravissimum educationis, 3), nemůže být jediným místem pro výuku o sexualitě.“

To je v přímém rozporu s naukou Katolické církve, která říká, že rodina může být jediným místem pro výuku o sexualitě, pokud se k tomu rodiče rozhodnou.

V apoštolské exhortaci Familiaris consortio papež Jan Pavel II. učil:

„Pohlavní výchova, základní právo a povinnost rodičů, musí se dít stále za jejich pečlivého vedení jak doma, tak ve vzdělávacích ústavech, které pro své děti zvolili a které mají kontrolovat. V tomto smyslu zdůrazňuje církev zásadu subsidiarity – zástupnictví – , které musí škola dbát, když se podílí na pohlavní výchově tím, že ji provádí ve stejném duchu jako rodiče svěřených dětí“ (37).

Jinými slovy, rodiče se mohou rozhodnout, že své děti o sexuálních záležitostech poučí výlučně doma, nebo do toho mohou zapojit vzdělávací ústavy, jestliže se tak rozhodnou. Je absolutně nepřijatelné tvrdit, že rodina „nemůže být jediným místem pro výuku o sexualitě“.

Závěrečná zpráva odráží agendu mezinárodních institucí

Existuje jednoznačné odhodlání předních představitelů OSN a mnoha nejmocnějších politiků světa zabránit rodičům ve výkonu jejich nezcizitelného práva řídit vzdělávání a výchovu svých dětí.

Několik měsíců poté, co se Barack Obama poprvé stal prezidentem USA, se potvrdilo, že jeho administrativa bude pomocí celosvětové propotratové kampaně podporovat legalizaci potratu na celém světě se zaměřením na dospívající bez ohledu na rodiče.

Přestože čl. 26 odst. 3 Všeobecné deklarace lidských práv říká, že „rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti,“ mocné orgány, např. Výbor OSN pro dodržování Úmluvy o právech dítěte, vykonávají nátlak na rozvojové země, zejména africké, aby dětem od 12 let zajistily přístup k antikoncepci a potratu. Uchylují se přitom k falešnému argumentu, že právo dítěte na zdraví vyžaduje, aby státy legalizovaly přístup k antikoncepci a potratu již pro dvanáctileté děti bez vědomí rodičů.

UNESCO a Světová zdravotnická organizace spolu s mocnými západními státy a nevládními organizacemi podporují pornografické a proti životu zaměřené programy sexuální výchovy, které se snaží eliminovat úlohu rodičů jako primárních vychovatelů a ochránců svých dětí.

V důsledku sexuální výchovy prosazované agenturami OSN, IPPF a dalšími organizacemi je svoboda rodičů být primárními vychovateli svých dětí v sexuálních záležitostech vážně ohrožena. V roce 2011 Mezinárodní federace pro plánované rodičovství (IPPF), Populační rada a další propotratové skupiny uspořádaly setkání na Komisi pro postavení žen v sídle OSN v New Yorku, jehož cílem bylo celosvětově spustit masivní program tzv. komplexní sexuální výchovy pod názvem „Všichni podle stejných osnov“.

Závěrečná zpráva odráží současnou praxi mnoha biskupů, kteří rodičovská práva již podrývají

Obzvlášť znepokojivým příkladem toho, jak se na práva rodičů a dětí útočí zevnitř Církve, je otřesná zpráva o Biskupské konferenci Anglie a Walesu.

V Anglii a Walesu mohou mít mladí lidé v katolických školách přístup k antikoncepci a potratu bez vědomí rodičů, ale ve spolupráci s Katolickou biskupskou konferencí Anglie a Walesu. Učitele prvního stupně základních škol v Británii navíc školí organizace Stonewall, militantní skupina hájící „práva“ homosexuálů. Její politikou je to, že děti se musejí učit, že mohou, až vyrostou, uzavřít „manželství“ s osobou jakéhokoli pohlaví. Školení organizace Stonewall pro učitele se koná i na katolických školách ve spolupráci s místními katolickými autoritami.

