Uskutoční sa zasvätenie Ruska podľa želania P. Márie pri Zjavení sa vo Fatime? + Abdikácia pápeža, „apokalyptická“ udalosť

Náhlá smrt „fatimského kněze“. Církevní šikana za věrnost Panně Marii. Sté výročí se blíží: Jsme již na hraně propasti? Temná předpověď římského exorcisty

MICHAL SEMÍN vzpomíná na zesnulého P. Nicholase Grunera a připomíná jeho zásluhy na šíření autentického poselství Panny Marie z Fatimy

V posledním dopise, který jsem od něj obdržel, P. Gruner mj. píše: „Vrátil jsem se nedávno z Říma, kde jsem se účastnil jmenování nových kardinálů. Stalo se přitom něco zcela nečekaného, něco, co otřáslo mou duší. Hovořil jsem zde s P. Gabrielem Amorthem, patrně nejznámějším žijícím exorcistou. Řekl mi, že již jen krátký čas zbývá do chvíle, než tresty, Pannou Marií ve Fatimě předpovězené, změní náš svět k nepoznání. Nedojde-li prý do konce letošního října k zasvěcení Ruska právě tak, jak to Panna Maria požadovala, pak se temná proroctví z Fatimy mohou začít uskutečňovat třeba hned následující den. Vezměme si slova P. Amortha k srdci. Čas se nachýlil, musíme okamžitě jednat!“
MEMENTO MORI… Pamatuj na smrt! Přemýšlím o těchto slovech vždy, když se dozvím o něčí náhlé smrti. V příkrém protikladu k dnešní světské mentalitě, pro níž je tou nejlepší možnou smrtí nečekaný skon během spánku, si všichni opravdoví křesťané přejí, aby jim byl dán určitý čas k přípravě na setkání se svým Stvořitelem. Ne každému však Pán Bůh takový čas dopřeje. Tragické je to v případech, byla-li vůle nebožtíka ve vědomém a dobrovolném protikladu s vůlí Boží.

Tretie tajomstvo Fatima

Poznal jsem však osoby, u nichž chovám velkou naději, že i v situaci zcela nečekaného skonu odešly na věčnost v Boží přízni. Mezi ně patří i „Fatimský kněz“ Nicholas Gruner, jenž před několika dny zemřel ve své pracovně v kanadském Ontariu na náhlé selhání srdce. Bylo mu necelých 73 let.

Poslechneme Pannu Marii?
Byli jsme dobří přátelé. Zval mne na konference svého Fatimského centra, byl mým průvodcem po Věčném městě, jež často navštěvoval, stejně jako v portugalské Fatimě a na jiných místech spjatých s mariánským zjevením, jemuž zasvětil svůj život. Jeho hluboká zbožnost i nesmírná pracovitost se zasloužily o to, že apoštolát, který od roku 1978 vedl, svedl dohromady statisíce duší z celého světa, pro něž se poselství Panny Marie Fatimské stalo významnou součástí jejich náboženského života.

O fatimském poselství jsme již na Protiproudu několikrát psali. A mohu slíbit, že psát nepřestaneme. Důvodů je pro to celá řada. Činíme tak především proto, že obsahuje výzvu k pokání za hříchy, zvláště pak za ty, jež jsou pro moderní, od Božího zákona odkloněný svět, charakteristické: ateismus, náboženská lhostejnost, magie, potraty, útoky proti manželství a rodině, propagace sodomie. Tedy hříchy, na jejichž pravou povahu a důsledky se snažíme svým malým dílem upozorňovat i my.

Čtěte ZDE: Očitý svědek zázraku: Slunce se točilo kolem své osy obrovskou rychlostí. Vztahuje se i dnešní „boj o Ukrajinu“ k proroctví? Má Rusko zvláštní úlohu při záchraně civilizace?

Čtěte ZDE: Zjevení Panny Marie ve Fatimě. Zázrak, který je zdokumentován a viděly jej tisíce lidí.

