Aká je hierarchia anjelov? + G. Amort: Diabol nieje rozprávka. + Útok na rodinu

Andělé v realitě a uměleckém ztvárnění: Svět, o kterém dnes málo víme. Jaká je andělská hierarchie? Mnozí svatí s nimi měli celoživotní kontakty. Kam odcházejí strážní andělé zatracených duší?

HOWARD KAINZ emeritní profesor filozofie na Marquette University v USA se zabývá Božími posly, které nezapomenutelně zobrazoval slavný rytec a ilustrátor Paul Gustave Doré, jehož úmrtí jsme si právě včera mnozí připomněli
Většina našich současníků má o andělech představy, které jsou zcela mimo realitu. Vnímají anděly jako jakési pohádkové oplácané okřídlené chlapečky poletující na obrázcích v prostoru okolo biblických výjevů, které většině také již nic neříkají.
andele-dore
Ve skutečnosti to jsou mocné duchovní bytosti obdařené rozumem a svobodnou vůlí. Nemají však hmotné tělo, pouze výjimečně na sebe mohou vzít tělo éterické, aby se mohli zjevit naši smyslům. Jsou to bytosti vznešené, mají větší vědomosti a větší moc než lidé. Svojí dokonalostí předčí všechny tvory, které Bůh stvořil. Dokážou být i velmi bojovní.

Moc andělů
Anděl smrti zahubil v Egyptě všechno prvorozené. Jiný anděl způsobil, že za jednu noc zemřelo na 200.000 asyrských vojáků v ležení Sinacheriba, jenž se rouhal pravému Bohu.

Andělé mají zvláštní moc nad živly – například nad ohněm; byl to anděl, kdo chránil tři mládence v Babylóně v ohnivé peci. Mají také zvláštní moc nad vodou nebo i vzduchem: proto přenáší anděl bleskurychle proroka Habakuka k Danielovi do jámy lvové, aby mu donesl pokrm. A mají také zvláštní moc nad zemí; proto se zatřásla země, když anděl sestoupil ke hrobu, z něhož Kristus vstal z mrtvých.

Francouzský rytec a ilustrátor Paul Gustave Doré, zemřel 23. ledna 1883 v Paříži. Snad žádný umělec nebyl spojen se zobrazováním Božích poslů tak jako právě Doré. Jeho rytiny andělů se hluboce vepsaly do srdcí věřících. Mezi jeho nejznámější ilustrace patří Bible z roku 1866.

Howard Kainz: Andělská hierarchie
Bible často hovoří o andělech, archandělech, cherubínech či serafínech, které si připomínáme na Vánoce, dokonce uvádí i jména některých nejdůležitějších andělů, například Gabriela, který přinesl Boží poselství panně jménem Marie do galilejské vesničky Nazaret. Anděl ve snu poradil svatému Josefovi utéci se svatou rodinou do Egypta, jindy mu zase řekl, že se mají vrátit.

Pavel ve svém listě Efesanům a Kolosanům uvádí pět dalších kůrů – trůny, panstva, mocnosti, síly a knížectví. Ve snaze porozumět těmto bytostem konzultoval Tomáš Akvinský Dionýsa Areopagitu, jehož celý středověk považoval za duchovního syna sv. Pavla zmíněného ve Skutcích apoštolských 17,34, ale během renesance se dokázalo, že to byl novoplatónský filosof a teolog z 5. století.

Dionýsos andělské chóry velmi podrobně systematizuje v díle O nebeské hierarchii. Nejvýše jsou postaveni serafíni, cherubíni a trůny, kteří mají specifickou funkci lásky, poznání a moci. Uprostřed jsou panstva, síly a mocnosti zodpovědné obecně za řízení stvoření. Spodní hierarchie se skládá z knížectví, archandělů a andělů, kteří se zabývají přímou správou stvoření ve světě.

 

Stigmatička Mechtild
Před mnoha lety jsem napsal diplomovouu práci o Akvinského rozboru schopností andělů, z níž nakonec vznikla i kniha. Od té doby jsem uveřejňoval články a dával přednášky o andělech v akademickém prostředí. Mimo své akademické zájmy jsem za ta léta zjistil, že mnozí svatí či kandidáti na svaté uváděli mimořádně kontakty s anděly.

Někteří z nich dokonce udržovali s anděly časté či celoživotní vztahy – sv. Františka Římská, sv. Faustýna, sv. Marie Magdalena de Pazzi, sv. Gemma Galgani, blahoslavená Dina Bélangerová, brazilská řeholnice Ceci Conyová a jiní. Všichni dostávali od svých andělů duchovní pokyny. Při významných rozhodnutích je jejich andělé vždy posílali za kněžími, kteří sloužili jako jejich duchovní vůdci.

Nejhojnější zjevení (významně ukazující na tradiční andělské hierarchie) se nacházejí v zápiscích německé stigmatičky Mechtild Thaller-Schönwerthové (1868 – 1919).

Mechtild si hodně vytrpěla od své matky, která při jejím porodu téměř zemřela. V dětství jí začal dělat společnost její strážný anděl. V pěti letech se jí navíc občas zjevoval archanděl. Během dospívání chtěla podobně jako její sestra vstoupit do řeholního života, ale duchovní vůdce jí řekl, že je povolána do manželství.