Kardinál Vincent Nichols, arcibiskup westminsterský, který hrál na řádné synodě významnou roli, po léta kolaboroval s britskou vládou na realizaci škodlivých programů sexuální výchovy na katolických školách. V době, kdy byl Nichols arcibiskupem v Birminghamu, dostával diecézní odbor pro náboženskou výchovu peníze od vládní organizace Teenage Pregnancy Unit, která podporuje potraty a antikoncepci, na vytvoření explicitního programu sexuální výchovy pro děti na prvním stupni základní školy. Program nazvaný „Všechno, co jsem“ se zaměřuje na děti mladší 11 let a obsahuje počítačem vygenerované obrázky nahých mužů a žen.

Arcibiskup Nichols také podpořil legislativu, která by byla znamenala povinnou výuku o sexu a vztazích od 5 do 16 let, vládou poskytované zdroje pro výuku dětí na prvním stupni, včetně explicitních obrázků mužských a ženských pohlavních orgánů, výuku o menstruaci ve smíšených třídách (chlapci i dívky) a názorné podrobnosti sexuálního styku.Návrh zákona by byl vedl k nátlaku na školy, aby sexuální a vztahovou výchovu spojily s antikoncepčními a potratovými službami. Naštěstí v důsledku kampaně, kterou spustila Společnost pro ochranu nenarozených dětí a další organizace hájící život a rodinu, bylo výše uvedené ustanovení ze zákona vypuštěno. Tato epizoda byla však jedním z tragických případů, kdy biskupové nejen své stádo nechali na pospas vlkům, ale ve skutečnosti se k vlkům přidali.

Katoličtí laici musejí žádat, aby biskupové dodržovali a hájili naše práva jako rodičů i práva našich dětí. 257 biskupů, kteří hlasovali pro odmítnutí úplného práva rodičů nad výchovou jejich dětí v oblasti sexuality, musí být voláno k zodpovědnosti.

Hlas rodiny

http://www.tedeum.cz/2015/10/28/hlas-rodiny-94-synodnich-otcu-hlasovalo-na-synode-proti-pravum-rodicu/

 

Malý: Kouzelné slůvko synody – ve prospěch koho?

Z dětství mi utkvěla v mysli pohádka o nezbedném klukovi, kterého pro jeho chování nikdo neměl rád. On se tím pořád trápil. Tu potkal dědečka čaroděje, který mu poradil jako řešení „kouzelné slůvko“, totiž „děkuji“. On je začal používat – a hned se všechno změnilo, chlapec se stal velice oblíbeným.

Vidím tady analogii k naší Církvi – jenže v opačném významu. Od II. vatikánského koncilu (dále jen DVK) se zde setkáváme rovněž s „kouzelnými slůvky“, jež ale nepůsobí dobro, nýbrž jeho pravý opak. Již 50 let se skloňuje ve všech pádech „kouzelné“ slůvko „dialog“: s odloučenými bratry pravoslavnými a protestanty, se židy, muslimy, pohany, novodobými agnostiky a ateisty …. a výsledek? Právě ve spektru dialogu zakladatelé protestantismu nejenom prý nehlásali bludy, nýbrž naopak Martin Luther podle vyjádření kardinála Karla Lehmanna před několika lety by měl být prohlášen „Učitelem Církve“ na stejné úrovni se sv. Augustinem a sv. Tomášem Akvinským. Ve jménu dialogu proběhlo r. 1986 „multireligiozní“ shromáždění v Assisi, kdy Bohočlověk Ježíš Kristus byl via facti postaven na roveň zakladatelům falešných náboženství, především Buddhovi a Mohamedovi. Ve jménu dialogu Vatikán v 60. letech přestal odsuzovat komunismus jako satanský systém (srvn. encyklika Pia XI Divini Redemptoris r. 1937) a formuloval pověstnou Casaroliho „Ostpolitik“, která zavírala oči nad pronásledováním věřících v komunistických státech. Ve jménu dialogu dnes mnozí církevní představitelé mlčí k vraždám nenarozených dětí, k sexuální výchově na školách a k dalším zvěrstvům genderové ideologie (a když, tak o nich hovoří velice opatrnicky a nezávazně) a zvedají káravě prst proti těm katolíkům, kteří projevují odvahu postavit se těmto zrůdnostem na odpor.