Poselství z Fatimy říká, že nepřijde-li z naší strany pokání a z něj vycházející náprava života, pak zakusíme jaké to je, když se Bůh hněvá. Tento prorocký charakter fatimského poselství je něčím, co jej činí zvláště naléhavým. Svět si stále ještě může vybrat mezi spravedlivým pokojem ve světě, plynoucím z následování Boží vůle, či katastrofálními událostmi, jež povedou, jak Panna Maria předpovídá, ke „zničení mnoha národů“. Záleží jen na nás, jaký úděl si zvolíme. A kdo zná obsah fatimského poselství, pak ví, že mnoho času nám již nezbývá.

„Ztracené“ tajemství je dosud v archivu
Nejde tu jen o obecně platnou výzvu k pokání a vnitřnímu obrácení srdcí. Poselství klade konkrétní požadavky na jednotlivé věřící (pravidelná modlitba svatého růžence, úcta k Neposkvrněnému srdci Panny Marie apod.), ale i na samotného papeže. Panna Maria jej prostřednictvím vizionářky Lucie vyzvala, aby spolu se všemi biskupy zasvětil Rusko Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Rusko – jež se po roce 1917, kdy ke zjevení Panny Marie ve Fatimě došlo, stalo nástrojem šíření mnohého zla – se v důsledku zásvětného aktu obrátí, a stane se požehnáním pro celý svět. Pokud však k tomuto slavnostnímu zasvěcení Ruska nedojde včas, svolá tím papež na Církev a celý svět Boží tresty.

Gruner

P. Gruner

Součástí fatimského poselství je rovněž tajemství, svěřené Pannou Marií třem fatimským pasáčkům. Sestra Lucie toto tajemství písemně zaznamenala a jeho neúplné znění je veřejně známé již dlouhá desetiletí. Jeho závěrečná část – tzv. třetí fatimské tajemství – mělo být z příkazu Panny Marie zveřejněno nejpozději v roce 1960. Z rozhodnutí papeže Jana XXIII., jenž téhož roku ohlásil svolání Druhého vatikánského koncilu, se to však nestalo. Zájemci o fatimské tajemství čekali celých čtyřicet let, než Svatý stolec vydal dokument, jenž má být onou dosud nepublikovanou závěrečnou částí fatimského tajemství. Dnes se nebudeme věnovat otázce, zda je tomu opravdu tak, odpověď na ni si necháme na některý pozdější článek.

Kněz, nenáviděný modernisty
Vraťme se raději k osobě P. Nicholase Grunera. Oproti oficiální linii, podle níž se všechny předpovězené události již naplnily a z fatimského poselství zůstává aktuální již jen obecná výzva k pokání, tvrdil on a jím vedené Fatimské centrum opak. Rusko prý řádným způsobem zasvěceno nebylo a úplný text třetí části tajemství dosud zveřejněn nebyl. P. Gruner důrazně upozorňoval, že dokud se tak nestane, bude se svět posouvat k okraji propasti, z níž již pro značnou část lidstva nebude návratu. Pořádal poutě a konference, vydával časopis i knihy, založil televizní stanici, organizoval petice adresované papežům, byl ve spojení se stovkami kněží a desítkami biskupů z celého světa a především – nepřestával se modlit a přinášet mešní oběť na úmysl co největšího rozšíření fatimského poselství.

Dnešní církevní hierarchie, zasažená ničivým virem koncilového modernismu, si však nebezpečí trestů za neuposlechnutí výzev Panny Marie nepřipouští. Nepopírá sice fatimské události jako celek, k jejich prorocké naléhavosti je však zcela netečná. Mnozí z nich považují tzv. fatimské tajemství za výplod mysli sice zbožné, leč prosté a teologickými tituly neoplývající řeholnice. Je proto nemalý počet církevních hodnostářů, kteří od zhruba poloviny 80. let usilují o to, aby byl fatimský apoštolát rozehnán a P. Gruner umlčen. Vyvolali intriky, v nichž úředníci vatikánského Státního sekretariátu či Kongregace pro klérus kladli fatimskému apoštolátu překážky do cesty. Mimo jiné tím, že šířili nepravdivou informaci o tom, že byl P. Gruner suspendován. Šikana dospěla tak daleko, že v roce 1992 byl P. Gruner při procházce po Fatimě fyzicky napaden. Nebýt přátel, kteří jej doprovázeli, mohl tento útok odnést i něčím daleko horším, než jen několika šrámy a natrženou sutanou. Jeden z útočníků později dosvědčil, že jednal na základě výzvy rektora fatimské svatyně Mons. Luciana Guerry. O jiném podobném incidentu, relativně nedávném, jsem psal svého času zde.

