Zomrel disident Ivan Polanský. + Chystá sa odporný a nebezpečný experiment na našich deťoch

Bývalý český brankár Srníček zomrel deväť dní po srdcovom infarkte
Aktuálne: Zomrel disident Ivan Polanský
Dnes o 3-tej hodine v noci zomrel vo veku 79 rokov v Dubnici nad Váhom disident a bojovník proti komunizmu Ivan Polanský. Prosíme o modlitby za jeho večné odpočinutie.
polansky-ivan-288x300
Ivan Polanský (1936 – 2015)
„Žiaľ, ale situácia je taká, že zase synovia, dcéry komunistov sú vo vedúcich funkciách. Prečo? Pretože oni si mohli urobiť hociktorú vysokú školu. Moje deti si nemohli urobiť nič…“ (Ivan Polanský)

Ivan Polanský sa narodil 22. marca 1936 v Žiline. Vo svojom rodnom meste prežil celé detstvo. Vďaka členstvu v skautskej organizácii sa zúčastňoval na mnohých zaujímavých stretnutiach a výletoch. V skautskej činnosti pokračoval aj po roku 1948, keď bol skauting oficiálne zakázaný. V roku 1951 začal študovať na Strednej priemyselnej škole chemickej a potravinárskej v Banskej Štiavnici, kde zmaturoval s vyznamenaním. Okrem literatúry sa jeho záľubou stala aj chémia, ktorá mu neskôr pomohla pri tlačiarenskej činnosti. V roku 1957 sa oženil a o tri roky neskôr sa spolu s manželkou a deťmi presťahovali do Novej Dubnice. V tomto „prvom socialistickom mestečku“ sa zoznámil s doktorom Ladislavom Kvasničkom, s ktorým založili prvý neformálny náboženský krúžok. Postupne sa ich kontakty a zároveň krúžky rozširovali do viacerých slovenských miest. Medzi známe osobnosti z prostredia katolíckeho disentu, ktoré ovplyvnili činnosť Ivana Polanského, patrili aj Vladimír Jukl, Silvester Krčméry, či otec a syn Dubovanovci. Ivan Polanský začal v roku 1970 písomne zaznamenávať a rozširovať vysielanie Vatikánskeho rozhlasu, Slobodnej Európy a Hlasu Ameriky.

Od roku 1982 vydával časopis Serafínsky svet a neskôr, v roku 1986, sa pustil do vydávania Historického zápisníka. Okrem toho vydával aj katolícky časopis Una sancta catholica a mnohé iné. Na rozmnožovanie používal tlačiarenské stroje, ktoré mu tajne doviezli zo zahraničia. Keďže išlo o tajnú a nebezpečnú činnosť, pomáhali mu len spoľahliví členovia náboženského krúžku. Kvôli svojim aktivitám bol však v roku 1987 zatknutý a v júni 1988 odsúdený za trestný čin podvracania republiky na štyri roky väzenia. Na slobodu ho podmienečne prepustili 15. decembra 1988. Počas prelomových udalostí rokov 1989 a 1990 s nadšením prispieval do vysielania Rádia Slobodná Európa, kde komentoval situáciu v Československu. V roku 1990 bol zvolený za poslanca Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. http://www.upn.gov.sk/sk/ivan-polansky-1936/

P.S. V Historickom zápisníku sa Ivan venoval najmä Slovenskému štátu, za čo bol aj v podstate odsúdený na 4 roky nepodmienečne. Ako dodáva Prof. Emília Hrabovcová z CMBF Univerzity Komenského v Bratislave: “ Tvrdosť, s ktorou vtedajší československý komunistický režim zasiahol proti Ivanovi Polanskému, bola symptomatickým odrazom čechoslovakizmu v komunistickom šate. Kým iní disidenti, napríklad chartisti, dostávali za politickú činnosť proti režimu často iba symbolické tresty niekoľko mesiacov niekedy aj podmienečne alebo vôbec nič, kým režim dokonca toleroval aj niektoré prejavy náboženského cítenia, pokiaľ sa nespájali so žiadnou slovenskou národno-politickou aktivitou alebo prejavom slovenského národného povedomia, Ivan Polanský, ktorý si dovolil v samizdate vydať Historický zápisník, venovaný dovtedy tabuizovaným témam zo slovenských dejín, napr. Andrejovi Hlinkovi, bol ešte v lete 1988 odsúdený na štyri roky väzenia, čo bol na tú dobu už drakonický trest!“

Nepohodlní disidenti (Ivan Polanský)

http://www.magnificat.sk/aktualne-zomrel-disident-ivan-polansky/

 

Chystá se odporný a nebezpečný sociální experiment na našich dětech

Hloupí s chytrými, zdraví s postiženými. Od roku 2016 se musí ve škole vzdělávat všichni společně, ale nikdo na to není připraven. Je to nebezpečný hazard s dětmi, rodiči a vzdělaností celého národa.