V šestnácti se provdala za krutého, cizoložného a tyranského muže. Objevila se jí stigmata, která však viděl jen její duchovní vůdce. Stala se duchovní matkou mnoha lidí ve svém okolí prostřednictvím osobních kontaktů či listů a měla i dar takzvané bilokace, takže navštívila dokonce i bojiště 1. světové války a starala se o raněné. Po její smrti se její manžel i jeho milenka obrátili.

Nejenže od svých andělů dostávala praktické pokyny, ale jako pravá teoreticky založená Němka si s nimi začala i pravidelně rozprávět o jejich typech a povinnostech. Její poznámky a duchovní deník přeloženy nebyly, ale Frederick von Lama v roce 1935 přeložil úryvky z nich do angličtiny jako The Angels, Our God Given Companions and Servants (Andělé, naši společníci a služebníci daní Bohem).

Devět kůrů andělů
Přinášíme zde některé její poznámky, které se v hlavních bodech shodují s Tomášem Akvinským, ale v konkrétních podrobnostech tradici překračují:

Serafíni jsou nejvyšší kůr a „byli stvořeni jen pro jedno jediné – milovat milujícího Boha“.

Cherubíni jsou „Boží meče … čtyři cherubíni stojí před trůnem Svatého otce … Jeden z nich často stojí na stráži před velmi svatými svatyněmi“.

„Sedmý kůr, Trůny, je kůr autority. Svého anděla z tohoto kůru má každá diecéze, každé království a každé řeholní společenství. Zmiňovány jsou v prefaci mnoha mší spolu s panstvími, mocnostmi a jinými sbory.“ V prostřední hierarchii se šestý kůr nazývá Panstva. „Bůh přiděluje anděly z tohoto kůru osobám, které mají poskytovat duchovní vedení: učitelům na vyšších školách, kazatelům či zpovědníkům.“

Doré: Anděl vede křižácká vojska nočním pochodem na Jeruzalém

„Někteří velcí hříšníci dostávají po svém obrácení Síly … Tento kůr by měly vzývat i všechny osoby, které mají sklon ke kontemplativnímu životu.“

Mocnosti „jsou přiděleny kněžím, kteří jsou zpovědníky velmi zbožných duší. Takového pomocníka mají zpovědníci v klášterech. Ostatní zpovědníci je mají jen tehdy, když musejí vést privilegované duše, zvláště milované Bohem … Pokud má kněz anděla z tohoto kůru, téměř s jistotou později dostane místo anděla z Mocností anděla z Panstev. Stalo se již, že někteří kněží dostali při svěcení kromě běžného strážného anděla i anděla z kůru Mocností, protože byli určeni k tomu, aby vykonali mimořádnou práci ve zpovědnici.

„Každá farnost má svého anděla, který se rekrutuje z chóru Knížectva.“

„Každý člen Konfraternity Marie, královny všech srdcí, má dva anděly: obyčejného anděla a archanděla z družiny sv. Gabriela.“

Strážní andělé budou vždy „v nebi na naší straně“. Charakteristika: „Někteří se projevují aktivněji a energičtější než jiní. Někteří jsou rezervovanější, téměř bych řekla bázlivější, a ti jsou přiděleni osobám, které jsou povolány hodně trpět. „Pokud jsou duše zatraceny, jejich strážní andělé přejdou ke zvláštnímu doprovodu Královny andělů.“

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/2189-andele-v-realite-a-umeleckem-ztvarneni-svet-o-kterem-dnes-malo-vime-jaka-je-andelska-hierarchie-mnozi-svati-s-nimi-meli-celozivotni-kontakty-kam-odchazeji-strazni-andele-zatracenych-dusi.htm

 

Ďábel není pohádka: Nejznámější exorcista současnosti vypráví, do jakých problémů se mohou lidé snadno dostat. Cesta tam a zase zpátky v každodenní realitě. S démony si nezahrávejme

REDAKCE PROTIPROUD přináší několik vzpomínek Gabriele Amortha, nejvýznamnějšího žijícího exorcisty, a připomíná, že posedlost je reálnou hrozbou, nikoli jen námětem hororových filmů
Exorcismus – vymýtání ďábla. Procedura stále potřebná a využívaná, zahalená rouškou tajemna. Nebýt popkultury, především kinematografie, neměl by dnes běžný člověk o existenci exorcistů v moderní době ani ponětí. Hororové filmy totiž udělaly z fenoménu posedlosti ďáblem cosi velmi vzrušujícího – a současně banálního až k nepravděpodobnosti. To se ostatně týká i satana samotného. A v tom právě spočívá to největší nebezpečí (a často pravděpodobně i záměr) producentů této mystifikace.

Jaký potom div, že pro většinu dnešních lidí (mnohé katolíky nevyjímaje), je exorcismus něčím archaickým, překonaným, téměř mýtickým. Mnohé případy posedlosti proto bývají diagnostikovány jako „pouhé“ duševní onemocnění. Jenže „moderní léčba“ v těchto případech zcela selhává, nanejvýš pouze tlumí některé z vnějších příznaků.

Skutečná posedlost se přitom může projevovat různým způsobem, různou pravidelností či intenzitou. Vnější projevy nemusejí být zdaleka tak extrémní, jak si je lidé představují na základě béčkových filmů či komiksů. Jaká je tedy realita?

Slavný exorcista Gabriele Amorth se za svůj dlouhý život setkal se stovkami případů posedlosti. Na některé z nich vzpomíná ve svých textech.