Již tento rok může přijít katastrofa
Přes všechny pokusy o umlčení jediného autentického fatimského apoštolátu – oficiální Fatimský apoštolát, jenž působí i v České republice, se přidržuje oficiální vatikánské linie – se P. Grunerovi podařilo uchovat fatimské poselství v jeho celistvosti a předat ho statisícům věřících. Ani nenadálá smrt tohoto mimořádného kněze nic nemění na tom, že i nadále bude poselství Panny Marie z Fatimy pro nás všechny mimořádně aktuální. Jen dva roky nás již dělí od stého výročí zjevení. Z okolností, jimž se budeme věnovat příští neděli, lze vyvodit, že nevyslyší-li papež a vysoké církevní kruhy do roku 2017 výzvu Panny Marie, nečeká ani je, ani nás, vůbec nic příjemného.

V posledním dopise, který jsem od něj obdržel, P. Gruner mj. píše: „Vrátil jsem se nedávno z Říma, kde jsem se účastnil jmenování nových kardinálů. Stalo se přitom něco zcela nečekaného, něco, co otřáslo mou duší. Hovořil jsem zde s P. Gabrielem Amorthem, patrně nejznámějším žijícím exorcistou. Řekl mi, že již jen krátký čas zbývá do chvíle, než tresty, Pannou Marií ve Fatimě předpovězené, změní náš svět k nepoznání. Nedojde-li prý do konce letošního října k zasvěcení Ruska právě tak, jak to Panna Maria požadovala, pak se temná proroctví z Fatimy mohou začít uskutečňovat třeba hned následující den. Vezměme si slova P. Amortha k srdci. Čas se nachýlil, musíme okamžitě jednat!“

P. Nicholas Gruner již ví, zda na slova P. Amortha dojde či nikoli. Ví, zda papež František, jehož mnohá slova i činy vhánějí všem opravdovým katolíkům slzy smutku do očí, k překvapení všech Pannu Marii uposlechne a Rusko jejímu Neposkvrněnému srdci zasvětí.

Nám, co to dosud nevíme, nezbývá, než se ještě pevněji přitisknout k Bohorodičce a jejímu Synu, neboť ať už se v příštích měsících či letech stane cokoli, jejich rámě je tím jediným, o co se nejen katolický „prepper“ může opravdu spolehlivě opřít.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/1664-nahla-smrt-fatimskeho-kneze-cirkevni-sikana-za-vernost-panne-marii-ste-vyroci-se-blizi-jsme-jiz-na-hrane-propasti-temna-predpoved-rimskeho-exorcisty.htm

AB D I K Á C I A  P Á P E Ž A, „A P O K A L Y P T I C K Á“  U D A L O S Ť
Massimo Introvigne
1/3
ABD IKÁCI A P ÁPEŽA, „A POKA LYPT ICKÁ“ U DA LO SŤ (Massimo Introvigne1)
Abdikácia Benedikta XVI – na adresu ktorej sa v tomto okamihu vzťahuje hlboké dojatie
toho, ktorý v týchto riadkoch po celé roky komentoval jeho Magistérium – predstavuje
udalosť technicky „apokalyptickú“. Avšak tomuto slovu je treba správne porozumieť.
Ono sa nevzťahuje na bájky, ktoré sa množia na internete ohľadom falošných proroctiev
prisudzovaných v renesančnom období írskemu svätému biskupovi Malachiášovi z
Armaghu (1094-1148), či na iné ohlásenia konca sveta, úplne cudzie katolíckemu štýlu.
Prívlastok „apokalyptický“, správne pochopený, neobsahuje žiadnu chronologickú
predpoveď pokiaľ ide o koniec sveta, ale poukazuje na fakt, že žijeme v čase extrémnych
ťažkostí pre Cirkev a spoločnosť, v ktorom sa plurisekulárny proces odkresťančovania
„odhaľuje“ ako konečný rozklad s neslýchane jedovatou antireligiozitou,
antikresťanstvom a antikatolicitou.