Kouzelné slůvko „dialog“ tak způsobilo tichou cestou zředění katolického obranného postoje proti všem formám ďábelských útoků vůči Kristově pravdě, potažmo otevřelo cestu herezím a jejich průniku přímo do lůna Církve Kristovy. Těchto „kouzelných slůvek“ bylo zajisté víc, nicméně právě slůvko „dialog“ se dosud nejčastěji používalo a napáchalo nejvíce zla. Někteří komentátoři by možná použili známý příměr o časované bombě, mně se ale jeví přiléhavějším přirovnání k ohni, který někdo nenápadně zapálí ve stodole pomocí skleněné čočky, na níž se láme sluneční paprsek. Zkáza nepropukne naráz jako výbuchem bomby, ale šíří se postupně. Zpočátku nikdo nevěnuje pozornost čočce a lomu světla, který může založit požár, až ale potom propukne a neustále se šíří, bývá už zpravidla pozdě. Tak je to i s oněmi „kouzelnými slůvky“, to jsou v Církvi ty čočky vyvolávající požár! Nenápadné, takže nikdo neregistruje nebezpečí – málokdo v době DVK si uměl představit, co za pár desítek let způsobí zdánlivě nevinné slovíčko „dialog“.

Rozlišování

Letošní synoda o rodině zase vypustila jiné „kouzelné slůvko“: rozlišování. Opět tatáž taktika jako na DVK: zrůdnosti navrhované ve zprávě biskupů německé jazykové sekce se sice do závěrečné zprávy nedostaly, nicméně výzva, aby se v pastoračním přístupu vůči znovusezdaným rozvedeným uplatnilo „rozlišování“ jednotlivých případů, zní hrozivě. Neznělo by, kdyby závěrečná zpráva obsahovala jasné a jednoznačné potvrzení katolické nauky o nemožnosti těchto osob přistupovat ke sv. přijímání, dokud se nezavážou žít spolu bez sexu jako bratr a sestra, jenže tak tomu není. Závěrečná zpráva se tohoto problému vůbec nedotýká, tj. ani nepopírá, že tito lidé ke svátostem přistupovat nesmějí, ale ani to neříká. Pouze mluví o „rozlišování“ jednotlivých případů.

Jistě, rozlišovat je nutno a Církev na synodě tímto slůvkem neobjevila Ameriku. Vždycky jí byl jasný rozdíl mezi ženou, které po pár letech manželství cizoložný muž odešel za jinou a ona, když zůstala sama s dětmi a motivovaná strachem o jejich hmotné zabezpečení se znovu provdala, samozřejmě pouze civilně – a ženou cizoložnicí, která po pár letech opustila manžela (a nezřídka i děti), protože se shlédla v jiném muži. V tom druhém případě říkají i kardinál Kasper a jeho stoupenci: takovým sv. přijímání rozhodně nepodávat. V prvním případě však vehementně zdůrazňují: ano, takové nutno ke sv. přijímání připustit, tady je prý nutno „rozlišovat“.