Několik vzpomínek exorcisty
Přinesli mi několikaměsíční dítě. Rodiče si neuměli vysvětlit některé jeho neobvyklé reakce. Pláč, který působil, jakoby pocházel z jiného světa. Nenormální křik na svůj věk. Lékaři ho vyšetřili, nic nenašli. A tak rodičům řekli:

„Počkejte, až vyroste. Postupně se vše vyřeší.“

Z jejich pohledu to je pravda. Dítě nemá takové problémy, které by se musely řešit léky. Spíše naopak, nejednou se stane, že pokud dítěti podají nějaký uklidňující lék, reaguje opačně. Je velmi podrážděné. Léky mu nepomáhají, mají opačný, nežádoucí efekt.

Uběhlo několik dní a otec, který je praktikujícím katolíkem, si všiml něčeho neobvyklého. Sotva vkročí s dítětem do kostela, dítě začne zoufale plakat. Zčervená v obličeji a všude mu naběhnou žíly. Připomíná nezvládnutelný oheň. A tak v otci vzniklo podezření, že jde o cosi, co není lidské, co je třeba vyhnat. A proto přišel za mnou.

Nikdy ke mně nepřivedli takové malé dítě. Mám pochybnosti, ale dobře vím, že exorcismus nikdy neublíží. Tak mi to mnohokrát opakoval páter Candido. Buď má pozitivní účinek, nebo žádný.

A tak si dám na sebe štolu, do ruky vezmu knihu exorcismů, svatý olej, svěcenou vodu a začínám exorcismus. Stačí pouze několik slov a dítě začíná plakat a silně křičet. Přestože má jen několik měsíců, zdá se, že je schopno vytrhnout se z otcova náručí.

Otec ho musí položit na zem. V rychlosti končím exorcismus a rodičům říkám, že exorcismus musíme zopakovat vícekrát, a to nejméně tři až čtyřikrát týdně.

Takovým způsobem to trvá několik měsíců.

Gabriele Amorth

Ďábel nikdy nic neříká. Jediným viditelným znamením, kterým se projevuje, je strašný křik dítěte během celého trvání exorcismu. Když skončím, ztichne. Pláč dítěte během obřadu drásá srdce rodičů.

Zdá se, že pro jejich syna není žádné útěchy. Prosím je, aby se hodně modlili, postili se a denně přicházeli na mši svatou. Uposlechli mé rady, a tak se po několika měsících stalo to, co jsem v takovém krátkém čase nikdy nečekal.

Rodiče přišli s dítětem opět. Začal jsem s exorcismem, ale dítě je klidné a nepláče. Usmívá se. Pomodlím se celý obřad, pokropím ho svěcenou vodou, pomažu posvěceným olejem. Je to neuvěřitelné: po několika měsících je dítě osvobozeno. Na vlastní kůži jsem se naučil, jaké strašné bývá posednutí dětí. Agresivní, divoké. Zároveň jsem pochopil, jaké jsou děti bezbranné a křehké.

Jak tyto děti rostou, objevuje se jasný příznak, který svědčí o jejich posedlosti: je to zákeřnost. Zákeřnost, která se vymyká rozumu a zejména věku. Je to způsob jednání zla, touha ničit. Zároveň to vypadá, jakoby vše bylo projevem osobnosti, jakoby tu šlo o výbušnost, kterou dokazují vlastní sílu všemu a všem.

Existuje mnoho případů dětí i dospívajících, u kterých byla tato zákeřnost jasným znakem posedlosti. O některých psaly noviny, do televizních pořadů byli pozváni kriminologové a psychiatři, aby se pokusili vysvětlit takovou hroznou krutost. Na exorcistu se zapomnělo. Pokud by ho někdo zavolal, objasnil by tyto případy během několika minut. Řekl by: „Jde o posednutí ďáblem.“

Dětští vrazi
James Bulger se narodil v Liverpoolu 16. března 1990. V roce 1993, kdy měl pouze tři roky, ho unesli a zavraždili dva desetiletí chlapci, Jon Venables a Robert Thompson. K únosu došlo v obchodním centru New Strand v Botole v Anglii, kde byl tehdy James se svou matkou Denise.

Jon a Robert byli také v centru. Potloukali se po něm a pozorovali děti, které pobíhaly nedaleko vstupu do jednoho z obchodů. Najednou dostali nápad: „Co kdybychom nějaké dítě unesli?“

Nejprve se pokusili přilákat dvouleté dítě, které si hrálo se svou sestřičkou, ale matka to uviděla a oba odehnala.

James byl v obchodním centru spolu s matkou. Ta ho na chviličku nechala samotného před dveřmi obchodu. Když se vrátila, zjistila, že malý zmizel. James zatím kráčel sám až před samotnou budovu, kde ho chytili oba chlapci. Přišli k němu, chvíli s ním rozmlouvali, aby si získali jeho důvěru a pak ho vyvedli ven z nádvoří. Celou scénu zachytily bezpečnostní kamery. Jon a Robert vedli chlapce skoro čtyři kilometry. Dítě začalo plakat a volat mámu. Ale oni ho táhli dál. Nedaleko kanálu Robert ze žertu navrhl:

„Co se stane, hodíme-li ho do kanálu?“

Pak ho jeden zvedl za nohy a nechal spadnout. Způsobil mu tím hlubokou ránu na čele. Oba věděli, že tentokrát zašli příliš daleko.