V slávnom príhovore v Regensburgu, zo dňa 12. septembra 2006 a vo svojej encyklike
Spe salvi z roku 2007 – veľkej encyklike, rozhodujúcej pre interpretáciu dejín, na ktorej
nedostatočné echo medzi katolíkmi pápež viac krát bolestne reagoval – Benedikt XVI
jasne poukázal na to, že sme naozaj dospeli na hlbinu procesu, ktorý nás postupne
oddialil od syntézy rozumu a viery, namáhavo budovanej kresťanskou Európou počas
toľkých stáročí modlitby, štúdia a práce. Najprv to bol Martin Luther (1483-1546), spolu s
renesančným racionalizmom, kto zahadzuje rozum, otvárajúc cestu nebezpečnému
fideizmu a spúšťajúc tak deštrukciu stredovekého kresťanstva. Potom to bol iluminizmus,
ktorý so zámienkou prehodnotiť rozum radikálne ho oddeľuje od viery, stáva sa tak
laicizmom a končí kompromitujúc samotnú integritu toho rozumu, ktorý – ako to tvrdil –
chcel zachrániť. Na treťom mieste sú to ideológie dvadsiateho storočia, ktoré kritizujúc
abstraktnú ideu slobody iluminizmu končia tým, že spochybňujú samotnú podstatu
slobody, meniac sa tak na krvilačné stroje tyranie a útlaku. A nakoniec štvrtá etapa:
súčasný nihilizmus, charakterizovaný agresívnym relativizmom, ktorý sa stáva
„diktatúrou“ a útočí na svätyne života a rodiny.

V encyklike Caritas in veritate z roku 2009 Benedikt XVI vykresľuje ako sa diktatúra
relativizmu, stávajúc sa politikou, predstavuje zároveň ako útok na nediskutovateľné
hodnoty – predovšetkým ako útok na život – a ako technokracia. „Sociálna otázka sa dnes
stala radikálne otázkou antropologickou“ a – ako to zopakoval pri svojej ceste v Nemecku
v roku 2011 a v historickom príhovore nemeckému parlamentu – teraz sa už neneguje len
Boží zákon, ale tvrdí sa, že neexistuje ani prirodzený zákon.
V mnohých textoch, zvlášť v každoročných posolstvách na Svetový deň pokoja a v
príhovoroch každoročne adresovaných diplomatickému zboru Najvyšší pastier dodáva, že
vážne popieranie náboženskej slobody, tak v Európe ako aj na Západe, tvorí

1
Sociológ, filozof a spisovateľ. Zakladateľ a riaditeľ Centra pre štúdium nových náboženstiev (CESNUR);
člen sekcie Sociológie náboženstiev pri Talianskej asociácii pre sociológiu. Autor vyše šesťdesiatich kníh.
AB D I K Á C I A  P Á P E Ž A, „A P O K A L Y P T I C K Á“ U D A L O S Ť
Massimo Introvigne
2/3
znepokojujúce pozadie týchto negácií (popieraní). V príhovore Rímskej kúrii z 21
decembra 2012 pápež ukazuje ako choroba našej spoločnosti dospela do skutočne
terminálnej fázy s gender ideológiou a teóriou, podľa ktorej nemáme ľudskú prirodzenosť
muža a ženy, ale môžeme si ju jednoducho vymyslieť. „Hlboký omyl tejto teórie a
antropologickej revolúcie v nej prítomnej je evidentný. Človek popiera, že svojou
telesnosťou, ktorá charakterizuje ľudské bytie má vopred konštituovanú prirodzenosť.
Popiera svoju vlastnú prirodzenosť a rozhoduje sa, že mu nie je daná ako vopred
konštituovaný fakt, ale že je to človek sám, kto si ju tvorí.“ Avšak „kde sa sloboda konať
stáva slobodou robiť si podľa seba, nutne sa dospieva k popieraniu samotného Stvoriteľa
a tým nakoniec aj človeka ako Božieho stvorenia.“ Fakt, že sa mohlo dospieť k popieraniu
Boha a k popieraniu človeka ukazuje – po toľkých mnohých revolúciách – finálny
charakter „antropologickej revolúcie“ dnešnej doby.