Právě zde tkví jádro pudla. I když v tom prvním případě bude nezbytné chovat se k takové ženě (nebo i podobně postiženému muži) s maximální jemností a citlivostí, ke sv. přijímání ji (jeho) připustit nelze. Katolická nauka je v tomto nekompromisní, což vyplývá nikoli z nějakého lpění na předpisech, nýbrž z věrnosti Kristovým slovům o nerozlučitelnosti manželství a také z konkrétní zkušenosti dvoutisícileté historie. Žena z prvního případu není totiž zcela nevinná. Já osobně znám některé takové a vím rovněž od dobrých kněží, kteří mnoho těchto kauz řešili, že téměř ve sto procentech na počátku takto ztroskotaného manželství byl hřích. Snoubenci nerespektovali předmanželskou čistotu, sex vedl k závislosti na tom druhém partnerovi, takže bylo vnitřně těžké rozejít se, i když dívka zjistila, že jde o opilce, narkomana, gamblera, násilníka atd. Nezřídka se se svatbou pospíchá kvůli graviditě snoubenky, ačkoliv se pár zná pouze tři měsíce. Církev ve své tisícileté nashromážděné moudrosti moc dobře ví, proč přikazuje předmanželskou čistotu (což je zjevená nauka) a proč radí, aby známost trvala 1-2 roky. Ať nikdo neříká, že během té doby nejsou zamilovaní schopni rozpoznat, jestli jim to bude v manželství „klapat“, jestli chyby partnera nepředstavují závažnou překážku v manželském soužití.

Dnes jen malý počet párů toto respektuje. Když se potom manželství rozpadne, ať nevykládá ani postižená strana, že je zcela nevinná. Jestliže jako rozvedená(ý) bude žít čistě a kajícně, plně si zaslouží, aby Církev jí (mu) dala najevo svůj respekt a úctu. Jestliže se ale znovu civilně provdá (ožení), pak při veškerém pochopení její (jeho) složité situace nelze toto schvalovat a nutno jasně konstatovat: objektivně žije ve hříchu, i když subjektivní stránku je schopen posoudit pouze Bůh. Pokud Církev připustí takového člověka ke svátostem, tak proč ne potom třeba i rodiče, jimž dospělý syn vybral všechny úspory, prohrál je v automatech, a oni, když se octli na mizině, přepadli a vyloupili benzinovou pumpu? Pokud by chtěli dostat rozhřešení a jít ke sv. přijímání, nestačí pouze formální lítost, ale je nezbytná i náhrada škody, případně ochota přijmout spravedlivý soudní postih. Nelze říci: my jsme nevinní, protože jsme se stali obětí zlodějny svého syna. Jak jste ho ale vychovali? Jak jste zabezpečili své finance před krádeží a zneužitím? Taktéž u znovusezdaných rozvedených nestačí pouze formální lítost, jak chce kardinál Kasper, ani nějaký „čas pokání“, nýbrž „náhrada škody“, způsobené porušením manželské přísahy, tím že – pokud není možný návrat k řádnému manželovi – se zavážou žít bez sexu jako bratr a sestra.

Připuštění sezdaných po rozvodu ke svátostem by mělo ještě jiné nedozírné následky: vina není pouze na straně rozvedených, nýbrž – a to především – na straně státních institucí, které už od osvícenství legalizují a stále více liberalizují rozvody, které dávají zelenou pornografii, jež probouzí sexuální choutky a vede k manželské nevěře, které zavádějí na školách už od útlého věku nemravnou sexuální výchovu. Sebemenší ústupek Církve v tomto směru, jímž by připuštění civilně sezdaných po rozvodu ke sv. přijímání rozhodně bylo, by znamenal kapitulaci katolicismu před moderními bezbožeckými bludy, zvláště před genderismem.

Opět „omluvy Církve“?