A tak se skryli se za nedaleký plot a přihlíželi se. Ale u chlapce se nikdo nezastavil. Vyšli tedy ze svého úkrytu a malého vzali.

Namířili si to do města. Ránu na Jamesova čele zakryl Jon kapucí své vesty. Když přišli na křižovatku, chlapec se jim vytrhl z rukou a utíkal doprostřed cesty volajíc mámu. Robert ho doběhl a táhl ho pryč. Mnozí motocyklisté si všimli dítěte, které se zpěčovalo a nechtělo jít. Ale nikomu nenapadlo sesednout z motorky a zjistit, co se vlastně děje. Jon chytil Jamese za nohy a Robert za krk. Nesli ho tak až na trávník před jednu restauraci. Zde k nim přišla nějaká žena, která si všimla Jamesovy rány. Zeptala se jich, co se stalo.

„Nevíme. Našli jsme ho pod kopcem,“ odpověděli Jon a Robert a tvářili se, že chlapce neznají. Žena upozornila nejbližší policisty. Ti se však dali opačným směrem. Křičela, aby se zastavili, ale marně.

Všichni tři šli dál a jejich cesta vedla až do County Road. Po cestě se zastavili v různých obchodech.

Pak přišli před železniční stanici Walton & Anfield na Walton Lane. Byla to malá, už nepoužívaná stanice. Vrátili se kolem cesty zpět, pak zašli do uličky, ale hned z ní vyšli. Policejní stanici měli po pravé straně a Robertův dům po levé. Rozhodli se vrátit k železnici, aby se vyhnuli policejní stanici.

Tuto trojici během jejich dlouhé cesty vidělo třicet osm lidí. Nikdo je však nezastavil. Zatímco kráčeli směrem k železnici, Jon z chlapce strhl kapuci a hodil ho mezi stromy. Jeden z chlapců vzal modrou barvu, kterou koupili ráno v obchodě, a natřel jí Jamesovi tvář. Pak do něj začali házet cihly a kameny.

Bili ho železnou tyčí. Jeden z nich ho začal kopat.

Thompson kopl malého Jamese do tváře s takovou silou, že v ní zůstal otisk jeho boty. Stáhli mu kalhoty a jeden z chlapců mu kroutil genitáliemi. Do chlapcových úst nacpali tužkové baterky, které koupil před několika hodinami. James měl zlomeniny na různých částech těla. Ještě živého ho nechali na kolejích, hlavu mu zakryli kameny a doufali, že když ho přejde vlak, jeho smrt bude vypadat jako náhoda. Po chvíli opravdu vlak přeřízl tělo malého na dvě poloviny. Pitva později prokázala, že James byl mrtvý už předtím, než ho vlak přejel.

V následujících měsících absolvovali oba chlapci hodně testů. Ty ukázaly, že Thompson, syn alkoholika, byl otcem opakovaně znásilněn. Stejně i jeho mladší bratr. Venables byl syn rozvedených rodičů, kteří oba měli v minulosti patologické deprese. Měl staršího bratra a mladší sestru, oba měli problémy s chováním. Proto se mu ve škole vysmívali a neustále byl předmětem šikany. Venables poznal Thompsona ve škole poté, co oba propadli. Společně chodívali za školu. Hnáni silou, pro kterou není vysvětlení, unesli malého Jamese a zavraždili ho, jakoby pili sklenici vody.

Jak je možné, že udělali takový hrozný čin? Bohužel, logicky to není možné vysvětlit. Můžeme zkoumat jejich minulost a těžké dětství. Ale ať chceme nebo ne, ani to uspokojivě neobjasňuje tak velkou krutost a zákeřnost.

A v tomto případě jde o ďáblovu zákeřnost.

Takový delikt nelze vysvětlit jinak, jen jako řízení ďábla. Byl to právě on, kdo se nějakým způsobem dokázal zmocnit těchto dvou chlapců a přivést je krok za krokem k nenormální a strašlivé zkaženosti, vraždě malého neviňátka. Takovou zákeřnost nelze vysvětlit. Je však velmi důležité všimnout si násilí otců vůči dětem, což je i Thompsonův případ. Násilí otců na synech je jedním z přednostních kanálů, kterými satan vstupuje do světa.

To, že Thompson byl opakovaně znásilněn svým otcem, není zanedbatelným detailem. Chlapci jsou často posedlí démonem, pokud byly v minulosti znásilněni vlastním otcem. Otcovo násilí je velmi účinným kanálem, kterým přichází démon. Vina otců zasahuje děti pro zlo mimořádného charakteru. Ne všichni, kteří byli znásilnění svými otci, jsou později i posedlí. Ale mnozí ano. Otcové předávají synům duchovní dědictví, které matky nemají. Pokud otec často žehná vlastního syna, jeho požehnání mají pozitivní účinek, mnohem pozitivnější, než když žehná matka. Proto pokud otec znásilní svého syna, efekt může být devastující.

Nešťastná Marinella
Marinella měla osmnáct let, když ke mně přišla poprvé.

„Proč si myslíš, že jsi posedlá?“ ptám se jí.