Finálny, vzhľadom na plurisekulárny proces útoku na Cirkev, a teda – znova, bez
akéhokoľvek odkazovania na koniec sveta, o ktorom vieme, že nevieme ani dňa, ani
hodiny – „apokalyptický“. Neprávom považovaný za málo sa zaujímajúceho o prorocké
odkazy, Benedikt XVI ich naopak niekoľko a viac krát komentoval, a to predovšetkým dva,
ktoré ho vždy, od okamihu, ako sa stal pápežom, zaujímali a inšpirovali: posolstvo Fatimy
a proroctvá svätej Hildegardy z Bingenu (1098-1179).

Ako pútnik do Fatimy v roku 2010 pápež takto zhrnul odkaz Panny Márie z roku 1917:
„Človek mohol rozpútať cyklus smrti a teroru, ale nedokáže ho zastaviť.“ V srdci
fatimského posolstva je súd nad dejinami, a zvlášť nad modernými dejinami. Tragédie,
ohlásené vo Fatime neskončili s koncom ideológií dvadsiateho storočia a s komunizmom,
na ktorý sa posolstvo z roku 1917 tiež vzťahuje. Kríza nie je vyriešená. Z istého uhla
pohľadu je dnes vážnejšia ako inokedy lebo ide predovšetkým o krízu viery, a teda krízu
morálnu a sociálnu.

„Viere – to sú slová z cesty do Portugalska – v širokých oblastiach sveta hrozí, že vyhasne
ako plameň, ktorý už nie je živený… Mnohí z našich bratov žijú akoby neexistoval život po
smrti, bez starosti o svoju večnú spásu.“ V rámci samotnej Cirkvi nechýbajú nevernosti,
nepochopenie, absencia zdravého realizmu. „Často sa s veľkou námahou staráme o
sociálne, kultúrne a politické dôsledky viery, nevšímajúc si, či tu viera vôbec je, a to je žiaľ
čoraz menej realistické. Možno sme vložili príliš veľkú dôveru do cirkevných štruktúr a
programov, do rozdeľovania moci a funkcií; avšak čo sa stane ak soľ stratí svoju chuť?“
Samotná tretia časť fatimského tajomstva – vízia pápeža, ktorý zomiera zasiahnutý
„údermi zbraní z ohňa a šípov“ – bola počas cesty v roku 2010 Benediktom XVI
prisudzovaná nie len atentátu na blahoslaveného pápeža Jána Pavla II (1920-2001), na
ktorý ju ako kardinál Ratzinger vzťahoval už v roku 2000, keď ju odhalil svetu. Ale aj –
proroctvá majú vždy viac ako len jeden význam – na útoky voči samotnej osobe Benedikta
XVI zvonku Cirkvi (údery zbraní z ohňa, ktoré vychádzajú zďaleka), ale aj z jej vnútra
AB D I K Á C I A P Á P E Ž A, „A P O K A L Y P T I C K Á“ U D A L O S Ť
Massimo Introvigne
3/3
(šípy). „Pokiaľ ide o novosti, ktoré môžeme v tomto posolstve odhaliť dnes – povedal
pápež vo Fatime – je tu aj fakt, že nie len zvonku prichádzajú útoky na pápeža a na Cirkev,
ale utrpenia Cirkvi prichádzajú práve z jej vnútra, z hriechu, ktorý je prítomný v Cirkvi. I
toto sa vždy vedelo, avšak dnes to vidíme spôsobom naozaj desivým: najväčšie
prenasledovanie Cirkvi neprichádza od nepriateľov zvonka, ale rodí sa z hriechu v Cirkvi.“
Naznačuje sa tu otázka pedofilných kňazov – jej hrozná skutočnosť, a zároveň
inštrumentálne útoky na pápeža opierajúce sa o tento problém – ktorá viedla Benedikta
XVI tiež k novej lektúre a komentáru proroctiev, rovnako „apokalyptických“, nemeckej
stredovekej sestry Hildegardy z Bingenu, ktorú v roku 2012 vyhlásil za učiteľku Cirkvi. Na
pedofilných kňazov a na krízu v Cirkvi vo všeobecnosti – ktorá je aj krízou vernosti
pápežovi a magistériu – pápež vztiahol jednu časť proroctiev Hildegardy, ktorú prečítal
vcelku počas audiencie Rímskej kúrii 20. decembra 2010, jednej z audiencií z príležitostí
vianočných želaní, ktorým Benedikt XVI prisudzoval osobitnú dôležitosť, prednášajúc
každý rok súhrnný príhovor o centrálnych témach svojho magistéria počas uplynulých
dvanástich mesiacov.