Od září 2016 má nastat revoluce v našem školství. Do jedné třídy spolu mají chodit všechny děti, od mentálně postižených až po ty nejnadanější, od těch zcela zdravých až po ty skutečně tělesně postižené. Prostě všichni. Ministryně školství očekává, že díky tomuto opatření učitelé z každého dítěte „vybrousí diamant“. Aktivisté jsou nadšeni. Rodiče jsou znepokojeni. Odborníci rozděleni. Pedagogové a školy zcela nepřipraveni. To nemůže dopadnout dobře.

Ministerstvo školství v souladu se schválenou novelu školského zákona plánuje vzdělávat všechny žáky společně, dalo by se říci v jednom pytli. Současná ministryně školství tomu na webu MŠMT říká „Společné vzdělávání“ a označuje to za svou prioritu číslo jedna. Odborníci k popsáni téhož používají zaklínadlo „inkluze“, což znamená, že se má co nejvíce dětí učit společně. Zdraví, tělesně postižení, nadaní i mentálně postižení. O tělesně postižené děti ale tolik nejde. Většina jich chodí do běžných tříd už dnes, protože v běžné škole nemohou být pouze výjimečné případy. Třeba děti úplně nepohyblivé, nebo takové, které vyžadují vzhledem ke svému postižení zcela specifickou pomoc. Jde o to, že podle nové vyhlášky lze děti s těžkou poruchou pozornosti či děti s lehkým mentálním postižením vzdělávat v běžných školách. Do praktické (dříve zvláštní) či speciální školy nebude možné poslat dítě s IQ nad 70 bodů a ředitelé budou mít povinnost přijmout do školy děti s mentálním postižením, pokud o to jejich rodiče projeví zájem. A naopak tyto děti budou moci zůstat na speciálních a praktických školách pouze v případě, že o to výslovně písemně požádají jejich rodiče.

Základní praktické a speciální školy jsou dlouhodobě dobře fungujícím prvkem našeho vzdělávacího systému. Jsou nadstandardně vybavené, mají třídy nanejvýš o deseti dětech, mají kvalifikované učitele, kteří jsou schopni pracovat s dětmi, kterým jejich schopnosti nedovolují dosahovat stejných výsledků jakých dosahují jejich vrstevníci v běžné základní škole. O malý počet dětí se starají dva dospělí, učební program je upravený tak, aby děti mohly zvládnout to, co jim jejich intelekt nebo postižení dovolí. Namísto stresu a trápení se v běžné škole mohou i tyto děti zažít úspěch, prožít šťastné dětství a ve společnosti pak úspěšně fungovat. V novém systému však tyto školy nemohou přijímat žáky s lehkým mentálním postižením (LMP), tedy s IQ 70-80. Bohužel u těchto žáků není předpoklad, že by úspěšně zvládali běžnou základní školu. Dalším v současné běžné škole těžce řešitelným problémem jsou děti s poruchami pozornosti (nyní ADHD, dříve děti hodně zlobivé). Každý učitel může potvrdit, že to je opravdové trápení pro všechny zúčastněné. Nejvíce trpí konkrétní třída, žáci i vyučující. Nový systém chce přesunout méně schopné děti ze škol, které jsou na jejich vzdělávání dobře připraveny, do nepřipravených škol „normálních“, kde chybí speciální pedagogové, asistenti pedagogů, speciální pomůcky a především na novou situaci dobře připravení učitelé.

Totální integrace je hezká myšlenka, ale fungovat může jen při dělení tříd do malých skupin. Spojení všech dětí dává smysl pouze u některých předmětů a také při mimoškolní činnosti a volnočasových aktivitách. Totální integrace po česku není dobře připravená. Ředitelé základních škol nevědí, co mají nebo budou muset udělat. Ministerstvo jim neřeklo nic, nebo velmi málo. Není jasné jak bude celý experiment financován. Ale i kdyby byly finance, tak nemáme dostatek odborníků. Například naše místní škola již druhý rok hledá speciálního pedagoga. Na trhu práce není dostatek kvalitních lidí, kteří by chtěli v tomto oboru pracovat. V novém modelu by speciálních pedagogů každá škola potřebovala několik, ideálně by měli působit v každé třídě. Nejsou učitelé, nejsou asistenti pedagogů. Pro spuštění totální integrace je nezbytně nutná příprava stávajících učitelů. Ti se zcela oprávněně obávají příchodu mentálně postižených dětí, protože na práci s nimi nejsou vůbec připraveni. Pokud by někdo chtěl projekt totálně pojatého společného vzdělávání spustit se vší zodpovědností, musela by tomu předcházet mnohaletá příprava. Příprava zřizovatelů, pedagogů, veřejnosti. To se však nestalo. Zavést povinnou totální integraci za této situace je hazardem s dětmi, jejich rodiči a vzdělaností celého národa.