„Otče,“ říká mi,“ už od dětství nedokážu vstoupit do kostela. Nedokážu vejít na svatá místa. Snažím se tam vstoupit, ale nějaká síla mi v tom brání.“

„Odkdy tím trpíš?“

„Přibližně od mých sedmi let.“

„Stalo se něco, když jsi měla sedm let?“

„Ano… Trochu se stydím … “

„Přede mnou se nemusíš stydět. Řekni mi všechno.“

„Otec mě znásilnil…“

„Kolikrát tě znásilnil?“

„Mnohokrát. Nyní je už mrtvý. Ale nic se nezměnilo. Můj život je plný neštěstí. Chci prosit Boha o pomoc, ale nedokážu to. Nedokážu se modlit a nevím, kdo by mi mohl pomoci.“

To znamená, že posednutí, pokud o něj jde, trvá už jedenáct let. Tedy velmi dlouhou dobu. Rozhodnu se proto neprovést exorcismus ihned. Jsem doma sám a nemám u sebe žádné asistenty. Obávám se možné agresivní reakce. Dohodneme se tedy na setkání za týden.

Marinella přišla přesně za sedm dní. Mám u sebe deset osob. Devět laiků a mladého kněze, který mě poprosil, aby mohl být občas přítomen při exorcismu.

Dívka si lehne na lůžko a nechávám ji spoutat. Dám si na sebe štolu, do ruky vezmu svěcenou vodu a svatý olej. Začnu s latinskými modlitbami.

Marinella reaguje okamžitě. Hází sebou, ale pásy, kterými je připoutána, zatím drží. Mladý kněz vedle mě sleduje celou scénu s obavami. Pak ve chvíli lítosti nad dívkou udělá něco, co raději nikdy neměl dělat. Přistoupí k Marinelle, dotkne se jejího ramene a řekne: „Odvahu, brzy to skončí.“

Marinella se obrátí, pronikne ho očima zmije a řekne mu:

„A ty jsi kdo, malá panna?“

„Jsem …“

„Mlč!“ Zasáhl jsem. Požádal jsem mladého kněze, aby ustoupil. Ale škoda, už bylo pozdě. Ďábel dívá na mladého kněze a vychrlí na něj:

„Malá panna, co tu děláš? Neměla bys být o této hodině v posteli a spinkat? Aach, promiň. Ty, když jsou všichni v posteli, nikdy nejdeš spinkat. Ty v noci nespíš. Ty masturbuješ před televizorem. Baví tě marnit čas o samotě, ne? Oh, ano, je to pravda. Co děláš? Neodpovídáš? Bídná panna, odhalená tady přede všemi!“

A hlučný smích pohřbí i to, co z mého společníka zůstalo.

Ale teď na něj nemám čas. Musím pokračovat v exorcismu. Ďábel odrovnal mladého kněze a já vím, že prozatím s ním nic víc činit nehodlá. Vedle něj totiž stojím já. Můj exorcismus je pro démona strašným trestem. A s tímto trestem se teď musí konfrontovat.

„Mlč, ďáble!“ křičím. „Mlč! Odpověz mi jménem Krista: Kdo jsi, že se opovažuješ obtěžovat tuto dívku? Kdo jsi?“

Marinella sebou hází a z úst jí tečou sliny. Najednou se začne velmi silně třást a z úst jí zazní dlouhé vytí.

„Mlč ty, kněz! Neodpovím ti!“ křičí. „Nikdy ti neodpovím!“

„Ve jménu Krista, odpověz mi! Kdo jsi? Řekni mi, kdo jsi!“

Z hrdla Marinelle vychází ponurý hlas: Jsem noční můra Marinelly. Jsem její démon a její potěšení. Jsem ďábel a příčinou toho, že jsem ji posedl, je její otec. Bude mnou posedlá navždy.“

„Ne, nezůstaneš navždy u nikoho. Kristus vítězí. Kristus zvítězil. Kristus tě porazí!“

Pokračuji v exorcismu. Zdá se, že latinské modlitby mají účinek. Marinella reaguje na moje slova během tří hodin velmi agresivně.

Pak ukončím exorcismus. Marinella se nepamatuje na nic, co se před chvílí událo. Požádal jsem ji, aby mi vyprávěla něco o otci. Odpověděla:

„Byl to násilník a já jsem byla jeho hračkou. Musela jsem splnit jeho požadavky. Jinak mě bil až do krve a stejně i mou matku. To vše jsem trpěla dlouhé roky, dokud nezemřel. Ale víte, co vám řeknu?“

„Co?“

„Řeknu vám, že ho nedokážu nenávidět. Byl to můj otec. Byl to můj otec … “

Marinella se pustí do pláče. Utěšil jsem ji a dohodl jsem se s ní na dalším setkání za týden. Poprosil jsem ji, aby se vyzpovídala a každý den se snažila přiblížit co nejvíce k nějakému kostelu. Říkám jí:

„I když nedokážeš vejít do kostela, zkus stát před ním venku alespoň pět minut v tichosti. Uvidíš, že pokud to budeš dělat každý den, po několika měsících dokážeš do kostela i vejít.“

Rozloučím se s ní, ale vím, že mě čeká ještě jedna úloha; promluvit si s mladým knězem.

Čeká na mě před místností, kde proběhl exorcismus. Hledí do země. Je zlomený a zároveň vystrašený.

Říkám mu: „Vidíš, co se stane, když si příliš troufáš? Nejprve je třeba mít s démony jistou zkušenost. Ale především musíš vést svatý život. Jinak tě ďábel odhalí a před všemi poníží.“

„Otče, je mi to líto.“

„Bude to pro tebe ponaučením.“

„Otče …“

„Prosím.“

„Musím vás o něco poprosit.“

„Ano, prosím.“

„Můžete mě vyzpovídat?“

Vraždící Erika
21. února 2001 v Novi Ligure v Itálii Erika de Nardo, která tehdy měla sedmnáct let, se svým přítelem Maurem Favara – „Omarem“, také sedmnáctiletým, ubodala k smrti kuchyňským nožem svou matku Susan Cassinio – „Susy „a jedenáctiletého bratra Gianluca.