Čítajme ju aj my, čítajme ju s pápežom. „V roku 1170 po Kristovom narodení bola som dlho chorá a ležala som v posteli. Vtedy, fyzicky a mentálne bdelá, videla som ženu takej
krásy akú ľudská myseľ nie je schopná pochopiť. Jej postava sa dvíhala od zeme až k
nebu. Jej tvár žiarila vznešeným jasom. Jej oko bolo obrátene k nebu. Bola oblečená do
svetlých a žiarivých šiat z bieleho hodvábu a do plášťa, lemovaného vzácnymi kameňmi.
Na nohách mala topánky z ónyxu. Ale jej tvár bola posiata prachom, jej odev bol z pravej
strany spretrhaný. I plášť stratil svoju osobitú krásu a jej topánky boli zvrchu zababrané.
Žena zavolala hlasným a žalostným hlasom k nebu: »Počúvaj, ó nebo: moja tvár je
zašpinená! Smúť, zem: môj odev je otrhaný! Chvejte sa, priepasti: moje topánky sú
zababrané!« A pokračovala: »Bola som ukrytá v srdci Otca, kým Syn človeka, počatý a
narodený v panenstve, vylial svoju krv. Touto krvou, ako svojím venom, vzal si ma za
nevestu. Rany môjho ženícha ostávajú svieže a otvorené pokiaľ sú otvorené rany hriechov
ľudí. A práve to, že rany zostávajú otvorené je vina kňazov. Oni trhajú moje šaty lebo sú
porušovateľmi Zákona, Evanjelia a ich kňazských povinností. Môjmu plášťu berú jas lebo
úplne zanedbávajú im uložené príkazy. Špinia moje topánky lebo nekráčajú priamymi
cestami, a teda tvrdými a prísnymi cestami spravodlivosti a nedávajú dobrý príklad svojim
podriadeným. Predsa len, v niektorých nachádzam jas pravdy.« A počula som z neba hlas,
ktorý hovoril: »Tento obraz predstavuje Cirkev.«“
Nečakané a historicky jedinečné rozhodnutie Benedikta XVI bude ešte v budúcich dňoch
komentované z mnohých uhlov pohľadu. Avšak úsudok o naozaj „apokalyptickom“
charaktere tejto hodiny – veľmi jasný [artikulovaný] úsudok o dejinách, čítaných aj vo
svetle fatimského posolstva a vo svetle proroctiev svätých ako je Hildegarda – je jedným z
pozadí tohto prekvapivého rozhodnutia.

(Zdroj: http://www.lanuovabussolaquotidiana.it/it/articoli-dimissioni-del-papa-evento-apocalittico-5787.htm)

http://www.kapucini.sk/userdata/Image/komentare%20k%20abdikacii%20benedikta%20xvi_introvigne.pdf

Tento obsah bol zaradený v Domáce, Slovania, Správy, Zahraničné, Zo života Cirkvi. Zálohujte si trvalý odkaz.