Přáním všech, kteří tento riskantní experiment spustili je, aby Společná škola využila jedinečnost každé osobnosti. Aby naše školství bylo jako ve Finsku nebo v Dánsku. Ale je známo, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Ve skutečnosti může dojít k tomu, že nepřipravená a nevalně placená paní učitelka v základní škole si s novou situací nebude vědět rady a po nějaké době zcela oprávněně podá výpověď, nebo pouze rezignuje. Naházet děti s velmi propastnými rozdíly do jednoho vzdělávacího pytle nemusí přinést kýžené jedinečné osobnosti, ale výsledkem také můžou být absolventi ještě méně vzdělaní než je tomu dnes. Na společnou školu mohou rodiče zareagovat přesouváním nadanějších dětí do soukromých škol. Výsledkem pak bude posun státních škol k nižšímu průměru. Dojde ke snížení dostupnosti kvalitního vzdělání pro všechny, kteří si soukromé školy dovolit nemohou. Děti s nízkým IQ v normálních třídách nezažijí úspěch a budou více frustrované a méně vzdělané. Děti s nadprůměrným IQ, které z běžné školy neodejdou, nebudou schopny svůj talent rozvinout. To je scénář vývoje v některých zemích, kde je úroveň společné veřejné základní školy velmi nízká a kvalitní vzdělání se přesunulo do škol soukromých.

Naše společnost čelí globálním výzvám jako jsou změna klimatu nebo čtvrtá průmyslová revoluce, projevující se digitalizací a automatizací všeho. Náš sociální systém není dlouhodobě udržitelný, máme přebujelou administrativu, vysokou složitost celého společenského systému a elity ztrácejí svoji legitimitu. To vše vyžaduje nějakou reakci. Adekvátní odpověď spočívá ve vzdělání a vzdělanosti obecně, v technologicky vyspělé výrobě a ve zjednodušování často zbytečně složitého administrativního systému, který nás obklopuje. Česko si opravdu nemůže dovolit nepřipravený experiment, který by vedl k výraznému zhoršení dostupnosti kvalitního vzdělání. Zavedení společného vzdělávání na základních školách v současné podobě je nebezpečný experiment, který je nutné zastavit.

http://www.bezpolitickekorektnosti.cz/?p=65100

 

Bývalý český brankár Srníček zomrel deväť dní po srdcovom infarkte

Správu o jeho úmrtí oznámil Srníčkov agent Steve Wraith. Informáciu priniesol web idnes.cz.

Srnicek

V rodine Pavla Srníčka prežívajú veľmi smutný záver roka.
Foto: facebook (Tomáš Hunal)
OSTRAVA. Niekdajší gólman českej futbalovej reprezentácie Pavel Srníček v utorok zomrel vo veku 47 rokov, deväť dní po tom, ako utrpel srdcový infarkt.

Tréner brankárov pražskej Sparty skolaboval v nedeľu 20. decembra pri rekreačnom behu na odľahlej ceste v Bohumíne.


Záchranárom sa napriek tomu podarilo obnoviť činnosť srdca.

Lekári držali Srníčka v umelom spánku a plánovali, že ho po niekoľkých dňoch prebudia. Jeho telo sa však nevyrovnalo s kolapsom.

Srnnicek Newcastle

Pavle, nech Ti Pán dá odpočinutie večné a svetlo večné nech Ti svieti. Tono

„Do stredy bude v umelom spánku. Pokiaľ bude potom jeho srdce silnejšie, prebudia ho. Nikto nevie, či jeho mozog bol bez kyslíku,“ napísal Wraith na Twitter minulý pondelok.

V ďalších dňoch niekoľkokrát informoval o tom, že Srníčkov stav je naďalej kritický, ale stabilizovaný.

Práve nedostatok kyslíku v prvých minútach po kolapse sa ale zrejme bývalému brankárovi stal osudným.

Ostravský rodák Srníček dovedna odchytal za český národný tím 49 stretnutí v rokoch 1994 až 2001.

Reprezentačnú kariéru ukončil po neúspešnej baráži o účasť na majstrovstvách sveta 2002 v Kórejskej republike a Japonsku.

Pavel Srníček bol v pražskej Sparte trénerom brankárov

Odchovanec Bohumína začal s ligovým futbalom v Baníku Ostrava.

Ako 23-ročný získal angažmán v anglickom Newcastli United, kde po menších anabázach aj dal futbalu definitívne zbohom.

Nedávno vydal knihu o svojom „ostrovnom“ pôsobení s názvom Pavel is a Geordie.

http://sport.sme.sk/c/8111460/byvaly-cesky-brankar-srnicek-zomrel-devat-dni-po-srdcovom-infarkte.html

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.