Hrůza a dynamika tohoto činu člověka až mrazí.

Susy se spolu se synem vrátila domů kolem půl osmé večer. Zazvonila u dveří. Otevřela její dcera Erika. Společně šli do kuchyně a tam se mezi matkou a dcerou začala hádka o zlých školních výsledcích dívky.

Tehdy se to spustilo: první bodnutí. Po něm si dívka natáhla rukavice. Qmar, který byl ukrytý v koupelně v přízemí a rukavice už měl na rukou, přiběhl k Erice, aby jí pomohl. Společně zaútočili na Susy zezadu. Jeden z nich jí zacpal ústa rukou a druhý zasazoval rány nožem. Pak se přidal i druhý. Žena se snažila utéct, ale narazila do kuchyňského stolu, který se pod silou nárazu rozlomil na dvě části. Oba bodali nožem, dokud Susy nebyla mrtvá.

Gianluca rychle přiběhl z prvního patra a zděšen viděl celou scénu matčiny vraždy. Oba si ho hned všimli a okamžitě zasadili ránu i jemu. Nejprve v přízemí, pak v prvním patře vilky. Tady, v Eričině pokoji, byl Gianluca zavražděn padesáti sedmi bodnutími nožem.

Erika a Omar se pak vrátili na přízemí. Společně plánovali, jak zavraždit i otce, který měl přijít. Ještě předtím však byli prozrazeni.

Ani v tomto případě není co dodat.

Může být na světě ještě větší ohavnost? Větší nenávist? Větší hněv? Zdá se, že je těžké si to i jen představit. Je to nelidská ohavnost. Je to ohavnost ďáblova. Podobná té, která zasáhla dívku z Cassina, naštěstí jen na jeden den.

Laura měla v červenci 1988 čtrnáct let. V jeden večer ji kamarádka ze školy pozvala na krátkou procházku.

„Kam půjdeme?“ ptá se Laura.

„Podívat se na něco, co jsi ještě nikdy neviděla,“ odpoví přítelkyně.

Vyšly z města a zamířily do nedalekého lesa. Po chvíli přišly k horské samotě a vstoupily do domu. Deset osob zahalených kápěmi se účastní spiritistických seancí. Vzývají duchy, aby s nimi komunikovali. Pak obětují ďáblu nějaké zvíře, které krátce předtím chytili. Laura má strach, ale neodváží se utéct. Přítelkyně ji drží za ruku a přinutí ji zůstat. Trvá to asi hodinu. Poté, co se všechno skončilo, se obě přítelkyně vrátily do města. Podle Laury šlo o hloupou hru, ale neškodnou. Rozloučila se s kamarádkou a šla domů.

Když přišla domů, rodiče ještě nespali. Pozdravili ji, ale Laura jim odpověděla vulgárními nadávkami. Je to neobvyklé, protože Laura nikdy nenadávala, ani se nechovala agresivně. V ten večer se k ní však vůbec nedá přiblížit. Pokud se jí ptají na důvod nadávek a vulgárních slov, které opakovaně vycházejí z jejích úst, okamžitě útočí. Plive, kouše a křičí. Je to kdosi úplně jiný. Vypadá jako posedlá.

Otec je praktikujícím katolíkem. Slyšel mluvit o páteru Candidovi, exorcistovi od Svatých schodů, mém učiteli. Dlouho nepřemýšlí a uprostřed noci vezme dceru autem do Říma. Ke Svatým schodům přijel nad ránem. Zastavil auto a čekal, až bratři o šesté otevřou bránu.

„Potřebuji mluvit s P. Candidem,“ říká prvnímu bratrovi, jehož uvidí.

„Proč?“

„Musím mu ukázat mou dceru,“ ukazuje na dívku vedle sebe, která nevrle hází nenávistné pohledy na řeholníka.

„Páter Candido je indisponován. Musíte se obrátit na jeho nástupce. Jmenuje se páter Gabriele Amorth a toto je jeho adresa.“

Oba hned nastoupili do auta a přijeli ke mně. Počkali, až jsem se vzbudil. Pak mě zavolali.

V to ráno jsem měl před sebou dva velmi tvrdé exorcismy. Proto jsem nechal otce s dcerou čekat na vrátnici, pokud jsem neskončil.

O dvanácté mi připomněli, že mám s nimi dohodnuto setkání. Byl jsem velmi unavený, ale souhlasil jsem. Myslel jsem si:

Dám jim nějaké rychlé požehnání a pak končím.

„Dobrý den. Jak se jmenuje tato dívka?“ ptám se.

Odpovídá mi otec a ve vzduchu panuje napětí. Oba jsou velmi unavení. Ale ihned chápu, že jde o něco více než jen o obyčejnou únavu. Začínám požehnání. Hned jsem potrestán za neopatrnost. Stojím příliš blízko Laury, která skočí a kousne mě do zápěstí. Cítím, jak mi její zuby vnikají do masa.

Vykřikl jsem a ustoupil. Pochopil jsem, že jde o vážný případ. Začal jsem se soustředit a modlím se pozorněji. Stačí deset minut a Laura jakoby splaskla. Zdá se, že je zničená nějakou nelidskou námahou.