Na to, že se Církev v posledních desetiletích neustále omlouvá za svou minulost, jsme si už bohužel jaksi „zvykli“. Jenže dosud to bylo za konkrétní skutky: křížové výpravy, upalování kacířů atd. Samozřejmě i toto je nepřípustnou kapitulací, jenže to, co navrhují ve své relaci biskupové německé oblasti, je opět dalším posunem směrem k pekelné bráně. Dosud se totiž Církev omlouvala pouze za konkrétní zlé činy, i když byly protikatolickou propagandou buď vylhané, nebo zveličené. Ústy německých a rakouských biskupů se ale na synodě Církev prý má světu omluvit za svou nauku ve věci manželství a rodiny (!!!). Za to, že prý se chovala „tvrdě“ ke znovusezdanýmn rozvedeným, k homosexuálům a k osobám žijícím v mimomanželském poměru. Měl bych návrh, aby se Církev omluvila i za sv. Jana Křtitele, on přece také jednal „tvrdě“ s Herodem Antipou a Herodiadou, když veřejně káral jejich cizoložství, ať se omluví i za sv. Johna Fischera a sv. Thomase Mora, kteří taktéž se provinili „tvrdostí“ vůči ubohému králi Jindřichovi a jeho konkubíně Anně Boleynové, když odmítli podepsat souhlas s rozvodem panovníka s řádnou manželkou Kateřinou.

Současně němečtí a rakouští biskupové žádají teologicky „přehodnotit“ dosavadní nauku Církve o manželství a rodině z hlediska dogmatického, morálního i kanonicko-právního. I když toto v závěrečné zprávě synody není, tak přesto slovo „rozlišování“ navádí další vývoj Církve tímto směrem. Bude-li možnost posuzovat každý případ zvlášť a podle okolností, vypustí se z láhve džin subjektivismu a svévole – a při dnešním postoji některých biskupů a kněží i nejhanebnější cizoložníci budou nakonec moci přijímat Tělo Páně. Oficiálně se na nauce nic nezmění, pouze pastorační praxe, ta ale nakonec převáží nad naukou a odsune ji stranou. Ostatně na toto nebezpečí upozorňuje i kardinál Raymund Burke ve svém nejnovějším prohlášení, když kritizuje „nejasnost“ závěrečné synodní zprávy (kath.net 27.10.2015).

Že maluji věci černě? Vůbec ne. Máme zde příklad DVK. V jeho dokumentech též nikde nenajdeme, že protestantismus přestal být herezí, nebo že islám a pohanství nejsou falešnými náboženstvími. Zároveň ale též bychom tam marně hledali jakékoliv potvrzení této tradiční nauky Církve. Když si ale přečteme konstituci Lumen Gentium čl. 15,16, dekret Unitatis Redintegratio nebo deklaraci Nostra Aetate, tak se tam setkáme s jednostranně pozitivním oceněním těchto náboženství, s výzvami k rozhovorům a ke spolupráci a v této souvislosti se objevuje „kouzelné“ slůvko „dialog“ právě tak, jako v závěrečné zprávě synody se setkáváme se stejně „kouzelným“ slůvkem „rozlišování“ ve zcela identických vazbách. Jak v dokumentech DVK, tak i v závěrečné zprávě synody se autentická nauka Církve ani nepotvrzuje, ani nevyvrací, jenže když „kouzelné“ slůvko „dialog“ vedlo k rozkladu věrouky, tak je reálné očekávat, že “kouzelné“ slůvko „rozlišování“ povede k témuž v případě mravouky, konkrétně nauky o manželství a rodině.

Jediným, kdo má ještě v rukou moc toto změnit, je papež František, od něhož se očekává dokument k synodě. I když spoléhat u něj na radikální zásah ve prospěch autentické katolické nauky je nereálné, přesto modlitba často dělá divy. Může je způsobit i v tomto případě, proto neochabujme! Ale i kdyby František rozhodl ve prospěch kasperovců, tak Duch Svatý má dostatek jiných prostředků, jak tento neblahý vývoj kapitulace Církve před nepřáteli Krista zvrátit. Proto se modleme, důvěřujme a hlavně braňme všude, kde se dá, pravou katolickou nauku. Staňme se opravdovými křižáky manželské věrnosti a nerozlučitelnosti!

http://www.tedeum.cz/2015/10/28/maly-kouzelne-sluvko-synody-ve-prospech-koho/

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.