„Jak ti je, Lauro?“

„Dobře,“ odpovídá.

„Lauro, teď jsi svobodná, jdi.“

Laura vstala a vyšla na dvůr. Hned běhá a hraje si s míčem.

Jak je možné, že byla osvobozena v tak krátkém čase? Je to zásluha jejího otce. Přesněji, jeho rychlé reakce. Pokud je posednutí odhaleno dostatečně brzo, nestihne se zakořenit. Ďábel se pokoušel Lauru dostat. Vešel do ní během spiritistické seance. Během několika hodin se však nedokázal zakořenit tak, jak chtěl. Proto její osvobození bylo jednodušší.

Děti jsou nevinné. Rodiče je však často nedostatečně chrání. A to i proto, že rodiče často žijí tak, jakoby život neměl smysl. Ďábel všechno ničí a snaží se postavit jedny proti druhým. Pokud se mu podaří postavit proti sobě matku a otce, pokud dokáže rozdělit rodinu, dosáhne svého velkého cíle. Ďábel ví, že pokud se rodiče rozvedou, způsobí rozdělení a bolest všem blízkým, počínaje dětmi.

Exorcista
Gabriele Amorth (narozen 1. května 1925, Modena) je italský kněz a dozajista nejznámější žijící exorcista.

Vystudoval práva a je členem Společnosti svatého Pavla. Je také členem Mezinárodní papežské mariánské akademie a zakladatelem Mezinárodní asociace exorcistů. V současné době vykonává službu exorcisty v římské diecézi.

Vydání jeho knih o exorcismu bylo významným milníkem jak pro literární historii, tak pro vnímání exorcismu veřejností, šlo totiž o první literární díla věnující se exorcismu hlouběji určená pro veřejnost vůbec. Z jeho knihy „Poslední exorcista“ pochází také tento text

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/2192-dabel-neni-pohadka-nejznamejsi-exorcista-soucasnosti-vypravi-do-jakych-problemu-se-mohou-lide-snadno-dostat-cesta-tam-a-zase-zpatky-v-kazdodenni-realite-s-demony-si-nezahravejme.htm

 

 

Ďábelský útok na naše nejbližší je realita: Předobraz rodiny a národa také. Nejvznešenější zřízení na Zemi diktuje povinnost naplňovat přirozený Řád. Zrada evropských vlád tváří v tvář šelmě z Blízkého východu

IVAN POLEDNÍK připomíná svátek Svaté Rodiny jako předobrazu naší vlastní, národní, kulturní i duchovní rodiny a připomíná, že je naší povinností rodinu bránit proti všemu, co na ni dnes útočí
V neděli 10. ledna slavíme dle tradičního kalendáře Svátek Svaté Rodiny. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších svátků v roce, jehož význam a potřebnost připomínat jsou v dnešní době obzvlášť naléhavé.

Rodina bývala nazývána chrámem či svatostánkem, protože na zemi není nic tak posvátného a vznešeného, k čemu by se dal institut rodiny přirovnat. Rodina byla ustanovena Bohem. Je zařízením příliš vznešeným a potřebným, než aby měla čistě lidský základ, aby stála na prostředcích, které člověk tvoří, ničí a mění dle libosti.

Rodina je základní a nenahraditelnou buňkou společnosti, pramenem života, jenž spolu s tisíci a milióny dalších přítoků živí řeku tvořící lidskou společnost. Dokonce i ateisté občas ještě opakují, že rodina je základ státu. Toto dílo v současné době musí čelit čím dál silnějším a intenzivnějším útokům. Drtivá většina rodin je z toho důvodu ideálu v dnešní době na hony vzdálena, pokud nejsou přímo v troskách.

Pojetí rodiny
V tom nejužším, základním a nezpochybnitelném pojetí je tedy rodina svazkem mezi mužem a ženou, v němž se rodí potomstvo. V širším pojetí je pak rodinou i příbuzenstvo, celý rod i s jeho bezprostředně navazujícími větvemi. V nejširším pojetí je rodinou celé společenství sdílející společné kořeny a jazyk, rodinou je tak i celý národ.

Vztah užší rodiny a rodiny národa je přirozeným způsobem propojen. Rodina mluví jazykem národa, sdílí s ostatními svoje předky a svoji kulturu čímž ji uchovává a posiluje. Zdravá rodina miluje svůj národ, zdravý národ miluje své rodiny. Svatá Rodina je pak předobrazem pro celý rod, celou společnost a celý národ.

Je zřejmé, že ve chvíli, kdy není zdravá ani rodina ani národ, hodnota obojího dále upadá, vede k zániku a trosky někdejší rodiny se tak stávají snadnou kořistí pro šelmy číhající venku.

Svatá Rodina je také předobrazem všech křesťanských národů. Všude, kde jsou křesťané, žije část naší rodiny. V tomto smyslu, tedy napříč národy, proto hovoříme o duchovní rodině. Láska k duchovní rodině je tak v souladu s láskou k vlastní rodině či k rodině národa. Svoji rodinu máme za povinnost bránit. A být ostražití vůči všem, kdo se ji snaží poškodit a ve výsledku zničit.

Priorita rodiny
Jednou z priorit pro každou rodinu je její bezpečí. To zajišťuje především otec rodiny, v pojetí národní rodiny pak státní útvar reprezentovaný v lepším případě panovníkem, v horším případě volenou vládou. Tak, jako je otec povinen věnovat pozornost především potřebám svých nejbližších, tak i stát musí v první řadě dbát o totéž. Hlava Svaté Rodiny, Svatý Josef, také stál na stráži před jeskyní, protože měl starost o své nejbližší. Ačkoli věděl, že na jeho rodinu dohlíží sám Stvořitel. To vidíme od začátku do konce života Svaté Rodiny.

Rodina je vždy ve společenských vztazích na prvním místě. O blaho ostatních je také žádoucí usilovat, ale přeci jen až ve druhém sledu. Jestliže chováme k entitám vně naší rodiny přirozenou nedůvěru a opatrnost, nejedná se o nenávist, nýbrž o lásku k vlastní rodině. Nemusí to nutně znamenat, že jsme přesvědčeni o špatnosti všech v okolí, nejedná se o negativní vztah k lidem či světu (či xenofobii, rasismus a tak podobně). Motivací je starost o blízké, nikoli averze k ostatním. Primárně chceme láskyplně pečovat o své nejbližší a být opatrní na základě vlastní zkušenosti: v úzké, široké, národní či duchovní rodině.

Právě tento postoj je v dnešní z velké části duchovně vykořeněné, pervertované a rodině nepřátelské společnosti vnímán a interpretován zcela chybně. Zcela oprávněná, tisícerou zkušeností i pevnou argumentací podepřená starost o blízké je vydávána za extrémismus, nálepkovaná dávno vyprázdněnými, málokým pochopenými, avšak o to nadužívanějšími pojmy: vedle výše uvedených je to dnes například fašismus, nacismus nebo islamofobie. Jakýkoliv projev přirozené opatrnosti, starostlivosti a péče o rodinu je dnešními kulturními revolucionáři a jimi ovlivněnými davy, rozličnými humanisty a intelektuály, označován za zločinný a patologický.

Útok na rodinu
Na všech frontách probíhá útok proti všem pojetím rodiny. Na úrovni užší rodiny jsou nejtěžšími zbraněmi liberálních sil homosexualismus, genderismus či indoktrinace dětí. Na úrovni širší (národní) rodiny je to pak multikulturalismus či ideologie tzv. politické korektnosti. Ďáblův prapor se navíc umí co chvíli přeskupit a nasadit své síly tu na jedné, tu na druhé frontě. Důležité je vědět, že se stále jedná o jednoho stejného nepřítele.

V pohanských společnostech a mnoha dodnes existujících kulturách bylo přirozené ohlídat si vlastní rodinu a k ostatním se chovat v nejlepším případě lhostejně. Křesťanství rozvinulo a prohloubilo lásku k nejbližším a současně přišlo s principem neškodit ostatním a v rámci možností o ně pečovat, přistupovat láskyplně a trpělivě. To, co se děje v dnešní Evropě, je extrémně nepřirozená poloha vůči oběma předchozím: perzekvovat vlastní rodinu, pomocí dezinterpretovaných křesťanských principů a pod nejrůznějšími záminkami otevírat bránu vlastního domu všem vetřelcům a nepřátelům, přičemž o nekalých úmyslech nemalé části z nich není nejmenších pochyb. Takovéto selhání autority vůči vlastní rodině je neomluvitelným a nenapravitelným zločinem rovnajícím se pokusu o vraždu vlastních dětí.

Podobně těžkou zkouškou jako naše užší i národní rodiny prochází i naše duchovní rodina. To je do značné míry zákonité, neboť kdyby duchovní autorita již dříve nevyklidila pozice, které je povinna hlídat, byla by současná evropská společnost daleko vitálnější a dalo by se oprávněně mluvit i o „evropské rodině“. Nikoli o její současné karikatuře, držící pohromadě na základě úplně jiných zájmů, usilující o vlastní duchovní i fyzickou genocidu. Většina dnešní církevní hierarchie pod kormidlem papeže Františka zcela nepokrytě bojuje na straně sil snažících se zničit všechny stupně rodiny, o nichž je pojednáno výše.

Co dělat pro rodinu
Jsme povinni naplňovat přirozený řád, tedy i přijímat rodinu tak, jak ji Bůh stvořil. Nestavět si rodinu jinou, ve zvrácené hierarchii hodnot. Přijímat zodpovědnost za rodinu a nerezignovat na ni z pohodlnosti či pod vlivem lákadel, která nás od rodiny odcizují. Neodtahovat se od členů vlastní rodiny s alibistickým odvoláváním se na jejich špatné vlastnosti. Rozšiřovat rodinu, chránit ji, bojovat za ni. Naplňovat a respektovat v tomto boji její přirozenou hierarchickou strukturu, podobně jako činila Svatá Rodina. To vše platí jak o rodině vlastní, tak i národní, kulturní, duchovní…

Nerezignovat, nezahořknout a už vůbec se nemstít vlastní rodině za její selhávání. Vždy s ní soucítit. Kristus si také nepochvaluje, že přijde Boží trest na nevěrný Jeruzalém, nýbrž nad ním pláče.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/2176-dabelsky-utok-na-nase-nejblizsi-je-realita-predobraz-rodiny-a-naroda-take-nejvznesenejsi-zrizeni-na-zemi-diktuje-povinnost-naplnovat-prirozeny-rad-zrada-evropskych-vlad-tvari-v-tvar-selme-z-blizkeho-vychodu.htm

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.